• Hlavní stránka
  • Anime
  • Knihy
  • Filmy a seriály
  • Cestování
    • Category
    • Category
    • Category

Blog jednoho otaku a knihomola

Pokusy o recenze a další (ne)užitečný balast

Počet epizod: 11
Rok vydání: 2010
Studio a režisér: Brain's Base; Ómori Takahiro
Žánr: drama, komedie, romantický
Anotace:
Tsukimi je mladá dívka se zvláštním zájmem o medúzy, jenž se zrodil, když se na ně jako malé děvčátko chodila dívat do akvária spolu se svou matkou. Tsukimi momentálně bydlí v Tokiu v domě jménem Amamizukan s dalšími pěti ženami, jež s ní sdílí vášeň k poněkud neortodoxním zálibám i nechuť k opačnému pohlaví a krásným dívkám, které by v domě nikdy nenechaly bydlet.
Jejich poklidné soužití stranou zbytku společnosti je však narušeno náhodným setkáním Tsukimi s krásnou dívkou, která jí pomůže zachránit jednu z milovaných medúz a nakonec se sama pozve i do Amamizukanu. Zde však není všem překvapením konec, protože z krásné neznámé se nakonec vyklube někdo zcela odlišný, než by se na první pohled mohlo zdát...


Kuragehime, seriál s předlohou v manze stejného jména, se prezentuje jako moderní variace na příběh o Popelce, okořeněná špetkou humoru namísto špetky kouzel. Z původního příběhu mnoho nezbylo, místo jednoho "prince" se okolo hlavní hrdinky ochomýtají rovnou dva a místo proradné macechy a škodolibých nevlastních sester tu hlavní zápornou roli hraje intrikující realitní agentka usilující o koupi domova, v němž Tsukimi a její přítelkyně žijí. Zůstává pouze motiv proměny hlavní hrdinky v okouzlující "princeznu" vnějším zásahem, který zde ztělesňuje oslnivě krásná neznámá, s níž se Tsukimi seznámí v první epizodě při záchraně jedné z milovaných medúz před jistou záhubou v rukou nezkušeného zaměstnance zverimexu, jemuž je osud medúzy zcela lhostejný. 
Anime se po většinu času nese v odlehčeném duchu. I závažnější témata jako je hrozící ztráta bydlení, sociální izolace a neschopnost navazovat hlubší vztahy s opačným pohlavím či nevěra a komplikované rodinné vztahy slouží spíše pro pobavení a častokrát je na ně pohlíženo s nadsázkou, která je povětšinou osvěžující i zábavná, avšak občas až trochu nepatřičná. 
V protikladu k humorným scénám se tu a tam v seriálu objevují i scény, kdy se spolu postavy dokáží bavit vážně. Mezi ně patří například moment, kdy spolu krásná neznámá a Tsukimi sedí na lavičce v parku a ač v přestrojení, které skrývá jejich skutečné já, vedou spolu emocemi nabitý rozhovor bez přetvářky, který je ukončen až skvěle načasovanou poznámkou nezbedných dětí, které se proženou okolo.
Seriál se sice tváří jako dílo určené spíše pro dospělé, tomu však odpovídá pouze věk postav, které již až na výjimky odrostly školním lavicím a více či méně úspěšně se zapojily do pracovního procesu. Jenže stylem uvažování častokrát na střední škole zůstaly. Tomu, že skutečnou cílovou skupinou seriálu budou spíše dospívající dívky, odpovídá i přítomnost obligátního milostného trojúhelníku, který je však zejména v první polovině seriálu vyjádřen spíše decentně, a také až pohádkově jednoduché řešení většiny problémů, kterým postavy čelí. 
Zejména ve své druhé polovině seriál mnohdy nechává své hrdiny vítězit bez toho, aniž by pro to vynaložili větší úsilí. Na co Kuranosuke s Tsukimi v závěrečných epizodách sáhnou, to se jim daří, včetně činností, s nimiž nemají žádné předchozí zkušenosti. Také řešení bytové krize obyvatelek Amamizukanu, jež představuje jednu z hlavních dějových linek a největší problém, kterému hrdinky anime čelí, přichází jako blesk z čistého nebe prostřednictvím názorového obratu jedné z vedlejších postav a v poslední epizodě je odbyto téměř mimoděk. Závěr anime tak vyznívá poněkud do ztracena, ve srovnání s poněkud neuspokojivým koncem mangy, zejména co se vyřešení vztahových záležitostí postav týče, však nakonec představuje zřejmě tu lepší alternativu.


