Blog jednoho otaku a knihomola

Anotace:
Jednoho podzimního večera narazí osamělý student třetího ročníku zdejší univerzity u stánku s nudlemi ramen za chrámem Shimogamo na záhadného muže s hlavou ve tvaru lilku, který sám sebe nazývá bohem manželství. Student se mu svěří s tím, jak mizerný a neuspokojivý život vede, když se snaží rozeštvat kvůli vlastnímu zklamání šťastně zamilované páry, a jak moc by si přál strávit uplynulé dva roky jinak. Přání je mu vyplněno a on je vrácen v čase, aby se mohl pokusit změnit svůj osud. Znovu a znovu a znovu...

Na jakémkoliv uměleckém díle je krásné (ale i ošemetné), že každý z nás si z něj odnáší zcela autentický prožitek závislý na mnoha vnějších i vnitřních faktorech. Tuto osobní zkušenost se můžeme snažit uchopit, popsat i přiblížit někomu dalšímu, ale ať se budeme snažit sebevíce, nikdy neuspějeme zcela. A čím mnohoznačnější, neurčitější, košatější dílo, tím větší mnohost prožitků a tím obtížněji přenositelná zkušenost.
A není snad mnohoznačnějšího díla než je The Tatami Galaxy se všemi svými metaforami, slovními hříčkami, symboly a odbočkami, se všemi dějovými liniemi a příběhy v příbězích, se svým rychlým monologem, který se neohlíží na nikoho a na nic. Pouhých jedenáct epizod je doslova nabitých absurdními událostmi a nečekanými zvraty, z nichž mnoho dostává smysl až při pohledu zpět.
V jednom okamžiku náš hlavní hrdina zkazí zamilovaným párům poklidný večer u vody malým ohňostrojem, v druhém se snaží zdiskreditovat vedoucího filmového klubu, protože je populárnější než on, pak se dostává do tenisového klubu, jenž je ve skutečnosti spíše sektou, která své členy zdvořilým nátlakem nutí kupovat své produkty, zatímco káže o zkáze světa.
Další noc, jíž předchází napínavý souboj v pití alkoholu, se pak rozhoduje mezi třemi osudovými ženami, z nichž ani jedna pro něj již na první pohled není tou pravou a v následujícím díle se potom zaplétá do podivné války mezi dvěma staršími studenty, z nichž jeden je pravděpodobně bůh manželství a žádá po něm, aby mu sehnat zvláštní mycí houbu, která stojí asi tolik co luxusní vila.

Příběh staví na opakování a zároveň lehkém pozměnění několika situací, což je umožněno návratem hrdiny v čase k jeho prvním dnům na univerzitě. Každá epizoda shodně začíná přehnaně optimistickou představou Watashiho o bezstarostném vysokoškolském životě v obležení černovlasých krasavic a jeho zapsáním se do jednoho z mnoha nabízených klubů. Každodenní realita klubových aktivit, o níž můžeme i za použití velké dávky optimismu prohlásit jen to, že je k našemu hlavnímu hrdinovi poněkud nemilosrdná, však veškeré jeho nadějeplné představy velice rychle obrátí v prach.
V téměř každém díle se někde objeví také stará kartářka, která již chmurnou realitou zkrušenému hlavnímu hrdinovi předpovídá budoucnost za použití těch nejotřepanějších frází, jaké si jen dovedete představit, a díl od dílu za to k jeho nelibosti požaduje více a více peněz. 

Žádná epizoda se neobejde ani bez náhodného setkání Watashiho s o rok mladší spolužačkou Akashi, která je jedinou větou schopná zničit veškeré šance i sebevědomí dotírajících nápadníků, ale z nepochopitelného důvodu našla i přes jeho očividnou sebestřednost určité zalíbení právě ve Watashim, a zcela nedobrovolného setkání s Ozuem, stejně starým spolužákem, jehož jedinou životní misí jako by bylo uvrhovat Watashiho do ještě větší beznaděje.


