Blog jednoho otaku a knihomola

Anotace:
Jednoho podzimního večera narazí osamělý student třetího ročníku zdejší univerzity u stánku s nudlemi ramen za chrámem Shimogamo na záhadného muže s hlavou ve tvaru lilku, který sám sebe nazývá bohem manželství. Student se mu svěří s tím, jak mizerný a neuspokojivý život vede, když se snaží rozeštvat kvůli vlastnímu zklamání šťastně zamilované páry, a jak moc by si přál strávit uplynulé dva roky jinak. Přání je mu vyplněno a on je vrácen v čase, aby se mohl pokusit změnit svůj osud. Znovu a znovu a znovu...

Na jakémkoliv uměleckém díle je krásné (ale i ošemetné), že každý z nás si z něj odnáší zcela autentický prožitek závislý na mnoha vnějších i vnitřních faktorech. Tuto osobní zkušenost se můžeme snažit uchopit, popsat i přiblížit někomu dalšímu, ale ať se budeme snažit sebevíce, nikdy neuspějeme zcela. A čím mnohoznačnější, neurčitější, košatější dílo, tím větší mnohost prožitků a tím obtížněji přenositelná zkušenost.
A není snad mnohoznačnějšího díla než je The Tatami Galaxy se všemi svými metaforami, slovními hříčkami, symboly a odbočkami, se všemi dějovými liniemi a příběhy v příbězích, se svým rychlým monologem, který se neohlíží na nikoho a na nic. Pouhých jedenáct epizod je doslova nabitých absurdními událostmi a nečekanými zvraty, z nichž mnoho dostává smysl až při pohledu zpět.
V jednom okamžiku náš hlavní hrdina zkazí zamilovaným párům poklidný večer u vody malým ohňostrojem, v druhém se snaží zdiskreditovat vedoucího filmového klubu, protože je populárnější než on, pak se dostává do tenisového klubu, jenž je ve skutečnosti spíše sektou, která své členy zdvořilým nátlakem nutí kupovat své produkty, zatímco káže o zkáze světa.
Další noc, jíž předchází napínavý souboj v pití alkoholu, se pak rozhoduje mezi třemi osudovými ženami, z nichž ani jedna pro něj již na první pohled není tou pravou a v následujícím díle se potom zaplétá do podivné války mezi dvěma staršími studenty, z nichž jeden je pravděpodobně bůh manželství a žádá po něm, aby mu sehnat zvláštní mycí houbu, která stojí asi tolik co luxusní vila.

Příběh staví na opakování a zároveň lehkém pozměnění několika situací, což je umožněno návratem hrdiny v čase k jeho prvním dnům na univerzitě. Každá epizoda shodně začíná přehnaně optimistickou představou Watashiho o bezstarostném vysokoškolském životě v obležení černovlasých krasavic a jeho zapsáním se do jednoho z mnoha nabízených klubů. Každodenní realita klubových aktivit, o níž můžeme i za použití velké dávky optimismu prohlásit jen to, že je k našemu hlavnímu hrdinovi poněkud nemilosrdná, však veškeré jeho nadějeplné představy velice rychle obrátí v prach.
V téměř každém díle se někde objeví také stará kartářka, která již chmurnou realitou zkrušenému hlavnímu hrdinovi předpovídá budoucnost za použití těch nejotřepanějších frází, jaké si jen dovedete představit, a díl od dílu za to k jeho nelibosti požaduje více a více peněz. 

Žádná epizoda se neobejde ani bez náhodného setkání Watashiho s o rok mladší spolužačkou Akashi, která je jedinou větou schopná zničit veškeré šance i sebevědomí dotírajících nápadníků, ale z nepochopitelného důvodu našla i přes jeho očividnou sebestřednost určité zalíbení právě ve Watashim, a zcela nedobrovolného setkání s Ozuem, stejně starým spolužákem, jehož jedinou životní misí jako by bylo uvrhovat Watashiho do ještě větší beznaděje.


