• Hlavní stránka
  • Anime
  • Knihy
  • Filmy a seriály
  • Cestování
    • Category
    • Category
    • Category

Blog jednoho otaku a knihomola

Pokusy o recenze a další (ne)užitečný balast

Počet epizod: film (98 minut)
Rok vydání: 2018
Studio a režisér: Studio Chizu; Mamoru Hosoda
Žánr: drama, dobrodružný, fantasy, rodinný
Anotace:
V tiché čtvrti města žije bezstarostně poněkud rozmazlený čtyřletý chlapeček Kun, jediné dítě svých rodičů, zvyklé na jejich bezvýhradnou pozornost. To vše se však jednoho dne změní s příchodem mladší sestry Mirai na svět. Kun si najednou musí zvykat, že pozornost rodičů je nyní upřená nejen na něj, ale především na jeho novorozenou sestřičku.
Kun se posléze vydává na neobyčejný výlet časem, v jehož průběhu se postupně potkává nejen se svými předky, ale i se svou sestrou Mirai, která přišla z budoucnosti, aby Kunovi pomohla pochopit, co to znamená být součástí rodiny a především jak jí být tím nejlepším starším bratrem.


Mirai no Mirai, nominované na Oscara i Zlatý globus v kategorii nejlepší animovaný film, tak trochu klame tělem. Dílo, které se na první pohled jeví jako přímočaře vyprávěná pohádka určená pro menší děti, je totiž chytře komponovanou sondou do života několika generací jedné rodiny, jež v sobě díky mnoha drobným detailům i preciznímu vystižení charakterů a jejich vzájemné vztahové dynamiky skrývá netušené hlubiny, které ocení spíše dospělí diváci. 
Stejně tak klame sledující i samotný název filmu, který se slovní hříčkou se jménem jedné z postav filmu, děvčátka Mirai, odkazuje na jeden z hlavních motivů filmu. Skutečným hlavním hrdinou vyprávění je však čtyřletý chlapeček Kun, starší bratr Mirai a prvorozené dítě svých rodičů, které bylo před příchodem mladší sestřičky na svět zvyklé na jejich plnou pozornost.
Hosoda tak v Mirai no Mirai navazuje na motivy, kterým se věnoval již ve svých předchozích filmech. Objevuje se zde cestování časem, jež hrálo ústřední roli v Hosodově filmu Toki wo Kakeru Shoujo a jehož prostřednictvím se postavy učí vyrovnat s nově nastalou situací a uvědomit si, co je v jejich životě skutečně důležité, i motiv rodinného života a někdy komplikovaných rodinných vztahů stejně jako tomu bylo v Summer Wars či Ookami Kodomo no Ame to Yuki.
Film lze tematicky rozdělit do tří větších celků. V jeho první třetině je divák zábavným způsobem seznámen s hlavním hrdinou Kunem i jeho rodinou a je představen ústřední konflikt celého filmu, který s sebou přináší narození Mirai. Ve druhé pak film zvolňuje tempo a prostřednictvím jednotlivých cest do minulosti, v nichž Kun potkává nejrůznější členy své rodiny, vede svého malého hrdinu k tomu, aby se vyrovnal s příchodem nového člena do rodiny i se naučil zvládat další výzvy, na něž ve svém životě naráží. V poslední třetině pak film opět nabírá na tempu vyprávění a naservíruje divákovi současně emocemi nabité finále i vizuálně vysoce atraktivní podívanou, v níž se režisér nebál experimentovat.


