• Hlavní stránka
  • Anime
  • Knihy
  • Filmy a seriály
  • Cestování
    • Category
    • Category
    • Category

Blog jednoho otaku a knihomola

Pokusy o recenze a další (ne)užitečný balast

Počet epizod: film (98 minut)
Rok vydání: 2018
Studio a režisér: Studio Chizu; Mamoru Hosoda
Žánr: drama, dobrodružný, fantasy, rodinný
Anotace:
V tiché čtvrti města žije bezstarostně poněkud rozmazlený čtyřletý chlapeček Kun, jediné dítě svých rodičů, zvyklé na jejich bezvýhradnou pozornost. To vše se však jednoho dne změní s příchodem mladší sestry Mirai na svět. Kun si najednou musí zvykat, že pozornost rodičů je nyní upřená nejen na něj, ale především na jeho novorozenou sestřičku.
Kun se posléze vydává na neobyčejný výlet časem, v jehož průběhu se postupně potkává nejen se svými předky, ale i se svou sestrou Mirai, která přišla z budoucnosti, aby Kunovi pomohla pochopit, co to znamená být součástí rodiny a především jak jí být tím nejlepším starším bratrem.


Mirai no Mirai, nominované na Oscara i Zlatý globus v kategorii nejlepší animovaný film, tak trochu klame tělem. Dílo, které se na první pohled jeví jako přímočaře vyprávěná pohádka určená pro menší děti, je totiž chytře komponovanou sondou do života několika generací jedné rodiny, jež v sobě díky mnoha drobným detailům i preciznímu vystižení charakterů a jejich vzájemné vztahové dynamiky skrývá netušené hlubiny, které ocení spíše dospělí diváci. 
Stejně tak klame sledující i samotný název filmu, který se slovní hříčkou se jménem jedné z postav filmu, děvčátka Mirai, odkazuje na jeden z hlavních motivů filmu. Skutečným hlavním hrdinou vyprávění je však čtyřletý chlapeček Kun, starší bratr Mirai a prvorozené dítě svých rodičů, které bylo před příchodem mladší sestřičky na svět zvyklé na jejich plnou pozornost.
Hosoda tak v Mirai no Mirai navazuje na motivy, kterým se věnoval již ve svých předchozích filmech. Objevuje se zde cestování časem, jež hrálo ústřední roli v Hosodově filmu Toki wo Kakeru Shoujo a jehož prostřednictvím se postavy učí vyrovnat s nově nastalou situací a uvědomit si, co je v jejich životě skutečně důležité, i motiv rodinného života a někdy komplikovaných rodinných vztahů stejně jako tomu bylo v Summer Wars či Ookami Kodomo no Ame to Yuki.
Film lze tematicky rozdělit do tří větších celků. V jeho první třetině je divák zábavným způsobem seznámen s hlavním hrdinou Kunem i jeho rodinou a je představen ústřední konflikt celého filmu, který s sebou přináší narození Mirai. Ve druhé pak film zvolňuje tempo a prostřednictvím jednotlivých cest do minulosti, v nichž Kun potkává nejrůznější členy své rodiny, vede svého malého hrdinu k tomu, aby se vyrovnal s příchodem nového člena do rodiny i se naučil zvládat další výzvy, na něž ve svém životě naráží. V poslední třetině pak film opět nabírá na tempu vyprávění a naservíruje divákovi současně emocemi nabité finále i vizuálně vysoce atraktivní podívanou, v níž se režisér nebál experimentovat.


