• Hlavní stránka
  • Anime
  • Knihy
  • Filmy a seriály
  • Cestování
    • Category
    • Category
    • Category

Blog jednoho otaku a knihomola

Pokusy o recenze a další (ne)užitečný balast

Počet epizod a rok vydání: film (93 minut); 2017
Studio a režisér: Science SARU; Masaaki Yuasa
Žánr: drama, komedie, nadpřirozený, romantický
Anotace:
Kjóto. Jeden nesmělý univerzitní student důmyslně usilující o nebojácnou černovlasou dívku Otome, která je jeho pravým opakem. Jedno náhodné setkání na svatbě, které vede k nespočtu menších i větších dobrodružství, která je čekají na cestě nocí, která jako by trvala celý rok...


The Night is Short, Walk on Girl je adaptací románu Tomohiky Norimi, a odehrává se ve stejném universu jako předchozí režisérovo dílo, seriál The Tatami Galaxy. Yuasa ve filmu navazuje na motivy, kterým se věnoval již v The Tatami Galaxy a dále je rozvádí a pozměňuje, zároveň však ještě více než v předchozím díle popouští uzdu své fantazii a v anime jako by se díky tomu objevovalo vše, co mu právě přišlo na mysl. 
Ve filmu, jehož název je tak trochu oxymóronem, jelikož noc, kterou hlavní hrdinové prožívají, by se dala popsat všemi možnými adjektivy, přídavné jméno krátká však mezi ně rozhodně nepatří, se znovu objevuje mnohomluvný hlavní hrdina marně usilující o černovlasou dívku, která je jeho úplným opakem. Chybět nesmí ani další postavy ze seriálu, přičemž některé i zde hrají zásadní roli, zatímco jiné jsou pouze letmo zmíněny či přebírají poněkud odlišnou roli než tu, kterou měly v The Tatami Galaxy. Na rozdíl od seriálu zde však objekt zájmu hlavního hrdiny dostává mnohem větší prostor a většinu filmu je to právě ona, kdo svým jednáním žene celý děj kupředu. 
Film je ve své podstatě relativně jednoduchým romantickým příběhem dvou mladých lidí, jehož přímá linie se téměř devadesát minut zašmodrchává tisícem různých dějových odboček, aby se jedním potažením na konci opět rozmotala. 
Tato pompézní směsice množství spolu na první pohled nesouvisejících absurdních situací se postupně prostřednictvím hlavních postav propojuje ve chvíli, kdy to sledující nejméně čeká. Na obrazovce se nevěřícímu divákovi objevuje skupina lidí tančící bizarní tanec sofistů, při němž se ohýbají jako hadí ženy, kapří tornádo, mafie nemilosrdně kradoucí nic netušícím obětem kalhoty i se spodním prádlem či přítel hlavního hrdiny, který si to svoje odmítá sundat, dokud znovu nespatří lásku svého života. 
Nechybí ani hudební číslo na pokračování, prošpikované chytrými slovními hříčkami, jehož součástí se dílem náhody i vlastního rozhodnutí stanou i oba hlavní hrdinové. To je zinscenované členy pohybujícího se divadelního souboru, který se náhodně objevuje v různých částech města a jehož nestálost je spíše dílem nutnosti než umělecké inovace, jelikož je neúnavně pronásledován tajnou studentskou policií.
Se stejnou vytrvalostí pronásleduje také Senpai svou milovanou. Otome však neodmítne žádnou výzvu a nechá se unášet tam, kam ji osud zavane, a tak nikde dlouho neposedí. Díky tomu nás bere společně s hlavním hrdinou, který se zuby nehty snaží, aby ji neztratil z dohledu, na exkurzi nejrůznějšími zákoutími nočního Kjóta. Od všemi barvami hrajících a divokými vzory překypujících hlavních tříd přes maličké hospody a zastrčené bary, kde můžete kromě umně ztvárněných koktejlů potkat i sběratele umění, z něhož se nakonec vyklube perverzní ztroskotanec slintající nad historickou pornografií, až po zapadlé uličky, kde z vás krádeží svršků objekt opovržení ostatních vytvoří již zmiňovaná spodní prádlo kradoucí mafie.


Zábavné momenty skvěle doplňují dobře načasované dialogy postav zakončené vtipnou, nečekanou pointou. Pod do absurdní krajnosti vyhnanými situacemi se však skrývá více než jen snaha pobavit. Yuasa ve svém díle zkoumá, jak jsme jako lidé propojeni naším jednáním, zda je všechno, co se nám děje, jen dílem náhody či zda máme ve svém příběhu větší rozhodovací pravomoci, než si myslíme. Zda je lepší nechat se unášet proudem jako Otome, ale zároveň chytit každou příležitost za pačesy i s jejími možnými neblahými důsledky či se Senpaiem neúnavně plánovat každý okamžik života a pak být zklamán, když se naše představy obrátí v prach.
Ve filmu na sebe tyto dva rozdílné pohledy neustále naráží. Zatímco Senpaiem pečlivě zosnovaná setkání obou hlavních hrdinů jsou prchavá a plná nedorozumění, Otome díky své otevřenosti všemu novému potkává mnoho zajímavých lidí a zažívá prapodivná dobrodružství. Oba hrdinové se paradoxně metaforicky potkávají ve chvíli, kdy jsou od sebe řízením osudu odděleni. V tom, co oba během noci prožívají, když nejsou spolu, lze najít jemně naznačenou paralelu.
Oba během nekonečné noci, ale každý v jiném baru, potkávají bankrotujícího obdivovatele historické pornografie. Senpai podstupuje ve spalující výhni s dalšími oportunisty nelítostný souboj o knihu, kterou Otome zbožňovala jako malá holčička, aby konečně získal její srdce. Jeho milovaná, jejíž alkoholovou toleranci předčí snad jen její touha vypít všechen alkohol, který před ni postaví, pak vyzve o něco dříve ve vlastní bitvě lokálního boha Rihaku znaveného životem. 
I prostřednictvím setkání těchto dvou postav spolu soupeří dva pohledy na život. Optimistický pohled Otome, podkreslený květovaným pozadím v jasných barvách, že všechno v našem životě má nějaký význam a že naše dny jsou naplněny netušenými možnostmi, kterému Rihaku oponuje, že realita je bezútěšné místo plné hamižných, bezohledných cizinců, kteří hledí jen sami na sebe a nevyhnutelně nás zklamou.
Motiv propojení se ve filmu objevuje opakovaně. Jednotlivé postavy se ve filmu znovu a znovu potkávají a jedna druhou zachraňují z prekérních situací. Lidé jsou propojení pomocí knih, které si mezi sebou půjčují, stejně jako jejich autoři, kteří tak trochu vykrádali jeden druhého, či zcela absurdně nejrůznějšími předměty, které jim znenadání spadnou ve stejný okamžik na hlavu. 
Nakonec se ukazuje, že ani ta nejosamělejší postava, jejíž touha po hromadění majetku byla jen snahou vyplnit hluboký smutek v duši, nikdy sama nebyla. Vše, co prováděla, ač často poněkud nekalého charakteru, pomohlo spojit různé obyvatele Kjóta, kteří by se jinak nikdy nepotkali, a nakonec jim do života přineslo radost. 
Nejen na příběhu této postavy Yuasa ukazuje, že má pro své postavy a jejich slabosti pochopení. Film i přes svou pompéznost, která někdy balancuje až na hranici sebevychloubání, nikdy neztrácí svou vřelost a optimismus, které do příběhu vnáší zejména Otome. Její dobrosrdečná, bezstarostná povaha vyvažuje konání zbytku protagonistů příběhu, kteří jsou spíše zahořklými zoufalci, jež se ke svému okolí chovají poněkud bezohledně. 