Prvních dvacet minut filmu, které jsou téměř prosté fantaskních prvků a zobrazují běžný rodinný život, je absolutně brilantních. Hosoda v humorných výňatcích z každodenního života přesně vystihuje dynamiku rodiny se dvěma malými dětmi i chování předškolního dítěte. Ať už se Kun nudí, trucuje v koutě či se všemožnými způsoby snaží získat pozornost svého okolí, každý jeho pohyb, gesto i výraz obličeje jsou ztvárněny s překvapivou precizností. Díky tomu se s ním mladší diváci dozajisté dokáží ztotožnit. 
Starší diváci se pak jistě zasmějí i zhrozí zároveň ve chvílích, kdy se Kun ve více či méně dobře mířených pokusech pokouší představit své poklidně spící sestřičce vlastní záliby a obloží celou její kolébku vláčky či ji zlomyslně začne tahat za uši, aby z ní vymámil nějakou reakci a přitom se až do chvíle, než jeho jednání učiní přítrž přiběhnuvší rozlícená maminka, dobře baví. 
V prostřední třetině filmu, která představuje jeho nejslabší část a v níž Kun potkává různé členy své rodiny, má vyprávění až epizodický charakter. Soudržnost jednotlivých epizod v koherentní celek se poněkud vytrácí, prostřednictvím velkého finále se však alespoň část soudržnosti opět navrací. V této části filmu se také naplno ukazuje míra rozmazlenosti hlavního hrdiny, přes jehož ukřičenost a repetitivní trucování předcházené či následované vodopádem slz může být v některých momentech těžké se přenést.
V prostřední třetině se také vyskytuje jediná z epizod, která místo aby v divákovi vyvolávala pobavení tak jako scény předchozí, působí poněkud zbytečným, natahovaným dojmem. Divák se též při jejím sledování zřejmě neubrání otázce, proč by se tato konkrétní scéna, kde se Kun společně se svou sestrou, která právě přišla z budoucnosti, pokouší uklidit do krabice tradiční panenky, aniž by si jich při tom všiml jejich otec, měla odehrát právě tímto způsobem. Výsledné řešení celého problému v kontextu toho, co víme, a co se ve filmu doposud odehrálo, působí poněkud nesmyslně. 
Mimo toto ojedinělé přešlápnutí však Hosoda ve svém filmu realitu všedního života s fantaskními prvky propojuje velmi nenásilně, přičemž nejlépe se mu to daří právě v závěru filmu, kdy se s Kunem ztraceným v prostoru i čase ocitáme na vlakovém nádraží, kde zoufale hledá svou rodinu. V anonymním prostředí rozlehlého nádraží, kde všichni někam spěchají a na každém kroku číhají na malé dítě všelijaké nástrahy, jejichž ztvárnění navozuje až hororově tísnivou atmosféru, se oba sourozenci musí zachránit navzájem.


Film se soustředí především na vztah obou sourozenců, velmi dobře ale vystihuje i dynamiku vztahu mezi Kunem a jeho maminkou i mezi oběma rodiči, kteří se s opětovným nástupem Kunovy maminky do práce, který přišel dříve, než kdokoliv z nich očekával, také musí přizpůsobit novým pořádkům. Ve scénách, kdy Kunova matka zcela vyčerpaná po další probdělé noci pospává s Mirai na klíně na židli, vysvětluje bezradnému manželovi, který místo ní zůstane s dětmi doma, jak funguje domácnost a pak poslouchá jeho chvástání, jak vše perfektně zvládá, před jejich sousedkami, se určitě pozná nejeden rodič. 
Hudební doprovod stojí ve filmu spíše v pozadí, výraznější melodie doprovází pouze závěr filmu, kdy sourozenci v emocemi nabitém finále, při jehož sledování se jen těžko brání dojetí, naposledy cestují skrz historii vlastní rodiny. Hosoda zde místo slov na diváka nechává mluvit pouze jednotlivé obrazy podkreslené jímavým klavírním doprovodem a připomíná sledujícímu osudy všech důležitých postav, s nimiž se Kun v průběhu filmu potkal a bez nichž by nebylo ani Kuna ani jeho sestřičky Mirai.
Stejně jako v ostatních Hosodových filmech i zde velkou roli hraje vizuální ztvárnění děje. Pastvu pro oči představují technicky dokonalé záběry na město, v němž rodina hlavního hrdiny žije, deštivý návrat Kuna do dětství jeho maminky, ztvárněný v odstínech šedé a modré, a zejména pak velkolepé nádražní finále následované závěrečným skokem v čase.
Film se s výjimkou fantaskních pasáží, v nichž Kun cestuje časem, odehrává v komorním prostředí zcela netradičně postaveného rodinného domu, který speciálně pro tento film ve spolupráci s Hosodou navrhl architekt Makoto Tanjiri. Ani zde však vizuální stránka díla nezaostává, netradičního interiéru domu je plně využito, režisér intenzivně pracuje s perspektivou, jinak dům vnímá malý Kun, pro něhož i obyčejné schody představují překážku, kterou je nutné zdolat, a jinak jeho rodiče. Samotná stavba pak jako by v určitých momentech představovala další postavu, tichého pozorovatele a kronikáře všeho, co se v jejích útrobách odehrává.
Mirai no Mirai představuje komorní drama o důležitosti rodiny, které myslí nejen na dětské, ale i na dospělé diváky, a tak si jej užijí sledující všech věkových kategorií. I přes poněkud slabší druhou třetinu jde o velmi dobře řemeslně zvládnuté dílo, které excelentně vystihuje dynamiku rodinných vztahů a které rozumí důležitosti drobných životních momentů. 
Hodnocení na MyAnimeList: 7.29
Vlastní hodnocení: 75%