Prvních dvacet minut filmu, které jsou téměř prosté fantaskních prvků a zobrazují běžný rodinný život, je absolutně brilantních. Hosoda v humorných výňatcích z každodenního života přesně vystihuje dynamiku rodiny se dvěma malými dětmi i chování předškolního dítěte. Ať už se Kun nudí, trucuje v koutě či se všemožnými způsoby snaží získat pozornost svého okolí, každý jeho pohyb, gesto i výraz obličeje jsou ztvárněny s překvapivou precizností. Díky tomu se s ním mladší diváci dozajisté dokáží ztotožnit. 
Starší diváci se pak jistě zasmějí i zhrozí zároveň ve chvílích, kdy se Kun ve více či méně dobře mířených pokusech pokouší představit své poklidně spící sestřičce vlastní záliby a obloží celou její kolébku vláčky či ji zlomyslně začne tahat za uši, aby z ní vymámil nějakou reakci a přitom se až do chvíle, než jeho jednání učiní přítrž přiběhnuvší rozlícená maminka, dobře baví. 
V prostřední třetině filmu, která představuje jeho nejslabší část a v níž Kun potkává různé členy své rodiny, má vyprávění až epizodický charakter. Soudržnost jednotlivých epizod v koherentní celek se poněkud vytrácí, prostřednictvím velkého finále se však alespoň část soudržnosti opět navrací. V této části filmu se také naplno ukazuje míra rozmazlenosti hlavního hrdiny, přes jehož ukřičenost a repetitivní trucování předcházené či následované vodopádem slz může být v některých momentech těžké se přenést.
V prostřední třetině se také vyskytuje jediná z epizod, která místo aby v divákovi vyvolávala pobavení tak jako scény předchozí, působí poněkud zbytečným, natahovaným dojmem. Divák se též při jejím sledování zřejmě neubrání otázce, proč by se tato konkrétní scéna, kde se Kun společně se svou sestrou, která právě přišla z budoucnosti, pokouší uklidit do krabice tradiční panenky, aniž by si jich při tom všiml jejich otec, měla odehrát právě tímto způsobem. Výsledné řešení celého problému v kontextu toho, co víme, a co se ve filmu doposud odehrálo, působí poněkud nesmyslně. 
Mimo toto ojedinělé přešlápnutí však Hosoda ve svém filmu realitu všedního života s fantaskními prvky propojuje velmi nenásilně, přičemž nejlépe se mu to daří právě v závěru filmu, kdy se s Kunem ztraceným v prostoru i čase ocitáme na vlakovém nádraží, kde zoufale hledá svou rodinu. V anonymním prostředí rozlehlého nádraží, kde všichni někam spěchají a na každém kroku číhají na malé dítě všelijaké nástrahy, jejichž ztvárnění navozuje až hororově tísnivou atmosféru, se oba sourozenci musí zachránit navzájem.


Film se soustředí především na vztah obou sourozenců, velmi dobře ale vystihuje i dynamiku vztahu mezi Kunem a jeho maminkou i mezi oběma rodiči, kteří se s opětovným nástupem Kunovy maminky do práce, který přišel dříve, než kdokoliv z nich očekával, také musí přizpůsobit novým pořádkům. Ve scénách, kdy Kunova matka zcela vyčerpaná po další probdělé noci pospává s Mirai na klíně na židli, vysvětluje bezradnému manželovi, který místo ní zůstane s dětmi doma, jak funguje domácnost a pak poslouchá jeho chvástání, jak vše perfektně zvládá, před jejich sousedkami, se určitě pozná nejeden rodič. 
Hudební doprovod stojí ve filmu spíše v pozadí, výraznější melodie doprovází pouze závěr filmu, kdy sourozenci v emocemi nabitém finále, při jehož sledování se jen těžko brání dojetí, naposledy cestují skrz historii vlastní rodiny. Hosoda zde místo slov na diváka nechává mluvit pouze jednotlivé obrazy podkreslené jímavým klavírním doprovodem a připomíná sledujícímu osudy všech důležitých postav, s nimiž se Kun v průběhu filmu potkal a bez nichž by nebylo ani Kuna ani jeho sestřičky Mirai.
Stejně jako v ostatních Hosodových filmech i zde velkou roli hraje vizuální ztvárnění děje. Pastvu pro oči představují technicky dokonalé záběry na město, v němž rodina hlavního hrdiny žije, deštivý návrat Kuna do dětství jeho maminky, ztvárněný v odstínech šedé a modré, a zejména pak velkolepé nádražní finále následované závěrečným skokem v čase.
Film se s výjimkou fantaskních pasáží, v nichž Kun cestuje časem, odehrává v komorním prostředí zcela netradičně postaveného rodinného domu, který speciálně pro tento film ve spolupráci s Hosodou navrhl architekt Makoto Tanjiri. Ani zde však vizuální stránka díla nezaostává, netradičního interiéru domu je plně využito, režisér intenzivně pracuje s perspektivou, jinak dům vnímá malý Kun, pro něhož i obyčejné schody představují překážku, kterou je nutné zdolat, a jinak jeho rodiče. Samotná stavba pak jako by v určitých momentech představovala další postavu, tichého pozorovatele a kronikáře všeho, co se v jejích útrobách odehrává.
Mirai no Mirai představuje komorní drama o důležitosti rodiny, které myslí nejen na dětské, ale i na dospělé diváky, a tak si jej užijí sledující všech věkových kategorií. I přes poněkud slabší druhou třetinu jde o velmi dobře řemeslně zvládnuté dílo, které excelentně vystihuje dynamiku rodinných vztahů a které rozumí důležitosti drobných životních momentů. 
Hodnocení na MyAnimeList: 7.29
Vlastní hodnocení: 75%

