Blog jednoho otaku a knihomola

Rok vydání: 2010

Studio a režisér: Sunrise; Keiichi Hara

Žánr: drama, nadpřirozený, slice of life

Anotace:

Zemřel jsem a jelikož jsem za svého života zřejmě spáchal nějaký ohavný zločin, nebudu se už moci reinkarnovat. Dostal jsem ale druhu šanci, jakýsi anděl mi řekl, že jsem vyhrál loterii a budu mít šanci vzpomenut si na svůj čin a napravit se.

Moje duše tedy posedla tělo čtrnáctiletého Makota Kobajashiho, jehož srdce se právě v nemocnici zastavilo v důsledku předávkování se léky a snažil jsem se utřídit si myšlenky. Cítil jsem se zdeptaný kvůli tomu, co se tomu ubohému chlapci stalo, i kvůli tomu, že si právě teď půjčuju jeho tělo.

V Makotově domě jsem nic nepoznával, nevěděl jsem, jaký byl a jak se mám chovat, abych mu byl podobný. O jeho rodině i o něm samotném jsem zjistil několik překvapivých věcí a začal jsem se cítit zklamaný životem i lidmi. Co je jeho smyslem? A vzpomenu si někdy na to, co jsem udělal špatného?

Colorful je velmi zajímavý film zabývající se problémem typickým právě pro Japonsko a další asijské země - sebevraždami mladých lidí. Ti ukončují život jednak z důvodu studijních neúspěchů nebo právě jako Makoto, protože jsou osamělí, bez přátel, prošli si šikanou nebo velkým zklamáním.

Příběh plyne jako sám život, nenajdete v něm akční bitvy či spletité intriky, ale spíše malé i větší roztržky, nevyřčené nespravedlnosti nebo zase naopak drobné chvíle štěstí, smíchu a porozumění, přesto dokáže připoutat k obrazovce a nepustí, dokud anime nedokoukáte. Je to příběh o lidech, jejich charakterech a vztazích, o tom, že ne vždy je všechno ideální, ale důležité je se nevzdávat.

Lidé obvykle čekají na to, až ten druhý udělá první krok, až je osloví, nabídne ruku k usmíření. Jenže co když to neudělá, co když smýšlí stejně jako my? Každý by měl někdy zkusit začít jako první. Může to být trochu děsivé, ale obvykle to stojí za to. Na to nakonec přijde i Makoto.

Colorful je na japonský film opravdu dlouhý, jeho stopáž má lehce přes dvě hodiny. V průběhu jeho sledování se ale nudit nebudete, stále je totiž co říct, stále je co řešit, nikde nejsou hluchá místa. Ke konci anime graduje, ale ne nijak závratně, stále si plyne ve svém tempu, ukazuje, že život pokračuje dál nezávisle na jednotlivých lidech a jejich rozhodnutích či smýšlení.

Anime s sebou nese i důležitou myšlenku, která by se rozhodně měla dostat především k mladým lidem, ale také těm, kteří už ztratili naději. Je třeba si vážit svého života, nezahazovat ho pro nic za nic, protože na rozdíl od oné duše, která vyhrála v loterii, my už druhou šanci nedostaneme. Vždy je pro co žít a pokud to teď nevidíte, počkejte, ono se něco určitě vynoří. Najděte si dobré přátele, protože s těmi bývá život obvykle o mnoho snazší.

Film se soustředí pouze na Makota a několik dalších postav kolem něho - jeho rodinu, především pak matku, Hiroku, dívku, do které je tajně zamilovaný, Saotomeho, jeho jediného kamaráda, a Shouko, trochu podivné děvče, které sdílí s Makotem mnoho povahových rysů.

Vidíme celý Makotův příběh, proč se stal tak uzavřeným a samotářským i co ho přimělo k sebevraždě. Makoto, stejně jako zbytek charakterů, není úplně postavou, s kterou budete po celý čas soucítit a s kterou se třeba budete ztotožňovat, někdy ho budete mít spíše chuť proplesknout a říct mu, ať se vzpamatuje. Kobajashi stejně jako my ostatní chybuje, občas se špatně rozhoduje, bývá protivný či zmatený, ale právě to ho činí realistickým. Nikdo z nás není dokonalý a jak sám Makoto řekl, každý člověk má mnoho barev a ne všechny z nich jsou hezké, pastelové barvy. Každý má i ty ošklivé.

Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se náš hlavní hrdina postupně otevírá lidem okolo, poznává, jaké je to mít kamarády, lidi, na kterých mu záleží, jak poznává, že už nadále není na všechno sám. Jak se naučí odpouštět, dávat druhé šance i akceptovat, že všichni, včetně něj samotného, dělají chyby.

Colorful svému názvu co se týče kresby plně dostává. Kresba prostředí je skutečně barevná, velmi detailní, velmi krásná. Prostředí vypadá téměř reálně. S ním kontrastují jednoduše nakreslené postavy a dohromady vytvářejí zajímavý mix, na který je radost pohledět.

Film je jako tradičně většina filmů bez openingu, ending, který nazpívala skupina miwa, má ale skutečně pěkný. Za hudbou k filmu stojí Outani Kou, známý spíše hudebním doprovodem k několika japonským hraným akčním filmům. Ten odvedl skutečně výbornou práci, celý soundtrack je velmi dojemný a skvěle podtrhuje děj. Všechny skladby jsou opravdu nádherné a dají se poslouchat i samostatně. Mě nejvíce zaujala sborová skladba s názvem Tegami-haikei Juugo No Kimi He.

Anime se nedá doporučit úplně každému, ten, kdo má rád spíše akčnější podívanou, ho zřejmě moc neocení, pro ostatní je to ale určitě něco, co byste si neměli nechat ujít. Colorful je dojemné, ale nikoliv laciné, jeho postavy jsou sympatické, ale mají i své chyby. Jeho sledování jsem si opravdu užila a těch dvou hodin, které jsem mu věnovala, ani v nejmenším nelituji.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.14

Vlastní hodnocení: 80%

_{Zdroje obrázků: zde}

Rok vydání: 2007

Studio a režisér: J. C. Staff; Kenichi Kasai

Žánr: hudební, komedie, romance, slice of life

Anotace:

Shinichi Chiaki je prvotřídním pianistou studujícím konzervatoř, pochází z bohaté rodiny a je to perfekcionista přísný na sebe i všechny kolem. Jeho skutečným snem je však stát se skvělým dirigentem a učit se u těch nejlepších dirigentů v Evropě. To je ale nepřekonatelný problém, jelikož Chiaki trpí velmi silnou fobií z létání i lodí, a nemůže tak opustit Japonsko.

Na začátku jeho čtvrtého a posledního roku na konzervatoři ale náhodou potkává Nodu Megumi, která se nastěhuje do apartmánu hned vedle toho jeho. Nodame, jak jí všichni říkají, na první pohled vypadá jako nepořádná žena, která se o sebe nedokáže postarat a která neví, co se životem. Její hra na piano, ač neučesaná, však Chiakiho uchvátí stejným způsobem, jako Chiaki Nodame. Od toho dne se jejich cesty začnou proplétat a toto setkání oběma změní život...

Nodame Cantabile patří do poměrně malé skupiny hudebních anime, jejichž boom přišel hlavně s dílem Uta no Prince-sama, které k tomuto jinak nepříliš oblíbenému žánru přitáhlo obecenstvo. Na rozdíl od většiny ale Nodame Cantabile nespoléhá pouze na hudbu, nýbrž na jejím pozadí rozvíjí i vztahy mezi postavami. Navíc je i přes svůj komediální tón zaměřené spíše na starší publikum.

Příběh se první polovině anime nese spíše na komediální vlně, seznamujeme se s postavami, životem na hudební konzervatoři, sledujeme Nodame, jak nepozvána vpadne Chiakimu do života a ten ji jako správný gentleman i přes svou nechuť vytáhne z nejhoršího, ona se na něj pověsí a nechá se vykrmovat. Epizody jsou spíše epizodické, navzájem propojené ústřední dvojicí postav a jejich postupně se vyvíjejícím vztahem. Jedna za druhou se potom k ústřednímu páru připojují další postavy, hrající v ději více či méně důležitou roli.

V druhé části se ale všechno láme a na pořadu dne jsou vážnější problémy - jak jako muzikant, který právě ukončil konzervatoř, sehnat práci, jak se dostat ke hře v orchestru, co bude Chiaki dělat, když má fobii z letadel i lodí a nemůže tak opustit Japonsko, co bude dělat Nodame, jež má noty pouze na ozdobu a jejíž hra je sice technicky dobrá, ale neučesaná. Příběhy Chiakiho a Nodame se oddělují a stávají se spíše paralelními, aby se opět spojily v posledních dílech.

