Blog jednoho otaku a knihomola

Specifické atmosféry filmu je dosaženo prostřednictvím využití limitované palety barev i neobvyklých úhlů pohledu, kdy divák sleduje dívenku procházející se po ulici přes okna potemnělých pokojů plných zapomenutých věcí, a především prací se světlem a stínem po vzoru expresionistických umělců.

V postapokalyptickém světě tlumených barev, v odstínech modré a šedé do popředí vystupuje měsíčně bledá tvářička dívky, která v růžových šatech kontrastujících s okolím působí až téměř nepatřičně. Její drobná postava se náhle zjevuje mezi větvemi stromů, vystupuje z temnoty a opět se v ní ztrácí, ozářená světlem, jehož původ zůstává nejasný. Prostý moment, kdy se muž s křížem vynoří ze stínů na světlo a zastoupí vyděšené dívce cestu, působí díky využití výše zmíněných technik stejně jako některé další scény filmu nečekaně monumentálním dojmem. 

The Night is Short, Walk on Girl je adaptací románu Tomohiky Norimi, a odehrává se ve stejném universu jako předchozí režisérovo dílo, seriál The Tatami Galaxy. Yuasa ve filmu navazuje na motivy, kterým se věnoval již v The Tatami Galaxy a dále je rozvádí a pozměňuje, zároveň však ještě více než v předchozím díle popouští uzdu své fantazii a v anime jako by se díky tomu objevovalo vše, co mu právě přišlo na mysl. 

Ve filmu, jehož název je tak trochu oxymóronem, jelikož noc, kterou hlavní hrdinové prožívají, by se dala popsat všemi možnými adjektivy, přídavné jméno krátká však mezi ně rozhodně nepatří, se znovu objevuje mnohomluvný hlavní hrdina marně usilující o černovlasou dívku, která je jeho úplným opakem. Chybět nesmí ani další postavy ze seriálu, přičemž některé i zde hrají zásadní roli, zatímco jiné jsou pouze letmo zmíněny či přebírají poněkud odlišnou roli než tu, kterou měly v The Tatami Galaxy. Na rozdíl od seriálu zde však objekt zájmu hlavního hrdiny dostává mnohem větší prostor a většinu filmu je to právě ona, kdo svým jednáním žene celý děj kupředu. 

Film je ve své podstatě relativně jednoduchým romantickým příběhem dvou mladých lidí, jehož přímá linie se téměř devadesát minut zašmodrchává tisícem různých dějových odboček, aby se jedním potažením na konci opět rozmotala. 

Tato pompézní směsice množství spolu na první pohled nesouvisejících absurdních situací se postupně prostřednictvím hlavních postav propojuje ve chvíli, kdy to sledující nejméně čeká. Na obrazovce se nevěřícímu divákovi objevuje skupina lidí tančící bizarní tanec sofistů, při němž se ohýbají jako hadí ženy, kapří tornádo, mafie nemilosrdně kradoucí nic netušícím obětem kalhoty i se spodním prádlem či přítel hlavního hrdiny, který si to svoje odmítá sundat, dokud znovu nespatří lásku svého života. 

Nechybí ani hudební číslo na pokračování, prošpikované chytrými slovními hříčkami, jehož součástí se dílem náhody i vlastního rozhodnutí stanou i oba hlavní hrdinové. To je zinscenované členy pohybujícího se divadelního souboru, který se náhodně objevuje v různých částech města a jehož nestálost je spíše dílem nutnosti než umělecké inovace, jelikož je neúnavně pronásledován tajnou studentskou policií.

Se stejnou vytrvalostí pronásleduje také Senpai svou milovanou. Otome však neodmítne žádnou výzvu a nechá se unášet tam, kam ji osud zavane, a tak nikde dlouho neposedí. Díky tomu nás bere společně s hlavním hrdinou, který se zuby nehty snaží, aby ji neztratil z dohledu, na exkurzi nejrůznějšími zákoutími nočního Kjóta. Od všemi barvami hrajících a divokými vzory překypujících hlavních tříd přes maličké hospody a zastrčené bary, kde můžete kromě umně ztvárněných koktejlů potkat i sběratele umění, z něhož se nakonec vyklube perverzní ztroskotanec slintající nad historickou pornografií, až po zapadlé uličky, kde z vás krádeží svršků objekt opovržení ostatních vytvoří již zmiňovaná spodní prádlo kradoucí mafie.