zdroje obrázků: zde
Share
Tweet
Pin
3 comments
Počet epizod: film (87 minut)
Rok vydání: 2001
Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon
Žánr: drama, dobrodružný, historický, romantický
Anotace:
Blíží se sedmdesáté výročí Studia Gin'ei a při této příležitosti je režisér Genya Tachibana pověřen natočením dokumentu o něm. Kvůli tomu i se svým kameramanem cestuje do chaty skryté v horách, aby vyzpovídal ikonu svého mládí, tajemnou Chiyoko Fujiwaru, která byla od třicátých do šedesátých let dvacátého století hlavní hvězdou studia a která od té doby neposkytla rozhovor.
Až nyní je ochotna hovořit o svém životě a rolích, jež ji proslavily. Jak Chiyoko nostalgicky vzpomíná na svou hereckou kariéru a první lásku, Tachibana a jeho kolega najednou zjišťují, že se ocitli na okouzlujícím a vzrušujícím výletě časem. Filmové role a osobní vzpomínky Chiyoko se proplétají s přítomností a stírají rozdíly mezi realitou a fikcí.


I tento anime film se pojí se jménem Satoshiho Kona, a právě proto jsem k němu již od začátku přistupovala s vysokým očekáváním. A možná právě proto jsem po jeho zhlédnutí byla lehce zklamána. Mezi průměrnou či lehce nadprůměrnou tvorbou bude Millennium Actress vždy vyčnívat, ale dle mého názoru to tenhle režisér umí lépe a již několikrát mě o tom přesvědčil.
Mnoho lidí tento film považuje za vrchol jeho tvorby, já bych jim ale oponovala a za Konova nejlepší díla bych označila Perfect Blue a Papriku. U těchto filmů je dovedné mísení reality a fikce jen jednou z ingrediencí, u Sennen Joyuu na něm stojí celý příběh, nebýt ho totiž, dostali bychom poměrně obyčejné vyprávění o dívce, ženoucí se za tajemným cizincem, do nějž se zamilovala. Navíc zde toto mísení dělá občas více škody než užitku a místo toho, aby byl divák jen mírně zmaten, v ději se ztrácí.
Přece jen to ale není tak zlé, jak by se z mých předchozích řádků mohlo zdát, většina sekvencí je zajímavá a napínavá, režisér dovedně pracuje s tempem příběhu, jednou se s Chiyoko ocitáme mezi samuraji, potom zase v Kjótu v době největší slávy gejš a vše pak zakončíme sci-fi příběhem z daleké budoucnosti, jednotlivé éry navíc odráží emoce Chiyoko a pokaždé se jimi dovedně vine i romantická linka.
Anime ukazuje jednotlivé historické éry i vývoj japonského filmu, tyto reference ale nejvíce ocení lidé, co už o japonské hrané filmografii či dějinách něco vědí. Já osobně jsem kvůli tomu mnoho věcí jistě plně nedocenila, což se bohužel bude odrážet i na mém výsledném hodnocení.
Co jsem ale ocenila, byl dojemný a akurátní závěr, který osvětlí nejen tu nejpalčivější otázku a to, zda-li se Chiyoko nakonec setkala se záhadný cizincem, ale nabídne i jedno velkou moudro. Divákovi ho necpe, jen ho tak lehce naznačí jako jednu z možností. Já osobně si myslím, že kdyby ho znalo více lidí, život by byl o hodně veselejší.
Při závěru jsem měla na krajíčku a jen tak tak jsem se ubránila slzám, film ale rozhodně nehraje lacině na city a nesnaží se diváka dojmout za každou cenu. Všechno přijde samo a citlivé povahy by si kapesník možná přece jen nachystat měly.