Hlavní trio pak doplňují již osmým rokem studující Jougasaki, do sebe zahleděný vedoucí filmového klubu, a jeho milá Kaori, která je tak trochu bez života, stejně dlouho studující Higuchi, který s ním vede velmi velmi velmi dlouhou válku, jejímiž hlavními bojovými prostředky jsou nekonečné nejapné žertíky a drobné naschvály, a dentální hygienistka Ryouko, již v podnapilém stavu poněkud nezdravě fascinují dásně a další části lidského těla.
Bezejmenný hlavní hrdina, kterého pro nedostatek jiného jména všichni začali nazývat Watashi, svému fanoušky přiřknutému jménu dostává se ctí. Z naivního studenta, žijícího svými nerealistických představami, se v průběhu každé epizody nejen vnějšími okolnostmi, ale především jeho vlastním přičiněním znovu a znovu stává zkroušený a zahořklý pesimista, který sociálním vazbám přiznává nepatrný význam a mávnutím ruky zatracuje veškerou socializaci. Zatímco se ale Watashi trápí, divák si nemůže pomoci a jeho absurdními dobrodružstvími se dobře baví.
Náš hlavní hrdina je ale více než jen neohrabaným introvertem s akutním pocitem nedoceněnosti, který rád utíká ke svým fantaskním představám, protože realita se mu zdá ve své nepředvídatelnosti přespříliš děsivá. Kromě přehnané sebelásky oplývá i určitou morální zdrženlivostí a nadměrně vyvinutou schopností sebereflexe, jež je stejně humorná jako povědomá a která umožňuje, aby s ním divák i přes jeho sebestřednost, která snese porovnání snad jen s obvyklým egoismem hrdinek románků pro dospívající dívky, také soucítil.
Každá epizoda kousek po kousku poodhaluje charaktery všech důležitých postav a velmi dobře ukazuje, že v určitých sociálních situacích mají lidé v rámci snahy zachovat si svou tvář a zapadnout do kolektivu tendenci ukazovat jen určité (přijatelnější) stránky své osobnosti.
I přes detailní charakterizaci postav a propracovanou dějovou linku však chybí ten malý kousek, který by nám umožnil zcela se do příběhu ponořit. Dostat se do bodu, kdy mimo blikající obrazovku přestává existovat čas i prostor, kdy je divák nezpochybnitelnou součástí toho, co se na ní odehrává. Do bodu, kdy bychom za určité dílo obrazně položili život třeba i přes jeho nedostatky, protože k nám promlouvá na základě osobního zážitku, protože v hlavních postavách možná vidíme sami sebe. 

Hudební podkres je v kontextu se vším bláznivým, co se v seriálu stihne za jedenáct epizod odehrát, až překvapivě střízlivý. Melodie čerpající inspiraci z klasických skladeb jsou však dějem i rychlými monology Watashiho, který v tu chvíli připomíná spíše kulomet místo nábojů chrlící slova, občas utlačeny do pozadí, což je škoda, protože rozhodně stojí i za samostatný poslech.

Teskné, melancholické melodie, které jako by vypadly z dob Chopina, kde prim hrají smyčcové nástroje a klavír, odkazují k zahradním slavnostem a bálům velkých královských dvorů minulých století a doprovázejí Watashiho nabubřelé, přehnaně romantické představy o krásných dívkách s dokonalým vychováním, ruměncem na tváři a slunečníkem v ruce. Ještě tesknější, avšak nikdy patetické, melodie pak doprovázejí chvíle nejhlubší Watashiho beznaděje, kdy každé epizodní dobrodružství kulminuje. 

V repertoáru lze ale najít i rozpustilejší a krapet zlověstněji znějící skladby, kde se do popředí dostávají spíše dechové nástroje a které dávají tušit, že Watashiho optimistické představy pravděpodobně uspokojivého naplnění nedojdou. Pomyslnou hudební třešničkou na dortu je pak chytrými slovními hříčkami a metaforami protkaná skladba přednesená mistrem Higuchim. Kde jinde si totiž člověk poslechne tklivou (a vážně míněnou) píseň o hledání kruhu?

Pokud vás vždy zajímalo, kde vlastně končí možnosti animovaného média, pak jste na správné adrese. Masaaki Yuasa, ač ne tak známý jako Satoshi Kon, si již v anime průmyslu stihl vydobýt podobnou pověst experimentátora, který se nebojí porušovat zažité postupy a s vizuálním ztvárněním díla si opravdu vyhrát. V jeho podání vizuální stránka díla neslouží pouze jako prostředek k odvyprávění příběhu, ale jako samotný hybatel děje. Divoké barvy a vzory ve všech možných podobách a kombinacích, využití reálného prostředí, do nějž jsou animované postavy zasazeny, jejich extrémní zjednodušení a zvýraznění jejich určitých obličejových rysů a další postupy ze seriálu činí pastvu pro oko.