zdroje obrázků: zde
Share
Tweet
Pin
3 comments
Počet epizod a rok vydání: OVA (71 minut); 1985
Studio a režisér: Studio Deen; Mamoru Oshii
Žánr: drama, fantasy
Anotace: 
Pustý, rozvrácený svět prostý shonu běžného života. Na obloze se zlověstně vznáší nebeské těleso plné soch bohyní, po ulicích se pod rouškou tmy prohání obrovité tanky, které se pohybují, aniž by je někdo řídil, a armády rybářů, které se neúnavně honí za stíny neexistujících ryb. Jediné přístřeší poskytují jeskyně s podivnými skleněnými nádobami na vodu.
Tímto světem se osamoceně protlouká bělovlasá dívenka v růžových šatech chránící vlastním tělem obrovské vejce, dokud jednoho dne nenatrefí na záhadného muže nesoucího přes rameno kříž. Společně se pak vydávají na pouť tímto rozvráceným světem a tážou se sami sebe, odkud pochází, kdo jsou a jaký smysl má (jejich) život...


Tenshi no Tamago, rané dílo nyní věhlasného režiséra Mamoru Oshiiho, nemělo snadnou cestu k přijetí a režisérovi na dlouhou dobu zavřelo dveře k další tvorbě. Minimum dialogů, záměrně pomalé tempo vyprávění jen sporadicky přerušené akčním momentem, symbolismem prodchnuté scény a rozhodnutí nevodit sledujícího za ruku, nýbrž mu poskytnout úplnou volnost v interpretaci, činí z filmu zcela unikátní zážitek, který však nemusí být stravitelný pro každého. 
Těžko si lze představit, že by takový film mohl vzniknout v dnešní době, jejíž diváci většinově preferují nikdy nekončící akční sekvence odehrávající se v líbivých fantaskních světech překypujících zářivými barvami. Tenshi no Tamago působí jako výlet do minulosti i budoucnosti současně, jako soubor uměleckých děl rozpohybovaných na obrazovce, jako intimní zpověď člověka, jehož svět najednou ztratil smysl. Dovedně uniká všem snahám o kategorizaci a každý pokus jej popsat vyznívá jako nedostatečný. 
Již prvních pár minut filmu, který začíná obrazem rukou v tmavém bezhlesném vakuu, dává tušit, že máme před sebou dílo, které se zcela vymyká našim očekáváním. Dílo, které se nesnaží zalíbit, naopak bez tvůrčích kompromisů prezentuje svou unikátní vizi každému, kdo je ochoten naslouchat.
Oshii v souladu se svým tvrzením, že ani on sám netuší, o čem film přesně pojednává, prezentuje, ale nevysvětluje. Zanechává diváka tápajícího v temnotách, pochodeň poznání musí zapálit každý z nás sám. Film je freudovsky volně plynoucím proudem vědomí, asociací obrazů a ambivalentních symbolů, jejichž mnohoznačnost s postupující stopáží jen narůstá. 
Zmiňovaná ambivalentnost se týká prakticky všech symbolů, které se ve filmu objevují. Vejce přináší do bezútěšného života dívky naději a dává jejímu každodennímu počínání smysl, nakonec se však ukazuje, že naděje do něj vložené byly patrně liché. Andělé z vyprávění jsou vznešenými bytostmi, avšak jejich kostry zbavené masa a peří v nás evokují spíše představy frankensteinovských monster. 