Problém jsem měla i s motivací hlavní hrdinky. Nevím, kolik lidí by se rozhodlo stát hercem/herečkou jen proto, aby se mohlo potkat s cizincem, kterého poznali před třemi hodinami a kterého očividně stíhá policie. Vše mi přišlo příliš uspěchané a zbrklé a to, že hrdinka byla mladá a naivní jako uspokojivé vysvětlení nadcházejícího dění rozhodně neberu.
Musím říct, že jsem se s ní většinu času nemohla v průběhu filmu ztotožnit a často jsem nechápala její jednání. Konovy hrdinky jsou obecně emočně nestabilní a často se chovají iracionálně až paranoidně (výjimkou je snad jedině Paprika), ale obvykle to je prostě součást příběhu a já si nemohu pomoci, abych je nelitovala a strachuji se, jak to s nimi dopadne. Tady mě to spíše bilo do očí.
Mnohem více jsem si oblíbila režiséra Tachibanu s jeho komicky nekritickým obdivem k Fujiwaře, hrdinským komplexem a jeho obdivuhodnou schopností obléci se špatně do každé éry, ve které se s Chiyoko ocitnou, na což ho vždy svým cynickým způsobem upozorní až jeho kameraman. Nabízí se nám u této postavy až paralela se samotným Satoshi Konem.
O tajemném cizinci není moc co říci, není nám ukázána ani jeho tvář, ale právě to podněcuje divákovu zvědavost. Záhadný cizinec funguje také jako katalyzátor děje, díky němu se všechno rozbíhá.
Co na Millenium Actress také rozhodně musím ocenit, je krásná hudba, kterou měl opět na starosti Susumu Hirasawa, dvorní skladatel Satoshi Kona. Od prvních melodií až po ending jsou to všechno nádherné kousky, které skvěle doplňují děj a dokážou probudit emoce a já jsem si poměrně jistá, že by dokázaly fungovat samostatně.
Kresbu má anime nádhernou, ale to už snad ani nemá smysl zmiňovat, to už jsem u Satoshiho Kona a studia Madhouse začala považovat za samozřejmost. Tentokrát se všichni, kdo se na anime podíleli, určitě museli vyřádit, Sennen Joyuu má mnoho krásných a zajímavých lokací, které jsou výborně zpracovány.
Jak už jsem se zmiňovala na samém začátku, mezi průměrnou a lehce nadprůměrnou produkcí bude toto anime zajisté vyčnívat z davu, ale mezi ostatními Konovými filmy dle mého názoru tolik neoslní. Jak si film užijete ale opravdu záleží i na tom, jak vám sedne námět, jednotlivé postavy, tempo a styl vyprávění a mnoho dalšího, zda jste již od Kona něco viděli či nikoliv. Mně to tentokrát tolik nesedlo, a proto musím jít se svým hodnocením trochu dolů.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.35
Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
2 comments
Počet epizod: film (117 minut)
Rok vydání: 1984
Studio a režisér: Topcraft (Ghibli); Hayao Miyazaki
Žánr: dobrodružný, drama, fantasy
Anotace:
Tisíc let po globální válce je přímořské království známé jako Větrné údolí jedním z posledních obydlených míst na Zemi. Vedeni odvážnou a dobrosrdečnou princeznou Nausicou, lidé z Údolí dělají vše proto, aby přežili ve světě rychle pohlcovaném toxickou bažinou zvanou Pustina. Neustále zápasí s obrovitým hmyzem, který ji obývá, především pak gigantickými ohmu, jejími strážci.
Schyluje se ale nejen k bitvě mezi přeživším lidstvem a přírodou, ale také k boji mezi několika zbývajícími královstvími. Zaslepeni strachem, vztekem, ale i touhou po moci, lidé nevidí, že agrese není tím správným řešením. Je na Nausice a jejích přátelích, aby je přivedla na správnou cestu, obnovila pouto člověka s přírodou, a tak zabránila konfliktu, který by mohl zničit vše živé na světě...