Změna nálady v Nodame Cantabile je postupná a přirozená, nijak nenarušuje běh celého anime. Hrdinové jednoduše vyspívají a uvědomují si, že teď už je vše jen na nich a na tom, jak moc se budou snažit. Nikdo už za nimi nebude stát a hlídat každý jejich krok. Je velmi zajímavé sledovat, jak se s tím jednotlivé postavy poperou. Život je neustálá změna a to je velmi dobře ilustrováno i na orchestru, který Chiaki založil. Jeho členové se neustále obměňují, orchestr jako takový však funguje stále dál.

Jelikož je to anime hudební, veškeré vztahy mezi postavami se vyvíjejí na pozadí koncertních kousků velikánů klasické hudby, hudba posouvá děj dopředu, současně s tím, jak se postavy učí zahrát nové skladby, nalézají i řešení ke svým problémům. Zkušenosti ze hry se přenáší i do jejich každodenního života.

Hlavní postavy Nodame Cantabile nejsou černobílé, některé vedlejší postavy tímto nešvarem však bohužel trpí. Zejména v komediálněji laděné první polovině seriálu se hodně zveličuje a melodramatizuje, pokud však divákovi není tento styl humoru proti srsti, dobře se pobaví, protože načasování komických situací se nedá nic vytknout.

S Chiakim a Nodame si užijeme mnoho legrace, jelikož jejich osobnosti jsou odlišné jako den a noc, a tak je jejich škorpení na denním pořádku. Chiaki je jeden z nejlepších studentů na konzervatoři, na co sáhne, to se mu daří, o obdiv dívčí části konzervatoře také nemá nouzi, jeho byt se jen leskne a na rozdíl od většiny mužské populace umí i vařit. Naproti tomu Nodame je učiněná pohroma, její byt připomíná spíše skládku či smetiště a jediný předmět, na němž se nevrší hora odpadků a nejrůznějšího harampádí, je její milovaný klavír. Je schopná chodit v jedněch šatech několik dní, jediné jídlo, které nezkazí, je onigiri a raději se ani neptejte, o kolik je pozadu za výukovým plánem.

Trochu jsem postrádala nějaké házení klacků pod nohy Chiakimu, všechno mu až příliš dobře vycházelo, jedinými jeho problémy byla věčně ho otravující Nodame a strach z cestování. Doufám, že v druhé sezóně se Shinichi bude muset trochu zapotit, aby si vydobyl úspěch, který mu doteď skoro sám padal do klína.

Nodame Cantabile má výborný opening, který budete mít s každým poslechem raději a raději a taktéž dva skvělé endingy tematicky velmi dobře sedící k celému anime a reflektující postupnou změnu nálady. Hudba je klíčovým prvkem celého seriálu, najdeme tu překrásně interpretované méně známé skladby od velmi známých skladatelů jako Mozart, Beethoven, Schubert, Chopin a další. Dají se tu najít opravdové hudební skvosty a je škoda, že nejsou známé širšímu okruhu lidí.

Kresba je příjemná, lahodící oku, při koncertech je možno obdivovat krásné šaty hrajících dam a pány v elegantních oblecích. Animace je ale hodně statická, občas uběhne i několik minut, kdy se postavy téměř nehýbou. Mně to nevadilo, protože v popředí byla v tu chvíli nádherná hudba, ale pokud dáváte přednost spíše akčním anime, tohle by mohl být kámen úrazu.

Nodame Cantabile rozhodně patří k výborným hudebním anime, můžete v něm najít krásně interpretované skladby a na rozdíl od většiny sobě podobných i příběh, který dokáže zaujmout, a postavy, které si oblíbíte. Není to dílo úplně pro všechny, ale pokud vám nevadí trochu pomalejší tempo vyprávění a zaměření na hudbu, určitě se vám bude líbit.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.57

_{Zdroje obrázků: zde a zde}

Rok vydání: 2011 - 2013

Studio a režisér: Bones; Hiroshi Kawamata, Touru Takahashi

Žánr: drama, josei, ze života

Anotace:

Otona Joshi no Anime Time je soubor čtyř adaptací zpracovaných dle oceněných povídek pro ženy.

Kawamo u Suberu Kaze vypráví o třiatřicetileté Noriko, která žila pět let v Americe, a nyní se i se svým čtyřletým synem vrací do svého rodiště - Kanazawy. I přes to cítí podivný smutek. Navíc je tu i jeden muž, který s Noriko sdílí jedno velké tajemství...

Yuuge je příběhem téměř třicetileté Mimi, jež opustila svého manžela a nyní žije s mladým popelářem.