Nejsilnější stránky filmu však mohou být pro některé sledující i těmi nejslabšími. Zběsile rychlé tempo vyprávění, které nedopřeje divákovi oddychu, a které zvolní až v posledních minutách filmu, nedává záměrně příliš prostoru pro hlubší charakterizaci postav, a tak většina zůstává spíše svéráznými komickými figurkami, do nichž může být obtížné se vcítit. 
Diváky neznalé Yuasova stylu překvapí i neochota držet se jedné, případně několika málo dějových linek a konstantní přeskakování z jednoho příběhu na druhý, které může z filmu pro některé učinit roztříštěnou mozaiku událostí, v nichž je obtížné se vyznat a povšimnout si klíčových momentů dávajících smysl dalšímu vyprávění.
Yuasa ve svém díle prezentuje jasnou uměleckou i vypravěčskou vizi, které podřizuje vše ostatní. Zatímco mnoho jiných autorů respektuje svoje možnosti a hranice animovaného média, on jeho limity neustále testuje a posouvá. Velmi působivé jsou zejména sekvence odehrávající se na večerním knižním trhu, který se v představách Otome noří pod vodu a závěr filmu, odehrávající se ve fantaskní alternativní realitě horečnatě blouznícího Senpaie. 
Stejně jako v Ping Pong The Animation se ve filmu objevují další postupy, které v jiných anime neuvidíte. Yuasa opakovaně využívá rozdělení obrazovky na několik částí, které se pohybují proti sobě či se v nich paralelně odehrává děj. Postavy jsou v neustálém, přehnaně zveličeném pohybu, dochází k rychlému střídání úhlů pohledu i výtvarných stylů, které od sebe oddělují jednotlivé pasáže filmu. Vyprávění retrospektivních vzpomínek probíhá ve světě kontrastních neonových barev a postav zjednodušených na siluety, výlet do Senpaiovy mysli vypadá jako nakreslený tužkou a pastelkami. Anime díky tomu nikdy nepůsobí staticky a filmem prezentované Kjóto působí opravdově, jako živé místo obývané skutečnými lidmi.
Co se hudby týče, je ve filmu naopak v kontrastu k divoké vizuální stránce využito decentního podkresu symfonické hudby a klavíru, který scény vhodně doplňuje, aniž by kdy vystupoval příliš do popředí. Závěrečné titulky jsou pak doprovázené hravou skladbou, která navazuje na optimisticky vyznívající konec anime.
Film se stejně jako Yuasovo předchozí dílo The Tatami Galaxy vyznačuje překotnými monology, hlavním mužským protagonistou tak trochu ztraceným ve vlastním životě, který téměř za všech okolností příliš přemýšlí a málo jedná a jehož protipól představuje dívka, jež se do každé výzvy vrhá po hlavě. Stejně tak není opět nouze ani o chytré slovní hříčky a mnoho vtipných do absurdity vyhnaných situací. I tentokrát servíruje Yuasa divákům akcí nabitou pompézní podívanou složenou z mnoha menších příběhů, která neztrácí své kouzlo ani při opakovaném zhlédnutí.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.18
Hodnocení: 85%
Share
Tweet
Pin
1 comments
Počet epizod: 11
Rok vydání: 2010
Studio a režisér: Brain's Base; Ómori Takahiro
Žánr: drama, komedie, romantický
Anotace:
Tsukimi je mladá dívka se zvláštním zájmem o medúzy, jenž se zrodil, když se na ně jako malé děvčátko chodila dívat do akvária spolu se svou matkou. Tsukimi momentálně bydlí v Tokiu v domě jménem Amamizukan s dalšími pěti ženami, jež s ní sdílí vášeň k poněkud neortodoxním zálibám i nechuť k opačnému pohlaví a krásným dívkám, které by v domě nikdy nenechaly bydlet.
Jejich poklidné soužití stranou zbytku společnosti je však narušeno náhodným setkáním Tsukimi s krásnou dívkou, která jí pomůže zachránit jednu z milovaných medúz a nakonec se sama pozve i do Amamizukanu. Zde však není všem překvapením konec, protože z krásné neznámé se nakonec vyklube někdo zcela odlišný, než by se na první pohled mohlo zdát...


Kuragehime, seriál s předlohou v manze stejného jména, se prezentuje jako moderní variace na příběh o Popelce, okořeněná špetkou humoru namísto špetky kouzel. Z původního příběhu mnoho nezbylo, místo jednoho "prince" se okolo hlavní hrdinky ochomýtají rovnou dva a místo proradné macechy a škodolibých nevlastních sester tu hlavní zápornou roli hraje intrikující realitní agentka usilující o koupi domova, v němž Tsukimi a její přítelkyně žijí. Zůstává pouze motiv proměny hlavní hrdinky v okouzlující "princeznu" vnějším zásahem, který zde ztělesňuje oslnivě krásná neznámá, s níž se Tsukimi seznámí v první epizodě při záchraně jedné z milovaných medúz před jistou záhubou v rukou nezkušeného zaměstnance zverimexu, jemuž je osud medúzy zcela lhostejný. 
Anime se po většinu času nese v odlehčeném duchu. I závažnější témata jako je hrozící ztráta bydlení, sociální izolace a neschopnost navazovat hlubší vztahy s opačným pohlavím či nevěra a komplikované rodinné vztahy slouží spíše pro pobavení a častokrát je na ně pohlíženo s nadsázkou, která je povětšinou osvěžující i zábavná, avšak občas až trochu nepatřičná. 
V protikladu k humorným scénám se tu a tam v seriálu objevují i scény, kdy se spolu postavy dokáží bavit vážně. Mezi ně patří například moment, kdy spolu krásná neznámá a Tsukimi sedí na lavičce v parku a ač v přestrojení, které skrývá jejich skutečné já, vedou spolu emocemi nabitý rozhovor bez přetvářky, který je ukončen až skvěle načasovanou poznámkou nezbedných dětí, které se proženou okolo.
Seriál se sice tváří jako dílo určené spíše pro dospělé, tomu však odpovídá pouze věk postav, které již až na výjimky odrostly školním lavicím a více či méně úspěšně se zapojily do pracovního procesu. Jenže stylem uvažování častokrát na střední škole zůstaly. Tomu, že skutečnou cílovou skupinou seriálu budou spíše dospívající dívky, odpovídá i přítomnost obligátního milostného trojúhelníku, který je však zejména v první polovině seriálu vyjádřen spíše decentně, a také až pohádkově jednoduché řešení většiny problémů, kterým postavy čelí. 
Zejména ve své druhé polovině seriál mnohdy nechává své hrdiny vítězit bez toho, aniž by pro to vynaložili větší úsilí. Na co Kuranosuke s Tsukimi v závěrečných epizodách sáhnou, to se jim daří, včetně činností, s nimiž nemají žádné předchozí zkušenosti. Také řešení bytové krize obyvatelek Amamizukanu, jež představuje jednu z hlavních dějových linek a největší problém, kterému hrdinky anime čelí, přichází jako blesk z čistého nebe prostřednictvím názorového obratu jedné z vedlejších postav a v poslední epizodě je odbyto téměř mimoděk. Závěr anime tak vyznívá poněkud do ztracena, ve srovnání s poněkud neuspokojivým koncem mangy, zejména co se vyřešení vztahových záležitostí postav týče, však nakonec představuje zřejmě tu lepší alternativu.