Nausicaä z Větrného údolí, mající předlohu ve stejnojmenné manze Hayaa Miyazakiho, je prvním celovečerním filmem tohoto mimořádně úspěšného režiséra. Vznikla ještě v době, kdy studio Ghibli prakticky neexistovalo, i přes starší datum vzniku je to ale dílo stále relevantní. Zabývá se otázkami, které jsou stále stejně, ne-li více, palčivé jako před dvaceti lety, otázkami, které snad lidstvo nepřestanou trápit nikdy.
Film je zasazen do zajímavého prostředí, kde má nad lidmi navrch hmyz, který vyrostl do obrovitých rozměrů. Ten střeží jedovatou bažinu, les, v němž se člověk bez masky chránící ho před toxickými výpary nemůže pohybovat. Lidský druh je na pokraji vyhubení, ale jako by mu to nestačilo, začne se svářit mezi sebou kvůli rozdílným názorům na řešení aktuální situace.
Tím jsou tedy nastolena dvě hlavní témata vinoucí se celým, téměř dvouhodinovým filmem. Jak ekologická, tak i politická linka tvoří dohromady překvapivě velmi kompaktní příběh směřující k akurátnímu, ač možná trochu neuspokojivému rozuzlení. Obě dvě linky jsou navíc protkány etickými a morálními dilematy a otázkami, nad nimiž stojí za to zamyslet se. Ekologická linka je sice občas až příliš protlačována do popředí a příběh se hlavně na začátku a pak ve třech čtvrtinách trošku vleče, rozhodně to ale nejsou žádné zásadní vady na kráse.
Co se pak týče ekologie, v dnešní době, kdy je čím dál těžší najít ve městech vůbec nějakou zelenou plochu a kdy se lidé dvakrát nerozpakují, jestli na určitém místě postavit nové nákupní středisko či bytové jednotky nebo tam nechat park, je třeba ji prosazovat, mělo by se tak ale dít ale v rozumné míře, která zde byla již lehce překročena.
Co mi ale vadilo trochu více, bylo striktní rozdělení všeho na dobré a zlé, a tímto nešvarem trpěly i postavy. Jejich charaktery se dají shrnout několika slovy a přesně zapadají do daných archetypů. Z těchto archetypů se bohužel nevymaní ani v průběhu děje, také jejich názory a postoje zůstávají po celou dobu i pod vlivem ostatních stále téměř totožné.


