Blog jednoho otaku a knihomola

Anotace:
Jednoho podzimního večera narazí osamělý student třetího ročníku zdejší univerzity u stánku s nudlemi ramen za chrámem Shimogamo na záhadného muže s hlavou ve tvaru lilku, který sám sebe nazývá bohem manželství. Student se mu svěří s tím, jak mizerný a neuspokojivý život vede, když se snaží rozeštvat kvůli vlastnímu zklamání šťastně zamilované páry, a jak moc by si přál strávit uplynulé dva roky jinak. Přání je mu vyplněno a on je vrácen v čase, aby se mohl pokusit změnit svůj osud. Znovu a znovu a znovu...

Na jakémkoliv uměleckém díle je krásné (ale i ošemetné), že každý z nás si z něj odnáší zcela autentický prožitek závislý na mnoha vnějších i vnitřních faktorech. Tuto osobní zkušenost se můžeme snažit uchopit, popsat i přiblížit někomu dalšímu, ale ať se budeme snažit sebevíce, nikdy neuspějeme zcela. A čím mnohoznačnější, neurčitější, košatější dílo, tím větší mnohost prožitků a tím obtížněji přenositelná zkušenost.
A není snad mnohoznačnějšího díla než je The Tatami Galaxy se všemi svými metaforami, slovními hříčkami, symboly a odbočkami, se všemi dějovými liniemi a příběhy v příbězích, se svým rychlým monologem, který se neohlíží na nikoho a na nic. Pouhých jedenáct epizod je doslova nabitých absurdními událostmi a nečekanými zvraty, z nichž mnoho dostává smysl až při pohledu zpět.
V jednom okamžiku náš hlavní hrdina zkazí zamilovaným párům poklidný večer u vody malým ohňostrojem, v druhém se snaží zdiskreditovat vedoucího filmového klubu, protože je populárnější než on, pak se dostává do tenisového klubu, jenž je ve skutečnosti spíše sektou, která své členy zdvořilým nátlakem nutí kupovat své produkty, zatímco káže o zkáze světa.
Další noc, jíž předchází napínavý souboj v pití alkoholu, se pak rozhoduje mezi třemi osudovými ženami, z nichž ani jedna pro něj již na první pohled není tou pravou a v následujícím díle se potom zaplétá do podivné války mezi dvěma staršími studenty, z nichž jeden je pravděpodobně bůh manželství a žádá po něm, aby mu sehnat zvláštní mycí houbu, která stojí asi tolik co luxusní vila.

Příběh staví na opakování a zároveň lehkém pozměnění několika situací, což je umožněno návratem hrdiny v čase k jeho prvním dnům na univerzitě. Každá epizoda shodně začíná přehnaně optimistickou představou Watashiho o bezstarostném vysokoškolském životě v obležení černovlasých krasavic a jeho zapsáním se do jednoho z mnoha nabízených klubů. Každodenní realita klubových aktivit, o níž můžeme i za použití velké dávky optimismu prohlásit jen to, že je k našemu hlavnímu hrdinovi poněkud nemilosrdná, však veškeré jeho nadějeplné představy velice rychle obrátí v prach.
V téměř každém díle se někde objeví také stará kartářka, která již chmurnou realitou zkrušenému hlavnímu hrdinovi předpovídá budoucnost za použití těch nejotřepanějších frází, jaké si jen dovedete představit, a díl od dílu za to k jeho nelibosti požaduje více a více peněz. 

Žádná epizoda se neobejde ani bez náhodného setkání Watashiho s o rok mladší spolužačkou Akashi, která je jedinou větou schopná zničit veškeré šance i sebevědomí dotírajících nápadníků, ale z nepochopitelného důvodu našla i přes jeho očividnou sebestřednost určité zalíbení právě ve Watashim, a zcela nedobrovolného setkání s Ozuem, stejně starým spolužákem, jehož jedinou životní misí jako by bylo uvrhovat Watashiho do ještě větší beznaděje.


Hlavní trio pak doplňují již osmým rokem studující Jougasaki, do sebe zahleděný vedoucí filmového klubu, a jeho milá Kaori, která je tak trochu bez života, stejně dlouho studující Higuchi, který s ním vede velmi velmi velmi dlouhou válku, jejímiž hlavními bojovými prostředky jsou nekonečné nejapné žertíky a drobné naschvály, a dentální hygienistka Ryouko, již v podnapilém stavu poněkud nezdravě fascinují dásně a další části lidského těla.
Bezejmenný hlavní hrdina, kterého pro nedostatek jiného jména všichni začali nazývat Watashi, svému fanoušky přiřknutému jménu dostává se ctí. Z naivního studenta, žijícího svými nerealistických představami, se v průběhu každé epizody nejen vnějšími okolnostmi, ale především jeho vlastním přičiněním znovu a znovu stává zkroušený a zahořklý pesimista, který sociálním vazbám přiznává nepatrný význam a mávnutím ruky zatracuje veškerou socializaci. Zatímco se ale Watashi trápí, divák si nemůže pomoci a jeho absurdními dobrodružstvími se dobře baví.
Náš hlavní hrdina je ale více než jen neohrabaným introvertem s akutním pocitem nedoceněnosti, který rád utíká ke svým fantaskním představám, protože realita se mu zdá ve své nepředvídatelnosti přespříliš děsivá. Kromě přehnané sebelásky oplývá i určitou morální zdrženlivostí a nadměrně vyvinutou schopností sebereflexe, jež je stejně humorná jako povědomá a která umožňuje, aby s ním divák i přes jeho sebestřednost, která snese porovnání snad jen s obvyklým egoismem hrdinek románků pro dospívající dívky, také soucítil.
Každá epizoda kousek po kousku poodhaluje charaktery všech důležitých postav a velmi dobře ukazuje, že v určitých sociálních situacích mají lidé v rámci snahy zachovat si svou tvář a zapadnout do kolektivu tendenci ukazovat jen určité (přijatelnější) stránky své osobnosti.
I přes detailní charakterizaci postav a propracovanou dějovou linku však chybí ten malý kousek, který by nám umožnil zcela se do příběhu ponořit. Dostat se do bodu, kdy mimo blikající obrazovku přestává existovat čas i prostor, kdy je divák nezpochybnitelnou součástí toho, co se na ní odehrává. Do bodu, kdy bychom za určité dílo obrazně položili život třeba i přes jeho nedostatky, protože k nám promlouvá na základě osobního zážitku, protože v hlavních postavách možná vidíme sami sebe. 

Hudební podkres je v kontextu se vším bláznivým, co se v seriálu stihne za jedenáct epizod odehrát, až překvapivě střízlivý. Melodie čerpající inspiraci z klasických skladeb jsou však dějem i rychlými monology Watashiho, který v tu chvíli připomíná spíše kulomet místo nábojů chrlící slova, občas utlačeny do pozadí, což je škoda, protože rozhodně stojí i za samostatný poslech.

Teskné, melancholické melodie, které jako by vypadly z dob Chopina, kde prim hrají smyčcové nástroje a klavír, odkazují k zahradním slavnostem a bálům velkých královských dvorů minulých století a doprovázejí Watashiho nabubřelé, přehnaně romantické představy o krásných dívkách s dokonalým vychováním, ruměncem na tváři a slunečníkem v ruce. Ještě tesknější, avšak nikdy patetické, melodie pak doprovázejí chvíle nejhlubší Watashiho beznaděje, kdy každé epizodní dobrodružství kulminuje. 

V repertoáru lze ale najít i rozpustilejší a krapet zlověstněji znějící skladby, kde se do popředí dostávají spíše dechové nástroje a které dávají tušit, že Watashiho optimistické představy pravděpodobně uspokojivého naplnění nedojdou. Pomyslnou hudební třešničkou na dortu je pak chytrými slovními hříčkami a metaforami protkaná skladba přednesená mistrem Higuchim. Kde jinde si totiž člověk poslechne tklivou (a vážně míněnou) píseň o hledání kruhu?

