• Hlavní stránka
  • Anime
  • Knihy
  • Filmy a seriály
  • Cestování
    • Category
    • Category
    • Category

Blog jednoho otaku a knihomola

Pokusy o recenze a další (ne)užitečný balast

Název: Ghost in the Shell (Koukaku Kidoutai)
Počet epizod: 1 (film - 82 minut)
Rok vydání: 1995
Studio: Production I. G.
Režie: Mamoru Oshii
Žánr: akční, psychologický, sci-fi, seinen, thriller
Anotace:
Rok 2029. Město Niihama. Věda pokročila natolik, že se mezi obyčejnými obyvateli metropole prochází nejen lidé s robotickými končetinami a dalšími úpravami, ale i kyborgové. Jedním z nich je také major Motoko Kusanagi, členka Sekce 9 Veřejné bezpečnosti. Ta se zabývá vyšetřováním případů korupce a terorismu.
Nový úkol. Dopadnout hackera známého jen jako "Loutkář", který je schopen manipulovat s lidskými vzpomínkami a díky tomu již dlouho uniká spravedlnosti. Vše se ale brzy začíná komplikovat a spletité nitky případu nakonec vedou až k místům nejvyšším...


Ghost in the Shell je další z nestárnoucích klasik japonské animované tvorby. Mladší bratříček neméně známého Akiry má se svým starším sourozencem mnoho společného. Stejně jako on má předlohu v kvalitní manze, inspiroval kultovní americkou filmovou trilogii Matrix, stejně jako on se zabývá identitou jednotlivce i vztahem jedince ke společnosti a tyto úvahy prokládá napínavými bojovými scénami. To vše pak stejně jako u díla věhlasného Katsuhira Otoma doprovází úchvatný obraz, na němž roky uplynulé od data jeho vydání téměř nejsou znát.
I přes tyto podobnosti ale dílo nabízí i mnoho zcela svého. Silnou hlavní hrdinku, která se nezalekne sebenáročnějšího úkolu, polemiku o dopadu robotizace na svět a definici života a lidství, překrásný hudební doprovod, z něhož mrazí, i zajímavé tempo vyprávění, které (nejen) v dnešních anime nenajdete. 
Ve filmu se střídají pomalé umělecké pasáže beze slov, kde si divák může vychutnat do detailů prokreslené prostředí fiktivního industriálního města Niihama, které bylo částečně inspirováno Hongkongem, s pasážemi filozofickými, které jsou naopak na dialog velmi bohaté a vyžadují divákovo naprosté soustředění, a rychlými akčními scénami, kde se slovy též šetří.
Ačkoliv se filmu nepodařilo zcela se vyhnout některým zažitým klišé, stále je v něm možné najít mnoho zajímavého, nad čím stojí za to se zamyslet. Divák je k tomuto přemýšlení tvůrci dokonce přímo vybízen, protože bez vlastního přemýšlení ztrácí film tak trochu své kouzlo. Nastolené otázky jsou prezentovány či přímo pokládány především prostřednictvím hlavní hrdinky, která je díky svému stvoření a tělesné konstituci jejich ztělesněním.
Jakou hodnotu mají vzpomínky v době, kdy je možné je změnit? Jak jistý si člověk může být sám sebou a vlastní identitou? Co vlastně děla člověka člověkem? Co ho odlišuje od ostatních lidí, když se nelze spolehnout již ani na vlastní paměť, jež může být pozměněna, jež se může velmi snadno stát kořistí obratných hackerů, kteří se nezastaví před ničím, aby dosáhli svého?
A pravděpodobně nejděsivější otázka ze všech položených, která se celým filmem vine jako had. Co když je vše, čím jste, založeno na lži? Co když je vše, co děláte, motivováno falešnými vzpomínkami na život, který jste nikdy neprožili, který nikdy neexistoval? Není pak lepší žít v blažené nevědomosti, být jen loutkou v rukou schopnějších?
Celý tento komplikovaný konflikt se dá velice dobře shrnout prohlášením jedné z vedlejších postav, která taktéž stejně jako major Motoko slouží v Sekci 9: "Jak jednou zapochybujete, už nikdy pochybovat nepřestanete." Ale není právě ono neustálé přehodnocování našeho pohledu na svět, neustálé zpochybňování toho, co vnímáme, tím, co nás činí lidskými?
Anime se tímto vrací k fundamentálním otázkám, z nichž některými se filozofové zabývali již v antickém Řecku, k jiným (zejména otázce vnímání a jak moc jsme klamáni vlastními smysly a pamětí) pak dospěli ve středověku a novověku. Tyto věčně pokládané otázky, na něž pravděpodobně nikdy nenalezneme jednu uspokojivou odpověď, pak konfrontuje s nejnovějšími poznatky vědy o člověku a světě, který jej obklopuje.


