• Hlavní stránka
  • Anime
  • Knihy
  • Filmy a seriály
  • Cestování
    • Category
    • Category
    • Category

Blog jednoho otaku a knihomola

Pokusy o recenze a další (ne)užitečný balast

Počet epizod: film (124 minut)
Rok vydání: 1988
Studio a režisér: Tokyo Movie Shinsha (TMS Entertainment co.); Katsuhiro Otomo
Žánr: akční, dobrodružný, nadpřirozený, sci-fi
Anotace:
Rok 2019, Neo Tokio, již třicet jedna let uplynulo od začátku třetí světové války. Jedno z několika přísně tajených dětí s neobyčejnými paranormálními schopnostmi uteklo ze zařízení, kde jsou všechny takovéto děti drženy. Okamžitě byla spuštěna pátrací akce s cílem dopadnout ho.
K tomu ale došlo příliš pozdě, mezitím se totiž k incidentu připletl i jeden motorkářský gang. Setkání s tímto dítětem u jednoho z jeho členů - Tetsua, probudilo podobné schopnosti a armáda ho sebrala taktéž, aby na něm mohla provádět pokusy. Jeho mysl se vlivem experimentů změnila, chce rozpoutat další válku, chystá se pomstít společnosti, která ho označila za slabého. Dokáže ho někdo zastavit, než zničí vše živé na Zemi?


Akira, nejznámější a nejoceňovanější dílo Katsuhira Otoma a zároveň taktéž zlomové dílo pro celou japonskou animovanou kinematografii. Mezi staršími lidmi již kultovní dílo, které mnohé z nich k anime přivedlo, dílo, díky němuž zažilo anime nejen v Americe nevídaný boom. Předobraz Matrixu, zdroj inspirace pro mnoho dalších autorů i režisérů. Samá superlativa. Dokázal ale tento film dostát očekáváním, jež se s ním pojí?
Na místě jsou dle mého názoru gratulace, jelikož Otomovi se podařilo vytvořit skutečně nestárnoucí klasiku. Její postavení se sice změnilo - už není dílem, které by jedince dosud japonskou animovanou tvorbou nepolíbené k anime přivedlo, nýbrž dílem, které dnešní příznivci žánru objeví až po delší době, kdy se přebrodí vodami populárních anime, která jsou od sebe bohužel občas k nerozeznání, a zatouží po něčem s hlubším významem.
Akira má všechno, co by dobrý film měl mít - promyšlený příběh, který vás udrží v napětí od začátku až do konce, uvěřitelné postavy s propracovanými charaktery, výborný hudební doprovod i ohromující vizuály. Akční bitky odehrávající se v atraktivních kulisách Neo Tokia jsou pak již jen třešničkou na dortu. Akira je film, která byl s nadšením přijat před dvaceti devíti lety, s nadšením je přijímán také dnes a jsem si jistá, že stejného přijetí se mu dostane i za dalších dvacet let. Nezáleží na době ani okolnostech, vždy bude mít co říct a témata, jimiž se zabývá, budou stále relevantní.
Příběh Akiry je velmi komplikovaný, soustředí se na několik dějových linií a mnoho různých témat od války přes dospívání a s tím související pocit nadřazenosti nad ostatními až po nezákonné organizace bojující proti oficiální vládě. Vznáší otázky, jak nakládat s jedinci, kteří se vymykají průměru a potenciálně by díky tomu mohli ohrozit stávající systém, polemizuje nad diktátorskými režimy i diktátory samotnými, ale především pak zkoumá vliv společnosti na jedince a obráceně.
Film zpracovává celou mangu Katsuhira Otoma, a přestože k tomu má dvě hodiny čistého času, což je v rámci japonských animovaných filmů skutečně štědrá dotace, ani tak nepokryje vše, čím se manga zabývá a lecos jen letmo naťukne, což je škoda. Občas se proto vyskytnou chvíle, kdy může být divák neznalý předlohy zmaten. Ale i přes to, že se do filmu nevešly všechny scény, je jeho příběh až překvapivě komplexní a jeho závěr, ke kterému se režisér dopracuje prostřednictvím mistrné gradace a umného spletení všech dějových linek dohromady, je ve světle předchozích událostí více než uspokojivý.