Výslednému dojmu nepomáhá ani recyklování vtipů, které v počátečních epizodách pobaví, ale s každým dalším opakováním ztrácejí na zábavnosti, a až přehnané vysvětlování všeho, co si postavy myslí a co se chystají konat, jako by divák potřeboval za všech okolností vodit za ruku a nedokázal si nic domyslet sám. Na škodu je i nedostatečná charakterizace vedlejších postav, jež jsou po většinu času zredukované na pouhé karikatury a využívané mnohdy jen jako zdroj humoru. Tím trpí zejména další obyvatelky Amamizukanu, kterým se sice dostává většího prostoru, kromě někdy až vyčerpávajících monologů o svém zájmu a protestů proti zapojení do vnějšího světa, jej však nemají čím vyplnit.
Většího prokreslení charakteru se dostává pouze naší hlavní hrdince Tsukimi, krásné neznámé, neboli Kuranosukemu převlékajícímu se za ženu, a jeho rezervovanému staršímu bratrovi jménem Šú. Poslední postavou, která není pouhou figurkou přítomnou pro pobavení diváka, je pak ambiciózní realitní agentka, jež svých největších úspěchů dosahuje po pracovní době intrikováním a sváděním všech mužů, kteří by jí mohli být k užitku, a jež by se díky svým hereckým dovednostem neztratila ani na divadle. Ta představuje jakýsi protipól hlavní hrdinky. Je to právě ona a její konání, které posouvá celý děj kupředu, pokud to právě nečiní Kuranosuke jedním ze svých odvážných nápadů, které se nejčastěji týkají proměny života Tsukimi a jejích konzervativních přítelkyň, jež jsou zejména v prvních několika epizodách až na výjimky pasivní a k činnosti je dokáží přimět pouze záležitosti spojené s jejich zájmem.
Ani u hlavního trojlístku však tvůrci nezachází do větších detailů co se jejich vnitřní motivace týče. Za celých jedenáct epizod se kromě krátkého odkazu na Kuranosukeho matku, která až nezdravě zbožňovala krásné šaty a kterou si Kuranosuke idealizoval, a náznaků, že výstřední styl oblékání je součástí větší rebelie proti způsobu života zbytku jeho konzervativní rodiny, se divák nedozví nic o tom, proč se vlastně Kuranosuke uchyluje k převlékání za dívku. Podobně krátkým vyprávěním pak seriál odbude i příčinu strachu Kuranosukeho staršího bratra ze seznamování s opačným pohlavím i důvod Tsukiminy posedlosti medúzami. Ke všem těmto krátkým ohlédnutím do minulosti se pak ještě několikrát vrací, aniž by však došlo k jejich dalšímu rozvedení.
Nejzajímavější postavu celého seriálu, jejíž potenciál však bohužel nebyl plně využit, představuje  rebelující, poněkud lehkovážný a poněkud prostořeký Kuranosuke. I přes své trochu povrchní zájmy má postava Kuranosukeho nečekanou hloubku, která se divákovi odkrývá postupně. Právě díky své nekonvenčnosti, která ho opakovaně dostává do sporů s konzervativně smýšlejícím otcem, a dlouhodobě pěstovanému zvyku ignorovat nesouhlas dokáže proniknout mezi uzavřené obyvatelky Amamizukanu a postupně mění jejich smýšlení o světě i rigidní názory na dívky se zájmem o módu.
V osobě Kuranosukeho staršího bratra pak do popředí vystupuje již zmíněná problematika osamělých mužů středního věku, kteří nejsou schopni navázat smysluplné vztahy se ženami, a tak stále čekají na svůj první vážný vztah a objekty svého zájmu si jen idealizují či zošklivují zpovzdálí. 