Ghost in the Shell se na první pohled může jevit až jako sekvence spolu nesouvisejících scén, mnoho se ale ozřejmí v druhé polovině filmu a většinu bílých míst se podaří poměrně uspokojivě vyplnit. Stále jich i přesto zůstává dost na to, aby se zvědavý divák pídil po předloze či se pustil do dalších filmů z tohoto universa.
Bohužel to však může být stejně jako v případě Akiry dvojsečná zbraň. Snaha vtěsnat do osmdesáti dvou minut co nejvíce informací může naopak některé diváky neobeznámené s předlohou místo navnazení k dalšímu průzkumu od sledování zcela odradit, a to je opravdu škoda.
Závěr filmu je poněkud předvídatelný, ani tak se ale napětí díky dovedné gradaci děje neztrácí. Hlavní dějová linka se uzavírá a posledních pár minut se pak již nese v poměrně pomalém až poklidném tempu. I přesto se ale divák neubrání pocitu, že to vše je jen začátek, úvodní dějství mnohem rozsáhlejšího dramatu. Ona pomyslná špička ledovce, jejíž hlubiny jak nám, tak Motoko i přes její přístup do sítě, a tedy prakticky ke všem informacím, zůstávají skryté.
Ústřední postava filmu, chladnokrevně jednající, nadlidskou silou, rychlostí i mrštností oplývající major Motoko Kusanagi, je jako kyborg typickým představitelem své doby. O její minulosti a pohnutkách víme jen velmi málo, a i toto málo si jako diváci můžeme spíše jen domýšlet na základě téměř neviditelných náznaků. Ani ostatním postavám se žádné hlubší charakteristiky nedostane, není to ale nijak výrazně na škodu, neboť důkladné vykreslení charakterů nebylo režisérovým prvotním záměrem a pravděpodobně by filmu ve výsledku spíše ublížilo.
Kultovní klasiku z filmu kromě zajímavých filozofických úvah činí především brilantní hudební doprovod a dechberoucí vizuální zpracování, které se rozhodně neztratí ani dnes, o rovných dvacet dva let později.
Z hudebního doprovodu zaujme především skladba inspirovaná tradiční japonskou hudbou, kterou je možno slyšet při promítání úvodních titulků a zrodu Motoko a která z této scény učinila kultovní záležitost známou i mezi lidmi, jež jinak o anime dosud nezavadili.
Za poslechnutí ale stojí i zbytek doprovodu, který umně pomáhá dotvářet ponurou až zlověstnou atmosféru moderní, ale anonymní a přelidněné metropole, která se postupně potápí, se všemi jejími lidmi se hemžícími hlavními třídami i skrytými zákoutími a chudinskými čtvrtěmi.
Ty jsou ztvárněny tak dokonale, že člověku nezbývá než se kochat. A to i přesto, že ve skutečnosti by na takovém místě nechtěl strávit ani den, natož celý svůj život. Město působí i přes svou zalidněnost jaksi neosobně, chladně a nebezpečně. Vše se nese spíše v tlumenějších barvách. Domy, jejichž okrové fasády zdobí narezlé šmouhy, se odrážejí v kalně hnědé, všudypřítomné vodě, lidské postavy pak ve výkladech obchodů, z nichž na ně i na diváka pohlížejí nevidoucí oči ztuhlých manekýnů. Bezútěšnou atmosféru narušují jen křiklavé plakáty nalepené na všech dostupných plochách i ty ale ve výsledku působí jen nepatřičně a ještě více prohloubí pocit všeobjímající beznaděje.
Ghost in the Shell i po letech obstojí jaké svébytné dílo, které má stále co říci, aniž by působilo byť jen krapet směšně či zastarale. Co víc, jeho poselství již není jen hypotetickým výplodem jednoho japonského mangaky, jednou z možných verzí budoucnosti, nýbrž se ve světle překotného rozvoje IT technologií i robotiky velice rychle stává každodenní realitou. Film zároveň v dnešní době slouží také jako vstupní brána k manze a všem jejím dalším adaptacím, kterých se od roku 1995 vyrojilo skutečně požehnaně.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.34
Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
3 comments
Počet epizod: film (117 minut)
Rok vydání: 1984
Studio a režisér: Topcraft (Ghibli); Hayao Miyazaki
Žánr: dobrodružný, drama, fantasy
Anotace:
Tisíc let po globální válce je přímořské království známé jako Větrné údolí jedním z posledních obydlených míst na Zemi. Vedeni odvážnou a dobrosrdečnou princeznou Nausicou, lidé z Údolí dělají vše proto, aby přežili ve světě rychle pohlcovaném toxickou bažinou zvanou Pustina. Neustále zápasí s obrovitým hmyzem, který ji obývá, především pak gigantickými ohmu, jejími strážci.
Schyluje se ale nejen k bitvě mezi přeživším lidstvem a přírodou, ale také k boji mezi několika zbývajícími královstvími. Zaslepeni strachem, vztekem, ale i touhou po moci, lidé nevidí, že agrese není tím správným řešením. Je na Nausice a jejích přátelích, aby je přivedla na správnou cestu, obnovila pouto člověka s přírodou, a tak zabránila konfliktu, který by mohl zničit vše živé na světě...