Hlavní trio pak doplňují již osmým rokem studující Jougasaki, do sebe zahleděný vedoucí filmového klubu, a jeho milá Kaori, která je tak trochu bez života, stejně dlouho studující Higuchi, který s ním vede velmi velmi velmi dlouhou válku, jejímiž hlavními bojovými prostředky jsou nekonečné nejapné žertíky a drobné naschvály, a dentální hygienistka Ryouko, již v podnapilém stavu poněkud nezdravě fascinují dásně a další části lidského těla.
Bezejmenný hlavní hrdina, kterého pro nedostatek jiného jména všichni začali nazývat Watashi, svému fanoušky přiřknutému jménu dostává se ctí. Z naivního studenta, žijícího svými nerealistických představami, se v průběhu každé epizody nejen vnějšími okolnostmi, ale především jeho vlastním přičiněním znovu a znovu stává zkroušený a zahořklý pesimista, který sociálním vazbám přiznává nepatrný význam a mávnutím ruky zatracuje veškerou socializaci. Zatímco se ale Watashi trápí, divák si nemůže pomoci a jeho absurdními dobrodružstvími se dobře baví.
Náš hlavní hrdina je ale více než jen neohrabaným introvertem s akutním pocitem nedoceněnosti, který rád utíká ke svým fantaskním představám, protože realita se mu zdá ve své nepředvídatelnosti přespříliš děsivá. Kromě přehnané sebelásky oplývá i určitou morální zdrženlivostí a nadměrně vyvinutou schopností sebereflexe, jež je stejně humorná jako povědomá a která umožňuje, aby s ním divák i přes jeho sebestřednost, která snese porovnání snad jen s obvyklým egoismem hrdinek románků pro dospívající dívky, také soucítil.
Každá epizoda kousek po kousku poodhaluje charaktery všech důležitých postav a velmi dobře ukazuje, že v určitých sociálních situacích mají lidé v rámci snahy zachovat si svou tvář a zapadnout do kolektivu tendenci ukazovat jen určité (přijatelnější) stránky své osobnosti.
I přes detailní charakterizaci postav a propracovanou dějovou linku však chybí ten malý kousek, který by nám umožnil zcela se do příběhu ponořit. Dostat se do bodu, kdy mimo blikající obrazovku přestává existovat čas i prostor, kdy je divák nezpochybnitelnou součástí toho, co se na ní odehrává. Do bodu, kdy bychom za určité dílo obrazně položili život třeba i přes jeho nedostatky, protože k nám promlouvá na základě osobního zážitku, protože v hlavních postavách možná vidíme sami sebe. 

Hudební podkres je v kontextu se vším bláznivým, co se v seriálu stihne za jedenáct epizod odehrát, až překvapivě střízlivý. Melodie čerpající inspiraci z klasických skladeb jsou však dějem i rychlými monology Watashiho, který v tu chvíli připomíná spíše kulomet místo nábojů chrlící slova, občas utlačeny do pozadí, což je škoda, protože rozhodně stojí i za samostatný poslech.

Teskné, melancholické melodie, které jako by vypadly z dob Chopina, kde prim hrají smyčcové nástroje a klavír, odkazují k zahradním slavnostem a bálům velkých královských dvorů minulých století a doprovázejí Watashiho nabubřelé, přehnaně romantické představy o krásných dívkách s dokonalým vychováním, ruměncem na tváři a slunečníkem v ruce. Ještě tesknější, avšak nikdy patetické, melodie pak doprovázejí chvíle nejhlubší Watashiho beznaděje, kdy každé epizodní dobrodružství kulminuje. 

V repertoáru lze ale najít i rozpustilejší a krapet zlověstněji znějící skladby, kde se do popředí dostávají spíše dechové nástroje a které dávají tušit, že Watashiho optimistické představy pravděpodobně uspokojivého naplnění nedojdou. Pomyslnou hudební třešničkou na dortu je pak chytrými slovními hříčkami a metaforami protkaná skladba přednesená mistrem Higuchim. Kde jinde si totiž člověk poslechne tklivou (a vážně míněnou) píseň o hledání kruhu?

Pokud vás vždy zajímalo, kde vlastně končí možnosti animovaného média, pak jste na správné adrese. Masaaki Yuasa, ač ne tak známý jako Satoshi Kon, si již v anime průmyslu stihl vydobýt podobnou pověst experimentátora, který se nebojí porušovat zažité postupy a s vizuálním ztvárněním díla si opravdu vyhrát. V jeho podání vizuální stránka díla neslouží pouze jako prostředek k odvyprávění příběhu, ale jako samotný hybatel děje. Divoké barvy a vzory ve všech možných podobách a kombinacích, využití reálného prostředí, do nějž jsou animované postavy zasazeny, jejich extrémní zjednodušení a zvýraznění jejich určitých obličejových rysů a další postupy ze seriálu činí pastvu pro oko.

Yojouhan Shinwa Taikei je formálně naprosto dokonalé dílo, jež netradičními způsoby sděluje ono tradiční klišé, že cesta často bývá cílem, a proto bychom si ji při honbě za tím vysněným, do poslední čárky narýsovaným životem, který může být jen zatím neodhaleným zklamáním, neměli zapomenout užít. Představuje ne zcela zkompletovanou hádanku, v níž je možno i při několikátém sledování odhalit nové spojitosti, už jen proto, že je jich tam tak mnoho, že napoprvé není možné vše obsáhnout. Je to roztomile drzá, provokativně vychloubačná podívaná nabitá událostmi, informacemi a dialogem, při jejímž sledování si budete připadat jako na horské dráze. Nebo jako v nekonečné sérii pokojů o velikosti 4,5 tatami rohoží...