Yojouhan Shinwa Taikei je formálně naprosto dokonalé dílo, jež netradičními způsoby sděluje ono tradiční klišé, že cesta často bývá cílem, a proto bychom si ji při honbě za tím vysněným, do poslední čárky narýsovaným životem, který může být jen zatím neodhaleným zklamáním, neměli zapomenout užít. Představuje ne zcela zkompletovanou hádanku, v níž je možno i při několikátém sledování odhalit nové spojitosti, už jen proto, že je jich tam tak mnoho, že napoprvé není možné vše obsáhnout. Je to roztomile drzá, provokativně vychloubačná podívaná nabitá událostmi, informacemi a dialogem, při jejímž sledování si budete připadat jako na horské dráze. Nebo jako v nekonečné sérii pokojů o velikosti 4,5 tatami rohoží...

Hodnocení na MyAnimeList: 8.65

Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde, zde a zde

Rok vydání: 2003

Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon

Žánr: drama, komedie

Anotace:

Tři přátelé bez domova - Miyuki, děvče, které z domova uteklo, transvestita Hana a opilec Gin - najdou na Štědrý večer opuštěného novorozence, když se prohrabávají odpadky a hledají něco k snědku. Místo toho, aby ho donesli na nejbližší policejní stanici, rozhodnou se najít jeho rodiče a zjistit, proč ho nechali opuštěného mezi smetím. Jenže během pátrání po matce a otci malinké holčičky, kterou si pojmenovali Kiyoko, po celém Tokiu, jsou konfrontováni s vlastní minulostí a životy, jež se rozhodli opustit.

Vypadá to, že mám právě období Satoshiho Kona. Tenhle film se od jeho ostatní tvorby poměrně dost liší, neodbíháme nikam do alternativní reality, v anime nejsou žádné nadpřirozené prvky, je to hořkosladké drama ze života, okořeněné humorem lidí, co nemají co ztratit, jelikož už přišli úplně o všechno. A přesto je možné v něm najít Konův charakteristický rukopis.

Stejně jako v ostatních pracích tohoto výjimečného režiséra najdeme i zde propracované postavy, na které autor nahlíží s citlivým porozuměním a které nelze nemilovat i přes jejich chyby a špatné stránky, strhující příběh s nečekaným závěrem, krásnou kresbu a dechberoucí scenérie.

Tokyo Godfathers je tak trochu i vánoční film, jeho hlavní hrdinové na Vánoce ale nenahlíží jako na nějaký velmi speciální den, jediné podstatné je pro ně to, že dostanou polévku zadarmo a lidé vyhodí více jídla než obvykle. Obyčejný den se ale změní v neobyčejný, když najdou v odpadcích novorozence - holčičku. Každý jiný by je vrátil, Miyuki a Gin to dokonce navrhují, Hana ale protestuje a trvá na tom, že musí najít její rodiče a zjistit, proč opustili bezbranné dítě. A tak začíná jejich dobrodružná cesta, snad by se tomu dalo i říkat "roadtrip", jen trochu v menším měřítku.

Všechno se ale komplikuje, naši hrdinové jsou nuceni čelit svým životům, které opustili, a vyrovnat se s následky svého jednání v minulosti. Ani s naším nalezencem to není tak snadné. Musím říct, že mě velmi překvapilo, jak to s ním nakonec dopadlo, protože jsem to vůbec nečekala. Co tenhle režisér vážně umí, je všechno otočit o sto osmdesát stupňů přesně ve chvíli, kdy to nejméně čekáte.

Celým filmem se vine téma rodiny, pospolitosti, ale Kon to pojímá úplně jinak, než bychom čekali. Přece jen, komu z nás by se při slově rodina vybavili tři lidé bez domova starající se o dítě nalezené v odpadcích? A přesto to funguje. A funguje to skvěle. Žádné (tedy téměř žádné) klišé, žádné laciné působení na city a snaha vyždímat z diváka slzy za každou cenu.