Jinsei Best 10 sleduje Hatoko, jejíž čtyřicáté narozeniny jsou již za rohem a která má pocit, že v životě nic nedokázala. Momentálně je bez přítele, a tak se upíná na shledání se spolužákem, od nějž dostala na střední škole svůj první polibek. Ne všechno jde ale podle plánu...

Dokoka Dewanai Koto, poslední příběh, se zaměřuje na mnohdy komplikovaný vztah matky s dětmi, především pak s dcerou. Jak byste se vypořádali s tím, že vám vaše dítě řekne, že nikdy nechce skončit jako vy?

Jak už sám název napovídá, po dlouhé době se nám opět dostalo anime, které je primárně určené pro starší dívky a ženy. A sama za sebe mohu říct, že to byla skutečně trefa do černého. Ač ještě nejsem ve věku protagonistek jednotlivých příběhů a poměrně dlouho ještě nebudu, jsem z Otona Joshi no Anime Time nadšená.

Po dlouhé době je to totiž dílo, u nějž nenacházím spoustu nedostatků, nýbrž jen velmi dobře odvedenou práci zahrnující citlivě odvyprávěné příběhy čtyř žen středního věku, s nimiž budete i přes jejich nedokonalosti nakonec soucítit, zajímavou vizuální stránku, která se liší s každým příběhem, i vhodně zvolenou hudbu, která podtrhuje, ale neruší. Je to dílo rozumějící ženám a jejich povaze, dílo, jež ženy nevidí jen jako doplněk muže, ale ani jako dokonalou modlu bez chyb.

První příběh, vydaný o dva roky dříve než zbylé tři epizody, zpracovává téma blízké všem, kteří již v životě učinili nějaké těžké rozhodnutí, a pak přemítali, zda učinili správně. V příběhu je přesně zachycen ten neurčitý pocit, balancující na pomezí smutku, lítosti a úzkosti, doprovázející myšlenky na to, že jsme učinili špatné rozhodnutí. A že takové rozhodnutí se nedá vrátit zpátky.

Hlavní hrdinka Noriko se před lety také rozhodovala a nyní vidí, že její rozhodnutí patřilo k těm, k nimž se vracíme s obligátním co kdyby v naší mysli. Zbytečně se ale nelituje a přestože její život ani v nejmenším nepřipomíná pohádku se šťastným koncem v podobě vysněného prince, umí se radovat z maličkostí. Na této epizodě zaujmou i přesně zanimované záběry na skutečné Japonsko a dojemný hudební doprovod.

Druhá epizoda se zdánlivě nese v odlehčenějším tónu, její hlavní protagonistka Mimi blázní jako středoškolačka a snaží se získat pozornost svého vyvoleného, jak ale příběh postupuje, pomocí retrospektivy se dozvídáme, že její život rozhodně nebyl procházka růžovou zahradou. Tvůrci nás až do poslední chvíle nechávají v napětí, zda se Mimi na druhý pokus dočká štěstí a mezitím pokládají otázky týkající se lásky, vztahů, co to znamená milovat a kam až je člověk ochotný pro milovanou osobu zajít.

Epizoda se odehrává v komorním prostředí Miminy kuchyně a kromě lásky je jejím dalším tématem i vaření, jelikož hlavní hrdinka se stala vášnivou kuchařkou a klidně prostojí u plotny několik hodin, jen aby svému milému připravila chutné jídlo. Animované záběry kuchyně a vařeného jídla jsou prokládány záběry hranými, což pro diváka podívanou učiní ještě zajímavější.

Až třetí epizoda se skutečně dá nazvat odlehčenou. Její hlavní hrdinka Hatoko své přešlapy a nejrůznější přehmaty bere s humorem i nadhledem, dlouho se nelituje, a tak je s ní snadné s ní soucítit i se s ní ztotožnit. Vždyť komu se nikdy nestalo nic zahanbujícího?

Je také osvěžující vidět postavu, jež řeší skutečné problémy - nemůže vystát své o deset až patnáct let mladší kolegy v práci, přemítá, proč ve svých čtyřiceti letech stále není vdaná ani zasnoubená a zároveň je tomu při pohledu na své bývalé spolužačky, které jsou vlivem manželství a těhotenství o několik kilo těžší, ráda. Humornému tónu je přizpůsobena i kresba, nesoucí se ve výrazných, krapet rozmlžených tónech.