Nausicaä je dobrosrdečná, obětavá, mírumilovná dívka. Zásoba její dobré vůle je nevyčerpatelná, stejně tak jako její touha pomoci každé bytosti, ať už je jakákoliv. To je skutečně chvályhodné, ale bohužel ne věrohodné, jelikož člověk ve chvílích ohrožení téměř vždy upřednostní svůj život před životem někoho jiného. Hlavní hrdinka se ale chová jako by snad ani neměla pud sebezáchovy, vlastní téměř všem živým tvorům. Neohroženě se vrhá do beznadějných a nebezpečných situací, od nichž by se každý příčetný člověk raději držel dál.
Ani vedlejší postavy na tom nejsou lépe, máme zde zralou ženu, která sice udělala pár špatných rozhodnutí, ale i ona se nakonec obrátí na dobrou cestu, hodného mentora hlavní hrdinky lorda Yupu, starou a velmi moudrou ženu Obabu, jež se ve svých předpovědích nikdy nemýlí a přítele hlavní hrdinky Asbela, jehož nesprávné přesvědčení zlomí Nausicaä během několika minut.
I přes to všechno, nebo možná právě proto, pro jejich až dětskou víru v lepší budoucnost, jim budete fandit od začátku až do konce. Protože i přes nepříznivé okolnosti a překážky, které se jim staví do cesty, ať je situace sebevíc beznadějná, Miyazakiho postavy se nikdy nevzdávají.
Hudební doprovod je skutečně brilantní, dojemný, melancholický, k filmu se skvěle hodí. Dokáže vzbudit celou škálu emocí od radosti až po pláč jen několika notami, a tak pomáhá dotvářet kouzelnou atmosféru filmu. Joe Hisaishi, nyní již dvorní skladatel Hayaa Miyazakiho, je skutečným mistrem svého řemesla.
Již tady začíná být rozpoznatelný typický design postav studia Ghibli alá objemné vlasy, malé nosy a specifické oči i režisérova láska k létání a všem strojům, které to umožňují. Hlavní hrdinka léta na speciálním kluzáku ještě z dávných časů, o vzducholodě a nejrůznější letadla také není nouze. Všechno je prokresleno do detailů, zvlášť celá Pustina a její obyvatelé vás okouzlí. V celém filmu je nespočet scén, při nichž se až tají dech a k jejichž popsání slova nestačí. Těžko se věří, že film pochází z minulého století, protože co se týče jak kresby, tak i animace, může se směle porovnávat s díly o deset dvacet let mladšími.
Miyazakiho filmy v sobě mají určité kouzlo, dokážou v nás probudit vzpomínky na bezstarostná léta, dětské časy, při jejich sledování jako by se čas zastavil. Nausicaä z Větrného údolí není dokonalý film, je to ale dílo, u něhož jeho chyby rádi přehlédneme. Je to dílo, které bude oblíbené i za dvacet let. Je to dílo, které v nás dokáže probudit city, které nás přiměje zamyslet se a které je stejně dobrosrdečné jako jeho hrdinové.
Hodnocení: 80%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Mushi - nejzákladnější forma života. Existují bez jakéhokoliv cíle či účelu, nejsou rostlinami ani zvířaty, nejsou dobří či zlí. Prostě jsou. Mají, stejně jako my lidé, mnoho podob a tváří. Dokáží napodobit cokoliv, co se nachází v přírodě - květiny, stromy, hory, zvířata a někteří dokonce i lidské bytosti. Nechtějí lidem, kteří obvykle nemají schopnost je vidět, ubližovat či jim působit škodu, někdy se tak ale přesto stane.
Od toho tu jsou ale mushishi - lidé, mající dar mushi vidět, kteří je studují a pomáhají těm, co se kvůli nim dostanou do potíží. Mezi ně patří i Ginko, jednooký putující mushishi, jenž nemůže zůstat na jednom místě příliš dlouho, jelikož by se to tam po nějaké době těmito zvláštními bytostmi začalo jen hemžit.
Ginko tak cestuje od vesnice k vesnici, z města do města a snaží se řešit problémy vznikající soužitím mushi a lidí a zároveň pátrá po tom, proč jsou vlastně na světě. Protože pokud to zjistí, možná se dozví i to, proč existujeme my, proč vlastně existuje samotný život...