Co mi na filmu ale trochu vadilo, bylo to neúměrné množství náhod, které se v něm odehrály. Nemyslím si, že zrovna Tokio by bylo tak malé město, aby v něm naši hrdinové na každém rohu narazili na své bývalé přátele či rodinu. Ale co já vím, vánoční čas je doba, kdy se odehrávají ty nejpodivnější věci a sám život je občas skutečně plný až neuvěřitelných náhod.

Ve filmu se pořád něco děje a jedna napínavá situace střídá druhou, napětí občas panuje i mezi našimi hlavními hrdiny, u nichž to sem tam vypadá, že jsou spolu jen proto, že nenašli nikoho lepšího a spojuje je jen to, že se všichni tři ocitli na ulici. A přesto spolu nakonec vždycky nějak vyjdou.

Anime má velmi specifický humor, který nemusí sednout každému, je velmi cynický a občas by se mohlo zdát, že až necitelný, ale není tomu tak. Mně osobně se trefil do noty, a já se tak smála každou chvíli. Často jsem ale naši podivnou trojku i litovala a občas se na ni dokonce zlobila a spílala jí za zbytečné chyby. A ke konci jsem se nemohla ubránit podivnému výrazu, ve kterém se mísil smích i smutek. Byla jsem šťastná, že se všechno přeci jen nějak vyřešilo a smutná, že musím Hanu, Miyuki a Gina opustit.

Ač jsem si myslela, že se tak nestane, tihle tři mi opravdu přirostli k srdci. Rozhodně jsem nesouhlasila se vším, co udělali v minulosti a co dělali nyní, ale nemohla jsem si pomoci a starala jsem se o ně. Záleželo mi na nich, chtěla jsem, aby konečně dosáhli štěstí a života, po kterém toužili. Aby vyřešili všechny své problémy. Opravdu jsem k nim přilnula.

Jak Miyukina, tak i Hanina i Ginova osobnost byly propracovány do nejmenších detailů, ale jejich povaha nám byla odhalována po kousíčcích, stejně jako jejich minulost a problémy. Nic nevypadalo uspěchaně či uměle, celou dobu jsem měla pocit, že jsou to lidé jako my, co mají potíže stejně jako my. A co se je nějak snaží vyřešit, co se snaží ze všech sil, ale ne vždy jim to vychází.

Nedokážu říct, který z bezdomovců byl mým nejoblíbenějším, jako uzavřená skupinka fungovali nejlépe. Zbožňovala jsem vtipné hádky Miyuki a Gina o naprosto bezvýznamných věcech a Hanu, snažící se je všemožnými prostředky uklidnit. Zamilovala jsem si Miyukin nakvašený výraz i rozněžnělou Hanu, rozplývající se nad Kiyoko.

Hudební doprovod k anime sice není úplným mistrovským dílem, ale je pěkný, skvěle doplňuje jednotlivé scény a anime vystihuje také více než dobře. Je jako samotní hrdinové, trochu podivný, trochu k smíchu, trochu k zakroucení hlavou a pomyšlení, co se vlastně děje a proč.

Kresbu mají Tokyo Godfathers opravdu nádhernou, nad tím se snad už ani nebudu pozastavovat, protože snad každé Konovo dílo je zárukou dechberoucích scenérií, překrásných obrazů, prokreslených detailů, perfektně vystižených obličejů hlavních postav a emocí, které se v nich zrcadlí. Co více dodat?

Anime bych tentokrát doporučila úplně všem, je to příjemná, ale stejně kapku netradiční podívaná. A pokud vás zajímá práce Satoshiho Kona a nechcete, aby vás skolil šok, až se něco rozhodnete zhlédnout, začněte s tímhle, je to dokonce naprosto ideální.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.28

Vlastní hodnocení: 85%

_{Zdroje obrázků: zde a zde}

Rok vydání: 2007

Studio a režisér: J. C. Staff; Kenichi Kasai

Žánr: hudební, komedie, romance, slice of life

Anotace:

Shinichi Chiaki je prvotřídním pianistou studujícím konzervatoř, pochází z bohaté rodiny a je to perfekcionista přísný na sebe i všechny kolem. Jeho skutečným snem je však stát se skvělým dirigentem a učit se u těch nejlepších dirigentů v Evropě. To je ale nepřekonatelný problém, jelikož Chiaki trpí velmi silnou fobií z létání i lodí, a nemůže tak opustit Japonsko.