Pokud vás vždy zajímalo, kde vlastně končí možnosti animovaného média, pak jste na správné adrese. Masaaki Yuasa, ač ne tak známý jako Satoshi Kon, si již v anime průmyslu stihl vydobýt podobnou pověst experimentátora, který se nebojí porušovat zažité postupy a s vizuálním ztvárněním díla si opravdu vyhrát. V jeho podání vizuální stránka díla neslouží pouze jako prostředek k odvyprávění příběhu, ale jako samotný hybatel děje. Divoké barvy a vzory ve všech možných podobách a kombinacích, využití reálného prostředí, do nějž jsou animované postavy zasazeny, jejich extrémní zjednodušení a zvýraznění jejich určitých obličejových rysů a další postupy ze seriálu činí pastvu pro oko.

Yojouhan Shinwa Taikei je formálně naprosto dokonalé dílo, jež netradičními způsoby sděluje ono tradiční klišé, že cesta často bývá cílem, a proto bychom si ji při honbě za tím vysněným, do poslední čárky narýsovaným životem, který může být jen zatím neodhaleným zklamáním, neměli zapomenout užít. Představuje ne zcela zkompletovanou hádanku, v níž je možno i při několikátém sledování odhalit nové spojitosti, už jen proto, že je jich tam tak mnoho, že napoprvé není možné vše obsáhnout. Je to roztomile drzá, provokativně vychloubačná podívaná nabitá událostmi, informacemi a dialogem, při jejímž sledování si budete připadat jako na horské dráze. Nebo jako v nekonečné sérii pokojů o velikosti 4,5 tatami rohoží...

Hodnocení na MyAnimeList: 8.65

Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde, zde a zde

Rok vydání: 2006

Studio a režisér: Madhouse; Mamoru Hosoda

Žánr: dobrodružný, drama, romantický, sci-fi

Anotace:

Schopnost cestovat časem... Může být použita pro dobro lidstva a znamenat převratnou změnu nebo zneužita pro vlastní sobecké účely. Pokud se dostane do špatných rukou, mohou se dít hrozné věci.

Ale zatímco většina z nás o něčem takovém může jen snít, pro Makoto Kanno, jinak úplně obyčejnou školačku, se fantazie stává skutečností - jednoho dne prostě skočí zpět v čase. Nejdříve ani netuší, co se vlastně stalo, jakmile to ale zjistí, začne si s pomocí této schopnosti ulehčovat život. Vrací se do minulosti, aby změnila drobnosti, které jí pokazily den - pozdní příchod do školy, špatný výsledek z nečekané písemné práce či nechycený míč v baseballu.

V této době si ale ještě neuvědomuje, co všechno i takto nepatrnými změnami v časoprostorovém kontinuu může napáchat a že díky tomu může přijít o vše, co je jí drahé...

Nedá se říct, že by mě anime zklamalo, ale bohužel nemohu ani říct, že bych z něj byla tak nadšená jako mnozí jiní. Možná, že jsem od něj po všech těch nadšených recenzích očekávala příliš mnoho. Je to kvalitní, inovativní práce, plná dobrých nápadů a vtipných situací, ale po emoční stránce mě tohle anime jednoduše nedostalo, pořád jsem čekala, kdy přijde ten zlom, ale na závěr jsem bohužel musela smutně konstatovat, že Toki wo Kakeru Shoujo se na seznam anime, která mě dokázala položit na kolena, nedostane.

Celý příběh se na začátku jeví jako poměrně jednoduchý, postupně se ale všechno více a více zamotává, jak Kanno nerozvážně používá svou schopnost a skáče do minulosti. Ukazuje se, že i maličkosti, které změníme v minulosti, mohou fatálně ovlivnit nejen naši budoucnost.

Co musím ocenit je, že hlavní dějová linka se téměř nedá předvídat a některé zvraty mě opravdu překvapily. Čekala jsem oddechový romantický příběh, ale dostalo se mi spíše sci-fi komedie s nádechem romantického dramatu, což mi ani v nejmenším nevadilo, někdy mi ale ta sci-fi část přišla až příliš přitažená za vlasy a motiv jedné z postav stále považuji za velmi nelogický a slabý.

Na můj vkus také anime nechalo příliš nezodpovězených otázek. Otevřené konce mi povětšinu času nevadí, pokud to v kontextu s předchozími událostmi nepůsobí jako pěst na oko, a v tomto případě bych řekla, že anime filmu dokonce otevřený konec sluší. Jenže společně s ním se vynořuje mnoho otazníků, na něž anime neposkytuje žádnou ať už uspokojivou či neuspokojivou odpověď a celý příběh pak v tomto světle vyznívá poněkud nedomyšleně a nedotaženě. Ve mně konec anime upřímně vyvolal lehké rozčarování.

Také jsem nepochopila, co v anime dělala jedna z postav a doteď to nevím. Nedokážu ji nikam zařadit a mám pocit, že tvůrci ji tam nacpali jen proto, aby měl Makoto kdo vysvětlit, že právě skočila časem a že je to vlastně u dospívajících poměrně normální.

I přes to všechno jsem se ale u anime dobře pobavila, Makoto je trochu střelená a nejdřív koná a pak až myslí, a to vede k mnoha až absurdním a humorným situacím. Ty se ale postupně mění v nervy drásající a fatální. Tohle je právě jedna z věcí, díky které jsem byla ochotná přehlédnout ostatní chyby, anime ukazuje, a dělá to naprosto bravurně, co všechno se může stát, když si budete zahrávat s časem a měnit to, co se již stalo, i kdyby to třeba byly jen drobnosti. Zpočátku vám to bude ku prospěchu, ale postupně se stává nad slunce jasnější, že si tím zaděláváte nejméně na pořádný průšvih a zlomené srdce, ale v nejhorším případě na to, že vymažete ze světa lidi, které máte rádi a na kterých vám záleží, nebo dokonce sebe i s celou vaší rodinou.

Makoto jsem si oblíbila již v tu chvíli, kdy se poprvé zjevila na obrazovce, možná proto, že mi v něčem připomněla mě samotnou, také věčně všechno stíhám na poslední chvíli. Raději, stejně jako naše hlavní hrdinka, do školy poběžím, jen abych si mohla pár minut přispat. Líbila se mi její proměna, od lehkovážné dívky vyhýbající se odpovědnosti a nemyslící na následky během krátkého časového úseku dospěla v někoho, kdo ví, co chce a kdo si všechno promyslí, než začne konat.

Stejně rychle jako Kanno jsem si oblíbila i její dva kamarády - pohodáře Chiakiho a chytrého a pečlivého Kousukeho, který je z nich tří na počátku určitě tím nejrozumnějším. Když o tom tak přemýšlím, tak je poměrně neobvyklé vidět dívčí hlavní hrdinku mít za nejlepší kamarády kluky. Byla to rozhodně příjemná a osvěžující změna.

Ending mělo anime pěkný, většinou si na tento druh hudby tolik nepotrpím, ale anime tato hudba sedla a mně stejně tak. Jako by jejím prostřednictvím celý příběh tak trochu pokračoval dál. Stejně tak zbylý hudební doprovod anime padl jako ulitý a skvěle podpořil jeho celkovou atmosféru.

Film je ale skvostem hlavně co se týče kresby, celé prostředí je velmi detailní, zároveň si ale zachovává krapet pohádkový nádech. S prostředím potom kontrastují jednoduché postavy a vzniká tak něco naprosto jedinečného. Velmi mne také zaujaly sekvence, kdy Makoto cestuje zpátky časem, ty byly naprosto perfektní.

Abych to tak shrnula, anime nepopiratelně disponuje mnoha kvalitami, ale z mého úhlu pohledu také mnoha chybami, mezi ty větší řadím nedomyšlený příběh a chabou motivaci jedné z hlavních postav. Nejvíce mi ale vadilo to, že anime mě prostě nedokázalo okouzlit a naplno vtáhnout do příběhu, a to vnímám jako chybu ze všech největší. Je ale možné, dokonce velmi pravděpodobné, že u vás to bude jinak, takže kvůli mému krapet negativnímu hodnocení anime rozhodně nezatracujte.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.56

Vlastní hodnocení: 75%

_{Zdroje obrázků: zde a zde}

Rok vydání: 2003

Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon

Žánr: drama, komedie

Anotace:

Tři přátelé bez domova - Miyuki, děvče, které z domova uteklo, transvestita Hana a opilec Gin - najdou na Štědrý večer opuštěného novorozence, když se prohrabávají odpadky a hledají něco k snědku. Místo toho, aby ho donesli na nejbližší policejní stanici, rozhodnou se najít jeho rodiče a zjistit, proč ho nechali opuštěného mezi smetím. Jenže během pátrání po matce a otci malinké holčičky, kterou si pojmenovali Kiyoko, po celém Tokiu, jsou konfrontováni s vlastní minulostí a životy, jež se rozhodli opustit.