Všudypřítomná voda je životodárná, ale nakonec život také bere. Vodní plochy nás zrcadlí, ale zároveň drobně pokřivují, aniž bychom si toho všimli. Možná je to, co na nás pohlíží zpět, náš obraz, ale možná je to jen fata morgana, za kterou se neúnavně, leč marně honíme, stejně jako v noci vycházející rybáři za přízraky ryb, které pod rouškou tmy plují po fasádách budov. To, co nám bylo tak důvěrně známé, jako by svůj původní význam ztrácelo. Toto uvědomění, které však přichází až příliš pozdě, nás stejně jako Oshiiho i jeho postavy uvrhává do nejistoty a vzbuzuje v nás pochyby, zda cokoliv z toho, co vidíme, co vnímáme, nejsou jen pozůstatky reality, která již dávno přestala existovat.
Anata wa dare? Kdo jsi? Dvě prostá slova, která zaznívají z úst dívky i poutníka s křížem opakovaně v různých částech vyprávění, představují ústřední otázku filmu. Oba vzájemně pátrají po původu toho druhého, ani jeden se však odpovědi nedočká. Divák nakonec dochází k závěru, že kým jsou, nevědí ani oni sami. 
Skoupé na vyřčená slova, Tenshi no Tamago je především dialogem s divákem. Každým momentem mu klade otázky, ale nedává odpovědi. Odkud se vzal tajemný muž s křížem a kam směřuje? Jak dlouho se nehostinným světem potuluje osamělá dívenka? Jsou obě postavy jen dalším symbolem?
Nevinná dívka, která den za dnem před nehostinným světem vlastním tělem ochraňuje vejce, aniž by skutečně chápala či zpochybňovala svůj úděl. Dívka, která pečlivě vykonává sérii úkonů, jejichž účel zůstává nejasný nejen divákovi, ale možná i jí samotné. Přináší tyto rituály dívce pocit bezpečí nebo skutečně slouží vyššímu účelu, který nám jen zůstává skryt? 
Na rozdíl od dívky je postava muže o poznání více ambivalentní. K dívce nechová žádné nepřátelství, naopak ji ochraňuje, nakonec jí však se svým věděním přináší i destrukci všeho, v co dívka věřila, a sebou i otázky, zda máme právo zničit někomu naději, byť falešnou, pro naše poznání. Zda nám dává nejistota naději tím, že nám umožňuje doufat v to lepší, či nás zanechává v úzkostných pochybách. Zda není lepší žít v blažené nevědomosti, díky níž si neuvědomujeme, že celou dobu bezstarostně kráčíme těsně vedle propasti.


Film je zasazen v časoprostorovém neurčitu. Dívka se prochází do posledního detailu vykreslenými ulicemi neogotických budov, které však jako by již desítky let chátraly, v nichž můžeme rozpoznat opuštěné divadlo či chrám s vitrážovými okny, což v nás na prchavý moment vyvolává konejšivý pocit známého. 
Ten je však v následující chvíli roztříštěn stejně jako plynová lampa prozařující nikdy nemizející temnotu šedého světa a opět nás zanechává v nepříjemné nejistotě, která se vine celými sedmdesáti minutami filmu. I poklidné momenty, v nichž dívka hledí na svůj odraz na vodní hladině či prochází ztichlými ulicemi a pátrá po něčem k jídlu, působí znepokojivě, v náhle nastalém tichu jako by do popředí ještě více vystupovala předtucha nevyhnutelné katastrofy. 
Specifické atmosféry filmu je dosaženo prostřednictvím využití limitované palety barev i neobvyklých úhlů pohledu, kdy divák sleduje dívenku procházející se po ulici přes okna potemnělých pokojů plných zapomenutých věcí, a především prací se světlem a stínem po vzoru expresionistických umělců.
V postapokalyptickém světě tlumených barev, v odstínech modré a šedé do popředí vystupuje měsíčně bledá tvářička dívky, která v růžových šatech kontrastujících s okolím působí až téměř nepatřičně. Její drobná postava se náhle zjevuje mezi větvemi stromů, vystupuje z temnoty a opět se v ní ztrácí, ozářená světlem, jehož původ zůstává nejasný. Prostý moment, kdy se muž s křížem vynoří ze stínů na světlo a zastoupí vyděšené dívce cestu, působí díky využití výše zmíněných technik stejně jako některé další scény filmu nečekaně monumentálním dojmem. 
Ve filmu se střídá ticho s hudebním podkresem ve stylu náboženských chorálů, který využívá zejména klavíru a lidských hlasů, ale v dramatických momentech i dalších nástrojů, zejména bubnů. Pod povrchem harmonických melodií neustále bublá určitá disonance, která v dramatických chvílích vystupuje do popředí a stejně jako ticho přerušující melancholicky znějící melodie nepůsobí nikterak uklidňujícím dojmem, ale naopak napětí ještě zvyšuje. Hudební doprovod umně pozvedává vizuální stránku díla a vyjadřuje hluboký smutek, jehož zdroj nejsme schopni odhalit. 
Tenshi no Tamago představuje jeden z pozapomenutých klenotů animované tvorby, který působí na diváka meditativním až hypnotickým dojmem. Každý moment filmu je prodchnutý významem a jeho mnohoznačnost dovoluje každému, aby si z něj odnesl zcela jedinečný zážitek, který nemusí být sdílen nikým dalším, kdo tento film viděl. 
Hodnocení na MyAnimeList: 7.71
Vlastní hodnocení: 90%
Share
Tweet
Pin
2 comments
Počet epizod a rok vydání: film (93 minut); 2017
Studio a režisér: Science SARU; Masaaki Yuasa
Žánr: drama, komedie, nadpřirozený, romantický
Anotace:
Kjóto. Jeden nesmělý univerzitní student důmyslně usilující o nebojácnou černovlasou dívku Otome, která je jeho pravým opakem. Jedno náhodné setkání na svatbě, které vede k nespočtu menších i větších dobrodružství, která je čekají na cestě nocí, která jako by trvala celý rok...