Na začátku jeho čtvrtého a posledního roku na konzervatoři ale náhodou potkává Nodu Megumi, která se nastěhuje do apartmánu hned vedle toho jeho. Nodame, jak jí všichni říkají, na první pohled vypadá jako nepořádná žena, která se o sebe nedokáže postarat a která neví, co se životem. Její hra na piano, ač neučesaná, však Chiakiho uchvátí stejným způsobem, jako Chiaki Nodame. Od toho dne se jejich cesty začnou proplétat a toto setkání oběma změní život...

Nodame Cantabile patří do poměrně malé skupiny hudebních anime, jejichž boom přišel hlavně s dílem Uta no Prince-sama, které k tomuto jinak nepříliš oblíbenému žánru přitáhlo obecenstvo. Na rozdíl od většiny ale Nodame Cantabile nespoléhá pouze na hudbu, nýbrž na jejím pozadí rozvíjí i vztahy mezi postavami. Navíc je i přes svůj komediální tón zaměřené spíše na starší publikum.

Příběh se první polovině anime nese spíše na komediální vlně, seznamujeme se s postavami, životem na hudební konzervatoři, sledujeme Nodame, jak nepozvána vpadne Chiakimu do života a ten ji jako správný gentleman i přes svou nechuť vytáhne z nejhoršího, ona se na něj pověsí a nechá se vykrmovat. Epizody jsou spíše epizodické, navzájem propojené ústřední dvojicí postav a jejich postupně se vyvíjejícím vztahem. Jedna za druhou se potom k ústřednímu páru připojují další postavy, hrající v ději více či méně důležitou roli.

V druhé části se ale všechno láme a na pořadu dne jsou vážnější problémy - jak jako muzikant, který právě ukončil konzervatoř, sehnat práci, jak se dostat ke hře v orchestru, co bude Chiaki dělat, když má fobii z letadel i lodí a nemůže tak opustit Japonsko, co bude dělat Nodame, jež má noty pouze na ozdobu a jejíž hra je sice technicky dobrá, ale neučesaná. Příběhy Chiakiho a Nodame se oddělují a stávají se spíše paralelními, aby se opět spojily v posledních dílech.

Změna nálady v Nodame Cantabile je postupná a přirozená, nijak nenarušuje běh celého anime. Hrdinové jednoduše vyspívají a uvědomují si, že teď už je vše jen na nich a na tom, jak moc se budou snažit. Nikdo už za nimi nebude stát a hlídat každý jejich krok. Je velmi zajímavé sledovat, jak se s tím jednotlivé postavy poperou. Život je neustálá změna a to je velmi dobře ilustrováno i na orchestru, který Chiaki založil. Jeho členové se neustále obměňují, orchestr jako takový však funguje stále dál.

Jelikož je to anime hudební, veškeré vztahy mezi postavami se vyvíjejí na pozadí koncertních kousků velikánů klasické hudby, hudba posouvá děj dopředu, současně s tím, jak se postavy učí zahrát nové skladby, nalézají i řešení ke svým problémům. Zkušenosti ze hry se přenáší i do jejich každodenního života.

Hlavní postavy Nodame Cantabile nejsou černobílé, některé vedlejší postavy tímto nešvarem však bohužel trpí. Zejména v komediálněji laděné první polovině seriálu se hodně zveličuje a melodramatizuje, pokud však divákovi není tento styl humoru proti srsti, dobře se pobaví, protože načasování komických situací se nedá nic vytknout.

S Chiakim a Nodame si užijeme mnoho legrace, jelikož jejich osobnosti jsou odlišné jako den a noc, a tak je jejich škorpení na denním pořádku. Chiaki je jeden z nejlepších studentů na konzervatoři, na co sáhne, to se mu daří, o obdiv dívčí části konzervatoře také nemá nouzi, jeho byt se jen leskne a na rozdíl od většiny mužské populace umí i vařit. Naproti tomu Nodame je učiněná pohroma, její byt připomíná spíše skládku či smetiště a jediný předmět, na němž se nevrší hora odpadků a nejrůznějšího harampádí, je její milovaný klavír. Je schopná chodit v jedněch šatech několik dní, jediné jídlo, které nezkazí, je onigiri a raději se ani neptejte, o kolik je pozadu za výukovým plánem.