Hodnocení na MyAnimeList: 8.65

Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde, zde a zde

Rok vydání: 2000

Studio a režisér: Madhouse; Takashi Watanabe

Žánr: drama, horor, mysteriózní, nadpřirozený, pschologický

Anotace:

Jednoho dne zasáhl jedno nejmenované japonské město podivný sloup světla. A od té doby už nic nebylo takové jako předtím. Někteří až doposud naprosto normální lidé na sobě začali pociťovat změny, získali zvláštní schopnosti. Objevily se případy záhadných zmizení i brutálních vražd. Nikdo neví, co se vlastně děje, odpověď však možná zná tajemná bytost, o níž si studenti středních škol jen šeptají, Boogiepop...

Tohle anime pro mě nebylo láskou na první pohled, vlastně ani na druhý ne. Poprvé jsem jeho sledování dokonce po několika minutách vzdala, odradila mě veskrze ponurá atmosféra, množství faktů, jimiž mě autoři zahltili, i obraz, který vypadal, jako by ho někdo přelepil hnědou izolepou. Přesto mě k němu něco stále táhlo, a tak jsem mu nakonec dala druhou šanci. Tentokrát se co se týče udržení mé pozornosti zadařilo, ale ani tak nemohu říct, že bych byla úplně nadšená. Na druhou stranu vlastně ani nevím, jestli je Boogiepop wa Warawanai vůbec dílo, z něhož byste mohli být takříkajíc odvázaní či si ho zamilovat.

Tohle anime totiž ukazuje ty nejhorší lidské vlastnosti, poukazuje na lidské chyby a slabosti, odkrývá naši přetvářku. Častokrát se tváříme, kolik toho neděláme pro ostatní lidi a jejich dobro, aby se nakonec ukázalo, že je za tím náš prospěch. Předstíráme, že jsme nad něčím povzneseni, přitom se jen usilovně snažíme na to nemyslet. Myslíme si, že tím, co děláme, ostatním pomáháme, ale ve skutečnosti jim svou činností ubližujeme, jen to nevidíme.

Boogiepop ale neříká, že se nemůžeme změnit, být lepšími. Navádí nás na cestu, jak se vyrovnat se životem, jak ho přijmout takový, jaký je, nejen s tím dobrým, milým a veselým, ale i s tím zlým, nemilosrdným a krutým. Některé věci jsou nevyhnutelné, některým jsme možná mohli předejít, ale teď nezbývá, než jít dopředu, takové nám nabízí poselství.

Tahle zpráva je zabalená v lákavém obalu mysteriózna a záhadných událostí odehrávajících se v jednom nejmenovaném japonském městě, které bylo zasaženo podivným sloupcem světla, jenž narušil poklidný běh života jeho obyvatel, a předávána pomocí jednotlivých charakterů. Příběhy některých se táhnou přes několik epizod, jiné jsou dopovězeny za jedinou a některým je věnována jen letmá pozornost.

Tady ale narážíme na první kameny úrazu, Boogiepop Phantom se postavami skutečně jen hemží, každou epizodu jsou představeny alespoň dvě tři nové, takže ke konci jich je určitě alespoň ke čtyřiceti a pamatovat si je všechny se stává zhola nemožným úkolem. Často také do poslední chvíle není možné odhadnout, která z postav bude tou nejdůležitější, které se ještě objeví a které mají jen malou roli, jména se začnou míchat a můžete mi věřit, že po několika dílem jsem chvílemi nepoznávala ani hlavní postavy, natož abych rozlišila zbytek. Anime je opravdu náročné na pozornost, já si dokonce musela udělat tabulku charakterů, abych se vůbec orientovala, a to se mi ještě nikdy nestalo.

Dalším problémem, jenž byl pravděpodobně vinným za to, že jsem anime poprvé odložila, se stala první epizoda věnovaná v porovnání s ostatními postavami nepříliš zajímavé hrdince, jejíž příběh ve výsledném obraze nehraje příliš velkou roli a sloužil pouze k uvedení dvou důležitějších, které se objevily ke konci epizody.

Anime v podstatě pokrývá děj všech novel Boogiepop universa, většinu z nich ale jen velmi povrchně. Autoři v průběhu epizod sledujícímu podstrčí mnoho vodítek, většina z nich se ale dá považovat spíše za náznaky, naťuknutí, která divákovi neznalému novel bohužel nestačí k plnému pochopení celého příběhu. Korunu všemu pak nasadí prapodivný konec, neladící ke zbytku příběhu nejen svým obsahem, nýbrž i svou atmosférou a vizuálním zpracováním. Zklamání z něj je o to větší, že celých jedenáct epizod jsme napínáni a lákáni, je nám slibován konec, v němž se konečně dozvíme, jak to všechno zapadá do sebe, abychom nakonec zjistili, že se nám půlka dílků ze skládačky poztrácela.