Mushishi, mysteriózní seriál režírovaný Hiroshim Nagahamou, je nenápadným klenotem animované tvorby, který v sobě ukrývá netušené hlubiny. Přestože ve srovnání s anime dnešní doby není příliš akční a každý díl nekončí v ten nejnapínavější okamžik a anime vlastně nemá žádnou hlavní linii, je epizodické a jednotlivé díly spojuje pouze postava mushishiho Ginka, přilepí vás k obrazovce a nepustí, dokud ho nedokoukáte. Ačkoliv ne všechny lidské hrdiny jednotlivých epizod čeká na jejich konci šťastný konec, seriál u diváka i přesto vyvolá dobrou náladu. Něco milého z něj vyzařuje, ukazuje, že život prostě poplyne, ať už budete chtít nebo ne, a se vším je prostě potřeba se nějak vyrovnat.
Jednotlivé epizody vlastně můžete vidět v jakémkoliv pořadí, jelikož je nespojuje žádný jednotný hlavní příběh, který by se vinul od první k poslední epizodě, je to jednoduše soubor příběhů o Mushi a lidech. V každé epizodě je nastíněn nějaký problém, který vzniká jejich společným soužitím a na Ginkovi je, aby oběma zmíněným pomohl, jak nejlépe dovede, aniž by jednomu či druhému ublížil.
Stejně jako v případě Kuuchuu Buranka jsem se bála, zda každá epizoda bude něčím nová, zda mě bude bavit, zda se příběhy nezačnou po nějaké době opakovat a slévat dohromady. Zde jsem měla ještě větší pochyby, jelikož Mushishi má dvakrát takový rozsah co první zmiňované, naštěstí jsem se ale opět obávala zbytečně. Každá epizoda je úplně jiná, jiný Mushi, jiní lidé s jinými povahami, jiný problém a jiné řešení, jen Ginko a hlavní poselství celého anime přetrvává.
Kdybyste se mě zeptali na oblíbenou epizodu, nebudu vám schopna odpovědět, jelikož jsem si zamilovala každou. Každá byla nepředvídatelná a každou jsem sledovala se zatajeným dechem. Tohle anime má své kouzlo, jež nelze popsat slovy, to musíte zažít. Má úžasnou atmosféru, kterou prostě cítíte z každé minuty, každého záběru na úchvatnou přírodu, která ještě nebyla lidmi zničena, i dialogu.
Anime nemá přesně specifikovanou dobu, v níž se odehrává, dle absence technických vymožeností se ale dá odhadovat, že se pohybujeme někde v sedmnáctém či osmnáctém století. Tohle dílo nám tak kromě všeho ostatního nabízí i pohled na Japonsko minulosti a na to, že lidé dříve přírodu až na výjimky vnímali a respektovali a žili s ní v souladu. Ty bohaté zelené lesy, širá moře, do výše se tyčící hory, to je krása v nejčistší podobě.


Mushishi se programově vyhýbá přímočarému rozdělení bytostí a událostí na dobré a zlé. Nic není černobílé, mushi nejsou špatní jen proto, že se ve snaze o vlastní přežití občas dostanou do kolize s lidmi či jinými živými bytostmi a nevědomky jim ublíží. Stejně tak lidé nejsou špatní proto, že se těchto bytostí na hranici žití a nežití bojí, případně je ze strachu, neznalosti či zoufalství hubí.
V těchto chvílích potom nastupuje Ginko, aby se pokusil všechno vyřešit. Musím říci, že Ginko se již od začátku stal jednou z mých nejoblíbenějších postav vůbec, líbila se mi jeho klidná povaha i způsob, jakým se s mushi vypořádával. Někteří jiní mushishi tyto tvory usmrcovali, jakmile zpozorovali pouhé náznaky toho, že by mohli lidem ubližovat, Ginko ale ani v případě, že už ublížili, nepřistupoval hned k tak radikálnímu řešení. Místo toho se snažil oběma bytostem pomoci tak, aby nebyl usmrcen ani člověk ani mushi. Ani v těch nejzoufalejších případech se nevzdával a zkoušel mnohdy na první pohled trochu podivné nápady, které ale ve výsledku nakonec zafungovaly nejlépe.
Dále se v příbězích můžeme setkat s prostými vesničany, jež živoří na políčkách, ani oni nejsou černobílí a přestože na dobré prokreslení jejich charakteru je málo času, daří se to ve všech případech více než dobře. Nemůžete nikoho odsoudit, někteří se sice na první pohled zdají jako špatní, postupně ale zjišťujeme, že pro své jednání mají pádné důvody. Třeba se jen snaží přežít, jak nejlépe za dané doby a podmínek mohou, případně chránit milovanou osobu, či je jejich motivací ke špatnému jednání strach. Občas se sice slévají vzhledově, charakterově ovšem nikoliv.
Každou z dvaceti šesti epizod doprovází stejná úvodní skladba s velmi úsporným obrazovým doprovodem, která vystihuje atmosféru celého seriálu. Vyvolává pocit nostalgie a smutku, ale zároveň uklidňuje. I zbytek hudebního doprovodu seriálu je velmi úsporný, využívá tradičních hudebních nástrojů, jejichž zvuk v krátkých hudebních vstupem stejně náhle, jako se objevil, opět mizí. Většího rozmaru si seriál dopřává pouze v bezeslovných skladbách, které ukončují každý jednotlivý příběh a které jsou v náladě, již vyvolávají, unikátní pro každou epizodu.
Kresba seriálu místy upomíná na přírodní scenérie ztvárněné starými japonskými mistry, jen naznačené vrcholky zelenavých hor se ztrácí v mlžném oparu, tu a tam lze po rozhrnutí hustého porostu narazit na skrytou tůň, jež zrcadlí osamělého cestovatele, který do ní pohlíží. Ginko putuje precizně ztvárněnou, dechberoucí přírodou, do níž lidská noha vstoupí jen velmi vzácně a musí tak činit vždy jako pokorný host, neb jinak se se zlou potáže. 
Umně ztvárnění jsou ve svých nejrůznějších podobách i jednotliví mushi, s nimiž se hlavní postava mushishiho na svém putování potkává. Lidské postavy s výjimkou Ginka pak ve smyslu kresby představují tak trochu kompars, jejich ztvárnění je velmi jednoduché tak, aby nijak nenarušovalo okolní scenérii.
Mushishi představuje zcela unikátní, nadčasové dílo, které se do hloubky zamýšlí nad filozofickými otázkami, které lidstvo zaměstnávaly již od samotného prapočátku, zároveň však dokáže upokojit vnitřní existenciální neklid, který čas od času zaměstná mysl každého z nás, i vyvolat úsměv na tváři.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.82
Vlastní hodnocení: 95%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
1 comments
Starší příspěvky