Trochu jsem postrádala nějaké házení klacků pod nohy Chiakimu, všechno mu až příliš dobře vycházelo, jedinými jeho problémy byla věčně ho otravující Nodame a strach z cestování. Doufám, že v druhé sezóně se Shinichi bude muset trochu zapotit, aby si vydobyl úspěch, který mu doteď skoro sám padal do klína.

Nodame Cantabile má výborný opening, který budete mít s každým poslechem raději a raději a taktéž dva skvělé endingy tematicky velmi dobře sedící k celému anime a reflektující postupnou změnu nálady. Hudba je klíčovým prvkem celého seriálu, najdeme tu překrásně interpretované méně známé skladby od velmi známých skladatelů jako Mozart, Beethoven, Schubert, Chopin a další. Dají se tu najít opravdové hudební skvosty a je škoda, že nejsou známé širšímu okruhu lidí.

Kresba je příjemná, lahodící oku, při koncertech je možno obdivovat krásné šaty hrajících dam a pány v elegantních oblecích. Animace je ale hodně statická, občas uběhne i několik minut, kdy se postavy téměř nehýbou. Mně to nevadilo, protože v popředí byla v tu chvíli nádherná hudba, ale pokud dáváte přednost spíše akčním anime, tohle by mohl být kámen úrazu.

Nodame Cantabile rozhodně patří k výborným hudebním anime, můžete v něm najít krásně interpretované skladby a na rozdíl od většiny sobě podobných i příběh, který dokáže zaujmout, a postavy, které si oblíbíte. Není to dílo úplně pro všechny, ale pokud vám nevadí trochu pomalejší tempo vyprávění a zaměření na hudbu, určitě se vám bude líbit.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.57

_{Zdroje obrázků: zde a zde}

Počet epizod a rok vydání: 11 (23 minut epizoda); 2013
Studio a režisér: A-1 Pictures; Tomohito Itó
Žánr: komedie, ze života
Anotace:
Při výběru vyšší střední školy měl Hačiken jen jedinou podmínku, a to aby jeho nová škola byla co nejdál od jeho rodiny, a tak se ocitl na zemědělské škole. Ze studia neměl strach, byl si jistý, že se svou pamětí a výbornými studijními předpoklady zvládne studium kdekoliv. Již na prvním praktiku se však rychle ukáže, že jen dobrá pamět pro studium na zemědělské škole stačit rozhodně nebude.
Jako městský kluk Hačiken již od prvního dne zaostává za svými spolužáky, kteří jsou do jednoho dědici větších či menších farem nebo chtějí v zemědělství pracovat již od malička. Práce se zvířaty je jim vlastní, s lopatou a rýčem se snad již narodili a přestože v testech z matematiky za Hachikenem zaostávají, testy ze zemědělství zvládají na jedničku.
Pro Hačikena je všechno naprostro nové a ne všechno, co se naučí o farmaření, se mu líbí. Není zvyklý na zabíjení zvířat na maso a ke každému si tvoří až příliš pevné pouto. Navíc netuší, co by chtěl v životě dělat a k čemu mu budou znalosti o zvířatech a farmaření. Stejně ale nemá moc času na to myslet, protože se snaží přežít každý nový den plný těžké práce, ale občas i příjemných překvapení...

Anime zasazené do prostředí zemědělské školy nepředstavuje jistě na první pohled pro většinu diváků nijak lákavou volbu. Seriál dle cenami ověnčené mangy Hiroma Arakawy, podepsaného pod příběhem mnohem známějšího Fullmetal Alchemist, však dokáže  i přes absenci větší akce okouzlit pomalu plynoucím příběhem i jemným humorem.