Naštěstí jsou tu ještě příběhy jednotlivých postav, které jsou brilantní. Obsahují mnoho zajímavých myšlenek a do podrobna rozpitvávají lidskou povahu a lidské nešvary. Obnažují skutečné lidské pohnutky skrývající se za mlhou dobročinnosti. Ocenila jsem i propojení jednotlivých epizod a vyprávění pomocí postav, když už se to autorům nepovedlo všechno sesumírovat do jednoho celistvého příběhu, a nahlížení na ty samé události z několika úhlů pohledu, pokaždé očima někoho jiného.

Opening na první poslech příliš nezaujme, ale v kombinaci s tím, co se děje v anime, se stává znepokojujícím, melancholickým, skoro až uchvacujícím. Každý další poslech nabízí novou zkušenost, navíc je to příjemné vybočení ze všech růžových, sladkých a někdy více než krapet uječených openingů. Ending se nese v energičtějším duchu, dobře se poslouchá a na rozdíl od openingu vám přiroste k srdci na první poslech.

Výtvarné zpracování tohoto anime je rozhodně velmi zvláštní, vše se nese v tmavých, ponurých barvách, jako byste se na svět dívali přes zašpiněné sklíčko. Ani postavy nejsou zobrazovány jako přehnaně pohledné, občas jsou spíše až ošklivé. Chvíli to sice trvá, ale i v tomto ztvárnění lze najít jakousi poetiku, stačí jen vydržet a nenechat se odradit.

Boogiepop Phantom osciluje mezi dramatem a hororem s prvky nadpřirozena, bohužel ale občas neví, čím by byl raději. Příliš mnoho je ponecháno bez řádného vysvětlení a mnoho je jen naznačeno, takže pokud si chcete anime vychutnat více než já, obeznamte se nejdříve alespoň letmo s novelami a dávejte dobrý pozor, aby vám nic neuteklo.

Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde

Rok vydání: 2004

Studio a režisér: Madhouse; Satoši Kon 

Žánr: drama, mysteriózní, psychologický, thriller

Anotace:

Stvořitelka populární plyšové hračky Maromiho Sagi Tsukiko se probouzí do nového pracovního dne. Blíží se termín odevzdání návrhu na novou hračku a všichni doufají, že se stane ještě oblíbenější než Maromi, jenže Tsukiko má autorský blok a nedokáže vymyslet vůbec nic. Za celý den zmuchlá tucty nepovedených návrhů.

Když se pak večer vrací již po setmění domů, vyděsí ji bezdomovkyně, která se vyhrabe z hromady odpadků. Sagi zpanikaří, dá se na útěk a zastaví se až na opuštěném parkovišti. Tam se stane první obětí útoku záhadného chlapce s pálkou.

Později na policii vypovídá, že to byl kluk ze základní školy, jezdící na kolečkových bruslích, a v ruce třímal zkřivenou zlatou baseballovou pálku. Vyšetřování tohoto napadení se ujímají dva nejschopnější detektivové na stanici, jejichž cílem je dopadnout pachatele co nejrychleji, a zabránit tak dalším útokům. Jenže případ postupně začíná nabobtnávat do nepředstavitelných rozměrů, stávajíc se čím dál podivnějším, a vyšetřovatelé zjišťují, že si zřejmě ukousli příliš velké sousto...

Anime jsem se rozhodla sledovat především z toho důvodu, že se jedná o dílo jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů - Satoshiho Kona, jehož jméno se pro mě již stalo sázkou na jistotu a zárukou neopakovatelného diváckého zážitku s každým jeho novým dílem. S tímto režisérem jsem se poprvé seznámila prostřednictvím filmu Paprika, jenž mě nadchnul, potom jsem viděla soubor tří filmů Memories, kdy za scénářem první částí stál opět on, a to už jsem byla naprosto okouzlena. Bylo mi jasné, že se stopáží filmu to Satoši Kon vážně umí, ale velmi mě zajímalo, jak si poradil s formátem seriálu. A rozhodně jsem nebyla zklamaná.

Mousou Dairinin dostojí svému názvu již od samého začátku, v první epizodě sledujeme, jak se obyčejný den jedné ilustrátorky změní v noční můru během několika minut. Perfektně zvolený hudební doprovod dává divákovi vědět, že to není je Sagina paranoia, co ji ohrožuje. Od této chvíle film neustále udržuje divákovu pozornost a nedá mu ani na chvíli vydechnout. Nutí ho přemýšlet a pozorně sledovat, zkoušet dávat dohromady jednotlivé dílky celé skládačky, což rozhodně není lehké, jelikož se do ní s každou další epizodou přidávají nové a nové kousky.

Zezačátku je anime velmi kompaktní a každý díl navazuje přesně tam, kde předchozí skončil, ale postupně se děj více a více tříští až jsou jednotlivé díly zdánlivě spojovány pouze postavou chlapce s pálkou. V závěru se opět navracíme k hlavní dějové lince a až tehdy se ukazuje, že to do sebe skutečně všechno zapadá a že osudy jednotlivých hrdinů byly propojené již od samého počátku.