Vypadá to, že mám právě období Satoshiho Kona. Tenhle film se od jeho ostatní tvorby poměrně dost liší, neodbíháme nikam do alternativní reality, v anime nejsou žádné nadpřirozené prvky, je to hořkosladké drama ze života, okořeněné humorem lidí, co nemají co ztratit, jelikož už přišli úplně o všechno. A přesto je možné v něm najít Konův charakteristický rukopis.

Stejně jako v ostatních pracích tohoto výjimečného režiséra najdeme i zde propracované postavy, na které autor nahlíží s citlivým porozuměním a které nelze nemilovat i přes jejich chyby a špatné stránky, strhující příběh s nečekaným závěrem, krásnou kresbu a dechberoucí scenérie.

Tokyo Godfathers je tak trochu i vánoční film, jeho hlavní hrdinové na Vánoce ale nenahlíží jako na nějaký velmi speciální den, jediné podstatné je pro ně to, že dostanou polévku zadarmo a lidé vyhodí více jídla než obvykle. Obyčejný den se ale změní v neobyčejný, když najdou v odpadcích novorozence - holčičku. Každý jiný by je vrátil, Miyuki a Gin to dokonce navrhují, Hana ale protestuje a trvá na tom, že musí najít její rodiče a zjistit, proč opustili bezbranné dítě. A tak začíná jejich dobrodružná cesta, snad by se tomu dalo i říkat "roadtrip", jen trochu v menším měřítku.

Všechno se ale komplikuje, naši hrdinové jsou nuceni čelit svým životům, které opustili, a vyrovnat se s následky svého jednání v minulosti. Ani s naším nalezencem to není tak snadné. Musím říct, že mě velmi překvapilo, jak to s ním nakonec dopadlo, protože jsem to vůbec nečekala. Co tenhle režisér vážně umí, je všechno otočit o sto osmdesát stupňů přesně ve chvíli, kdy to nejméně čekáte.

Celým filmem se vine téma rodiny, pospolitosti, ale Kon to pojímá úplně jinak, než bychom čekali. Přece jen, komu z nás by se při slově rodina vybavili tři lidé bez domova starající se o dítě nalezené v odpadcích? A přesto to funguje. A funguje to skvěle. Žádné (tedy téměř žádné) klišé, žádné laciné působení na city a snaha vyždímat z diváka slzy za každou cenu.

Co mi na filmu ale trochu vadilo, bylo to neúměrné množství náhod, které se v něm odehrály. Nemyslím si, že zrovna Tokio by bylo tak malé město, aby v něm naši hrdinové na každém rohu narazili na své bývalé přátele či rodinu. Ale co já vím, vánoční čas je doba, kdy se odehrávají ty nejpodivnější věci a sám život je občas skutečně plný až neuvěřitelných náhod.

Ve filmu se pořád něco děje a jedna napínavá situace střídá druhou, napětí občas panuje i mezi našimi hlavními hrdiny, u nichž to sem tam vypadá, že jsou spolu jen proto, že nenašli nikoho lepšího a spojuje je jen to, že se všichni tři ocitli na ulici. A přesto spolu nakonec vždycky nějak vyjdou.

Anime má velmi specifický humor, který nemusí sednout každému, je velmi cynický a občas by se mohlo zdát, že až necitelný, ale není tomu tak. Mně osobně se trefil do noty, a já se tak smála každou chvíli. Často jsem ale naši podivnou trojku i litovala a občas se na ni dokonce zlobila a spílala jí za zbytečné chyby. A ke konci jsem se nemohla ubránit podivnému výrazu, ve kterém se mísil smích i smutek. Byla jsem šťastná, že se všechno přeci jen nějak vyřešilo a smutná, že musím Hanu, Miyuki a Gina opustit.

Ač jsem si myslela, že se tak nestane, tihle tři mi opravdu přirostli k srdci. Rozhodně jsem nesouhlasila se vším, co udělali v minulosti a co dělali nyní, ale nemohla jsem si pomoci a starala jsem se o ně. Záleželo mi na nich, chtěla jsem, aby konečně dosáhli štěstí a života, po kterém toužili. Aby vyřešili všechny své problémy. Opravdu jsem k nim přilnula.

Jak Miyukina, tak i Hanina i Ginova osobnost byly propracovány do nejmenších detailů, ale jejich povaha nám byla odhalována po kousíčcích, stejně jako jejich minulost a problémy. Nic nevypadalo uspěchaně či uměle, celou dobu jsem měla pocit, že jsou to lidé jako my, co mají potíže stejně jako my. A co se je nějak snaží vyřešit, co se snaží ze všech sil, ale ne vždy jim to vychází.

Nedokážu říct, který z bezdomovců byl mým nejoblíbenějším, jako uzavřená skupinka fungovali nejlépe. Zbožňovala jsem vtipné hádky Miyuki a Gina o naprosto bezvýznamných věcech a Hanu, snažící se je všemožnými prostředky uklidnit. Zamilovala jsem si Miyukin nakvašený výraz i rozněžnělou Hanu, rozplývající se nad Kiyoko.

Hudební doprovod k anime sice není úplným mistrovským dílem, ale je pěkný, skvěle doplňuje jednotlivé scény a anime vystihuje také více než dobře. Je jako samotní hrdinové, trochu podivný, trochu k smíchu, trochu k zakroucení hlavou a pomyšlení, co se vlastně děje a proč.

Kresbu mají Tokyo Godfathers opravdu nádhernou, nad tím se snad už ani nebudu pozastavovat, protože snad každé Konovo dílo je zárukou dechberoucích scenérií, překrásných obrazů, prokreslených detailů, perfektně vystižených obličejů hlavních postav a emocí, které se v nich zrcadlí. Co více dodat?

Anime bych tentokrát doporučila úplně všem, je to příjemná, ale stejně kapku netradiční podívaná. A pokud vás zajímá práce Satoshiho Kona a nechcete, aby vás skolil šok, až se něco rozhodnete zhlédnout, začněte s tímhle, je to dokonce naprosto ideální.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.28

Vlastní hodnocení: 85%

_{Zdroje obrázků: zde a zde}

Rok vydání: 2001

Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon

Žánr: drama, dobrodružný, historický, romantický

Anotace:

Blíží se sedmdesáté výročí Studia Gin'ei a při této příležitosti je režisér Genya Tachibana pověřen natočením dokumentu o něm. Kvůli tomu i se svým kameramanem cestuje do chaty skryté v horách, aby vyzpovídal ikonu svého mládí, tajemnou Chiyoko Fujiwaru, která byla od třicátých do šedesátých let dvacátého století hlavní hvězdou studia a která od té doby neposkytla rozhovor.

Až nyní je ochotna hovořit o svém životě a rolích, jež ji proslavily. Jak Chiyoko nostalgicky vzpomíná na svou hereckou kariéru a první lásku, Tachibana a jeho kolega najednou zjišťují, že se ocitli na okouzlujícím a vzrušujícím výletě časem. Filmové role a osobní vzpomínky Chiyoko se proplétají s přítomností a stírají rozdíly mezi realitou a fikcí.

I tento anime film se pojí se jménem Satoshiho Kona, a právě proto jsem k němu již od začátku přistupovala s vysokým očekáváním. A možná právě proto jsem po jeho zhlédnutí byla lehce zklamána. Mezi průměrnou či lehce nadprůměrnou tvorbou bude Millennium Actress vždy vyčnívat, ale dle mého názoru to tenhle režisér umí lépe a již několikrát mě o tom přesvědčil.

Mnoho lidí tento film považuje za vrchol jeho tvorby, já bych jim ale oponovala a za Konova nejlepší díla bych označila Perfect Blue a Papriku. U těchto filmů je dovedné mísení reality a fikce jen jednou z ingrediencí, u Sennen Joyuu na něm stojí celý příběh, nebýt ho totiž, dostali bychom poměrně obyčejné vyprávění o dívce, ženoucí se za tajemným cizincem, do nějž se zamilovala. Navíc zde toto mísení dělá občas více škody než užitku a místo toho, aby byl divák jen mírně zmaten, v ději se ztrácí.