Nausicaä z Větrného údolí, mající předlohu ve stejnojmenné manze Hayaa Miyazakiho, je prvním celovečerním filmem tohoto mimořádně úspěšného režiséra. Vznikla ještě v době, kdy studio Ghibli prakticky neexistovalo, i přes starší datum vzniku je to ale dílo stále relevantní. Zabývá se otázkami, které jsou stále stejně, ne-li více, palčivé jako před dvaceti lety, otázkami, které snad lidstvo nepřestanou trápit nikdy.
Film je zasazen do zajímavého prostředí, kde má nad lidmi navrch hmyz, který vyrostl do obrovitých rozměrů. Ten střeží jedovatou bažinu, les, v němž se člověk bez masky chránící ho před toxickými výpary nemůže pohybovat. Lidský druh je na pokraji vyhubení, ale jako by mu to nestačilo, začne se svářit mezi sebou kvůli rozdílným názorům na řešení aktuální situace.
Tím jsou tedy nastolena dvě hlavní témata vinoucí se celým, téměř dvouhodinovým filmem. Jak ekologická, tak i politická linka tvoří dohromady překvapivě velmi kompaktní příběh směřující k akurátnímu, ač možná trochu neuspokojivému rozuzlení. Obě dvě linky jsou navíc protkány etickými a morálními dilematy a otázkami, nad nimiž stojí za to zamyslet se. Ekologická linka je sice občas až příliš protlačována do popředí a příběh se hlavně na začátku a pak ve třech čtvrtinách trošku vleče, rozhodně to ale nejsou žádné zásadní vady na kráse.
Co se pak týče ekologie, v dnešní době, kdy je čím dál těžší najít ve městech vůbec nějakou zelenou plochu a kdy se lidé dvakrát nerozpakují, jestli na určitém místě postavit nové nákupní středisko či bytové jednotky nebo tam nechat park, je třeba ji prosazovat, mělo by se tak ale dít ale v rozumné míře, která zde byla již lehce překročena.
Co mi ale vadilo trochu více, bylo striktní rozdělení všeho na dobré a zlé, a tímto nešvarem trpěly i postavy. Jejich charaktery se dají shrnout několika slovy a přesně zapadají do daných archetypů. Z těchto archetypů se bohužel nevymaní ani v průběhu děje, také jejich názory a postoje zůstávají po celou dobu i pod vlivem ostatních stále téměř totožné.