Seriál zaujme i použitím rozmanitých vyprávěcích postupů, jedna z epizod je třeba takový "roadtrip" tří lidí, kteří se seznámili přes internetové fórum pro sebevrahy, ale jelikož se jim na výletě stále nedaří umřít, rozhodnou se požádat o pomoc právě chlapce s pálkou. Další díl zase sleduje několik sousedek, jež si pomocí retrospektivy vyprávějí o každém jen trochu podivném úmrtí, přisuzujíc ho okamžitě již jmenovanému. A to je jen zlomek toho, co v anime můžete najít. V závislosti na epizodě se navíc mění i kresba a styl animace, takže kromě jiného je Paranoia Agent i pastvou pro oči, přestože byl vydán již v roce 2004.

Satoshi Kon se specializuje především na díla s psychologickým podtextem a thrillerovým nádechem, proto ani v tomto případě není překvapením, že z příběhu původně se tvářícího pouze jako detektivka s nádechem tajemna se nakonec vyklube surrealistické dobrodružství detailně zkoumající lidskou povahu. Mousou Dairinin se zabývá mnoha tématy, o kterých se příliš nemluví, a své hrdiny staví před těžká rozhodnutí a životní situace. Dotýká se problematiky prostituce, psychologických chorob, hledání vlastní identity, krize osobnosti i pohlcení mysli iracionálním strachem.

Menším zklamáním pro mě byl těsně po zhlédnutí úplný konec anime, čekala jsem obsáhlejší, možná trochu více propracované vysvětlení toho všeho. Jak se mi to ale rozleželo v hlavě, došla jsem k závěru, že všemi omílané v jednoduchosti je krása, platí i tady. Já bych k tomu v případě tohoto díla dodala ještě svůj druhý závěr, a to čím jednodušší je vysvětlení určité události, tím větší paranoia mu předchází a tím větší paranoia následuje i po něm. Protože když je to tak prosté, proč by se to nemohlo stát znovu? A hlavně proč by se to nemohlo přihodit právě nám?

Jak už jsem ostatně naznačila na začátku, paranoia hlavní hrdiny i nás provází od první epizody až po tu poslední. Já jsem se třeba nemohla zbavit myšlenky, že ta proradná hračka, kterou Tsukiko navrhla - růžový pes Maromi, v tom všem určitě hraje nějakou roli. Také ale musím říct, že tak úplně vedle jsem se svým odhadem nebyla.

Všechny postavy nacházející se v anime jsou velmi uvěřitelné, mají své dobré stránky i ty horší. Chvíli se jim daří, pak zase zažívají krušné časy. Trpí nejrůznějšími duševními poruchami, se kterými bojují se střídavými úspěchy. Nedá se říct, že bych so oblíbila všechny postavy, některé mi totiž k srdci tak úplně nepřirostly, ale valnou většinu z nich jsem dokázala pochopit a soucítila jsem s nimi. Jejich činy i motivace, které k nim vedly, byly vysvětleny. Nemohu říct, že by tam byl někdo, kdo by jen tak zasahoval do dění, protože se to zrovna autorům hodilo.

Řekla bych, že mými nejoblíbenější postavami byli oba detektivové, snažící se rozlousknout záhadu chlapce s pálkou, zvlášť pak ten starší - Ikari Keiichi, jenž není schopný se přizpůsobit některým aspektům dnešní doby, a proto utíká do své alternativní reality, kde všechno zůstává neměnné, a pak soukromá učitelka Chono Harumi, jejíž jméno je vlastně klíčem k jejímu tajemství a problému zároveň. Epizoda, která se soustředila na ni, i na tak dobré dílo, jakým Paranoia Agent bezpochyby je, svou kvalitou vyčnívala.

A pak je tady chlapec s pálkou, hlavní hvězda celého anime, katalyzátor děje, nejzáhadnější postava ze všech, a že každá tam má tajemství na rozdávání. V jistých směrech posel vysvobození. V jakých, to už ale budete muset zjistit sami.

Opening tohoto anime je opravdu mistrovské dílo, perfektně ho vystihuje a dokud se nepodíváte na celé anime, nedává opravdu žádný smysl. Představuje hrdiny spíše než jako šťastné jedince jako osoby s nějakou duševní poruchou, kterým už kompletně přeskočilo. Mrazí z něj, ale zároveň z něj nemůžete spustit oči, je fascinující, znepokojující, brilantní. Stejně je na tom i ending. Sám o sobě vlastně vůbec děsivě nepůsobí, dalo by se říct, že je skoro až poklidný, ale v kontextu s tím, co se v Mousou Dairinin děje, působí zlověstně. Jeho objevení se na konci každé epizody působí skoro jako výsměch. Hudební doprovod je také skvělý, výborně podporuje atmosféru strachu a paranoii.