The Night is Short, Walk on Girl je adaptací románu Tomohiky Norimi, a odehrává se ve stejném universu jako předchozí režisérovo dílo, seriál The Tatami Galaxy. Yuasa ve filmu navazuje na motivy, kterým se věnoval již v The Tatami Galaxy a dále je rozvádí a pozměňuje, zároveň však ještě více než v předchozím díle popouští uzdu své fantazii a v anime jako by se díky tomu objevovalo vše, co mu právě přišlo na mysl. 
Ve filmu, jehož název je tak trochu oxymóronem, jelikož noc, kterou hlavní hrdinové prožívají, by se dala popsat všemi možnými adjektivy, přídavné jméno krátká však mezi ně rozhodně nepatří, se znovu objevuje mnohomluvný hlavní hrdina marně usilující o černovlasou dívku, která je jeho úplným opakem. Chybět nesmí ani další postavy ze seriálu, přičemž některé i zde hrají zásadní roli, zatímco jiné jsou pouze letmo zmíněny či přebírají poněkud odlišnou roli než tu, kterou měly v The Tatami Galaxy. Na rozdíl od seriálu zde však objekt zájmu hlavního hrdiny dostává mnohem větší prostor a většinu filmu je to právě ona, kdo svým jednáním žene celý děj kupředu. 
Film je ve své podstatě relativně jednoduchým romantickým příběhem dvou mladých lidí, jehož přímá linie se téměř devadesát minut zašmodrchává tisícem různých dějových odboček, aby se jedním potažením na konci opět rozmotala. 
Tato pompézní směsice množství spolu na první pohled nesouvisejících absurdních situací se postupně prostřednictvím hlavních postav propojuje ve chvíli, kdy to sledující nejméně čeká. Na obrazovce se nevěřícímu divákovi objevuje skupina lidí tančící bizarní tanec sofistů, při němž se ohýbají jako hadí ženy, kapří tornádo, mafie nemilosrdně kradoucí nic netušícím obětem kalhoty i se spodním prádlem či přítel hlavního hrdiny, který si to svoje odmítá sundat, dokud znovu nespatří lásku svého života. 
Nechybí ani hudební číslo na pokračování, prošpikované chytrými slovními hříčkami, jehož součástí se dílem náhody i vlastního rozhodnutí stanou i oba hlavní hrdinové. To je zinscenované členy pohybujícího se divadelního souboru, který se náhodně objevuje v různých částech města a jehož nestálost je spíše dílem nutnosti než umělecké inovace, jelikož je neúnavně pronásledován tajnou studentskou policií.
Se stejnou vytrvalostí pronásleduje také Senpai svou milovanou. Otome však neodmítne žádnou výzvu a nechá se unášet tam, kam ji osud zavane, a tak nikde dlouho neposedí. Díky tomu nás bere společně s hlavním hrdinou, který se zuby nehty snaží, aby ji neztratil z dohledu, na exkurzi nejrůznějšími zákoutími nočního Kjóta. Od všemi barvami hrajících a divokými vzory překypujících hlavních tříd přes maličké hospody a zastrčené bary, kde můžete kromě umně ztvárněných koktejlů potkat i sběratele umění, z něhož se nakonec vyklube perverzní ztroskotanec slintající nad historickou pornografií, až po zapadlé uličky, kde z vás krádeží svršků objekt opovržení ostatních vytvoří již zmiňovaná spodní prádlo kradoucí mafie.