O blogu

Vítejte na blogu jednoho knihomola, otaku a seriálového a filmového nadšence. Na blog už nemám tolik času jako kdysi, ale stále si sem čas od času odložím své dojmy z viděného a čteného. Málokdy recenzuju to, co je právě populární. Mám ráda psychologická dramata, inovativní využití média a divné věci.

Štítky

anime recenze drama Madhouse favourite psychologický fantasy komedie romantický antologie historický mysteriózní nadpřirozený sci-fi Satoshi Kon Sunrise dobrodružný film seinen slice of life Masaaki Yuasa Short Peace klasika seriál thriller Katsuhiro Otomo Mamoru Hosoda Mamoru Oshii Shuhei Morita cestování horor rodinný romance studio 4°C A-1 Picture Artland Bones Dánsko Ghibli Hajime Katoki Hayao Miyazaki Hiroshi Nagahama J. C. Staff Keiichi Hara Kenichi Kasai Production I. G. Rakousko Ryousuke Nakamura Studio Deen Takashi Watanabe hory hudební josei mahou shoujo region Bodensee scifi sportovní

Archiv blogu

  • ▼  2022 (4)
    • ▼  září (1)
      • Recenze: Mirai no Mirai (Mirai of the Future)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2018 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (2)
  • ►  2017 (17)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (15)
  • ►  2015 (4)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (3)
  • ►  2014 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2013 (1)
    • ►  prosince (1)

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Follow

Seznam blogů

  • Sakuřino doupě

Návštěvnost

Používá technologii služby Blogger.

Nejnovější články

Populární příspěvky

  • Diedamskopf (Region Bodensee #1)
    Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představov...
  • Recenze: Mouryou no Hako
    Název:   Mouryou no Hako (Box of Goblins) Počet epizod:  13 (23 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio:  Madhouse Režisér:  Ryousu...
  • Recenze: Genius Party Beyond
    Počet epizod:  5 (15 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio a režisér:  4°C;  Mahiro Maeda, Nakazawa Kazuto, Ohira Shinya, Tanaka Tatsu...
SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU

Created with by BeautyTemplates | Distributed by Gooyaabi Templates