Jak už jsem naťukla, kresba má anime také velmi netradiční, s každým dílem se mění grafické ztvárnění. Velmi mě zaujalo i to, že čím starší daná postava byla, tím více měla propracované rysy obličeje. Čím mladší, tím méně. Krásné byly také městské scenérie. Co ale jiného také od studia Madhouse čekat, že?

Tohle anime je skutečně zvláštní, navíc vyžaduje od diváka hodně pozornosti a přemýšlení, proto váhám, jestli ho doporučit všem. Bude se však líbit každému, kdo chce vidět něco netradičního, kdo chce od anime více než jen pobavit, kdo je ochoten zapojit hlavu, kdo hledá nezapomenutelný divácký zážitek. Já jsem z něj byla naprosto unesená.

_{Zdroje obrázků: zde}

Název: Mouryou no Hako (Box of Goblins)

Počet epizod: 13 (23 minut epizoda)

Rok vydání: 2008

Studio: Madhouse

Režisér: Ryousuke Nakamura

Žánr: mysteriózní, nadpřirozený, seinen, thriller

Anotace:

Příběh se točí okolo série bizarních vražd středoškolaček, které byly rozsekány na kusy a části jejich těl byly pak nacpány do krabic. O tento případ se začne zajímat i soukromý detektiv, najatý matkou právě zmizelé dívky, která má pocit, že zmizení její dcery by mohlo mít s vraždami něco společného. Detektiv, ač zprvu nerad, spojí síly i s majitelem antikvariátu a zároveň knězem či novinářem nebo spisovatelem mysteriózních románů, aby případ vyřešil.

Madhouse si s díly jako Aoi Bungaku či Monster již vybudoval pozici studia, které se nebojí riskovat, a tato odvaha se mu vyplácí, a toto anime to jen potvrzuje. Již jeho první záběry napovídají, že nemáme co dočinění s ničím průměrným či obvyklým. Z obrazovky na nás totiž pohlíží hlava krásné mladé dívky ve zdobné krabici, která žije a mluví, ačkoliv nemá tělo, a vlakem se veze se záhadným mladým mužem, který vypadá, že nemá tak úplně všech pět pohromadě.

Stěžejním vyprávěcím prostředkem anime jsou chytře vystavěné dialogy, což také nebývá zvykem, akčních scén je zde poskrovnu, nutno ale dodat, že když už se objeví, opravdu stojí za to. Skutečným riskem jsou zde pak šestá a sedmá epizoda, odehrávající se v jedné jediné místnosti za neustálého rozhovoru ústředních postav, které debatují o tématech, jež mohou být pro lidi jich neznalé matoucí až vyčerpávající.

Příběh je vyprávěn nelineárně, přeskakuje mezi několika časovými rovinami i úhly pohledu, využívá retrospektivu. V jeho rámci můžeme vysledovat dvě hlavní dějové linie, jedna je vnořená do té druhé, a bezpočet vedlejších, které ale s těmi hlavními bezprostředně souvisí. Všechny dějové linie, i ty nejdrobnější, se pak v závěru spojí a všechny důležité otázky jsou uspokojivě zodpovězeny. Teprve tehdy lze plně docenit všechny drobné detaily, díky nimž výsledný obraz vypadá tak dobře. Tvůrci celou dobu přesně vědí, čeho a jakými prostředky chtějí dosáhnout, kam se má děj ubírat. V Mouryou no Hako má vše svůj význam.

Ani název anime není náhodný, právě naopak. Odkazuje ke dvěma velmi důležitým prvkům, hrajícím v příběhu klíčovou roli - krabici a skřetům. Oba prvky jsou metaforické, slouží jako symbol, což je nejlépe vidět již ve zmiňovaných dvou dialogových epizodách, v nichž se řeší nejen otázky historie a náboženství, ale například i to, co lidi vede ke spáchání zločinu, kde je ta pomyslná hranice mezi myšlenkou a činem.

Mouryou no Hako je znepokojující, bizarní, děsivé. Hrůzu však nepouští prvoplánově, ke strašení diváka nepoužívá přemíru krve či násilí, nesnaží se šokovat za každou cenu. Vyvolává v nás strach drobnými náznaky, umnou gradací děje i překvapivými momenty, u nichž se člověk neubrání přemítání, zda jsou skutečné či ne. Nutí nás vyvolávat a vybavovat si obavy pohřbené kdesi hluboko v nás, na něž jsme zpola zapomněli. Stačí však drobné popostrčení a jsou zpět, protože vlastně nikdy neodešly.