Šú si Tsukimi všimne až ve chvíli, kdy splňuje jeho představy o vysněné ženě bez jediné chyby, která své názory projevuje jen málo, kterou je nutné chránit před vnějším světem a pro níž je její muž středem vesmíru. Vidí jen velmi malou část skutečné Tsukimi, iluzi, kterou mu i sama Tsukimi nabízí ze strachu, že nikdo nebude mít rád její pravé já, a která mizí ve chvíli, kdy se hlavní hrdinka odlíčí, odloží panenkovské šatičky a opět si nasadí brýle. 
Vztah Tsukimi a Kuranosukeho staršího bratra je založen na tom, co by mohlo být, ale není a oba se v něm neustále obávají, zda budou přijati takoví, jací jsou, a proto se snaží přizpůsobit tomu, co je obecně přijímáno jako norma, i představám toho druhého. Skutečnější vztah Šú paradoxně navazuje s realitní agentkou, jež v něm probouzí méně galantní stránky, ale tím ho zároveň vede k tomu, aby překračoval své hranice.
Tsukimi vnímaná pohledem Kuranosukeho je sice zbrklá, trošku potrhlá a rozhodně méně kultivovaná, ale skutečná. I Kuranosukeho zalíbení v Tsukimi a jejích přítelkyních z Amamizukanu je opravdové, byť na počátku motivované pouhou zvědavostí a znuděním z každodenního života v obklopení spolužaček z univerzity. Ty jsou okouzleny Kuranosukeho tváří a popularitou, ale jejich zájem o něj je stejně povrchní jako zájem Kuranosukeho staršího bratra o Tsukimi.
Milostný trojúhelník tak lze kromě vztahové roviny vnímat i jako souboj dvou pohledů na ženy a na vztahy obecně, ale i souboj mezi tím, kým jsme, a tím, kým bychom chtěli být, ač nám to nutně nemusí být ku prospěchu a tento další rozměr představuje v tomto žánru příjemné osvěžení. Tsukimi neustále váhá mezi vlastními představami o tom, kým by měla být, až zapomíná, kým by být chtěla. Do toho neustále vstupuje Kuranosuke, který jí přeměnou z ošklivého káčátka v krásnou labuť dělá tak trochu medvědí službu, ale zároveň připomíná, že jen prostá změna vzhledu není to, o co vlastně Tsukimi usiluje. 
I Kuranosuke osciluje mezi svým mužským a ženským já, které pro něj představuje jistý únik z domácího života svázaného pravidly, ale zároveň také upomínku na milovanou matku, do jejíž šatů či šatní skříně se kdykoliv, kdy se cítil nejistý, mohl schovat před světem. Převlekání za dívku jej tedy do jisté míry vysvobozuje, zároveň jej však svazuje ve vztahu k Tsukimi, což se mu připomíná, kdykoliv s ní vidí svého bratra. 
Co se týče hudebního podkresu anime, více zaujme pouze opening, který svým ztvárněním odkazuje na kultovní filmy a seriály západní produkce jako je například James Bond či Star Wars, zbytek určitě neurazí, ale vzpomínat na něj divák také nebude. Vizuální stránka anime slouží příběhu, ale žádné experimenty s médiem jako takovým a posouvání jeho hranic se nekonají.
I přes všechny zmíněné chyby má Kuragehime jisté kouzlo a své silné momenty. Jen se nelze ubránit dojmu, že pokud by se ubralo na pohádkových rysech a přidalo na charakterizaci postav, mohlo se jednat o neobyčejný počin a nikoliv o oddechový seriál na jedno odpoledne, při němž se divák sice dobře pobaví, ale z něhož si po několika týdnech vybaví jen medúzy a muže převlékajícího se za ženu.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.12
Vlastní hodnocení: 65%
Share
Tweet
Pin
1 comments
Počet epizod: 11 (23 minut epizoda)
Rok vydání: 2010
Studio a režisér: Madhouse; Masaaki Yuasa
Žánr: komedie, mysteriózní, psychologický, romantický
Anotace:
Jednoho podzimního večera narazí osamělý student třetího ročníku zdejší univerzity u stánku s nudlemi ramen za chrámem Shimogamo na záhadného muže s hlavou ve tvaru lilku, který sám sebe nazývá bohem manželství. Student se mu svěří s tím, jak mizerný a neuspokojivý život vede, když se snaží rozeštvat kvůli vlastnímu zklamání šťastně zamilované páry, a jak moc by si přál strávit uplynulé dva roky jinak. Přání je mu vyplněno a on je vrácen v čase, aby se mohl pokusit změnit svůj osud. Znovu a znovu a znovu...


Na jakémkoliv uměleckém díle je krásné (ale i ošemetné), že každý z nás si z něj odnáší zcela autentický prožitek závislý na mnoha vnějších i vnitřních faktorech. Tuto osobní zkušenost se můžeme snažit uchopit, popsat i přiblížit někomu dalšímu, ale ať se budeme snažit sebevíce, nikdy neuspějeme zcela. A čím mnohoznačnější, neurčitější, košatější dílo, tím větší mnohost prožitků a tím obtížněji přenositelná zkušenost.
A není snad mnohoznačnějšího díla než je The Tatami Galaxy se všemi svými metaforami, slovními hříčkami, symboly a odbočkami, se všemi dějovými liniemi a příběhy v příbězích, se svým rychlým monologem, který se neohlíží na nikoho a na nic. Pouhých jedenáct epizod je doslova nabitých absurdními událostmi a nečekanými zvraty, z nichž mnoho dostává smysl až při pohledu zpět.
V jednom okamžiku náš hlavní hrdina zkazí zamilovaným párům poklidný večer u vody malým ohňostrojem, v druhém se snaží zdiskreditovat vedoucího filmového klubu, protože je populárnější než on, pak se dostává do tenisového klubu, jenž je ve skutečnosti spíše sektou, která své členy zdvořilým nátlakem nutí kupovat své produkty, zatímco káže o zkáze světa.
Další noc, jíž předchází napínavý souboj v pití alkoholu, se pak rozhoduje mezi třemi osudovými ženami, z nichž ani jedna pro něj již na první pohled není tou pravou a v následujícím díle se potom zaplétá do podivné války mezi dvěma staršími studenty, z nichž jeden je pravděpodobně bůh manželství a žádá po něm, aby mu sehnat zvláštní mycí houbu, která stojí asi tolik co luxusní vila.
Příběh staví na opakování a zároveň lehkém pozměnění několika situací, což je umožněno návratem hrdiny v čase k jeho prvním dnům na univerzitě. Každá epizoda shodně začíná přehnaně optimistickou představou Watashiho o bezstarostném vysokoškolském životě v obležení černovlasých krasavic a jeho zapsáním se do jednoho z mnoha nabízených klubů. Každodenní realita klubových aktivit, o níž můžeme i za použití velké dávky optimismu prohlásit jen to, že je k našemu hlavnímu hrdinovi poněkud nemilosrdná, však veškeré jeho nadějeplné představy velice rychle obrátí v prach.
V téměř každém díle se někde objeví také stará kartářka, která již chmurnou realitou zkrušenému hlavnímu hrdinovi předpovídá budoucnost za použití těch nejotřepanějších frází, jaké si jen dovedete představit, a díl od dílu za to k jeho nelibosti požaduje více a více peněz. 
Žádná epizoda se neobejde ani bez náhodného setkání Watashiho s o rok mladší spolužačkou Akashi, která je jedinou větou schopná zničit veškeré šance i sebevědomí dotírajících nápadníků, ale z nepochopitelného důvodu našla i přes jeho očividnou sebestřednost určité zalíbení právě ve Watashim, a zcela nedobrovolného setkání s Ozuem, stejně starým spolužákem, jehož jedinou životní misí jako by bylo uvrhovat Watashiho do ještě větší beznaděje.