Hatočin příběh je korunován překvapivým a netradičním rozuzlením, které s přehledem vykouzlí úsměv na tváří i těm největším cynikům. Zajímavé je i to, že Hatoko ani svůj nejčerstvější přešlap nebere jako tragédii, ale jako impuls ke změně a námět na historku, kterou bude vyprávět ve společnosti ještě několik let, což se v japonském animovaném médiu málokdy vidí.

Čtvrtý epizoda pak vypráví příběh čtyřicátnice Maho, jež má pocit, že ji samotnou v životě už nic nečeká, a žije jen proto, aby vytvářela zázemí manželovi, jehož vyhodili z práce, a dvěma již téměř dospělým dětem, které ale věčně nejsou doma. Když se tedy dozví, že dcera o její pomoc nestojí a syn ji bere jen jako stroj na peníze, zhroutí se jí svět.

Anime rozumí tomu, co hlavní hrdinka prožívá, a velmi věrohodně ztvárňuje její problémy i pocity. Rozčarování, zklamání, nejistotu, zdánlivou bezmocnost. Její děti jsou již téměř dospělé, najednou se není o koho starat a ona marně tápe, jak a čím zaplnit tu obrovskou díru ve svém životě. Záliby nemá, ty během let konstantního zápřahu v domácnosti ustoupily do pozadí, už zbývají jen nekonečné rozhovory s její senilní matkou, která po ní žádá, aby ji chodila navštěvovat každý den, přestože od ní vlastně nic nepotřebuje a nemá jí co říct.

S pocitem prázdnoty, který se většinou objevuje, když jedna životní etapa končí a druhá ještě nezačala, se setká dříve či později každý, proto je snadné se s Maho ztotožnit, a to ať je vám dvacet, čtyřicet či šedesát. Ona se ale nevzdá, ačkoliv se to jeví jako to nejjednodušší řešení, a my tak v druhé polovině epizody sledujeme první záchvěvy změny. Hlavní protagonistka si teprve postupně uvědomuje, že jestli nechce, aby ji ostatní viděli pouze jako matku, služku či pomocnici, nesmí se tak vidět sama.

Závěr pak vyznívá lehce optimisticky, změna sice není dokonána a stále zbývá dlouhý kus cesty, než se tak stane, ale hrdinka jí jde sama naproti, místo aby se od ní odvracela. Začíná se vidět jako svébytná bytost a ne jen jako kolečko v soukolí, plnící přání toho, kdo jej ovládá.

Hodnocení na MyAnimeList: 7.52

Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde a zde

Počet epizod a rok vydání: 11 (23 minut epizoda); 2013
Studio a režisér: A-1 Pictures; Tomohito Itó
Žánr: komedie, ze života
Anotace:
Při výběru vyšší střední školy měl Hačiken jen jedinou podmínku, a to aby jeho nová škola byla co nejdál od jeho rodiny, a tak se ocitl na zemědělské škole. Ze studia neměl strach, byl si jistý, že se svou pamětí a výbornými studijními předpoklady zvládne studium kdekoliv. Již na prvním praktiku se však rychle ukáže, že jen dobrá pamět pro studium na zemědělské škole stačit rozhodně nebude.
Jako městský kluk Hačiken již od prvního dne zaostává za svými spolužáky, kteří jsou do jednoho dědici větších či menších farem nebo chtějí v zemědělství pracovat již od malička. Práce se zvířaty je jim vlastní, s lopatou a rýčem se snad již narodili a přestože v testech z matematiky za Hachikenem zaostávají, testy ze zemědělství zvládají na jedničku.
Pro Hačikena je všechno naprostro nové a ne všechno, co se naučí o farmaření, se mu líbí. Není zvyklý na zabíjení zvířat na maso a ke každému si tvoří až příliš pevné pouto. Navíc netuší, co by chtěl v životě dělat a k čemu mu budou znalosti o zvířatech a farmaření. Stejně ale nemá moc času na to myslet, protože se snaží přežít každý nový den plný těžké práce, ale občas i příjemných překvapení...

Anime zasazené do prostředí zemědělské školy nepředstavuje jistě na první pohled pro většinu diváků nijak lákavou volbu. Seriál dle cenami ověnčené mangy Hiroma Arakawy, podepsaného pod příběhem mnohem známějšího Fullmetal Alchemist, však dokáže  i přes absenci větší akce okouzlit pomalu plynoucím příběhem i jemným humorem.