Otomovo dílo je plné násilí, jeho zobrazení má ale svůj účel - pomáhá nám utvořit si obrázek společnosti i prostředí, v němž žijí naši hlavní hrdinové. Jsou to vlastně ještě děti, s nimiž se život skutečně nemazlil, které byly opuštěny všemi včetně vlastních rodičů a které skončily na samém okraji společnosti, ve škole pro ztracené případy.
Není tedy divu, že tito teenageři se motají životem bez vážnějších cílů a postrádají respekt k autoritám. Většinu svého času tráví po zapadlých a zaplivaných barech popíjením alkoholu a kouřením cigaret nebo na motorkách v šarvátkách s dalšími pouličními gangy. Otomovy postavy ale v žádném případě nejsou jen dvourozměrné, mají dobré i špatné vlastnosti, uvěřitelné motivy pro své jednání i reálné vztahy. Vyvíjejí se a učí se ze svých chyb. Dýchají.
V popředí filmu stojí dva členové stejného gangu, dva vyvrženci, mezi nimiž je ale jeden zásadní rozdíl. Kaneda je ten, který vždy zachová chladnou hlavu, kolem nějž se motají holky a který jezdí na té nejlepší motorce. Tetsuo naproti tomu je ve spodku potravního řetězce gangu, nic moc se mu nedaří, dívky o něj zájem také příliš nemají a jeho motorka se s Kanedovou nedá ani v nejmenším srovnávat. A rozkol je na světě, stačí jen malé popostrčení ve formě zvláštního dítěte a Tetsuo se vydává na cestu pomsty a zkázy.
Divák pak může prostřednictvím ostatních postav, ale i náhledů do Tetsuových myšlenek sledovat postupný rozpad jeho osobnosti, jenž se stává dalším z ústředních témat. Velká moc s sebou nese velkou zodpovědnost, kterou tak nezralá mysl jako byla ta Tetsuova, navíc sužována závistí, žárlivostí a touhou po pomstě nemohla unést. A experimenty prováděné na ní jí určitě také nepomohly.
Hudební doprovod filmu je zvláštní směsicí tradiční japonské hudby a industriálních zvuků, která se možná až překvapivě k filmu velmi dobře hodí. U některých sekvencí, v nichž je užita, až téměř mrazí.
Již od prvních chvil Akira ohromí vizuály, které obstojí i dnes, plynulou animací, činící z akčních střetnutí nezapomenutelnou podívanou, i detailně prokreslenými scénami. Záběry na Neo Tokyo jsou skutečně velkolepé, stejně tak na ostatní lokace. Chladné zrcadlové plochy vysokých mrakodrapů velkoměsta kontrastují se špínou, nepořádkem a zmatkem, který se nachází pod nimi.
Akira je film, který by měl vidět každý, nevadí, že tomuto žánru neholdujete, je jedno, že jinak anime příliš nesledujete. Akira má stále co říct i po dvaceti devíti letech. Je to film, který může být viděn několikrát a pokaždé v něm najdete něco nového.
Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Název: Hi no Youjin (Combustible)
Počet epizod: 1 (film - 12 minut)
Rok vydání: 2012
Studio: Sunrise
Režisér: Katsuhiro Otomo
Žánr: drama, historický
Anotace:
Edo, osmnácté století. Owaka, dcera z bohaté kupecké rodiny, a její přítel z dětství Matsukichi. Byli spolu již odmalička a jejich přátelství postupně přerostlo v něco víc, jenže nyní byl Matsukichi vyděděn a začal pracovat jako hasič a Owaka má vstoupit do sňatku, který domluvili její rodiče. Stále ale na svou lásku nemůže přestat myslet a pološílená city nechtěně založí požár, jenž postupně zachvátí celé Edo. Mezi plameny se ti dva znovu potkají...


