Počet epizod: film (98 minut)
Rok vydání: 2018
Studio a režisér: Studio Chizu; Mamoru Hosoda
Žánr: drama, dobrodružný, fantasy, rodinný
Anotace:
V tiché čtvrti města žije bezstarostně poněkud rozmazlený čtyřletý chlapeček Kun, jediné dítě svých rodičů, zvyklé na jejich bezvýhradnou pozornost. To vše se však jednoho dne změní s příchodem mladší sestry Mirai na svět. Kun si najednou musí zvykat, že pozornost rodičů je nyní upřená nejen na něj, ale především na jeho novorozenou sestřičku.
Kun se posléze vydává na neobyčejný výlet časem, v jehož průběhu se postupně potkává nejen se svými předky, ale i se svou sestrou Mirai, která přišla z budoucnosti, aby Kunovi pomohla pochopit, co to znamená být součástí rodiny a především jak jí být tím nejlepším starším bratrem.
Mirai no Mirai, nominované na Oscara i Zlatý globus v kategorii nejlepší animovaný film, tak trochu klame tělem. Dílo, které se na první pohled jeví jako přímočaře vyprávěná pohádka určená pro menší děti, je totiž chytře komponovanou sondou do života několika generací jedné rodiny, jež v sobě díky mnoha drobným detailům i preciznímu vystižení charakterů a jejich vzájemné vztahové dynamiky skrývá netušené hlubiny, které ocení spíše dospělí diváci.
Stejně tak klame sledující i samotný název filmu, který se slovní hříčkou se jménem jedné z postav filmu, děvčátka Mirai, odkazuje na jeden z hlavních motivů filmu. Skutečným hlavním hrdinou vyprávění je však čtyřletý chlapeček Kun, starší bratr Mirai a prvorozené dítě svých rodičů, které bylo před příchodem mladší sestřičky na svět zvyklé na jejich plnou pozornost.
Hosoda tak v Mirai no Mirai navazuje na motivy, kterým se věnoval již ve svých předchozích filmech. Objevuje se zde cestování časem, jež hrálo ústřední roli v Hosodově filmu Toki wo Kakeru Shoujo a jehož prostřednictvím se postavy učí vyrovnat s nově nastalou situací a uvědomit si, co je v jejich životě skutečně důležité, i motiv rodinného života a někdy komplikovaných rodinných vztahů stejně jako tomu bylo v Summer Wars či Ookami Kodomo no Ame to Yuki.
Film lze tematicky rozdělit do tří větších celků. V jeho první třetině je divák zábavným způsobem seznámen s hlavním hrdinou Kunem i jeho rodinou a je představen ústřední konflikt celého filmu, který s sebou přináší narození Mirai. Ve druhé pak film zvolňuje tempo a prostřednictvím jednotlivých cest do minulosti, v nichž Kun potkává nejrůznější členy své rodiny, vede svého malého hrdinu k tomu, aby se vyrovnal s příchodem nového člena do rodiny i se naučil zvládat další výzvy, na něž ve svém životě naráží. V poslední třetině pak film opět nabírá na tempu vyprávění a naservíruje divákovi současně emocemi nabité finále i vizuálně vysoce atraktivní podívanou, v níž se režisér nebál experimentovat.
Prvních dvacet minut filmu, které jsou téměř prosté fantaskních prvků a zobrazují běžný rodinný život, je absolutně brilantních. Hosoda v humorných výňatcích z každodenního života přesně vystihuje dynamiku rodiny se dvěma malými dětmi i chování předškolního dítěte. Ať už se Kun nudí, trucuje v koutě či se všemožnými způsoby snaží získat pozornost svého okolí, každý jeho pohyb, gesto i výraz obličeje jsou ztvárněny s překvapivou precizností. Díky tomu se s ním mladší diváci dozajisté dokáží ztotožnit.
Starší diváci se pak jistě zasmějí i zhrozí zároveň ve chvílích, kdy se Kun ve více či méně dobře mířených pokusech pokouší představit své poklidně spící sestřičce vlastní záliby a obloží celou její kolébku vláčky či ji zlomyslně začne tahat za uši, aby z ní vymámil nějakou reakci a přitom se až do chvíle, než jeho jednání učiní přítrž přiběhnuvší rozlícená maminka, dobře baví.