Hlavní trio pak doplňují již osmým rokem studující Jougasaki, do sebe zahleděný vedoucí filmového klubu, a jeho milá Kaori, která je tak trochu bez života, stejně dlouho studující Higuchi, který s ním vede velmi velmi velmi dlouhou válku, jejímiž hlavními bojovými prostředky jsou nekonečné nejapné žertíky a drobné naschvály, a dentální hygienistka Ryouko, již v podnapilém stavu poněkud nezdravě fascinují dásně a další části lidského těla.
Bezejmenný hlavní hrdina, kterého pro nedostatek jiného jména všichni začali nazývat Watashi, svému fanoušky přiřknutému jménu dostává se ctí. Z naivního studenta, žijícího svými nerealistických představami, se v průběhu každé epizody nejen vnějšími okolnostmi, ale především jeho vlastním přičiněním znovu a znovu stává zkroušený a zahořklý pesimista, který sociálním vazbám přiznává nepatrný význam a mávnutím ruky zatracuje veškerou socializaci. Zatímco se ale Watashi trápí, divák si nemůže pomoci a jeho absurdními dobrodružstvími se dobře baví.
Náš hlavní hrdina je ale více než jen neohrabaným introvertem s akutním pocitem nedoceněnosti, který rád utíká ke svým fantaskním představám, protože realita se mu zdá ve své nepředvídatelnosti přespříliš děsivá. Kromě přehnané sebelásky oplývá i určitou morální zdrženlivostí a nadměrně vyvinutou schopností sebereflexe, jež je stejně humorná jako povědomá a která umožňuje, aby s ním divák i přes jeho sebestřednost, která snese porovnání snad jen s obvyklým egoismem hrdinek románků pro dospívající dívky, také soucítil.
Každá epizoda kousek po kousku poodhaluje charaktery všech důležitých postav a velmi dobře ukazuje, že v určitých sociálních situacích mají lidé v rámci snahy zachovat si svou tvář a zapadnout do kolektivu tendenci ukazovat jen určité (přijatelnější) stránky své osobnosti.
I přes detailní charakterizaci postav a propracovanou dějovou linku však chybí ten malý kousek, který by nám umožnil zcela se do příběhu ponořit. Dostat se do bodu, kdy mimo blikající obrazovku přestává existovat čas i prostor, kdy je divák nezpochybnitelnou součástí toho, co se na ní odehrává. Do bodu, kdy bychom za určité dílo obrazně položili život třeba i přes jeho nedostatky, protože k nám promlouvá na základě osobního zážitku, protože v hlavních postavách možná vidíme sami sebe. 


Hudební podkres je v kontextu se vším bláznivým, co se v seriálu stihne za jedenáct epizod odehrát, až překvapivě střízlivý. Melodie čerpající inspiraci z klasických skladeb jsou však dějem i rychlými monology Watashiho, který v tu chvíli připomíná spíše kulomet místo nábojů chrlící slova, občas utlačeny do pozadí, což je škoda, protože rozhodně stojí i za samostatný poslech.
Teskné, melancholické melodie, které jako by vypadly z dob Chopina, kde prim hrají smyčcové nástroje a klavír, odkazují k zahradním slavnostem a bálům velkých královských dvorů minulých století a doprovázejí Watashiho nabubřelé, přehnaně romantické představy o krásných dívkách s dokonalým vychováním, ruměncem na tváři a slunečníkem v ruce. Ještě tesknější, avšak nikdy patetické, melodie pak doprovázejí chvíle nejhlubší Watashiho beznaděje, kdy každé epizodní dobrodružství kulminuje. 
V repertoáru lze ale najít i rozpustilejší a krapet zlověstněji znějící skladby, kde se do popředí dostávají spíše dechové nástroje a které dávají tušit, že Watashiho optimistické představy pravděpodobně uspokojivého naplnění nedojdou. Pomyslnou hudební třešničkou na dortu je pak chytrými slovními hříčkami a metaforami protkaná skladba přednesená mistrem Higuchim. Kde jinde si totiž člověk poslechne tklivou (a vážně míněnou) píseň o hledání kruhu?
Pokud vás vždy zajímalo, kde vlastně končí možnosti animovaného média, pak jste na správné adrese. Masaaki Yuasa, ač ne tak známý jako Satoshi Kon, si již v anime průmyslu stihl vydobýt podobnou pověst experimentátora, který se nebojí porušovat zažité postupy a s vizuálním ztvárněním díla si opravdu vyhrát. V jeho podání vizuální stránka díla neslouží pouze jako prostředek k odvyprávění příběhu, ale jako samotný hybatel děje. Divoké barvy a vzory ve všech možných podobách a kombinacích, využití reálného prostředí, do nějž jsou animované postavy zasazeny, jejich extrémní zjednodušení a zvýraznění jejich určitých obličejových rysů a další postupy ze seriálu činí pastvu pro oko.
Yojouhan Shinwa Taikei je formálně naprosto dokonalé dílo, jež netradičními způsoby sděluje ono tradiční klišé, že cesta často bývá cílem, a proto bychom si ji při honbě za tím vysněným, do poslední čárky narýsovaným životem, který může být jen zatím neodhaleným zklamáním, neměli zapomenout užít. Představuje ne zcela zkompletovanou hádanku, v níž je možno i při několikátém sledování odhalit nové spojitosti, už jen proto, že je jich tam tak mnoho, že napoprvé není možné vše obsáhnout. Je to roztomile drzá, provokativně vychloubačná podívaná nabitá událostmi, informacemi a dialogem, při jejímž sledování si budete připadat jako na horské dráze. Nebo jako v nekonečné sérii pokojů o velikosti 4,5 tatami rohoží...
Hodnocení na MyAnimeList: 8.65
Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde, zde a zde
Share
Tweet
Pin
1 comments
Počet epizod: film (92 minut)
Rok vydání: 2003
Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon
Žánr: drama, komedie
Anotace:
Tři přátelé bez domova - Miyuki, děvče, které z domova uteklo, transvestita Hana a opilec Gin - najdou na Štědrý večer opuštěného novorozence, když se prohrabávají odpadky a hledají něco k snědku. Místo toho, aby ho donesli na nejbližší policejní stanici, rozhodnou se najít jeho rodiče a zjistit, proč ho nechali opuštěného mezi smetím. Jenže během pátrání po matce a otci malinké holčičky, kterou si pojmenovali Kiyoko, po celém Tokiu, jsou konfrontováni s vlastní minulostí a životy, jež se rozhodli opustit.