Přece jen to ale není tak zlé, jak by se z mých předchozích řádků mohlo zdát, většina sekvencí je zajímavá a napínavá, režisér dovedně pracuje s tempem příběhu, jednou se s Chiyoko ocitáme mezi samuraji, potom zase v Kjótu v době největší slávy gejš a vše pak zakončíme sci-fi příběhem z daleké budoucnosti, jednotlivé éry navíc odráží emoce Chiyoko a pokaždé se jimi dovedně vine i romantická linka.

Anime ukazuje jednotlivé historické éry i vývoj japonského filmu, tyto reference ale nejvíce ocení lidé, co už o japonské hrané filmografii či dějinách něco vědí. Já osobně jsem kvůli tomu mnoho věcí jistě plně nedocenila, což se bohužel bude odrážet i na mém výsledném hodnocení.

Co jsem ale ocenila, byl dojemný a akurátní závěr, který osvětlí nejen tu nejpalčivější otázku a to, zda-li se Chiyoko nakonec setkala se záhadný cizincem, ale nabídne i jedno velkou moudro. Divákovi ho necpe, jen ho tak lehce naznačí jako jednu z možností. Já osobně si myslím, že kdyby ho znalo více lidí, život by byl o hodně veselejší.

Při závěru jsem měla na krajíčku a jen tak tak jsem se ubránila slzám, film ale rozhodně nehraje lacině na city a nesnaží se diváka dojmout za každou cenu. Všechno přijde samo a citlivé povahy by si kapesník možná přece jen nachystat měly.

Problém jsem měla i s motivací hlavní hrdinky. Nevím, kolik lidí by se rozhodlo stát hercem/herečkou jen proto, aby se mohlo potkat s cizincem, kterého poznali před třemi hodinami a kterého očividně stíhá policie. Vše mi přišlo příliš uspěchané a zbrklé a to, že hrdinka byla mladá a naivní jako uspokojivé vysvětlení nadcházejícího dění rozhodně neberu.

Musím říct, že jsem se s ní většinu času nemohla v průběhu filmu ztotožnit a často jsem nechápala její jednání. Konovy hrdinky jsou obecně emočně nestabilní a často se chovají iracionálně až paranoidně (výjimkou je snad jedině Paprika), ale obvykle to je prostě součást příběhu a já si nemohu pomoci, abych je nelitovala a strachuji se, jak to s nimi dopadne. Tady mě to spíše bilo do očí.

Mnohem více jsem si oblíbila režiséra Tachibanu s jeho komicky nekritickým obdivem k Fujiwaře, hrdinským komplexem a jeho obdivuhodnou schopností obléci se špatně do každé éry, ve které se s Chiyoko ocitnou, na což ho vždy svým cynickým způsobem upozorní až jeho kameraman. Nabízí se nám u této postavy až paralela se samotným Satoshi Konem.

O tajemném cizinci není moc co říci, není nám ukázána ani jeho tvář, ale právě to podněcuje divákovu zvědavost. Záhadný cizinec funguje také jako katalyzátor děje, díky němu se všechno rozbíhá.

Co na Millenium Actress také rozhodně musím ocenit, je krásná hudba, kterou měl opět na starosti Susumu Hirasawa, dvorní skladatel Satoshi Kona. Od prvních melodií až po ending jsou to všechno nádherné kousky, které skvěle doplňují děj a dokážou probudit emoce a já jsem si poměrně jistá, že by dokázaly fungovat samostatně.

Kresbu má anime nádhernou, ale to už snad ani nemá smysl zmiňovat, to už jsem u Satoshiho Kona a studia Madhouse začala považovat za samozřejmost. Tentokrát se všichni, kdo se na anime podíleli, určitě museli vyřádit, Sennen Joyuu má mnoho krásných a zajímavých lokací, které jsou výborně zpracovány.

Jak už jsem se zmiňovala na samém začátku, mezi průměrnou a lehce nadprůměrnou produkcí bude toto anime zajisté vyčnívat z davu, ale mezi ostatními Konovými filmy dle mého názoru tolik neoslní. Jak si film užijete ale opravdu záleží i na tom, jak vám sedne námět, jednotlivé postavy, tempo a styl vyprávění a mnoho dalšího, zda jste již od Kona něco viděli či nikoliv. Mně to tentokrát tolik nesedlo, a proto musím jít se svým hodnocením trochu dolů.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.35

Vlastní hodnocení: 75%

_{Zdroje obrázků: zde a zde}

Rok vydání: 1998

Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon

Žánr: drama, psychologický

Anotace:

Mima Kirigoe, členka populární dívčí hudební skupiny CHAM!, se po několika letech úspěšné kariéry rozhodne skončit se zpíváním, aby se mohla stát herečkou. Většina jejích fanoušků ale s tímto rozhodnutím nesouhlasí a nechce, aby se Mima věnovala herectví. Především jeden z nejhorlivějších obdivovatelů populárního idolu, která sám sebe nazývá Me-Mania, je rozhodnutý udělat cokoliv, aby se opět vrátila ke zpívání.

Najednou jeden po druhém jsou brutálně zavražděni lidé Mimě blízcí a ona sama začíná ztrácet schopnost rozlišit, co je realitou a co se odehrává pouze v její emocemi rozhárané mysli...

Asi už si musíte myslet, že nic jiného než Konovu tvorbu v poslední době nesleduji a vlastně máte pravdu. Tohle je ale bohudík pro vás a bohužel pro mě poslední jeho dílo, které budu recenzovat, jelikož nic jiného již bohužel natočit nestihl. Jeho tvorbu jsem nevědomky začala sledovat od konce - nejdřív jsem viděla Papriku, pak Tokyo Godfathers a Sennen Joyuu, takže se mi zdálo správné zakončit to s jeho prvním filmem.

Přestože se jedná o jeho první samostatný režisérský počin, Perfect Blue v ničem nezaostává za Konovými pozdějšími díly, řekla bych, že v jistých ohledech dokonce své mladší bratříčky a sestřičky předčí. Po celou dobu sledování tohoto anime jsem byla napjatá jako struna a mé mozkové závity pracovaly na plné obrátky. Stejně mě ale závěrečné rozuzlení šokovalo a velmi překvapilo.

Příběh se možná dle anotace může zdát skoro až jednoduchý, to je ale opravdu jen první zdání. Všechno se totiž zamotává již od prvních minut a můžete mi věřit, když řeknu, že si nebudete jisti tím, kdo je kdo a dokonce ani tím, kde se právě s Mimou nacházíte. Aby toho totiž nebylo málo, ve filmu se prolínají dvě roviny - skutečná realita se skutečnou Mimou a potom realita zdánlivá, kterou vytvářejí filmy, v nichž naše hlavní hrdinka hraje.

Největší zádrhel a největší divácký požitek ale nastává, když se tyto dvě roviny začnou díky Mimině rozhárané psychice slévat. A máme tu našeho klasicky neklasického Satoshiko Kona, využívajícího alternativních realit, prolínání časů i dob a užívajícího si matení diváků. Nemusíte se ale bát, pokud jste již od něj něco viděli, jak už mé přízvisko naznačuje, Kon sice často používá podobných prostředků, avšak nikdy z toho nevyjde to samé, pokaždé je výsledek úplně jiný a pokaždé je to skvělé.

Perfect Blue stojí na dvou pilířích, na propracované zápletce a příběhu celkově a samozřejmě charakterech. Rozhodně to není anime pro děti ani slabší povahy. Je to jedno z nejvíce znepokojivých a temných děl, jaká jsem kdy viděla. Ukazuje svět showbyznysu se všemi jeho temnými zákoutími a negativními stránkami, nahlíží za jeho pozlátko a strhává nám všem růžové brýle. Ukazuje posedlé fanoušky, sledující každý krok svého idolu, fanoušky, idealizující si své oblíbence, myslící si, že tu či onu zpěvačku nebo herečku vlastní, ale zároveň fanoušky schopné je zavrhnout během několika minut, když udělají něco, s čím nesouhlasí.