Nausicaä je dobrosrdečná, obětavá, mírumilovná dívka. Zásoba její dobré vůle je nevyčerpatelná, stejně tak jako její touha pomoci každé bytosti, ať už je jakákoliv. To je skutečně chvályhodné, ale bohužel ne věrohodné, jelikož člověk ve chvílích ohrožení téměř vždy upřednostní svůj život před životem někoho jiného. Hlavní hrdinka se ale chová jako by snad ani neměla pud sebezáchovy, vlastní téměř všem živým tvorům. Neohroženě se vrhá do beznadějných a nebezpečných situací, od nichž by se každý příčetný člověk raději držel dál.
Ani vedlejší postavy na tom nejsou lépe, máme zde zralou ženu, která sice udělala pár špatných rozhodnutí, ale i ona se nakonec obrátí na dobrou cestu, hodného mentora hlavní hrdinky lorda Yupu, starou a velmi moudrou ženu Obabu, jež se ve svých předpovědích nikdy nemýlí a přítele hlavní hrdinky Asbela, jehož nesprávné přesvědčení zlomí Nausicaä během několika minut.
I přes to všechno, nebo možná právě proto, pro jejich až dětskou víru v lepší budoucnost, jim budete fandit od začátku až do konce. Protože i přes nepříznivé okolnosti a překážky, které se jim staví do cesty, ať je situace sebevíc beznadějná, Miyazakiho postavy se nikdy nevzdávají.
Hudební doprovod je skutečně brilantní, dojemný, melancholický, k filmu se skvěle hodí. Dokáže vzbudit celou škálu emocí od radosti až po pláč jen několika notami, a tak pomáhá dotvářet kouzelnou atmosféru filmu. Joe Hisaishi, nyní již dvorní skladatel Hayaa Miyazakiho, je skutečným mistrem svého řemesla.
Již tady začíná být rozpoznatelný typický design postav studia Ghibli alá objemné vlasy, malé nosy a specifické oči i režisérova láska k létání a všem strojům, které to umožňují. Hlavní hrdinka léta na speciálním kluzáku ještě z dávných časů, o vzducholodě a nejrůznější letadla také není nouze. Všechno je prokresleno do detailů, zvlášť celá Pustina a její obyvatelé vás okouzlí. V celém filmu je nespočet scén, při nichž se až tají dech a k jejichž popsání slova nestačí. Těžko se věří, že film pochází z minulého století, protože co se týče jak kresby, tak i animace, může se směle porovnávat s díly o deset dvacet let mladšími.
Miyazakiho filmy v sobě mají určité kouzlo, dokážou v nás probudit vzpomínky na bezstarostná léta, dětské časy, při jejich sledování jako by se čas zastavil. Nausicaä z Větrného údolí není dokonalý film, je to ale dílo, u něhož jeho chyby rádi přehlédneme. Je to dílo, které bude oblíbené i za dvacet let. Je to dílo, které v nás dokáže probudit city, které nás přiměje zamyslet se a které je stejně dobrosrdečné jako jeho hrdinové.
Hodnocení: 80%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: film (124 minut)
Rok vydání: 1988
Studio a režisér: Tokyo Movie Shinsha (TMS Entertainment co.); Katsuhiro Otomo
Žánr: akční, dobrodružný, nadpřirozený, sci-fi
Anotace:
Rok 2019, Neo Tokio, již třicet jedna let uplynulo od začátku třetí světové války. Jedno z několika přísně tajených dětí s neobyčejnými paranormálními schopnostmi uteklo ze zařízení, kde jsou všechny takovéto děti drženy. Okamžitě byla spuštěna pátrací akce s cílem dopadnout ho.
K tomu ale došlo příliš pozdě, mezitím se totiž k incidentu připletl i jeden motorkářský gang. Setkání s tímto dítětem u jednoho z jeho členů - Tetsua, probudilo podobné schopnosti a armáda ho sebrala taktéž, aby na něm mohla provádět pokusy. Jeho mysl se vlivem experimentů změnila, chce rozpoutat další válku, chystá se pomstít společnosti, která ho označila za slabého. Dokáže ho někdo zastavit, než zničí vše živé na Zemi?