Na tomto minifilmu se Katsuhiro Otomo podílel rovnou režisérsky a je to znát, po Tsukumu je to druhá nejpovedenější část čtyřdílné antologie. Na odvyprávění celého příběhu je ještě méně času než v prvním zmiňovaném, i přesto je to ale podívaná, která obstojí nejen jako součást souboru, ale zhlédnuta může být i samostatně. Jednoduše na co tento režisér sáhne, to se nejen vyvede více než dobře, ještě to mezi průměrnou anime tvorbou svou origialitou trčí jako kůl v plotě.
Tématem tohoto minifilmu je nenaplněná láska dvou mladých lidí, jejichž příběh se odehrává na pozadí velkého požáru Eda (dnešní Tokio). Její příčinou jsou, jak můžeme ve filmu dobře vidět, odlišná přání rodičů a jejich potomků. To, co tehdy rodiče stanovili, platilo, a nebyl žádný způsob, jak prosadit svou vůli, pokud jste svou rodinou nechtěli být zavrhnuti a vyděděni. Štěstí a neštěstí mladé generace leželo v rukou té starší. Dokud se muž nestal hlavou rodiny a dívka se neprovdala, nemělo jejich slovo prakticky žádnou váhu.
Hlavní hrdiny sledujeme od jejich dětských let a prostých dětských her až do rané dospělosti. Vidíme, jak postupně ztrácí volnost a jsou nuceni podrobovat se společenským konvencím a svým rodinám. To, co chtějí, po čem touží, mohou slovy vyjádřit jen, pokud se nachází o samotě. Jejich následné pokusy o vymanění se ze svazující reality pak končí tragicky.
Dobře odvedenou práci pak korunuje právě onen efektní závěr, nechávající diváka lehounce si domýšlet, co se mezi plameny přihodilo. Obraz nejen tomto případě vydá za tisíc slov. Combustible celkově pokračuje v tradici, kterou nastolilo Tsukumo, a s dialogem spíše šetří než naopak. I tak je ale divák od počátku do tragického milostného příběhu citově zainvestován. Přenos emocí z filmového plátna, v mém případě tedy spíše obrazovky počítače, k divákovi funguje bez nejmenších potíži.
I zde je hudební doprovod poměrně sporadický, více slyšet je až v závěrečných minutách, kde hudební podkres vyluzovaný tradičními japonskými hudebními nástroji přispívá ke stupňujícímu se napětí. Není to již z povahy věci melodie, či spíše zvuk, který byste si zapamatovali, svou úlohu ale plní více než dobře.
I vizuáně je minifilm naprostou trefou do černého. Úvodní představení prostředí a hlavních aktérů děje probíhá pomocí pergamenového svitku, který se táhne dál a dál a z nám na začátku představených plochých charakterů se s postupem času stávají stávají lidé z masa a kostí. První minuty se pak dále nesou v delikátních pastelových tónech, které jsou pohlazením pro oko, aby pak vše potemnělo a divák se mohl kochat kontrastem černě tokijské noci a ostré červeně rychle se šířícího požáru. Obě části jsou prokresleny do nejmenších detailů, jediná scéna by se dala zkoumat několik minut.
Za sebe mohu Hi no Youjin jen doporučit. Ve dvanácti minutách dokáže říct to, na co mnohým filmům nestačí ani dvě hodiny, vše v něm funguje jako dobře promazané soukolí, nic nechybí ani nepřebývá, a vizuální zpracování lahodící oku je pak už jen pomyslnou třešničkou na dortu.
Hodnocení na MyAnimeList: 6.49
Vlastní hodnocení: 80%

Short Peace III. část - Gambo
Share
Tweet
Pin
No comments
Starší příspěvky

O blogu

Vítejte na blogu jednoho knihomola, otaku a seriálového a filmového nadšence. Na blog už nemám tolik času jako kdysi, ale stále si sem čas od času odložím své dojmy z viděného a čteného. Málokdy recenzuju to, co je právě populární. Mám ráda psychologická dramata, inovativní využití média a divné věci.

Štítky

anime recenze drama Madhouse favourite psychologický fantasy komedie romantický antologie historický mysteriózní nadpřirozený sci-fi Satoshi Kon Sunrise dobrodružný film seinen slice of life Masaaki Yuasa Short Peace klasika seriál thriller Katsuhiro Otomo Mamoru Hosoda Mamoru Oshii Shuhei Morita cestování horor rodinný romance studio 4°C A-1 Picture Artland Bones Dánsko Ghibli Hajime Katoki Hayao Miyazaki Hiroshi Nagahama J. C. Staff Keiichi Hara Kenichi Kasai Production I. G. Rakousko Ryousuke Nakamura Studio Deen Takashi Watanabe hory hudební josei mahou shoujo region Bodensee scifi sportovní

Archiv blogu

  • ▼  2022 (4)
    • ▼  září (1)
      • Recenze: Mirai no Mirai (Mirai of the Future)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2018 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (2)
  • ►  2017 (17)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (15)
  • ►  2015 (4)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (3)
  • ►  2014 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2013 (1)
    • ►  prosince (1)

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Follow

Seznam blogů

  • Sakuřino doupě

Návštěvnost

Používá technologii služby Blogger.

Nejnovější články

Populární příspěvky

  • Diedamskopf (Region Bodensee #1)
    Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představov...
  • Recenze: Mouryou no Hako
    Název:   Mouryou no Hako (Box of Goblins) Počet epizod:  13 (23 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio:  Madhouse Režisér:  Ryousu...
  • Recenze: Genius Party Beyond
    Počet epizod:  5 (15 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio a režisér:  4°C;  Mahiro Maeda, Nakazawa Kazuto, Ohira Shinya, Tanaka Tatsu...
SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU

Created with by BeautyTemplates | Distributed by Gooyaabi Templates