Strhává masku hodných podporovatelů manažerům těchto idolů. Ve skutečnosti jsou to lidé, snažící se umělce, kteří se jim upíšou, prodat za každou cenu. Neptají se je na jejich názor, nezajímá je, jak se cítí. A nakonec ukazuje i samotné hvězdy, závislé na vůli a nevůli svých fanoušků a obdivovatelů, hvězdy, které bývaly normálními lidmi, ale pod tlakem se z nich staly křehké, citově labilní osoby, chtějící tak moc uspět, že je nezajímá, co budou dělat či čeho se stanou součástí, hlavně že budou vidět. Tak jako Mima, která kvůli získání slávy a opětovné popularity souhlasí i s natočením scény, v níž bude její postava znásilněna, či snímků, na nichž je polonahá.

Mima je odstrašujícím případem toho, jak se z poměrně normální osoby může krůček po krůčku stát zdeptaný člověk, zralý na psychiatrickou léčebnu, který nedokáže rozlišit, co je realita a co je výplod jeho fantazie. Vidíme, jak hlavní hrdinka postupně začíná pochybovat o svých rozhodnutích, o své kariéře, lidech kolem ní a nakonec i sama o sobě a svých smyslech, jež si s ní nepěkně pohrávají. Vidíme, jak přichází o nevinnost a jak je ochotná klesat čím dál níž a níž. Nakonec je na tom tak špatně, že ani neví, kde se právě nachází a zda je právě Mimou či nějakou ze svých postav. Halucinace ji pronásledují na každém kroku.

Nejděsivějším na tom všem je ale to, že se to může stát každému z nás. Satoshi Kon nám nepředstírá situace z říše fantazie, ale situace, které by se klidně mohly stát realitou, pokud by se všechno sešlo dohromady stejně jako v případě Mimy. A z toho mrazí.

Anime jako obyčejně všechny anime filmy postrádá opening, bohatě je to ale vynahrazeno zbylým hudebním doprovodem, který nemohl být vybrán lépe. Už jen z něho samotného mi běhal mráz po zádech a vstávaly vlasy na hlavě. Navozoval mi pocit tísně a paranoiy a být v Mimině kůži, zblázním se mnohem dříve než ona.

Anime je staršího data vydání, takže je poměrně jasné, že graficky se nemůže rovnat dílům vycházejícím tento rok. Na svou dobu má ale animaci velmi solidní a co se týče kresby, obstojí i ve srovnání s o něco mladšími filmy či seriály. U studia Madhouse je ale takovýto standard již samozřejmostí.

Perfect Blue rozhodně stojí za zhlédnutí, nedoporučovala bych ho ale sledovat ve večerních hodinách, pokud chcete v noci zamhouřit oko. Je to jeden z nejlepších filmů, a to nejen těch animovaných, jaké jsem měla tu čest vidět. Více než dovedně mísí realitu s fikcí a pohrává si s divákem jako kočka s myší. Má zajímavou hlavní hrdinku, propracované charaktery a konec, který vás nechá v ohromení. Co víc si od anime přát?

Hodnocení na MyAnimeList: 8.11

Vlastní hodnocení: 95%

_{Zdroje obrázků: zde a zde}

Rok vydání: 2000

Studio a režisér: Madhouse; Takashi Watanabe

Žánr: drama, horor, mysteriózní, nadpřirozený, pschologický

Anotace:

Jednoho dne zasáhl jedno nejmenované japonské město podivný sloup světla. A od té doby už nic nebylo takové jako předtím. Někteří až doposud naprosto normální lidé na sobě začali pociťovat změny, získali zvláštní schopnosti. Objevily se případy záhadných zmizení i brutálních vražd. Nikdo neví, co se vlastně děje, odpověď však možná zná tajemná bytost, o níž si studenti středních škol jen šeptají, Boogiepop...

Tohle anime pro mě nebylo láskou na první pohled, vlastně ani na druhý ne. Poprvé jsem jeho sledování dokonce po několika minutách vzdala, odradila mě veskrze ponurá atmosféra, množství faktů, jimiž mě autoři zahltili, i obraz, který vypadal, jako by ho někdo přelepil hnědou izolepou. Přesto mě k němu něco stále táhlo, a tak jsem mu nakonec dala druhou šanci. Tentokrát se co se týče udržení mé pozornosti zadařilo, ale ani tak nemohu říct, že bych byla úplně nadšená. Na druhou stranu vlastně ani nevím, jestli je Boogiepop wa Warawanai vůbec dílo, z něhož byste mohli být takříkajíc odvázaní či si ho zamilovat.

Tohle anime totiž ukazuje ty nejhorší lidské vlastnosti, poukazuje na lidské chyby a slabosti, odkrývá naši přetvářku. Častokrát se tváříme, kolik toho neděláme pro ostatní lidi a jejich dobro, aby se nakonec ukázalo, že je za tím náš prospěch. Předstíráme, že jsme nad něčím povzneseni, přitom se jen usilovně snažíme na to nemyslet. Myslíme si, že tím, co děláme, ostatním pomáháme, ale ve skutečnosti jim svou činností ubližujeme, jen to nevidíme.

Boogiepop ale neříká, že se nemůžeme změnit, být lepšími. Navádí nás na cestu, jak se vyrovnat se životem, jak ho přijmout takový, jaký je, nejen s tím dobrým, milým a veselým, ale i s tím zlým, nemilosrdným a krutým. Některé věci jsou nevyhnutelné, některým jsme možná mohli předejít, ale teď nezbývá, než jít dopředu, takové nám nabízí poselství.

Tahle zpráva je zabalená v lákavém obalu mysteriózna a záhadných událostí odehrávajících se v jednom nejmenovaném japonském městě, které bylo zasaženo podivným sloupcem světla, jenž narušil poklidný běh života jeho obyvatel, a předávána pomocí jednotlivých charakterů. Příběhy některých se táhnou přes několik epizod, jiné jsou dopovězeny za jedinou a některým je věnována jen letmá pozornost.

Tady ale narážíme na první kameny úrazu, Boogiepop Phantom se postavami skutečně jen hemží, každou epizodu jsou představeny alespoň dvě tři nové, takže ke konci jich je určitě alespoň ke čtyřiceti a pamatovat si je všechny se stává zhola nemožným úkolem. Často také do poslední chvíle není možné odhadnout, která z postav bude tou nejdůležitější, které se ještě objeví a které mají jen malou roli, jména se začnou míchat a můžete mi věřit, že po několika dílem jsem chvílemi nepoznávala ani hlavní postavy, natož abych rozlišila zbytek. Anime je opravdu náročné na pozornost, já si dokonce musela udělat tabulku charakterů, abych se vůbec orientovala, a to se mi ještě nikdy nestalo.

Dalším problémem, jenž byl pravděpodobně vinným za to, že jsem anime poprvé odložila, se stala první epizoda věnovaná v porovnání s ostatními postavami nepříliš zajímavé hrdince, jejíž příběh ve výsledném obraze nehraje příliš velkou roli a sloužil pouze k uvedení dvou důležitějších, které se objevily ke konci epizody.

Anime v podstatě pokrývá děj všech novel Boogiepop universa, většinu z nich ale jen velmi povrchně. Autoři v průběhu epizod sledujícímu podstrčí mnoho vodítek, většina z nich se ale dá považovat spíše za náznaky, naťuknutí, která divákovi neznalému novel bohužel nestačí k plnému pochopení celého příběhu. Korunu všemu pak nasadí prapodivný konec, neladící ke zbytku příběhu nejen svým obsahem, nýbrž i svou atmosférou a vizuálním zpracováním. Zklamání z něj je o to větší, že celých jedenáct epizod jsme napínáni a lákáni, je nám slibován konec, v němž se konečně dozvíme, jak to všechno zapadá do sebe, abychom nakonec zjistili, že se nám půlka dílků ze skládačky poztrácela.

Naštěstí jsou tu ještě příběhy jednotlivých postav, které jsou brilantní. Obsahují mnoho zajímavých myšlenek a do podrobna rozpitvávají lidskou povahu a lidské nešvary. Obnažují skutečné lidské pohnutky skrývající se za mlhou dobročinnosti. Ocenila jsem i propojení jednotlivých epizod a vyprávění pomocí postav, když už se to autorům nepovedlo všechno sesumírovat do jednoho celistvého příběhu, a nahlížení na ty samé události z několika úhlů pohledu, pokaždé očima někoho jiného.

Opening na první poslech příliš nezaujme, ale v kombinaci s tím, co se děje v anime, se stává znepokojujícím, melancholickým, skoro až uchvacujícím. Každý další poslech nabízí novou zkušenost, navíc je to příjemné vybočení ze všech růžových, sladkých a někdy více než krapet uječených openingů. Ending se nese v energičtějším duchu, dobře se poslouchá a na rozdíl od openingu vám přiroste k srdci na první poslech.