Akira, nejznámější a nejoceňovanější dílo Katsuhira Otoma a zároveň taktéž zlomové dílo pro celou japonskou animovanou kinematografii. Mezi staršími lidmi již kultovní dílo, které mnohé z nich k anime přivedlo, dílo, díky němuž zažilo anime nejen v Americe nevídaný boom. Předobraz Matrixu, zdroj inspirace pro mnoho dalších autorů i režisérů. Samá superlativa. Dokázal ale tento film dostát očekáváním, jež se s ním pojí?
Na místě jsou dle mého názoru gratulace, jelikož Otomovi se podařilo vytvořit skutečně nestárnoucí klasiku. Její postavení se sice změnilo - už není dílem, které by jedince dosud japonskou animovanou tvorbou nepolíbené k anime přivedlo, nýbrž dílem, které dnešní příznivci žánru objeví až po delší době, kdy se přebrodí vodami populárních anime, která jsou od sebe bohužel občas k nerozeznání, a zatouží po něčem s hlubším významem.
Akira má všechno, co by dobrý film měl mít - promyšlený příběh, který vás udrží v napětí od začátku až do konce, uvěřitelné postavy s propracovanými charaktery, výborný hudební doprovod i ohromující vizuály. Akční bitky odehrávající se v atraktivních kulisách Neo Tokia jsou pak již jen třešničkou na dortu. Akira je film, která byl s nadšením přijat před dvaceti devíti lety, s nadšením je přijímán také dnes a jsem si jistá, že stejného přijetí se mu dostane i za dalších dvacet let. Nezáleží na době ani okolnostech, vždy bude mít co říct a témata, jimiž se zabývá, budou stále relevantní.
Příběh Akiry je velmi komplikovaný, soustředí se na několik dějových linií a mnoho různých témat od války přes dospívání a s tím související pocit nadřazenosti nad ostatními až po nezákonné organizace bojující proti oficiální vládě. Vznáší otázky, jak nakládat s jedinci, kteří se vymykají průměru a potenciálně by díky tomu mohli ohrozit stávající systém, polemizuje nad diktátorskými režimy i diktátory samotnými, ale především pak zkoumá vliv společnosti na jedince a obráceně.
Film zpracovává celou mangu Katsuhira Otoma, a přestože k tomu má dvě hodiny čistého času, což je v rámci japonských animovaných filmů skutečně štědrá dotace, ani tak nepokryje vše, čím se manga zabývá a lecos jen letmo naťukne, což je škoda. Občas se proto vyskytnou chvíle, kdy může být divák neznalý předlohy zmaten. Ale i přes to, že se do filmu nevešly všechny scény, je jeho příběh až překvapivě komplexní a jeho závěr, ke kterému se režisér dopracuje prostřednictvím mistrné gradace a umného spletení všech dějových linek dohromady, je ve světle předchozích událostí více než uspokojivý.