Zábavné momenty skvěle doplňují dobře načasované dialogy postav zakončené vtipnou, nečekanou pointou. Pod do absurdní krajnosti vyhnanými situacemi se však skrývá více než jen snaha pobavit. Yuasa ve svém díle zkoumá, jak jsme jako lidé propojeni naším jednáním, zda je všechno, co se nám děje, jen dílem náhody či zda máme ve svém příběhu větší rozhodovací pravomoci, než si myslíme. Zda je lepší nechat se unášet proudem jako Otome, ale zároveň chytit každou příležitost za pačesy i s jejími možnými neblahými důsledky či se Senpaiem neúnavně plánovat každý okamžik života a pak být zklamán, když se naše představy obrátí v prach.

Ve filmu na sebe tyto dva rozdílné pohledy neustále naráží. Zatímco Senpaiem pečlivě zosnovaná setkání obou hlavních hrdinů jsou prchavá a plná nedorozumění, Otome díky své otevřenosti všemu novému potkává mnoho zajímavých lidí a zažívá prapodivná dobrodružství. Oba hrdinové se paradoxně metaforicky potkávají ve chvíli, kdy jsou od sebe řízením osudu odděleni. V tom, co oba během noci prožívají, když nejsou spolu, lze najít jemně naznačenou paralelu.

Nakonec se ukazuje, že ani ta nejosamělejší postava, jejíž touha po hromadění majetku byla jen snahou vyplnit hluboký smutek v duši, nikdy sama nebyla. Vše, co prováděla, ač často poněkud nekalého charakteru, pomohlo spojit různé obyvatele Kjóta, kteří by se jinak nikdy nepotkali, a nakonec jim do života přineslo radost. 

Nejen na příběhu této postavy Yuasa ukazuje, že má pro své postavy a jejich slabosti pochopení. Film i přes svou pompéznost, která někdy balancuje až na hranici sebevychloubání, nikdy neztrácí svou vřelost a optimismus, které do příběhu vnáší zejména Otome. Její dobrosrdečná, bezstarostná povaha vyvažuje konání zbytku protagonistů příběhu, kteří jsou spíše zahořklými zoufalci, jež se ke svému okolí chovají poněkud bezohledně. 

Nejsilnější stránky filmu však mohou být pro některé sledující i těmi nejslabšími. Zběsile rychlé tempo vyprávění, které nedopřeje divákovi oddychu, a které zvolní až v posledních minutách filmu, nedává záměrně příliš prostoru pro hlubší charakterizaci postav, a tak většina zůstává spíše svéráznými komickými figurkami, do nichž může být obtížné se vcítit. 

Diváky neznalé Yuasova stylu překvapí i neochota držet se jedné, případně několika málo dějových linek a konstantní přeskakování z jednoho příběhu na druhý, které může z filmu pro některé učinit roztříštěnou mozaiku událostí, v nichž je obtížné se vyznat a povšimnout si klíčových momentů dávajících smysl dalšímu vyprávění.

Yuasa ve svém díle prezentuje jasnou uměleckou i vypravěčskou vizi, které podřizuje vše ostatní. Zatímco mnoho jiných autorů respektuje svoje možnosti a hranice animovaného média, on jeho limity neustále testuje a posouvá. Velmi působivé jsou zejména sekvence odehrávající se na večerním knižním trhu, který se v představách Otome noří pod vodu a závěr filmu, odehrávající se ve fantaskní alternativní realitě horečnatě blouznícího Senpaie. 

Stejně jako v Ping Pong The Animation se ve filmu objevují další postupy, které v jiných anime neuvidíte. Yuasa opakovaně využívá rozdělení obrazovky na několik částí, které se pohybují proti sobě či se v nich paralelně odehrává děj. Postavy jsou v neustálém, přehnaně zveličeném pohybu, dochází k rychlému střídání úhlů pohledu i výtvarných stylů, které od sebe oddělují jednotlivé pasáže filmu. Vyprávění retrospektivních vzpomínek probíhá ve světě kontrastních neonových barev a postav zjednodušených na siluety, výlet do Senpaiovy mysli vypadá jako nakreslený tužkou a pastelkami. Anime díky tomu nikdy nepůsobí staticky a filmem prezentované Kjóto působí opravdově, jako živé místo obývané skutečnými lidmi.