V prostřední třetině filmu, která představuje jeho nejslabší část a v níž Kun potkává různé členy své rodiny, má vyprávění až epizodický charakter. Soudržnost jednotlivých epizod v koherentní celek se poněkud vytrácí, prostřednictvím velkého finále se však alespoň část soudržnosti opět navrací. V této části filmu se také naplno ukazuje míra rozmazlenosti hlavního hrdiny, přes jehož ukřičenost a repetitivní trucování předcházené či následované vodopádem slz může být v některých momentech těžké se přenést.
V prostřední třetině se také vyskytuje jediná z epizod, která místo aby v divákovi vyvolávala pobavení tak jako scény předchozí, působí poněkud zbytečným, natahovaným dojmem. Divák se též při jejím sledování zřejmě neubrání otázce, proč by se tato konkrétní scéna, kde se Kun společně se svou sestrou, která právě přišla z budoucnosti, pokouší uklidit do krabice tradiční panenky, aniž by si jich při tom všiml jejich otec, měla odehrát právě tímto způsobem. Výsledné řešení celého problému v kontextu toho, co víme, a co se ve filmu doposud odehrálo, působí poněkud nesmyslně.
Mimo toto ojedinělé přešlápnutí však Hosoda ve svém filmu realitu všedního života s fantaskními prvky propojuje velmi nenásilně, přičemž nejlépe se mu to daří právě v závěru filmu, kdy se s Kunem ztraceným v prostoru i čase ocitáme na vlakovém nádraží, kde zoufale hledá svou rodinu. V anonymním prostředí rozlehlého nádraží, kde všichni někam spěchají a na každém kroku číhají na malé dítě všelijaké nástrahy, jejichž ztvárnění navozuje až hororově tísnivou atmosféru, se oba sourozenci musí zachránit navzájem.
Film se soustředí především na vztah obou sourozenců, velmi dobře ale vystihuje i dynamiku vztahu mezi Kunem a jeho maminkou i mezi oběma rodiči, kteří se s opětovným nástupem Kunovy maminky do práce, který přišel dříve, než kdokoliv z nich očekával, také musí přizpůsobit novým pořádkům. Ve scénách, kdy Kunova matka zcela vyčerpaná po další probdělé noci pospává s Mirai na klíně na židli, vysvětluje bezradnému manželovi, který místo ní zůstane s dětmi doma, jak funguje domácnost a pak poslouchá jeho chvástání, jak vše perfektně zvládá, před jejich sousedkami, se určitě pozná nejeden rodič.
Hudební doprovod stojí ve filmu spíše v pozadí, výraznější melodie doprovází pouze závěr filmu, kdy sourozenci v emocemi nabitém finále, při jehož sledování se jen těžko brání dojetí, naposledy cestují skrz historii vlastní rodiny. Hosoda zde místo slov na diváka nechává mluvit pouze jednotlivé obrazy podkreslené jímavým klavírním doprovodem a připomíná sledujícímu osudy všech důležitých postav, s nimiž se Kun v průběhu filmu potkal a bez nichž by nebylo ani Kuna ani jeho sestřičky Mirai.
Stejně jako v ostatních Hosodových filmech i zde velkou roli hraje vizuální ztvárnění děje. Pastvu pro oči představují technicky dokonalé záběry na město, v němž rodina hlavního hrdiny žije, deštivý návrat Kuna do dětství jeho maminky, ztvárněný v odstínech šedé a modré, a zejména pak velkolepé nádražní finále následované závěrečným skokem v čase.
Film se s výjimkou fantaskních pasáží, v nichž Kun cestuje časem, odehrává v komorním prostředí zcela netradičně postaveného rodinného domu, který speciálně pro tento film ve spolupráci s Hosodou navrhl architekt Makoto Tanjiri. Ani zde však vizuální stránka díla nezaostává, netradičního interiéru domu je plně využito, režisér intenzivně pracuje s perspektivou, jinak dům vnímá malý Kun, pro něhož i obyčejné schody představují překážku, kterou je nutné zdolat, a jinak jeho rodiče. Samotná stavba pak jako by v určitých momentech představovala další postavu, tichého pozorovatele a kronikáře všeho, co se v jejích útrobách odehrává.
Mirai no Mirai představuje komorní drama o důležitosti rodiny, které myslí nejen na dětské, ale i na dospělé diváky, a tak si jej užijí sledující všech věkových kategorií. I přes poněkud slabší druhou třetinu jde o velmi dobře řemeslně zvládnuté dílo, které excelentně vystihuje dynamiku rodinných vztahů a které rozumí důležitosti drobných životních momentů.
Hodnocení na MyAnimeList: 7.29
Vlastní hodnocení: 75%
zdroje obrázků: zde