Po prvních dvou epizodách se může zdát, že se jedná pouze o anime komediální, u nějž byste vážnost hledali marně. Je tomu ale přesně naopak, společně s Hačikenem dostáváme možnost zamyslet se i nad nejrůznějšími otázkami týkajícími se nejen farmaření a zemědělského života obecně, ale i etiky, která s těmito oblastmi nevyhnutelně souvisí. Stejně jako on můžeme hledat odpověď třeba na otázku, zda je možné pracovat se zvířaty a když jsou dostatečně vykrmena, zabít je pro maso a bez výčitek svědomí je pak vidět na svém talíři.
Tato otázka je zpracována do celé jedné dějové linie, která se skutečně uzavře až na konci celého anime a je reprezentována především jedním prasátkem, které si Hachiken zamiloval, jen co poprvé vstoupil do prasečína a začal ho vlastoručně vykrmovat, protože bylo malé a slabé. Ostatní ho varovali, ať se na něj příliš neváže, protože je stejně jako ostatní prasata chováno pro maso, on ho místo toho ještě pojmenoval.
Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se s tím potom vyrovnává, jak na tento problém hledá nějakou jednoznačnou odpověď a nakonec zjišťuje, že žádná taková neexistuje a každý se musí rozhodnout sám, jak na tuto problematiku nakonec bude nahlížet a jestli může v zemědělství vůbec pracovat, aniž by trpěl.
Seriál také ukazuje zemědělství takové, jaké skutečně je, a to tvrdá dřina sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce, která je ale potom korunována dobrým pocitem, že člověk jí něco, co skutečně pochází z přírody a ne jídlo plné umělých náhražek a že se o to zasloužil sám svou prací.

Hačiken je díky své nezkušenosti skvělou hlavní postavou, divák je s ním de facto na stejné lodi (pokud ovšem nepochází ze zemědělské rodiny, to se spíše ztotožní s některým z dědiců farem) a Hačiken je pro něj průvodcem zemědělským světem, který je pro něj taktéž nový. Občas si natluče, a to myslím doslovně, často se mu něco nezdaří, obvykle tápe v záležitostech, jež jsou ostatním (a pravděpodobně nejen jim) nad slunce jasné, ale někdy se mu přece jen vede. Divák se s ním zasměje, ale i zamyslí a soucítí s ním po celých jedenáct epizod. Je to trochu trouba, ale milý trouba s dobrým srdcem, takže mu rádi jeho omyly odpustíte.

Již první den zažívá Hačiken jako dítě velkoměsta velké prozření, když se marně pokouší chytit tele, které uteklo mimo ohradu, a místo toho jej a sebe s ním vyžene až do hlubokého lesa, či když zjistí, že vejce ze slepic cestují stejnou cestou jako trus a odmítá se jich pak celý den byť jen dotknout, dokud jej k tomu nepřinutí hlad.

Další charaktery sice nejsou tak výrazné jako hlavní hrdina, ale i tak jsou v porovnání s mnoha dalšími díly velmi dobře prokreslené a až na výjimky u nich stejně jako u Hačikena vidíme určitý růst a psychický rozvoj. Za zmínku určitě stojí jeho dva nejlepší kamarádi, Mikage, jejíž rodiče chovají závodní koně a jež je ve své praktičnosti a pragmatickém přístupu k farmaření, vycházejících z dlouholetých zkušenosti získaných vypomáháním na farmě, naprostým opakem hlavního hrdiny, a Ichiro, skvělý baseballista, jehož matka vlastní malou farmu.

Hudební doprovod celého anime je spíše nenápadný, stejně tak skladby doprovázející úvodní a závěrečné titulky neurazí, ale ani nenadchnou. Kresbu anime také nemá nijak výjimečnou, ale je příjemná na pohled. Občas zamrzí také větší statičnost obrazu a plochost výrazu postav, zejména pokud vedou delší monolog či dialog.

Gin no Saji představuje nenápadný seriálový klenot, který sice nezmění svět animace, ale jehož jedenáct epizod dokáže pobavit i zahřát na srdci. Prostřednictvím své hlavní postavy, byť je to poněkud nepraktický trouba postrádající selský rozum, nenásilně prezentuje některá etická dilemata spojená s farmařením a produkcí potravin, která jsou v dnešní době, kdy bychom nejraději vše nepříjemné včetně myšlenky na to, jak se nám to maso vlastně dostalo na talíř, vytěsnili, aktuálnější než kdy dříve. 

Hodnocení na MyAnimeList: 8.09

Vlastní hodnocení: 85%