Vypadá to, že mám právě období Satoshiho Kona. Tenhle film se od jeho ostatní tvorby poměrně dost liší, neodbíháme nikam do alternativní reality, v anime nejsou žádné nadpřirozené prvky, je to hořkosladké drama ze života, okořeněné humorem lidí, co nemají co ztratit, jelikož už přišli úplně o všechno. A přesto je možné v něm najít Konův charakteristický rukopis.
Stejně jako v ostatních pracích tohoto výjimečného režiséra najdeme i zde propracované postavy, na které autor nahlíží s citlivým porozuměním a které nelze nemilovat i přes jejich chyby a špatné stránky, strhující příběh s nečekaným závěrem, krásnou kresbu a dechberoucí scenérie.
Tokyo Godfathers je tak trochu i vánoční film, jeho hlavní hrdinové na Vánoce ale nenahlíží jako na nějaký velmi speciální den, jediné podstatné je pro ně to, že dostanou polévku zadarmo a lidé vyhodí více jídla než obvykle. Obyčejný den se ale změní v neobyčejný, když najdou v odpadcích novorozence - holčičku. Každý jiný by je vrátil, Miyuki a Gin to dokonce navrhují, Hana ale protestuje a trvá na tom, že musí najít její rodiče a zjistit, proč opustili bezbranné dítě. A tak začíná jejich dobrodružná cesta, snad by se tomu dalo i říkat "roadtrip", jen trochu v menším měřítku.
Všechno se ale komplikuje, naši hrdinové jsou nuceni čelit svým životům, které opustili, a vyrovnat se s následky svého jednání v minulosti. Ani s naším nalezencem to není tak snadné. Musím říct, že mě velmi překvapilo, jak to s ním nakonec dopadlo, protože jsem to vůbec nečekala. Co tenhle režisér vážně umí, je všechno otočit o sto osmdesát stupňů přesně ve chvíli, kdy to nejméně čekáte.
Celým filmem se vine téma rodiny, pospolitosti, ale Kon to pojímá úplně jinak, než bychom čekali. Přece jen, komu z nás by se při slově rodina vybavili tři lidé bez domova starající se o dítě nalezené v odpadcích? A přesto to funguje. A funguje to skvěle. Žádné (tedy téměř žádné) klišé, žádné laciné působení na city a snaha vyždímat z diváka slzy za každou cenu.
Co mi na filmu ale trochu vadilo, bylo to neúměrné množství náhod, které se v něm odehrály. Nemyslím si, že zrovna Tokio by bylo tak malé město, aby v něm naši hrdinové na každém rohu narazili na své bývalé přátele či rodinu. Ale co já vím, vánoční čas je doba, kdy se odehrávají ty nejpodivnější věci a sám život je občas skutečně plný až neuvěřitelných náhod.


Ve filmu se pořád něco děje a jedna napínavá situace střídá druhou, napětí občas panuje i mezi našimi hlavními hrdiny, u nichž to sem tam vypadá, že jsou spolu jen proto, že nenašli nikoho lepšího a spojuje je jen to, že se všichni tři ocitli na ulici. A přesto spolu nakonec vždycky nějak vyjdou.
Anime má velmi specifický humor, který nemusí sednout každému, je velmi cynický a občas by se mohlo zdát, že až necitelný, ale není tomu tak. Mně osobně se trefil do noty, a já se tak smála každou chvíli. Často jsem ale naši podivnou trojku i litovala a občas se na ni dokonce zlobila a spílala jí za zbytečné chyby. A ke konci jsem se nemohla ubránit podivnému výrazu, ve kterém se mísil smích i smutek. Byla jsem šťastná, že se všechno přeci jen nějak vyřešilo a smutná, že musím Hanu, Miyuki a Gina opustit.
Ač jsem si myslela, že se tak nestane, tihle tři mi opravdu přirostli k srdci. Rozhodně jsem nesouhlasila se vším, co udělali v minulosti a co dělali nyní, ale nemohla jsem si pomoci a starala jsem se o ně. Záleželo mi na nich, chtěla jsem, aby konečně dosáhli štěstí a života, po kterém toužili. Aby vyřešili všechny své problémy. Opravdu jsem k nim přilnula.
Jak Miyukina, tak i Hanina i Ginova osobnost byly propracovány do nejmenších detailů, ale jejich povaha nám byla odhalována po kousíčcích, stejně jako jejich minulost a problémy. Nic nevypadalo uspěchaně či uměle, celou dobu jsem měla pocit, že jsou to lidé jako my, co mají potíže stejně jako my. A co se je nějak snaží vyřešit, co se snaží ze všech sil, ale ne vždy jim to vychází.
Nedokážu říct, který z bezdomovců byl mým nejoblíbenějším, jako uzavřená skupinka fungovali nejlépe. Zbožňovala jsem vtipné hádky Miyuki a Gina o naprosto bezvýznamných věcech a Hanu, snažící se je všemožnými prostředky uklidnit. Zamilovala jsem si Miyukin nakvašený výraz i rozněžnělou Hanu, rozplývající se nad Kiyoko.
Hudební doprovod k anime sice není úplným mistrovským dílem, ale je pěkný, skvěle doplňuje jednotlivé scény a anime vystihuje také více než dobře. Je jako samotní hrdinové, trochu podivný, trochu k smíchu, trochu k zakroucení hlavou a pomyšlení, co se vlastně děje a proč.
Kresbu mají Tokyo Godfathers opravdu nádhernou, nad tím se snad už ani nebudu pozastavovat, protože snad každé Konovo dílo je zárukou dechberoucích scenérií, překrásných obrazů, prokreslených detailů, perfektně vystižených obličejů hlavních postav a emocí, které se v nich zrcadlí. Co více dodat?
Anime bych tentokrát doporučila úplně všem, je to příjemná, ale stejně kapku netradiční podívaná. A pokud vás zajímá práce Satoshiho Kona a nechcete, aby vás skolil šok, až se něco rozhodnete zhlédnout, začněte s tímhle, je to dokonce naprosto ideální.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.28
Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: 23 (22 minut epizoda)
Rok vydání: 2007
Studio a režisér: J. C. Staff; Kenichi Kasai
Žánr: hudební, komedie, romance, slice of life
Anotace:
Shinichi Chiaki je prvotřídním pianistou studujícím konzervatoř, pochází z bohaté rodiny a je to perfekcionista přísný na sebe i všechny kolem. Jeho skutečným snem je však stát se skvělým dirigentem a učit se u těch nejlepších dirigentů v Evropě. To je ale nepřekonatelný problém, jelikož Chiaki trpí velmi silnou fobií z létání i lodí, a nemůže tak opustit Japonsko.
Na začátku jeho čtvrtého a posledního roku na konzervatoři ale náhodou potkává Nodu Megumi, která se nastěhuje do apartmánu hned vedle toho jeho. Nodame, jak jí všichni říkají, na první pohled vypadá jako nepořádná žena, která se o sebe nedokáže postarat a která neví, co se životem. Její hra na piano, ač neučesaná, však Chiakiho uchvátí stejným způsobem, jako Chiaki Nodame. Od toho dne se jejich cesty začnou proplétat a toto setkání oběma změní život...