Otomovo dílo je plné násilí, jeho zobrazení má ale svůj účel - pomáhá nám utvořit si obrázek společnosti i prostředí, v němž žijí naši hlavní hrdinové. Jsou to vlastně ještě děti, s nimiž se život skutečně nemazlil, které byly opuštěny všemi včetně vlastních rodičů a které skončily na samém okraji společnosti, ve škole pro ztracené případy.
Není tedy divu, že tito teenageři se motají životem bez vážnějších cílů a postrádají respekt k autoritám. Většinu svého času tráví po zapadlých a zaplivaných barech popíjením alkoholu a kouřením cigaret nebo na motorkách v šarvátkách s dalšími pouličními gangy. Otomovy postavy ale v žádném případě nejsou jen dvourozměrné, mají dobré i špatné vlastnosti, uvěřitelné motivy pro své jednání i reálné vztahy. Vyvíjejí se a učí se ze svých chyb. Dýchají.
V popředí filmu stojí dva členové stejného gangu, dva vyvrženci, mezi nimiž je ale jeden zásadní rozdíl. Kaneda je ten, který vždy zachová chladnou hlavu, kolem nějž se motají holky a který jezdí na té nejlepší motorce. Tetsuo naproti tomu je ve spodku potravního řetězce gangu, nic moc se mu nedaří, dívky o něj zájem také příliš nemají a jeho motorka se s Kanedovou nedá ani v nejmenším srovnávat. A rozkol je na světě, stačí jen malé popostrčení ve formě zvláštního dítěte a Tetsuo se vydává na cestu pomsty a zkázy.
Divák pak může prostřednictvím ostatních postav, ale i náhledů do Tetsuových myšlenek sledovat postupný rozpad jeho osobnosti, jenž se stává dalším z ústředních témat. Velká moc s sebou nese velkou zodpovědnost, kterou tak nezralá mysl jako byla ta Tetsuova, navíc sužována závistí, žárlivostí a touhou po pomstě nemohla unést. A experimenty prováděné na ní jí určitě také nepomohly.
Hudební doprovod filmu je zvláštní směsicí tradiční japonské hudby a industriálních zvuků, která se možná až překvapivě k filmu velmi dobře hodí. U některých sekvencí, v nichž je užita, až téměř mrazí.
Již od prvních chvil Akira ohromí vizuály, které obstojí i dnes, plynulou animací, činící z akčních střetnutí nezapomenutelnou podívanou, i detailně prokreslenými scénami. Záběry na Neo Tokyo jsou skutečně velkolepé, stejně tak na ostatní lokace. Chladné zrcadlové plochy vysokých mrakodrapů velkoměsta kontrastují se špínou, nepořádkem a zmatkem, který se nachází pod nimi.
Akira je film, který by měl vidět každý, nevadí, že tomuto žánru neholdujete, je jedno, že jinak anime příliš nesledujete. Akira má stále co říct i po dvaceti devíti letech. Je to film, který může být viděn několikrát a pokaždé v něm najdete něco nového.
Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Starší příspěvky

O blogu

Vítejte na blogu jednoho knihomola, otaku a seriálového a filmového nadšence. Na blog už nemám tolik času jako kdysi, ale stále si sem čas od času odložím své dojmy z viděného a čteného. Málokdy recenzuju to, co je právě populární. Mám ráda psychologická dramata, inovativní využití média a divné věci.

Štítky

anime recenze drama Madhouse favourite psychologický fantasy komedie romantický antologie historický mysteriózní nadpřirozený sci-fi Satoshi Kon Sunrise dobrodružný film seinen slice of life Masaaki Yuasa Short Peace klasika seriál thriller Katsuhiro Otomo Mamoru Hosoda Mamoru Oshii Shuhei Morita cestování horor rodinný romance studio 4°C A-1 Picture Artland Bones Dánsko Ghibli Hajime Katoki Hayao Miyazaki Hiroshi Nagahama J. C. Staff Keiichi Hara Kenichi Kasai Production I. G. Rakousko Ryousuke Nakamura Studio Deen Takashi Watanabe hory hudební josei mahou shoujo region Bodensee scifi sportovní

Archiv blogu

  • ▼  2022 (4)
    • ▼  září (1)
      • Recenze: Mirai no Mirai (Mirai of the Future)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2018 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (2)
  • ►  2017 (17)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (15)
  • ►  2015 (4)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (3)
  • ►  2014 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2013 (1)
    • ►  prosince (1)

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Follow

Seznam blogů

  • Sakuřino doupě

Návštěvnost

Používá technologii služby Blogger.

Nejnovější články

Populární příspěvky

  • Diedamskopf (Region Bodensee #1)
    Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představov...
  • Recenze: Mouryou no Hako
    Název:   Mouryou no Hako (Box of Goblins) Počet epizod:  13 (23 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio:  Madhouse Režisér:  Ryousu...
  • Recenze: Genius Party Beyond
    Počet epizod:  5 (15 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio a režisér:  4°C;  Mahiro Maeda, Nakazawa Kazuto, Ohira Shinya, Tanaka Tatsu...
SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU

Created with by BeautyTemplates | Distributed by Gooyaabi Templates