Zábavné momenty skvěle doplňují dobře načasované dialogy postav zakončené vtipnou, nečekanou pointou. Pod do absurdní krajnosti vyhnanými situacemi se však skrývá více než jen snaha pobavit. Yuasa ve svém díle zkoumá, jak jsme jako lidé propojeni naším jednáním, zda je všechno, co se nám děje, jen dílem náhody či zda máme ve svém příběhu větší rozhodovací pravomoci, než si myslíme. Zda je lepší nechat se unášet proudem jako Otome, ale zároveň chytit každou příležitost za pačesy i s jejími možnými neblahými důsledky či se Senpaiem neúnavně plánovat každý okamžik života a pak být zklamán, když se naše představy obrátí v prach.
Ve filmu na sebe tyto dva rozdílné pohledy neustále naráží. Zatímco Senpaiem pečlivě zosnovaná setkání obou hlavních hrdinů jsou prchavá a plná nedorozumění, Otome díky své otevřenosti všemu novému potkává mnoho zajímavých lidí a zažívá prapodivná dobrodružství. Oba hrdinové se paradoxně metaforicky potkávají ve chvíli, kdy jsou od sebe řízením osudu odděleni. V tom, co oba během noci prožívají, když nejsou spolu, lze najít jemně naznačenou paralelu.
Oba během nekonečné noci, ale každý v jiném baru, potkávají bankrotujícího obdivovatele historické pornografie. Senpai podstupuje ve spalující výhni s dalšími oportunisty nelítostný souboj o knihu, kterou Otome zbožňovala jako malá holčička, aby konečně získal její srdce. Jeho milovaná, jejíž alkoholovou toleranci předčí snad jen její touha vypít všechen alkohol, který před ni postaví, pak vyzve o něco dříve ve vlastní bitvě lokálního boha Rihaku znaveného životem. 
I prostřednictvím setkání těchto dvou postav spolu soupeří dva pohledy na život. Optimistický pohled Otome, podkreslený květovaným pozadím v jasných barvách, že všechno v našem životě má nějaký význam a že naše dny jsou naplněny netušenými možnostmi, kterému Rihaku oponuje, že realita je bezútěšné místo plné hamižných, bezohledných cizinců, kteří hledí jen sami na sebe a nevyhnutelně nás zklamou.
Motiv propojení se ve filmu objevuje opakovaně. Jednotlivé postavy se ve filmu znovu a znovu potkávají a jedna druhou zachraňují z prekérních situací. Lidé jsou propojení pomocí knih, které si mezi sebou půjčují, stejně jako jejich autoři, kteří tak trochu vykrádali jeden druhého, či zcela absurdně nejrůznějšími předměty, které jim znenadání spadnou ve stejný okamžik na hlavu. 
Nakonec se ukazuje, že ani ta nejosamělejší postava, jejíž touha po hromadění majetku byla jen snahou vyplnit hluboký smutek v duši, nikdy sama nebyla. Vše, co prováděla, ač často poněkud nekalého charakteru, pomohlo spojit různé obyvatele Kjóta, kteří by se jinak nikdy nepotkali, a nakonec jim do života přineslo radost. 
Nejen na příběhu této postavy Yuasa ukazuje, že má pro své postavy a jejich slabosti pochopení. Film i přes svou pompéznost, která někdy balancuje až na hranici sebevychloubání, nikdy neztrácí svou vřelost a optimismus, které do příběhu vnáší zejména Otome. Její dobrosrdečná, bezstarostná povaha vyvažuje konání zbytku protagonistů příběhu, kteří jsou spíše zahořklými zoufalci, jež se ke svému okolí chovají poněkud bezohledně. 