Co se hudby týče, je ve filmu naopak v kontrastu k divoké vizuální stránce využito decentního podkresu symfonické hudby a klavíru, který scény vhodně doplňuje, aniž by kdy vystupoval příliš do popředí. Závěrečné titulky jsou pak doprovázené hravou skladbou, která navazuje na optimisticky vyznívající konec anime.

Film se stejně jako Yuasovo předchozí dílo The Tatami Galaxy vyznačuje překotnými monology, hlavním mužským protagonistou tak trochu ztraceným ve vlastním životě, který téměř za všech okolností příliš přemýšlí a málo jedná a jehož protipól představuje dívka, jež se do každé výzvy vrhá po hlavě. Stejně tak není opět nouze ani o chytré slovní hříčky a mnoho vtipných do absurdity vyhnaných situací. I tentokrát servíruje Yuasa divákům akcí nabitou pompézní podívanou složenou z mnoha menších příběhů, která neztrácí své kouzlo ani při opakovaném zhlédnutí.

Hodnocení: 85%

Tsukimi je mladá dívka se zvláštním zájmem o medúzy, jenž se zrodil, když se na ně jako malé děvčátko chodila dívat do akvária spolu se svou matkou. Tsukimi momentálně bydlí v Tokiu v domě jménem Amamizukan s dalšími pěti ženami, jež s ní sdílí vášeň k poněkud neortodoxním zálibám i nechuť k opačnému pohlaví a krásným dívkám, které by v domě nikdy nenechaly bydlet.

Jejich poklidné soužití stranou zbytku společnosti je však narušeno náhodným setkáním Tsukimi s krásnou dívkou, která jí pomůže zachránit jednu z milovaných medúz a nakonec se sama pozve i do Amamizukanu. Zde však není všem překvapením konec, protože z krásné neznámé se nakonec vyklube někdo zcela odlišný, než by se na první pohled mohlo zdát...

Kuragehime, seriál s předlohou v manze stejného jména, se prezentuje jako moderní variace na příběh o Popelce, okořeněná špetkou humoru namísto špetky kouzel. Z původního příběhu mnoho nezbylo, místo jednoho "prince" se okolo hlavní hrdinky ochomýtají rovnou dva a místo proradné macechy a škodolibých nevlastních sester tu hlavní zápornou roli hraje intrikující realitní agentka usilující o koupi domova, v němž Tsukimi a její přítelkyně žijí. Zůstává pouze motiv proměny hlavní hrdinky v okouzlující "princeznu" vnějším zásahem, který zde ztělesňuje oslnivě krásná neznámá, s níž se Tsukimi seznámí v první epizodě při záchraně jedné z milovaných medúz před jistou záhubou v rukou nezkušeného zaměstnance zverimexu, jemuž je osud medúzy zcela lhostejný. 

Anime se po většinu času nese v odlehčeném duchu. I závažnější témata jako je hrozící ztráta bydlení, sociální izolace a neschopnost navazovat hlubší vztahy s opačným pohlavím či nevěra a komplikované rodinné vztahy slouží spíše pro pobavení a častokrát je na ně pohlíženo s nadsázkou, která je povětšinou osvěžující i zábavná, avšak občas až trochu nepatřičná. 

V protikladu k humorným scénám se tu a tam v seriálu objevují i scény, kdy se spolu postavy dokáží bavit vážně. Mezi ně patří například moment, kdy spolu krásná neznámá a Tsukimi sedí na lavičce v parku a ač v přestrojení, které skrývá jejich skutečné já, vedou spolu emocemi nabitý rozhovor bez přetvářky, který je ukončen až skvěle načasovanou poznámkou nezbedných dětí, které se proženou okolo.

Seriál se sice tváří jako dílo určené spíše pro dospělé, tomu však odpovídá pouze věk postav, které již až na výjimky odrostly školním lavicím a více či méně úspěšně se zapojily do pracovního procesu. Jenže stylem uvažování častokrát na střední škole zůstaly. Tomu, že skutečnou cílovou skupinou seriálu budou spíše dospívající dívky, odpovídá i přítomnost obligátního milostného trojúhelníku, který je však zejména v první polovině seriálu vyjádřen spíše decentně, a také až pohádkově jednoduché řešení většiny problémů, kterým postavy čelí. 