Hlavní protagonisté anime by se nemohli jeden od druhého lišit více, najdeme zde detektiva, který se jeví jako velmi schopný, ale opak je pravdou, spisovatele s úzkostmi, všetečného novináře i kněze, vlastnícího antikvariát, který je zároveň velmi dobrým pozorovatelem i znalcem lidské povahy - takovým japonským Herculem Poirotem. Nesmím zapomenout ani na dvě mladé dívky, jež vlastně vše rozpoutají.

Postavy jsou charakterizovány do hloubky, a to většinou právě pomocí dialogů. Člověk má pocit, že je skutečně zná a že by se kdykoliv mohly objevit vedle něho a začít se s ním dohadovat o řešení nejnovější vyšetřované záhady. Nejsou dokonalé, každá má větší či menší chyby - policista nedokáže odolat bezbranné ženě a její kráse, spisovatel zase trpí pocity méněcennosti a příležitostnými nervovými záchvaty. Nejblíže k dokonalosti má kněz, ale ani on není neotřesitelný.

Mouryou no Hako je doprovázeno jednoduchým, avšak velmi efektním hudebním doprovodem, který využívá nejen tradičních japonských nástrojů, ale třeba i klavíru. Stejně jako celé anime je velmi znepokojivý a brilantně podtrhuje atmosféru celého příběhu. Opening i ending pak na starost dostala skupina Nightmare, stojící i za openingem velmi populárního anime Death Note. Obě skladby jsou zajímavé, ale sama za sebe musím říct, že více mě nadchla první jmenovaná.

Mimika postav je velmi realistická a propracovaná skutečně do nejmenších podrobností. Na jejich obličejích se zobrazuje každý drobný záchvěv, každá emoce, byť sebenepatrnější a sebeprchavější. Zajímavé je i prostředí, v němž se celý příběh odehrává, nacházíme se totiž v padesátých letem minulého století, období překotného rozvoje nových technologií, ale i obtížného se vyrovnávání s následky druhé světové války. Z lokací určitě zaujme zvláštní budova nemocnice ve tvaru krychle, z níž cosi temného vyzařuje na několik kilometrů. Jediné, co trochu ruší, jsou vozidla animovaná pomocí CGI, která do celkového obrázku nezapadají.

Mouryou no Hako je jedním z nejlepších děl ve svém žánru, je napínavé, disponuje chytrými, ač trochu vyčerpávajícími dialogy a jeho příběh je jeden z nejkomplexnějších, jaké lze v japonské animované kinematografii najít. Jeho hlavní hrdinové navíc s divákem nezachází jako s méněcenným a méně inteligentním tvorem, kterému by bylo třeba servírovat vše na stříbrném podnosu, nýbrž počítají s tím, že se zapojí do vyšetřovacího procesu. Pro každého, kdo si potrpí na dobrou záhadu, je tohle anime, které by si neměl nechat ujít.

Hodnocení na MyAnimeList: 7.43

Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde a zde

Od toho tu jsou ale mushishi - lidé, mající dar mushi vidět, kteří je studují a pomáhají těm, co se kvůli nim dostanou do potíží. Mezi ně patří i Ginko, jednooký putující mushishi, jenž nemůže zůstat na jednom místě příliš dlouho, jelikož by se to tam po nějaké době těmito zvláštními bytostmi začalo jen hemžit.

Ginko tak cestuje od vesnice k vesnici, z města do města a snaží se řešit problémy vznikající soužitím mushi a lidí a zároveň pátrá po tom, proč jsou vlastně na světě. Protože pokud to zjistí, možná se dozví i to, proč existujeme my, proč vlastně existuje samotný život...

Mushishi, mysteriózní seriál režírovaný Hiroshim Nagahamou, je nenápadným klenotem animované tvorby, který v sobě ukrývá netušené hlubiny. Přestože ve srovnání s anime dnešní doby není příliš akční a každý díl nekončí v ten nejnapínavější okamžik a anime vlastně nemá žádnou hlavní linii, je epizodické a jednotlivé díly spojuje pouze postava mushishiho Ginka, přilepí vás k obrazovce a nepustí, dokud ho nedokoukáte. Ačkoliv ne všechny lidské hrdiny jednotlivých epizod čeká na jejich konci šťastný konec, seriál u diváka i přesto vyvolá dobrou náladu. Něco milého z něj vyzařuje, ukazuje, že život prostě poplyne, ať už budete chtít nebo ne, a se vším je prostě potřeba se nějak vyrovnat.

Jednotlivé epizody vlastně můžete vidět v jakémkoliv pořadí, jelikož je nespojuje žádný jednotný hlavní příběh, který by se vinul od první k poslední epizodě, je to jednoduše soubor příběhů o Mushi a lidech. V každé epizodě je nastíněn nějaký problém, který vzniká jejich společným soužitím a na Ginkovi je, aby oběma zmíněným pomohl, jak nejlépe dovede, aniž by jednomu či druhému ublížil.