Nejsilnější stránky filmu však mohou být pro některé sledující i těmi nejslabšími. Zběsile rychlé tempo vyprávění, které nedopřeje divákovi oddychu, a které zvolní až v posledních minutách filmu, nedává záměrně příliš prostoru pro hlubší charakterizaci postav, a tak většina zůstává spíše svéráznými komickými figurkami, do nichž může být obtížné se vcítit. 
Diváky neznalé Yuasova stylu překvapí i neochota držet se jedné, případně několika málo dějových linek a konstantní přeskakování z jednoho příběhu na druhý, které může z filmu pro některé učinit roztříštěnou mozaiku událostí, v nichž je obtížné se vyznat a povšimnout si klíčových momentů dávajících smysl dalšímu vyprávění.
Yuasa ve svém díle prezentuje jasnou uměleckou i vypravěčskou vizi, které podřizuje vše ostatní. Zatímco mnoho jiných autorů respektuje svoje možnosti a hranice animovaného média, on jeho limity neustále testuje a posouvá. Velmi působivé jsou zejména sekvence odehrávající se na večerním knižním trhu, který se v představách Otome noří pod vodu a závěr filmu, odehrávající se ve fantaskní alternativní realitě horečnatě blouznícího Senpaie. 
Stejně jako v Ping Pong The Animation se ve filmu objevují další postupy, které v jiných anime neuvidíte. Yuasa opakovaně využívá rozdělení obrazovky na několik částí, které se pohybují proti sobě či se v nich paralelně odehrává děj. Postavy jsou v neustálém, přehnaně zveličeném pohybu, dochází k rychlému střídání úhlů pohledu i výtvarných stylů, které od sebe oddělují jednotlivé pasáže filmu. Vyprávění retrospektivních vzpomínek probíhá ve světě kontrastních neonových barev a postav zjednodušených na siluety, výlet do Senpaiovy mysli vypadá jako nakreslený tužkou a pastelkami. Anime díky tomu nikdy nepůsobí staticky a filmem prezentované Kjóto působí opravdově, jako živé místo obývané skutečnými lidmi.
Co se hudby týče, je ve filmu naopak v kontrastu k divoké vizuální stránce využito decentního podkresu symfonické hudby a klavíru, který scény vhodně doplňuje, aniž by kdy vystupoval příliš do popředí. Závěrečné titulky jsou pak doprovázené hravou skladbou, která navazuje na optimisticky vyznívající konec anime.
Film se stejně jako Yuasovo předchozí dílo The Tatami Galaxy vyznačuje překotnými monology, hlavním mužským protagonistou tak trochu ztraceným ve vlastním životě, který téměř za všech okolností příliš přemýšlí a málo jedná a jehož protipól představuje dívka, jež se do každé výzvy vrhá po hlavě. Stejně tak není opět nouze ani o chytré slovní hříčky a mnoho vtipných do absurdity vyhnaných situací. I tentokrát servíruje Yuasa divákům akcí nabitou pompézní podívanou složenou z mnoha menších příběhů, která neztrácí své kouzlo ani při opakovaném zhlédnutí.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.18
Hodnocení: 85%
Share
Tweet
Pin
1 comments
Název: Kakurenbo (Hide and Seek)
Počet epizod: 1 (film - 25 minut)
Rok vydání: 2004
Studio: -
Režie: Shuhei Morita
Žánr: horor, nadpřirozený, psychologický
Anotace:
Mezi ruinami starobylého města se hraje hra, které se mohou účastnit pouze děti. Říká se jí Otokoyo, hra na schovávanou. Tahle verze se ale liší od všech ostatních. Všechny děti, které ji dosud hrály, jedno po druhém zmizely v bludišti budov a úzkých ulic.
Nová hra právě začíná, do města společně s dalšími šesti dětmi vstupuje i Hikora, aby našel svou sestru Sorinchu, která stejně jako mnoho dětí před ním hrála tuhle podivnou hru na schovávanou a již se nevrátila...


Kdo z vás jako malý nemiloval hru na schovávanou? Ten opojný pocit, když jste se někam zašili tak dobře, že vás nikdo nemohl najít? Možná právě to děti přitahuje na téhle hře nejvíc, napětí. Děti z Kakurenba si ho ale na svůj vkus užijí až příliš, když se obyčejná hra na schovávanou, zvaná Otokoyo, promění v boj o život s nepředvídaným nebezpečím.
Film má svůj základ ve hře zvané Hitori Kakurenbo, neboli volně přeloženo Schovávaná pro jednoho, která je mezi mladými lidmi v Japonsku poměrně populární. Zjednodušeně, potřebujete plyšovou hračku vycpanou rýží, kterou ponoříte do vany napuštěné vodou a pak rychle odejdete, na cestě zhasínajíc všechna světla v domě. Tím jste hru začali a jste "to" neboli démon. Vaším úkolem je nyní najít hračku. Když se vám to povede, ona se nyní stává "tím". A musí najít vás, takže se dobře schovejte. Říká se, že lidem, jež se neukryli dost dobře, se staly hrozné věci, jako se všemi nadpřirozenými úkazy je to ale sporné. Jako námět pro anime je to ale skvělé.
Samotný námět ale celý film táhnout nemůže, byť by byl sebelepší. A to se u Kakurenba přesně děje. Ve všech anotacích je slibováno mistrné budování atmosféry a okamžiky, z nichž nás bude mrazit,  takových je však v anime bohužel poskrovnu. 
Je to o to horší, že patřičná atmosféra je u mysteriózních děl jedna z nejdůležitějších ingrediencí. Když se tedy k nedostatečnému budování napětí přidá ještě fakt, že všechny děti nosí masky, což znamená, že nevidíme, jak se tváří, a že ve dvaceti pěti minutách nezbývá na jejich představení žádný čas, je jasné, že ani překvapivý konec tohle anime nezachrání od špatného hodnocení. Aby se za tak krátký čas stihlo vše podstatné odvyprávět, vše ne tak důležité se oseká. To způsobuje, že některé scény působí až absurdně, vše se děje příliš rychle, důležité objevy se dějí jen tak mimochodem a nevyznívají tak působivě, jak by měly.
Myslím si, že kdyby autoři neztráceli tolik času na představování města, zbylo by jim ho více na podstatnější věci. Vždyť jen záběr, který ukazoval, jak je město rozlehlé a jak jsou všechny budovy vysoké, trval snad patnáct vteřin, ve kterých se zas tolik neudálo.