Nodame Cantabile patří do poměrně malé skupiny hudebních anime, jejichž boom přišel hlavně s dílem Uta no Prince-sama, které k tomuto jinak nepříliš oblíbenému žánru přitáhlo obecenstvo. Na rozdíl od většiny ale Nodame Cantabile nespoléhá pouze na hudbu, nýbrž na jejím pozadí rozvíjí i vztahy mezi postavami. Navíc je i přes svůj komediální tón zaměřené spíše na starší publikum.
Příběh se první polovině anime nese spíše na komediální vlně, seznamujeme se s postavami, životem na hudební konzervatoři, sledujeme Nodame, jak nepozvána vpadne Chiakimu do života a ten ji jako správný gentleman i přes svou nechuť vytáhne z nejhoršího, ona se na něj pověsí a nechá se vykrmovat. Epizody jsou spíše epizodické, navzájem propojené ústřední dvojicí postav a jejich postupně se vyvíjejícím vztahem. Jedna za druhou se potom k ústřednímu páru připojují další postavy, hrající v ději více či méně důležitou roli.
V druhé části se ale všechno láme a na pořadu dne jsou vážnější problémy - jak jako muzikant, který právě ukončil konzervatoř, sehnat práci, jak se dostat ke hře v orchestru, co bude Chiaki dělat, když má fobii z letadel i lodí a nemůže tak opustit Japonsko, co bude dělat Nodame, jež má noty pouze na ozdobu a jejíž hra je sice technicky dobrá, ale neučesaná. Příběhy Chiakiho a Nodame se oddělují a stávají se spíše paralelními, aby se opět spojily v posledních dílech.
Změna nálady v Nodame Cantabile je postupná a přirozená, nijak nenarušuje běh celého anime. Hrdinové jednoduše vyspívají a uvědomují si, že teď už je vše jen na nich a na tom, jak moc se budou snažit. Nikdo už za nimi nebude stát a hlídat každý jejich krok. Je velmi zajímavé sledovat, jak se s tím jednotlivé postavy poperou. Život je neustálá změna a to je velmi dobře ilustrováno i na orchestru, který Chiaki založil. Jeho členové se neustále obměňují, orchestr jako takový však funguje stále dál.
Jelikož je to anime hudební, veškeré vztahy mezi postavami se vyvíjejí na pozadí koncertních kousků velikánů klasické hudby, hudba posouvá děj dopředu, současně s tím, jak se postavy učí zahrát nové skladby, nalézají i řešení ke svým problémům. Zkušenosti ze hry se přenáší i do jejich každodenního života.


Hlavní postavy Nodame Cantabile nejsou černobílé, některé vedlejší postavy tímto nešvarem však bohužel trpí. Zejména v komediálněji laděné první polovině seriálu se hodně zveličuje a melodramatizuje, pokud však divákovi není tento styl humoru proti srsti, dobře se pobaví, protože načasování komických situací se nedá nic vytknout.
S Chiakim a Nodame si užijeme mnoho legrace, jelikož jejich osobnosti jsou odlišné jako den a noc, a tak je jejich škorpení na denním pořádku. Chiaki je jeden z nejlepších studentů na konzervatoři, na co sáhne, to se mu daří, o obdiv dívčí části konzervatoře také nemá nouzi, jeho byt se jen leskne a na rozdíl od většiny mužské populace umí i vařit. Naproti tomu Nodame je učiněná pohroma, její byt připomíná spíše skládku či smetiště a jediný předmět, na němž se nevrší hora odpadků a nejrůznějšího harampádí, je její milovaný klavír. Je schopná chodit v jedněch šatech několik dní, jediné jídlo, které nezkazí, je onigiri a raději se ani neptejte, o kolik je pozadu za výukovým plánem.
Trochu jsem postrádala nějaké házení klacků pod nohy Chiakimu, všechno mu až příliš dobře vycházelo, jedinými jeho problémy byla věčně ho otravující Nodame a strach z cestování. Doufám, že v druhé sezóně se Shinichi bude muset trochu zapotit, aby si vydobyl úspěch, který mu doteď skoro sám padal do klína.
Nodame Cantabile má výborný opening, který budete mít s každým poslechem raději a raději a taktéž dva skvělé endingy tematicky velmi dobře sedící k celému anime a reflektující postupnou změnu nálady. Hudba je klíčovým prvkem celého seriálu, najdeme tu překrásně interpretované méně známé skladby od velmi známých skladatelů jako Mozart, Beethoven, Schubert, Chopin a další. Dají se tu najít opravdové hudební skvosty a je škoda, že nejsou známé širšímu okruhu lidí.
Kresba je příjemná, lahodící oku, při koncertech je možno obdivovat krásné šaty hrajících dam a pány v elegantních oblecích. Animace je ale hodně statická, občas uběhne i několik minut, kdy se postavy téměř nehýbou. Mně to nevadilo, protože v popředí byla v tu chvíli nádherná hudba, ale pokud dáváte přednost spíše akčním anime, tohle by mohl být kámen úrazu.
Nodame Cantabile rozhodně patří k výborným hudebním anime, můžete v něm najít krásně interpretované skladby a na rozdíl od většiny sobě podobných i příběh, který dokáže zaujmout, a postavy, které si oblíbíte. Není to dílo úplně pro všechny, ale pokud vám nevadí trochu pomalejší tempo vyprávění a zaměření na hudbu, určitě se vám bude líbit.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.57
Hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod a rok vydání: 11 (23 minut epizoda); 2013
Studio a režisér: A-1 Pictures; Tomohito Itó
Žánr: komedie, ze života
Anotace:
Při výběru vyšší střední školy měl Hačiken jen jedinou podmínku, a to aby jeho nová škola byla co nejdál od jeho rodiny, a tak se ocitl na zemědělské škole. Ze studia neměl strach, byl si jistý, že se svou pamětí a výbornými studijními předpoklady zvládne studium kdekoliv. Již na prvním praktiku se však rychle ukáže, že jen dobrá pamět pro studium na zemědělské škole stačit rozhodně nebude.
Jako městský kluk Hačiken již od prvního dne zaostává za svými spolužáky, kteří jsou do jednoho dědici větších či menších farem nebo chtějí v zemědělství pracovat již od malička. Práce se zvířaty je jim vlastní, s lopatou a rýčem se snad již narodili a přestože v testech z matematiky za Hachikenem zaostávají, testy ze zemědělství zvládají na jedničku.
Pro Hačikena je všechno naprostro nové a ne všechno, co se naučí o farmaření, se mu líbí. Není zvyklý na zabíjení zvířat na maso a ke každému si tvoří až příliš pevné pouto. Navíc netuší, co by chtěl v životě dělat a k čemu mu budou znalosti o zvířatech a farmaření. Stejně ale nemá moc času na to myslet, protože se snaží přežít každý nový den plný těžké práce, ale občas i příjemných překvapení...