Stejně jako v případě Kuuchuu Buranka jsem se bála, zda každá epizoda bude něčím nová, zda mě bude bavit, zda se příběhy nezačnou po nějaké době opakovat a slévat dohromady. Zde jsem měla ještě větší pochyby, jelikož Mushishi má dvakrát takový rozsah co první zmiňované, naštěstí jsem se ale opět obávala zbytečně. Každá epizoda je úplně jiná, jiný Mushi, jiní lidé s jinými povahami, jiný problém a jiné řešení, jen Ginko a hlavní poselství celého anime přetrvává.

Kdybyste se mě zeptali na oblíbenou epizodu, nebudu vám schopna odpovědět, jelikož jsem si zamilovala každou. Každá byla nepředvídatelná a každou jsem sledovala se zatajeným dechem. Tohle anime má své kouzlo, jež nelze popsat slovy, to musíte zažít. Má úžasnou atmosféru, kterou prostě cítíte z každé minuty, každého záběru na úchvatnou přírodu, která ještě nebyla lidmi zničena, i dialogu.

Anime nemá přesně specifikovanou dobu, v níž se odehrává, dle absence technických vymožeností se ale dá odhadovat, že se pohybujeme někde v sedmnáctém či osmnáctém století. Tohle dílo nám tak kromě všeho ostatního nabízí i pohled na Japonsko minulosti a na to, že lidé dříve přírodu až na výjimky vnímali a respektovali a žili s ní v souladu. Ty bohaté zelené lesy, širá moře, do výše se tyčící hory, to je krása v nejčistší podobě.

Mushishi se programově vyhýbá přímočarému rozdělení bytostí a událostí na dobré a zlé. Nic není černobílé, mushi nejsou špatní jen proto, že se ve snaze o vlastní přežití občas dostanou do kolize s lidmi či jinými živými bytostmi a nevědomky jim ublíží. Stejně tak lidé nejsou špatní proto, že se těchto bytostí na hranici žití a nežití bojí, případně je ze strachu, neznalosti či zoufalství hubí.

V těchto chvílích potom nastupuje Ginko, aby se pokusil všechno vyřešit. Musím říci, že Ginko se již od začátku stal jednou z mých nejoblíbenějších postav vůbec, líbila se mi jeho klidná povaha i způsob, jakým se s mushi vypořádával. Někteří jiní mushishi tyto tvory usmrcovali, jakmile zpozorovali pouhé náznaky toho, že by mohli lidem ubližovat, Ginko ale ani v případě, že už ublížili, nepřistupoval hned k tak radikálnímu řešení. Místo toho se snažil oběma bytostem pomoci tak, aby nebyl usmrcen ani člověk ani mushi. Ani v těch nejzoufalejších případech se nevzdával a zkoušel mnohdy na první pohled trochu podivné nápady, které ale ve výsledku nakonec zafungovaly nejlépe.

Dále se v příbězích můžeme setkat s prostými vesničany, jež živoří na políčkách, ani oni nejsou černobílí a přestože na dobré prokreslení jejich charakteru je málo času, daří se to ve všech případech více než dobře. Nemůžete nikoho odsoudit, někteří se sice na první pohled zdají jako špatní, postupně ale zjišťujeme, že pro své jednání mají pádné důvody. Třeba se jen snaží přežít, jak nejlépe za dané doby a podmínek mohou, případně chránit milovanou osobu, či je jejich motivací ke špatnému jednání strach. Občas se sice slévají vzhledově, charakterově ovšem nikoliv.

Každou z dvaceti šesti epizod doprovází stejná úvodní skladba s velmi úsporným obrazovým doprovodem, která vystihuje atmosféru celého seriálu. Vyvolává pocit nostalgie a smutku, ale zároveň uklidňuje. I zbytek hudebního doprovodu seriálu je velmi úsporný, využívá tradičních hudebních nástrojů, jejichž zvuk v krátkých hudebních vstupem stejně náhle, jako se objevil, opět mizí. Většího rozmaru si seriál dopřává pouze v bezeslovných skladbách, které ukončují každý jednotlivý příběh a které jsou v náladě, již vyvolávají, unikátní pro každou epizodu.

Umně ztvárnění jsou ve svých nejrůznějších podobách i jednotliví mushi, s nimiž se hlavní postava mushishiho na svém putování potkává. Lidské postavy s výjimkou Ginka pak ve smyslu kresby představují tak trochu kompars, jejich ztvárnění je velmi jednoduché tak, aby nijak nenarušovalo okolní scenérii.

Mushishi představuje zcela unikátní, nadčasové dílo, které se do hloubky zamýšlí nad filozofickými otázkami, které lidstvo zaměstnávaly již od samotného prapočátku, zároveň však dokáže upokojit vnitřní existenciální neklid, který čas od času zaměstná mysl každého z nás, i vyvolat úsměv na tváři.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.82

Vlastní hodnocení: 95%

^{Zdroje obrázků: zde a zde}