Výtvarné zpracování tohoto anime je rozhodně velmi zvláštní, vše se nese v tmavých, ponurých barvách, jako byste se na svět dívali přes zašpiněné sklíčko. Ani postavy nejsou zobrazovány jako přehnaně pohledné, občas jsou spíše až ošklivé. Chvíli to sice trvá, ale i v tomto ztvárnění lze najít jakousi poetiku, stačí jen vydržet a nenechat se odradit.

Boogiepop Phantom osciluje mezi dramatem a hororem s prvky nadpřirozena, bohužel ale občas neví, čím by byl raději. Příliš mnoho je ponecháno bez řádného vysvětlení a mnoho je jen naznačeno, takže pokud si chcete anime vychutnat více než já, obeznamte se nejdříve alespoň letmo s novelami a dávejte dobrý pozor, aby vám nic neuteklo.

Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde

Rok vydání: 2009

Studio a režisér: Madhouse; Tetsurou Azaki, Morio Asaka, Atsuko Ishizuka, Shigeyuki Miya, Ryousuke Nakamura, Kotono Watanabe

Žánr: drama, historický, psychologický, seinen

Anotace:

Aoi Bungaku je souborem šesti adaptací moderní japonské literatury. V centru prvního příběhu nazvaném No Longer Human stojí mladý muž, neschopný začlenit se do společnosti. Muž, jenž nechápe lidi a neví, co je to lidskost.

In Forest, under Cherries in Full Bloom je příběhem o banditovi, postrachu lesů, který jednoho dne unese okouzlující a tajemnou cizinku a donutí ji, aby si ho vzala za muže. Za její krásnou tváří se ale skrývá mnohem víc...

Kokoro vypráví o dvou kamarádech z dětství studentovi a mnichovi, které rozdělí láska ke stejné dívce.

Run, Melos - dramatik dostane za úkol napsat hru inspirovanou antickým příběhem o Melosovi. V průběhu psaní se vyrovnává s vlastními pocity zrady namířenými proti jeho příteli z dětství. Je horší být tím, kdo čeká, nebo tím, kdo nechává ostatní čekat?

Spider's Thread je příběhem o skrz naskrz prohnilém a krutém banditovi jménem Kandata, který nemá slitování vůbec s nikým. Těsně před svou smrtí ale ušetří pavouka...

Hell Screen vypráví o malíři, pověřeném císařem, aby vyobrazil krásy jeho říše na stěnu jeho budoucí hrobky. Malíř ale všude vidí jen strach, teror a utrpení...

Aoi Bungaku se jako celek hodnotí jen velmi těžko, neobsahuje totiž jen jeden celistvý příběh, pod tímto názvem se skrývá rovnou šest adaptací nejznámějších a nejoceňovanějších japonských novel devatenáctého a dvacátého století, které jsou již v Japonsku považovány za klasickou literaturu. Tato charakteristika a dospělí protagonisté jsou také to jediné, co jednotlivé příběhy spojuje.

Prvním příběhem, který byl také nejštědřeji dotován co se epizod týče, je No Longer Human, adaptace autobiografického románu Osamu Dazaie, jenž krátce po jeho dopsání spáchal sebevraždu. Hlavními tématy čtyřdílného anime jsou izolace, neschopnost hlavního hrdiny přizpůsobit se i jeho komplikované vztahy se ženami.

Každá epizoda ukazuje odlišnou část jeho života, trochu problematické je ale to, že tyto části na sebe příliš nenavazují, jsou to spíše výňatky, útržky z jednotlivých období, z nichž se celý obraz skládá jen velmi těžko. K úplnému pochopení je třeba se alespoň letmo seznámit s novelou. Protože si ale myslím, že anime má sloužit i jako odrazový můstek k japonské literatuře a jejímu pochopení, adaptace, která neříká úplně vše, nemusí být nutně na škodu.

No Longer Human je doprovázen překrásným hudebním doprovodem, který pomáhá dotvářet melancholickou atmosféru a pomáhá nám lépe si představit, jak se hlavní hrdina cítí. V tomto směru je rozhodně nejpůsobivější scéna ze třetího dílu, kdy hrdina leží ve sněhu a přestává bojovat jak sám se sebou, tak i se světem, všemu se poddává, aby pak byl ještě jednou zachráněn. Ztvárnění hrdinových psychóz a depresí i jeho boj s nimi mi přišly velmi netradiční. V tomto ohledu má animované médium zcela jistě navrch před svou knižní předlohou.

Druhý příběh se zdánlivě nese v odlehčenějším tónu, první minuty jako by vypadly z nějaké komedie či akčního anime, již první záběry na sakurové stromy zlověstně se kývající ve větru ale dávají vědět, že máme co do činění s něčím temnějším a hlubším, než by se na první pohled mohlo zdát.

In Forest, under Cherries in Full Bloom je rozporuplná směs rozverného a děsivého, kterou ne každý stráví. Tu se nese v žertovném tónu, aby o chvíli později zahrála na vážnější strunu. I hlavní hrdina je plný rozporů - je sice obávaným banditou, který si podmanil celé lány lesů, ale přitom má strach právě z třešňových stromů, jež jsou podle něj nositelem špatných zpráv, zvlášť když jsou v plném květu. Ani druhá ústřední postava a zároveň katalyzátor děje není bez kontrastů. Okouzlující cizinka se možná jeví jako křehká květinka, za její krásnou tváří se ale skrývá mnohem víc.

Není pak žádným překvapením, že hrdinovy špatné předtuchy se vyplní, způsob, jakým se tak stane, je ale nepředvídatelný a v kontextu s předcházejícími žertovnými chvílemi pak konec působí ještě temněji. Stručně řečeno, závěrečné minuty příběhu opravdu stojí za to.

Kokoro se od své literární předlohy odlišuje ze všech šesti adpatací nejvíce, ani v tomto případě to není na škodu. Naopak. Na rozdíl od původního příběhu se nám zde dostává i pohledu z druhé strany, který nás nechá přemítat, kdo má vlastně pravdu a díky němuž musíme přehodnotit i svůj názor na to, jak se celá událost odehrála. Kokoro nedává na nic jasnou odpověď, a tak zůstává především na divákovi, aby si vše přebral. Je to rozhodně dílo, které může být viděno několikrát. Velkou roli ve vyprávění hraje i krásná hudba, jejíž použití je velmi promyšlené.

Hashire, Melos! aneb Run, Melos! hodnotím i přes jeho nezpochybnitelné kvality, kterými je například zajímavé prolínání dvou příběhů, nejhůře. První ze dvou epizod mi přišla vyloženě nezáživná, druhá pak přehnaně melodramatická. Velkolepá gesta i dramatické monology jsem schopna překousnout v podání antických hrdinů i antagonistů, ale když pak to samé předvádějí postavy o mnoho století později, působí to na mě spíše úsměvně až pateticky.

V příběhu bylo na mě také až příliš nesrovnalostí, nechápala jsem, proč ústřední postava nejela navštívit svého přítele dříve, ale odhodlala se k tomu až po dvaceti letech za daných okolností, proč si raději nesla tíhu nezodpovězených otázek a nekonečných proč, když odpovědi byly celou dobu na dosah ruky. Stačilo nasednout do vlaku.

Spider's Thread se od předchozích děl velmi odlišuje i proto, že původní dílo Ryunosukeho Akutagawy je vlastně pohádkou pro dospělé. Nenajdete v něm propracované charaktery či zápletky, ale spíše inovativní vizuály a práci s animovaným médiem jako takovým. Anime ukazuje, že peklo nemusí vypadat jako temná jeskyně páchnoucí sírou, kde se hříšníci smaží v kotli. Peklo může být plné barev, zaplněné lidmi i zvuky. Ty vám ale nedají pokoj a neustále vám budou připomínat vaši vinu, dokud z toho nezešílíte.

První půlka není příliš záživná, opětovně zobrazované vraždy nevinných obyvatel Kandatou se brzy omrzí, druhá půlka je na tom však již podstatně lépe právě díky zajímavému ztvárnění. Konec pak ukazuje, že lidé se nemění. Sobec zůstane sobcem. Zločinec zločincem.