Anime zasazené do prostředí zemědělské školy nepředstavuje jistě na první pohled pro většinu diváků nijak lákavou volbu. Seriál dle cenami ověnčené mangy Hiroma Arakawy, podepsaného pod příběhem mnohem známějšího Fullmetal Alchemist, však dokáže  i přes absenci větší akce okouzlit pomalu plynoucím příběhem i jemným humorem.
Po prvních dvou epizodách se může zdát, že se jedná pouze o anime komediální, u nějž byste vážnost hledali marně. Je tomu ale přesně naopak, společně s Hačikenem dostáváme možnost zamyslet se i nad nejrůznějšími otázkami týkajícími se nejen farmaření a zemědělského života obecně, ale i etiky, která s těmito oblastmi nevyhnutelně souvisí. Stejně jako on můžeme hledat odpověď třeba na otázku, zda je možné pracovat se zvířaty a když jsou dostatečně vykrmena, zabít je pro maso a bez výčitek svědomí je pak vidět na svém talíři.
Tato otázka je zpracována do celé jedné dějové linie, která se skutečně uzavře až na konci celého anime a je reprezentována především jedním prasátkem, které si Hachiken zamiloval, jen co poprvé vstoupil do prasečína a začal ho vlastoručně vykrmovat, protože bylo malé a slabé. Ostatní ho varovali, ať se na něj příliš neváže, protože je stejně jako ostatní prasata chováno pro maso, on ho místo toho ještě pojmenoval.
Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se s tím potom vyrovnává, jak na tento problém hledá nějakou jednoznačnou odpověď a nakonec zjišťuje, že žádná taková neexistuje a každý se musí rozhodnout sám, jak na tuto problematiku nakonec bude nahlížet a jestli může v zemědělství vůbec pracovat, aniž by trpěl.
Seriál také ukazuje zemědělství takové, jaké skutečně je, a to tvrdá dřina sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce, která je ale potom korunována dobrým pocitem, že člověk jí něco, co skutečně pochází z přírody a ne jídlo plné umělých náhražek a že se o to zasloužil sám svou prací.


Hačiken je díky své nezkušenosti skvělou hlavní postavou, divák je s ním de facto na stejné lodi (pokud ovšem nepochází ze zemědělské rodiny, to se spíše ztotožní s některým z dědiců farem) a Hačiken je pro něj průvodcem zemědělským světem, který je pro něj taktéž nový. Občas si natluče, a to myslím doslovně, často se mu něco nezdaří, obvykle tápe v záležitostech, jež jsou ostatním (a pravděpodobně nejen jim) nad slunce jasné, ale někdy se mu přece jen vede. Divák se s ním zasměje, ale i zamyslí a soucítí s ním po celých jedenáct epizod. Je to trochu trouba, ale milý trouba s dobrým srdcem, takže mu rádi jeho omyly odpustíte.
Již první den zažívá Hačiken jako dítě velkoměsta velké prozření, když se marně pokouší chytit tele, které uteklo mimo ohradu, a místo toho jej a sebe s ním vyžene až do hlubokého lesa, či když zjistí, že vejce ze slepic cestují stejnou cestou jako trus a odmítá se jich pak celý den byť jen dotknout, dokud jej k tomu nepřinutí hlad.
Další charaktery sice nejsou tak výrazné jako hlavní hrdina, ale i tak jsou v porovnání s mnoha dalšími díly velmi dobře prokreslené a až na výjimky u nich stejně jako u Hačikena vidíme určitý růst a psychický rozvoj. Za zmínku určitě stojí jeho dva nejlepší kamarádi, Mikage, jejíž rodiče chovají závodní koně a jež je ve své praktičnosti a pragmatickém přístupu k farmaření, vycházejících z dlouholetých zkušenosti získaných vypomáháním na farmě, naprostým opakem hlavního hrdiny, a Ichiro, skvělý baseballista, jehož matka vlastní malou farmu.
Hudební doprovod celého anime je spíše nenápadný, stejně tak skladby doprovázející úvodní a závěrečné titulky neurazí, ale ani nenadchnou. Kresbu anime také nemá nijak výjimečnou, ale je příjemná na pohled. Občas zamrzí také větší statičnost obrazu a plochost výrazu postav, zejména pokud vedou delší monolog či dialog.
Gin no Saji představuje nenápadný seriálový klenot, který sice nezmění svět animace, ale jehož jedenáct epizod dokáže pobavit i zahřát na srdci. Prostřednictvím své hlavní postavy, byť je to poněkud nepraktický trouba postrádající selský rozum, nenásilně prezentuje některá etická dilemata spojená s farmařením a produkcí potravin, která jsou v dnešní době, kdy bychom nejraději vše nepříjemné včetně myšlenky na to, jak se nám to maso vlastně dostalo na talíř, vytěsnili, aktuálnější než kdy dříve. 
Hodnocení na MyAnimeList: 8.09
Vlastní hodnocení: 85%
Share
Tweet
Pin
No comments

O blogu

Vítejte na blogu jednoho knihomola, otaku a seriálového a filmového nadšence. Na blog už nemám tolik času jako kdysi, ale stále si sem čas od času odložím své dojmy z viděného a čteného. Málokdy recenzuju to, co je právě populární. Mám ráda psychologická dramata, inovativní využití média a divné věci.

Štítky

anime recenze drama Madhouse favourite psychologický fantasy komedie romantický antologie historický mysteriózní nadpřirozený sci-fi Satoshi Kon Sunrise dobrodružný film seinen slice of life Masaaki Yuasa Short Peace klasika seriál thriller Katsuhiro Otomo Mamoru Hosoda Mamoru Oshii Shuhei Morita cestování horor rodinný romance studio 4°C A-1 Picture Artland Bones Dánsko Ghibli Hajime Katoki Hayao Miyazaki Hiroshi Nagahama J. C. Staff Keiichi Hara Kenichi Kasai Production I. G. Rakousko Ryousuke Nakamura Studio Deen Takashi Watanabe hory hudební josei mahou shoujo region Bodensee scifi sportovní

Archiv blogu

  • ▼  2022 (4)
    • ▼  září (1)
      • Recenze: Mirai no Mirai (Mirai of the Future)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2018 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (2)
  • ►  2017 (17)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (15)
  • ►  2015 (4)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (3)
  • ►  2014 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2013 (1)
    • ►  prosince (1)

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Follow

Seznam blogů

  • Sakuřino doupě

Návštěvnost

Používá technologii služby Blogger.

Nejnovější články

Populární příspěvky

  • Diedamskopf (Region Bodensee #1)
    Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představov...
  • Recenze: Mouryou no Hako
    Název:   Mouryou no Hako (Box of Goblins) Počet epizod:  13 (23 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio:  Madhouse Režisér:  Ryousu...
  • Recenze: Genius Party Beyond
    Počet epizod:  5 (15 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio a režisér:  4°C;  Mahiro Maeda, Nakazawa Kazuto, Ohira Shinya, Tanaka Tatsu...
SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU

Created with by BeautyTemplates | Distributed by Gooyaabi Templates