Zejména ve své druhé polovině seriál mnohdy nechává své hrdiny vítězit bez toho, aniž by pro to vynaložili větší úsilí. Na co Kuranosuke s Tsukimi v závěrečných epizodách sáhnou, to se jim daří, včetně činností, s nimiž nemají žádné předchozí zkušenosti. Také řešení bytové krize obyvatelek Amamizukanu, jež představuje jednu z hlavních dějových linek a největší problém, kterému hrdinky anime čelí, přichází jako blesk z čistého nebe prostřednictvím názorového obratu jedné z vedlejších postav a v poslední epizodě je odbyto téměř mimoděk. Závěr anime tak vyznívá poněkud do ztracena, ve srovnání s poněkud neuspokojivým koncem mangy, zejména co se vyřešení vztahových záležitostí postav týče, však nakonec představuje zřejmě tu lepší alternativu.

Výslednému dojmu nepomáhá ani recyklování vtipů, které v počátečních epizodách pobaví, ale s každým dalším opakováním ztrácejí na zábavnosti, a až přehnané vysvětlování všeho, co si postavy myslí a co se chystají konat, jako by divák potřeboval za všech okolností vodit za ruku a nedokázal si nic domyslet sám. Na škodu je i nedostatečná charakterizace vedlejších postav, jež jsou po většinu času zredukované na pouhé karikatury a využívané mnohdy jen jako zdroj humoru. Tím trpí zejména další obyvatelky Amamizukanu, kterým se sice dostává většího prostoru, kromě někdy až vyčerpávajících monologů o svém zájmu a protestů proti zapojení do vnějšího světa, jej však nemají čím vyplnit.

Většího prokreslení charakteru se dostává pouze naší hlavní hrdince Tsukimi, krásné neznámé, neboli Kuranosukemu převlékajícímu se za ženu, a jeho rezervovanému staršímu bratrovi jménem Šú. Poslední postavou, která není pouhou figurkou přítomnou pro pobavení diváka, je pak ambiciózní realitní agentka, jež svých největších úspěchů dosahuje po pracovní době intrikováním a sváděním všech mužů, kteří by jí mohli být k užitku, a jež by se díky svým hereckým dovednostem neztratila ani na divadle. Ta představuje jakýsi protipól hlavní hrdinky. Je to právě ona a její konání, které posouvá celý děj kupředu, pokud to právě nečiní Kuranosuke jedním ze svých odvážných nápadů, které se nejčastěji týkají proměny života Tsukimi a jejích konzervativních přítelkyň, jež jsou zejména v prvních několika epizodách až na výjimky pasivní a k činnosti je dokáží přimět pouze záležitosti spojené s jejich zájmem.

Ani u hlavního trojlístku však tvůrci nezachází do větších detailů co se jejich vnitřní motivace týče. Za celých jedenáct epizod se kromě krátkého odkazu na Kuranosukeho matku, která až nezdravě zbožňovala krásné šaty a kterou si Kuranosuke idealizoval, a náznaků, že výstřední styl oblékání je součástí větší rebelie proti způsobu života zbytku jeho konzervativní rodiny, se divák nedozví nic o tom, proč se vlastně Kuranosuke uchyluje k převlékání za dívku. Podobně krátkým vyprávěním pak seriál odbude i příčinu strachu Kuranosukeho staršího bratra ze seznamování s opačným pohlavím i důvod Tsukiminy posedlosti medúzami. Ke všem těmto krátkým ohlédnutím do minulosti se pak ještě několikrát vrací, aniž by však došlo k jejich dalšímu rozvedení.

Nejzajímavější postavu celého seriálu, jejíž potenciál však bohužel nebyl plně využit, představuje  rebelující, poněkud lehkovážný a poněkud prostořeký Kuranosuke. I přes své trochu povrchní zájmy má postava Kuranosukeho nečekanou hloubku, která se divákovi odkrývá postupně. Právě díky své nekonvenčnosti, která ho opakovaně dostává do sporů s konzervativně smýšlejícím otcem, a dlouhodobě pěstovanému zvyku ignorovat nesouhlas dokáže proniknout mezi uzavřené obyvatelky Amamizukanu a postupně mění jejich smýšlení o světě i rigidní názory na dívky se zájmem o módu.