Po prvních dvou epizodách se může zdát, že se jedná pouze o anime komediální, u nějž byste vážnost hledali marně. Je tomu ale přesně naopak, společně s Hačikenem dostáváme možnost zamyslet se i nad nejrůznějšími otázkami týkajícími se nejen farmaření a zemědělského života obecně, ale i etiky, která s těmito oblastmi nevyhnutelně souvisí. Stejně jako on můžeme hledat odpověď třeba na otázku, zda je možné pracovat se zvířaty a když jsou dostatečně vykrmena, zabít je pro maso a bez výčitek svědomí je pak vidět na svém talíři.
Tato otázka je zpracována do celé jedné dějové linie, která se skutečně uzavře až na konci celého anime a je reprezentována především jedním prasátkem, které si Hachiken zamiloval, jen co poprvé vstoupil do prasečína a začal ho vlastoručně vykrmovat, protože bylo malé a slabé. Ostatní ho varovali, ať se na něj příliš neváže, protože je stejně jako ostatní prasata chováno pro maso, on ho místo toho ještě pojmenoval.
Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se s tím potom vyrovnává, jak na tento problém hledá nějakou jednoznačnou odpověď a nakonec zjišťuje, že žádná taková neexistuje a každý se musí rozhodnout sám, jak na tuto problematiku nakonec bude nahlížet a jestli může v zemědělství vůbec pracovat, aniž by trpěl.
Seriál také ukazuje zemědělství takové, jaké skutečně je, a to tvrdá dřina sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce, která je ale potom korunována dobrým pocitem, že člověk jí něco, co skutečně pochází z přírody a ne jídlo plné umělých náhražek a že se o to zasloužil sám svou prací.

Hačiken je díky své nezkušenosti skvělou hlavní postavou, divák je s ním de facto na stejné lodi (pokud ovšem nepochází ze zemědělské rodiny, to se spíše ztotožní s některým z dědiců farem) a Hačiken je pro něj průvodcem zemědělským světem, který je pro něj taktéž nový. Občas si natluče, a to myslím doslovně, často se mu něco nezdaří, obvykle tápe v záležitostech, jež jsou ostatním (a pravděpodobně nejen jim) nad slunce jasné, ale někdy se mu přece jen vede. Divák se s ním zasměje, ale i zamyslí a soucítí s ním po celých jedenáct epizod. Je to trochu trouba, ale milý trouba s dobrým srdcem, takže mu rádi jeho omyly odpustíte.

Již první den zažívá Hačiken jako dítě velkoměsta velké prozření, když se marně pokouší chytit tele, které uteklo mimo ohradu, a místo toho jej a sebe s ním vyžene až do hlubokého lesa, či když zjistí, že vejce ze slepic cestují stejnou cestou jako trus a odmítá se jich pak celý den byť jen dotknout, dokud jej k tomu nepřinutí hlad.

Další charaktery sice nejsou tak výrazné jako hlavní hrdina, ale i tak jsou v porovnání s mnoha dalšími díly velmi dobře prokreslené a až na výjimky u nich stejně jako u Hačikena vidíme určitý růst a psychický rozvoj. Za zmínku určitě stojí jeho dva nejlepší kamarádi, Mikage, jejíž rodiče chovají závodní koně a jež je ve své praktičnosti a pragmatickém přístupu k farmaření, vycházejících z dlouholetých zkušenosti získaných vypomáháním na farmě, naprostým opakem hlavního hrdiny, a Ichiro, skvělý baseballista, jehož matka vlastní malou farmu.

Hudební doprovod celého anime je spíše nenápadný, stejně tak skladby doprovázející úvodní a závěrečné titulky neurazí, ale ani nenadchnou. Kresbu anime také nemá nijak výjimečnou, ale je příjemná na pohled. Občas zamrzí také větší statičnost obrazu a plochost výrazu postav, zejména pokud vedou delší monolog či dialog.

Gin no Saji představuje nenápadný seriálový klenot, který sice nezmění svět animace, ale jehož jedenáct epizod dokáže pobavit i zahřát na srdci. Prostřednictvím své hlavní postavy, byť je to poněkud nepraktický trouba postrádající selský rozum, nenásilně prezentuje některá etická dilemata spojená s farmařením a produkcí potravin, která jsou v dnešní době, kdy bychom nejraději vše nepříjemné včetně myšlenky na to, jak se nám to maso vlastně dostalo na talíř, vytěsnili, aktuálnější než kdy dříve. 

Hodnocení na MyAnimeList: 8.09

Vlastní hodnocení: 85%