Hell Screen je adaptací dalšího z děl Akutagawy, tvůrci v tomto případě byli tak odvážní, že ji zasadili do stejného prostředí jako Spider's Thread, ačkoliv v originále tomu tak není, a symbolicky tak tyto dvě díla propojili. Příběh se proti originálu také posunul krapet jinam, jako divákovi mi to ale nevadilo, spíše jsem tuto změnu uvítala.

Ani v tomto případě není cílem hlubokomyslná sonda do mysli hlavního hrdiny, jímž je v tomto případě malíř, nýbrž experiment s médiem a především pak snaha o ohromující ztvárnění výsledného díla, jež malíř dostal od císaře za úkol namalovat.

Hell Screen má na rozdíl od předcházející adaptace svižnější tempo a vyvarovalo se i opakujících se záběrů, a proto ho i přes předvídatelný konec hodnotím ještě o něco lépe než předchozí zmíněné.

Kéž by tvůrci trochu více riskovali a nesázeli pouze na osvědčené koncept, pak totiž vznikají díla jako Aoi Bungaku. A přestože žádná z adaptací není bez chyb, je to kvalitní a zajímavá podívaná, plná neotřelých nápadů a invence. A sama za sebe mohu říct, že mě určitě k přečtení knižních předloh nalákala.

Hodnocení: 80%

Zdroje obrázků: zde a zde

Rok vydání: 2004

Studio a režisér: Madhouse; Satoši Kon 

Žánr: drama, mysteriózní, psychologický, thriller

Anotace:

Stvořitelka populární plyšové hračky Maromiho Sagi Tsukiko se probouzí do nového pracovního dne. Blíží se termín odevzdání návrhu na novou hračku a všichni doufají, že se stane ještě oblíbenější než Maromi, jenže Tsukiko má autorský blok a nedokáže vymyslet vůbec nic. Za celý den zmuchlá tucty nepovedených návrhů.

Když se pak večer vrací již po setmění domů, vyděsí ji bezdomovkyně, která se vyhrabe z hromady odpadků. Sagi zpanikaří, dá se na útěk a zastaví se až na opuštěném parkovišti. Tam se stane první obětí útoku záhadného chlapce s pálkou.

Později na policii vypovídá, že to byl kluk ze základní školy, jezdící na kolečkových bruslích, a v ruce třímal zkřivenou zlatou baseballovou pálku. Vyšetřování tohoto napadení se ujímají dva nejschopnější detektivové na stanici, jejichž cílem je dopadnout pachatele co nejrychleji, a zabránit tak dalším útokům. Jenže případ postupně začíná nabobtnávat do nepředstavitelných rozměrů, stávajíc se čím dál podivnějším, a vyšetřovatelé zjišťují, že si zřejmě ukousli příliš velké sousto...

Anime jsem se rozhodla sledovat především z toho důvodu, že se jedná o dílo jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů - Satoshiho Kona, jehož jméno se pro mě již stalo sázkou na jistotu a zárukou neopakovatelného diváckého zážitku s každým jeho novým dílem. S tímto režisérem jsem se poprvé seznámila prostřednictvím filmu Paprika, jenž mě nadchnul, potom jsem viděla soubor tří filmů Memories, kdy za scénářem první částí stál opět on, a to už jsem byla naprosto okouzlena. Bylo mi jasné, že se stopáží filmu to Satoši Kon vážně umí, ale velmi mě zajímalo, jak si poradil s formátem seriálu. A rozhodně jsem nebyla zklamaná.

Mousou Dairinin dostojí svému názvu již od samého začátku, v první epizodě sledujeme, jak se obyčejný den jedné ilustrátorky změní v noční můru během několika minut. Perfektně zvolený hudební doprovod dává divákovi vědět, že to není je Sagina paranoia, co ji ohrožuje. Od této chvíle film neustále udržuje divákovu pozornost a nedá mu ani na chvíli vydechnout. Nutí ho přemýšlet a pozorně sledovat, zkoušet dávat dohromady jednotlivé dílky celé skládačky, což rozhodně není lehké, jelikož se do ní s každou další epizodou přidávají nové a nové kousky.

Zezačátku je anime velmi kompaktní a každý díl navazuje přesně tam, kde předchozí skončil, ale postupně se děj více a více tříští až jsou jednotlivé díly zdánlivě spojovány pouze postavou chlapce s pálkou. V závěru se opět navracíme k hlavní dějové lince a až tehdy se ukazuje, že to do sebe skutečně všechno zapadá a že osudy jednotlivých hrdinů byly propojené již od samého počátku.

Seriál zaujme i použitím rozmanitých vyprávěcích postupů, jedna z epizod je třeba takový "roadtrip" tří lidí, kteří se seznámili přes internetové fórum pro sebevrahy, ale jelikož se jim na výletě stále nedaří umřít, rozhodnou se požádat o pomoc právě chlapce s pálkou. Další díl zase sleduje několik sousedek, jež si pomocí retrospektivy vyprávějí o každém jen trochu podivném úmrtí, přisuzujíc ho okamžitě již jmenovanému. A to je jen zlomek toho, co v anime můžete najít. V závislosti na epizodě se navíc mění i kresba a styl animace, takže kromě jiného je Paranoia Agent i pastvou pro oči, přestože byl vydán již v roce 2004.

Satoshi Kon se specializuje především na díla s psychologickým podtextem a thrillerovým nádechem, proto ani v tomto případě není překvapením, že z příběhu původně se tvářícího pouze jako detektivka s nádechem tajemna se nakonec vyklube surrealistické dobrodružství detailně zkoumající lidskou povahu. Mousou Dairinin se zabývá mnoha tématy, o kterých se příliš nemluví, a své hrdiny staví před těžká rozhodnutí a životní situace. Dotýká se problematiky prostituce, psychologických chorob, hledání vlastní identity, krize osobnosti i pohlcení mysli iracionálním strachem.

Menším zklamáním pro mě byl těsně po zhlédnutí úplný konec anime, čekala jsem obsáhlejší, možná trochu více propracované vysvětlení toho všeho. Jak se mi to ale rozleželo v hlavě, došla jsem k závěru, že všemi omílané v jednoduchosti je krása, platí i tady. Já bych k tomu v případě tohoto díla dodala ještě svůj druhý závěr, a to čím jednodušší je vysvětlení určité události, tím větší paranoia mu předchází a tím větší paranoia následuje i po něm. Protože když je to tak prosté, proč by se to nemohlo stát znovu? A hlavně proč by se to nemohlo přihodit právě nám?

Jak už jsem ostatně naznačila na začátku, paranoia hlavní hrdiny i nás provází od první epizody až po tu poslední. Já jsem se třeba nemohla zbavit myšlenky, že ta proradná hračka, kterou Tsukiko navrhla - růžový pes Maromi, v tom všem určitě hraje nějakou roli. Také ale musím říct, že tak úplně vedle jsem se svým odhadem nebyla.

Všechny postavy nacházející se v anime jsou velmi uvěřitelné, mají své dobré stránky i ty horší. Chvíli se jim daří, pak zase zažívají krušné časy. Trpí nejrůznějšími duševními poruchami, se kterými bojují se střídavými úspěchy. Nedá se říct, že bych so oblíbila všechny postavy, některé mi totiž k srdci tak úplně nepřirostly, ale valnou většinu z nich jsem dokázala pochopit a soucítila jsem s nimi. Jejich činy i motivace, které k nim vedly, byly vysvětleny. Nemohu říct, že by tam byl někdo, kdo by jen tak zasahoval do dění, protože se to zrovna autorům hodilo.

Řekla bych, že mými nejoblíbenější postavami byli oba detektivové, snažící se rozlousknout záhadu chlapce s pálkou, zvlášť pak ten starší - Ikari Keiichi, jenž není schopný se přizpůsobit některým aspektům dnešní doby, a proto utíká do své alternativní reality, kde všechno zůstává neměnné, a pak soukromá učitelka Chono Harumi, jejíž jméno je vlastně klíčem k jejímu tajemství a problému zároveň. Epizoda, která se soustředila na ni, i na tak dobré dílo, jakým Paranoia Agent bezpochyby je, svou kvalitou vyčnívala.