V osobě Kuranosukeho staršího bratra pak do popředí vystupuje již zmíněná problematika osamělých mužů středního věku, kteří nejsou schopni navázat smysluplné vztahy se ženami, a tak stále čekají na svůj první vážný vztah a objekty svého zájmu si jen idealizují či zošklivují zpovzdálí. 

Šú si Tsukimi všimne až ve chvíli, kdy splňuje jeho představy o vysněné ženě bez jediné chyby, která své názory projevuje jen málo, kterou je nutné chránit před vnějším světem a pro níž je její muž středem vesmíru. Vidí jen velmi malou část skutečné Tsukimi, iluzi, kterou mu i sama Tsukimi nabízí ze strachu, že nikdo nebude mít rád její pravé já, a která mizí ve chvíli, kdy se hlavní hrdinka odlíčí, odloží panenkovské šatičky a opět si nasadí brýle. 

Vztah Tsukimi a Kuranosukeho staršího bratra je založen na tom, co by mohlo být, ale není a oba se v něm neustále obávají, zda budou přijati takoví, jací jsou, a proto se snaží přizpůsobit tomu, co je obecně přijímáno jako norma, i představám toho druhého. Skutečnější vztah Šú paradoxně navazuje s realitní agentkou, jež v něm probouzí méně galantní stránky, ale tím ho zároveň vede k tomu, aby překračoval své hranice.

Tsukimi vnímaná pohledem Kuranosukeho je sice zbrklá, trošku potrhlá a rozhodně méně kultivovaná, ale skutečná. I Kuranosukeho zalíbení v Tsukimi a jejích přítelkyních z Amamizukanu je opravdové, byť na počátku motivované pouhou zvědavostí a znuděním z každodenního života v obklopení spolužaček z univerzity. Ty jsou okouzleny Kuranosukeho tváří a popularitou, ale jejich zájem o něj je stejně povrchní jako zájem Kuranosukeho staršího bratra o Tsukimi.

Milostný trojúhelník tak lze kromě vztahové roviny vnímat i jako souboj dvou pohledů na ženy a na vztahy obecně, ale i souboj mezi tím, kým jsme, a tím, kým bychom chtěli být, ač nám to nutně nemusí být ku prospěchu a tento další rozměr představuje v tomto žánru příjemné osvěžení. Tsukimi neustále váhá mezi vlastními představami o tom, kým by měla být, až zapomíná, kým by být chtěla. Do toho neustále vstupuje Kuranosuke, který jí přeměnou z ošklivého káčátka v krásnou labuť dělá tak trochu medvědí službu, ale zároveň připomíná, že jen prostá změna vzhledu není to, o co vlastně Tsukimi usiluje. 

I Kuranosuke osciluje mezi svým mužským a ženským já, které pro něj představuje jistý únik z domácího života svázaného pravidly, ale zároveň také upomínku na milovanou matku, do jejíž šatů či šatní skříně se kdykoliv, kdy se cítil nejistý, mohl schovat před světem. Převlekání za dívku jej tedy do jisté míry vysvobozuje, zároveň jej však svazuje ve vztahu k Tsukimi, což se mu připomíná, kdykoliv s ní vidí svého bratra. 

Co se týče hudebního podkresu anime, více zaujme pouze opening, který svým ztvárněním odkazuje na kultovní filmy a seriály západní produkce jako je například James Bond či Star Wars, zbytek určitě neurazí, ale vzpomínat na něj divák také nebude. Vizuální stránka anime slouží příběhu, ale žádné experimenty s médiem jako takovým a posouvání jeho hranic se nekonají.

I přes všechny zmíněné chyby má Kuragehime jisté kouzlo a své silné momenty. Jen se nelze ubránit dojmu, že pokud by se ubralo na pohádkových rysech a přidalo na charakterizaci postav, mohlo se jednat o neobyčejný počin a nikoliv o oddechový seriál na jedno odpoledne, při němž se divák sice dobře pobaví, ale z něhož si po několika týdnech vybaví jen medúzy a muže převlékajícího se za ženu.