Během sledování jsem se cítila opravdu jako nezaujatý pozorovatel. Místo toho, abych se o děti bála a zavírala oči pokaždé, když se někde něco šustlo, seděla jsem před obrazovkou a říkala si, že ať už se těm maličkým v liščích maskách stane cokoliv, vlastně mi to nebude vadit. Anime samo ve mně nevyvolalo žádné pocity, ať už pozitivní či negativní, a to je snad ještě horší, než kdybych od něj odcházela rozčilená, stěžující si na to, co vše na něm bylo špatně. Neschopnost Kakurenba vyvolat ve mně jakékoliv emoce mě zanechala rozladěnou a zklamanou.
Každé dílo by v nás totiž mělo zanechat alespoň nějaký pocit, nějaký otisk, nabídnout nám novou zkušenost. Když se to tvůrcům povede, mají napůl vyhráno, protože když se do něčeho či někoho dokážeme vcítit, snadněji přehlédneme chyby dané věci či osoby.
Nemyslím si, že je nutné se nijak dále zmiňovat o postavách, protože jsou to vlastně pouze figurky, které se hýbou tak, jak jim bylo určeno. Největší charakterizace se dostane hlavnímu hrdinovi Hikorovi, o němž se dozvíme, že do podivného města přišel hledat svou sestru Sorinchu, která Otokoyo hrála před ním a stejně jako všechny ostatní děti zmizela, což mluví za vše.
Hudební doprovod není nijak rozmanitý, ale k anime se hodí a svou funkci také plní dobře, díky němu se přece jen našlo pár chvilek, kdy mnou prošlo lehké mrazení.
Kresba je asi největším pozitivem anime, město s rozličnými uličkami je ztvárněno velmi hezky, paleta tmavých barev mu sluší, kdybych nebyla takovým strašpytlem a město nebylo takříkajíc prokleté, určitě bych se do něj ráda podívala. Postavy jsou také kresleny pěkně, nápad dát dětem liščí masky mi nepřijde špatný, bohužel je v kombinaci s nulovou charakterizací postav trochu nešťastný a v mých očích mu navíc ubírá i zjištění, že k tomuto kroku autoři přistoupili čistě z finančních důvodů.
Kakurenbo je film, které nemá kromě poměrně překvapivého závěru a líbivé kresby co nabídnout, takže pokud se doma doslova nekopete do hlavy nudou a váš anime list nezeje prázdnotou, doporučovala bych se poohlédnout po nějakém jiném anime.
Hodnocení na MyAnimeList: 7.19
Vlastní hodnocení: 45%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Starší příspěvky

O blogu

Vítejte na blogu jednoho knihomola, otaku a seriálového a filmového nadšence. Na blog už nemám tolik času jako kdysi, ale stále si sem čas od času odložím své dojmy z viděného a čteného. Málokdy recenzuju to, co je právě populární. Mám ráda psychologická dramata, inovativní využití média a divné věci.

Štítky

anime recenze drama Madhouse favourite psychologický fantasy komedie romantický antologie historický mysteriózní nadpřirozený sci-fi Satoshi Kon Sunrise dobrodružný film seinen slice of life Masaaki Yuasa Short Peace klasika seriál thriller Katsuhiro Otomo Mamoru Hosoda Mamoru Oshii Shuhei Morita cestování horor rodinný romance studio 4°C A-1 Picture Artland Bones Dánsko Ghibli Hajime Katoki Hayao Miyazaki Hiroshi Nagahama J. C. Staff Keiichi Hara Kenichi Kasai Production I. G. Rakousko Ryousuke Nakamura Studio Deen Takashi Watanabe hory hudební josei mahou shoujo region Bodensee scifi sportovní

Archiv blogu

  • ▼  2022 (4)
    • ▼  září (1)
      • Recenze: Mirai no Mirai (Mirai of the Future)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2018 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (2)
  • ►  2017 (17)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (15)
  • ►  2015 (4)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (3)
  • ►  2014 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2013 (1)
    • ►  prosince (1)

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Follow

Seznam blogů

  • Sakuřino doupě

Návštěvnost

Používá technologii služby Blogger.

Nejnovější články

Populární příspěvky

  • Diedamskopf (Region Bodensee #1)
    Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představov...
  • Recenze: Mouryou no Hako
    Název:   Mouryou no Hako (Box of Goblins) Počet epizod:  13 (23 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio:  Madhouse Režisér:  Ryousu...
  • Recenze: Genius Party Beyond
    Počet epizod:  5 (15 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio a režisér:  4°C;  Mahiro Maeda, Nakazawa Kazuto, Ohira Shinya, Tanaka Tatsu...
SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU

Created with by BeautyTemplates | Distributed by Gooyaabi Templates