A pak je tady chlapec s pálkou, hlavní hvězda celého anime, katalyzátor děje, nejzáhadnější postava ze všech, a že každá tam má tajemství na rozdávání. V jistých směrech posel vysvobození. V jakých, to už ale budete muset zjistit sami.

Opening tohoto anime je opravdu mistrovské dílo, perfektně ho vystihuje a dokud se nepodíváte na celé anime, nedává opravdu žádný smysl. Představuje hrdiny spíše než jako šťastné jedince jako osoby s nějakou duševní poruchou, kterým už kompletně přeskočilo. Mrazí z něj, ale zároveň z něj nemůžete spustit oči, je fascinující, znepokojující, brilantní. Stejně je na tom i ending. Sám o sobě vlastně vůbec děsivě nepůsobí, dalo by se říct, že je skoro až poklidný, ale v kontextu s tím, co se v Mousou Dairinin děje, působí zlověstně. Jeho objevení se na konci každé epizody působí skoro jako výsměch. Hudební doprovod je také skvělý, výborně podporuje atmosféru strachu a paranoii.

Jak už jsem naťukla, kresba má anime také velmi netradiční, s každým dílem se mění grafické ztvárnění. Velmi mě zaujalo i to, že čím starší daná postava byla, tím více měla propracované rysy obličeje. Čím mladší, tím méně. Krásné byly také městské scenérie. Co ale jiného také od studia Madhouse čekat, že?

Tohle anime je skutečně zvláštní, navíc vyžaduje od diváka hodně pozornosti a přemýšlení, proto váhám, jestli ho doporučit všem. Bude se však líbit každému, kdo chce vidět něco netradičního, kdo chce od anime více než jen pobavit, kdo je ochoten zapojit hlavu, kdo hledá nezapomenutelný divácký zážitek. Já jsem z něj byla naprosto unesená.

_{Zdroje obrázků: zde}

Název: Mouryou no Hako (Box of Goblins)

Počet epizod: 13 (23 minut epizoda)

Rok vydání: 2008

Studio: Madhouse

Režisér: Ryousuke Nakamura

Žánr: mysteriózní, nadpřirozený, seinen, thriller

Anotace:

Příběh se točí okolo série bizarních vražd středoškolaček, které byly rozsekány na kusy a části jejich těl byly pak nacpány do krabic. O tento případ se začne zajímat i soukromý detektiv, najatý matkou právě zmizelé dívky, která má pocit, že zmizení její dcery by mohlo mít s vraždami něco společného. Detektiv, ač zprvu nerad, spojí síly i s majitelem antikvariátu a zároveň knězem či novinářem nebo spisovatelem mysteriózních románů, aby případ vyřešil.

Madhouse si s díly jako Aoi Bungaku či Monster již vybudoval pozici studia, které se nebojí riskovat, a tato odvaha se mu vyplácí, a toto anime to jen potvrzuje. Již jeho první záběry napovídají, že nemáme co dočinění s ničím průměrným či obvyklým. Z obrazovky na nás totiž pohlíží hlava krásné mladé dívky ve zdobné krabici, která žije a mluví, ačkoliv nemá tělo, a vlakem se veze se záhadným mladým mužem, který vypadá, že nemá tak úplně všech pět pohromadě.

Stěžejním vyprávěcím prostředkem anime jsou chytře vystavěné dialogy, což také nebývá zvykem, akčních scén je zde poskrovnu, nutno ale dodat, že když už se objeví, opravdu stojí za to. Skutečným riskem jsou zde pak šestá a sedmá epizoda, odehrávající se v jedné jediné místnosti za neustálého rozhovoru ústředních postav, které debatují o tématech, jež mohou být pro lidi jich neznalé matoucí až vyčerpávající.

Příběh je vyprávěn nelineárně, přeskakuje mezi několika časovými rovinami i úhly pohledu, využívá retrospektivu. V jeho rámci můžeme vysledovat dvě hlavní dějové linie, jedna je vnořená do té druhé, a bezpočet vedlejších, které ale s těmi hlavními bezprostředně souvisí. Všechny dějové linie, i ty nejdrobnější, se pak v závěru spojí a všechny důležité otázky jsou uspokojivě zodpovězeny. Teprve tehdy lze plně docenit všechny drobné detaily, díky nimž výsledný obraz vypadá tak dobře. Tvůrci celou dobu přesně vědí, čeho a jakými prostředky chtějí dosáhnout, kam se má děj ubírat. V Mouryou no Hako má vše svůj význam.

Ani název anime není náhodný, právě naopak. Odkazuje ke dvěma velmi důležitým prvkům, hrajícím v příběhu klíčovou roli - krabici a skřetům. Oba prvky jsou metaforické, slouží jako symbol, což je nejlépe vidět již ve zmiňovaných dvou dialogových epizodách, v nichž se řeší nejen otázky historie a náboženství, ale například i to, co lidi vede ke spáchání zločinu, kde je ta pomyslná hranice mezi myšlenkou a činem.

Mouryou no Hako je znepokojující, bizarní, děsivé. Hrůzu však nepouští prvoplánově, ke strašení diváka nepoužívá přemíru krve či násilí, nesnaží se šokovat za každou cenu. Vyvolává v nás strach drobnými náznaky, umnou gradací děje i překvapivými momenty, u nichž se člověk neubrání přemítání, zda jsou skutečné či ne. Nutí nás vyvolávat a vybavovat si obavy pohřbené kdesi hluboko v nás, na něž jsme zpola zapomněli. Stačí však drobné popostrčení a jsou zpět, protože vlastně nikdy neodešly.

Hlavní protagonisté anime by se nemohli jeden od druhého lišit více, najdeme zde detektiva, který se jeví jako velmi schopný, ale opak je pravdou, spisovatele s úzkostmi, všetečného novináře i kněze, vlastnícího antikvariát, který je zároveň velmi dobrým pozorovatelem i znalcem lidské povahy - takovým japonským Herculem Poirotem. Nesmím zapomenout ani na dvě mladé dívky, jež vlastně vše rozpoutají.

Postavy jsou charakterizovány do hloubky, a to většinou právě pomocí dialogů. Člověk má pocit, že je skutečně zná a že by se kdykoliv mohly objevit vedle něho a začít se s ním dohadovat o řešení nejnovější vyšetřované záhady. Nejsou dokonalé, každá má větší či menší chyby - policista nedokáže odolat bezbranné ženě a její kráse, spisovatel zase trpí pocity méněcennosti a příležitostnými nervovými záchvaty. Nejblíže k dokonalosti má kněz, ale ani on není neotřesitelný.

Mouryou no Hako je doprovázeno jednoduchým, avšak velmi efektním hudebním doprovodem, který využívá nejen tradičních japonských nástrojů, ale třeba i klavíru. Stejně jako celé anime je velmi znepokojivý a brilantně podtrhuje atmosféru celého příběhu. Opening i ending pak na starost dostala skupina Nightmare, stojící i za openingem velmi populárního anime Death Note. Obě skladby jsou zajímavé, ale sama za sebe musím říct, že více mě nadchla první jmenovaná.

Mimika postav je velmi realistická a propracovaná skutečně do nejmenších podrobností. Na jejich obličejích se zobrazuje každý drobný záchvěv, každá emoce, byť sebenepatrnější a sebeprchavější. Zajímavé je i prostředí, v němž se celý příběh odehrává, nacházíme se totiž v padesátých letem minulého století, období překotného rozvoje nových technologií, ale i obtížného se vyrovnávání s následky druhé světové války. Z lokací určitě zaujme zvláštní budova nemocnice ve tvaru krychle, z níž cosi temného vyzařuje na několik kilometrů. Jediné, co trochu ruší, jsou vozidla animovaná pomocí CGI, která do celkového obrázku nezapadají.

Mouryou no Hako je jedním z nejlepších děl ve svém žánru, je napínavé, disponuje chytrými, ač trochu vyčerpávajícími dialogy a jeho příběh je jeden z nejkomplexnějších, jaké lze v japonské animované kinematografii najít. Jeho hlavní hrdinové navíc s divákem nezachází jako s méněcenným a méně inteligentním tvorem, kterému by bylo třeba servírovat vše na stříbrném podnosu, nýbrž počítají s tím, že se zapojí do vyšetřovacího procesu. Pro každého, kdo si potrpí na dobrou záhadu, je tohle anime, které by si neměl nechat ujít.

Hodnocení na MyAnimeList: 7.43

Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde a zde