Výslednému dojmu nepomáhá ani recyklování vtipů, které v počátečních epizodách pobaví, ale s každým dalším opakováním ztrácejí na zábavnosti, a až přehnané vysvětlování všeho, co si postavy myslí a co se chystají konat, jako by divák potřeboval za všech okolností vodit za ruku a nedokázal si nic domyslet sám. Na škodu je i nedostatečná charakterizace vedlejších postav, jež jsou po většinu času zredukované na pouhé karikatury a využívané mnohdy jen jako zdroj humoru. Tím trpí zejména další obyvatelky Amamizukanu, kterým se sice dostává většího prostoru, kromě někdy až vyčerpávajících monologů o svém zájmu a protestů proti zapojení do vnějšího světa, jej však nemají čím vyplnit.
Většího prokreslení charakteru se dostává pouze naší hlavní hrdince Tsukimi, krásné neznámé, neboli Kuranosukemu převlékajícímu se za ženu, a jeho rezervovanému staršímu bratrovi jménem Šú. Poslední postavou, která není pouhou figurkou přítomnou pro pobavení diváka, je pak ambiciózní realitní agentka, jež svých největších úspěchů dosahuje po pracovní době intrikováním a sváděním všech mužů, kteří by jí mohli být k užitku, a jež by se díky svým hereckým dovednostem neztratila ani na divadle. Ta představuje jakýsi protipól hlavní hrdinky. Je to právě ona a její konání, které posouvá celý děj kupředu, pokud to právě nečiní Kuranosuke jedním ze svých odvážných nápadů, které se nejčastěji týkají proměny života Tsukimi a jejích konzervativních přítelkyň, jež jsou zejména v prvních několika epizodách až na výjimky pasivní a k činnosti je dokáží přimět pouze záležitosti spojené s jejich zájmem.
Ani u hlavního trojlístku však tvůrci nezachází do větších detailů co se jejich vnitřní motivace týče. Za celých jedenáct epizod se kromě krátkého odkazu na Kuranosukeho matku, která až nezdravě zbožňovala krásné šaty a kterou si Kuranosuke idealizoval, a náznaků, že výstřední styl oblékání je součástí větší rebelie proti způsobu života zbytku jeho konzervativní rodiny, se divák nedozví nic o tom, proč se vlastně Kuranosuke uchyluje k převlékání za dívku. Podobně krátkým vyprávěním pak seriál odbude i příčinu strachu Kuranosukeho staršího bratra ze seznamování s opačným pohlavím i důvod Tsukiminy posedlosti medúzami. Ke všem těmto krátkým ohlédnutím do minulosti se pak ještě několikrát vrací, aniž by však došlo k jejich dalšímu rozvedení.
Nejzajímavější postavu celého seriálu, jejíž potenciál však bohužel nebyl plně využit, představuje  rebelující, poněkud lehkovážný a poněkud prostořeký Kuranosuke. I přes své trochu povrchní zájmy má postava Kuranosukeho nečekanou hloubku, která se divákovi odkrývá postupně. Právě díky své nekonvenčnosti, která ho opakovaně dostává do sporů s konzervativně smýšlejícím otcem, a dlouhodobě pěstovanému zvyku ignorovat nesouhlas dokáže proniknout mezi uzavřené obyvatelky Amamizukanu a postupně mění jejich smýšlení o světě i rigidní názory na dívky se zájmem o módu.
V osobě Kuranosukeho staršího bratra pak do popředí vystupuje již zmíněná problematika osamělých mužů středního věku, kteří nejsou schopni navázat smysluplné vztahy se ženami, a tak stále čekají na svůj první vážný vztah a objekty svého zájmu si jen idealizují či zošklivují zpovzdálí. 


Šú si Tsukimi všimne až ve chvíli, kdy splňuje jeho představy o vysněné ženě bez jediné chyby, která své názory projevuje jen málo, kterou je nutné chránit před vnějším světem a pro níž je její muž středem vesmíru. Vidí jen velmi malou část skutečné Tsukimi, iluzi, kterou mu i sama Tsukimi nabízí ze strachu, že nikdo nebude mít rád její pravé já, a která mizí ve chvíli, kdy se hlavní hrdinka odlíčí, odloží panenkovské šatičky a opět si nasadí brýle. 
Vztah Tsukimi a Kuranosukeho staršího bratra je založen na tom, co by mohlo být, ale není a oba se v něm neustále obávají, zda budou přijati takoví, jací jsou, a proto se snaží přizpůsobit tomu, co je obecně přijímáno jako norma, i představám toho druhého. Skutečnější vztah Šú paradoxně navazuje s realitní agentkou, jež v něm probouzí méně galantní stránky, ale tím ho zároveň vede k tomu, aby překračoval své hranice.
Tsukimi vnímaná pohledem Kuranosukeho je sice zbrklá, trošku potrhlá a rozhodně méně kultivovaná, ale skutečná. I Kuranosukeho zalíbení v Tsukimi a jejích přítelkyních z Amamizukanu je opravdové, byť na počátku motivované pouhou zvědavostí a znuděním z každodenního života v obklopení spolužaček z univerzity. Ty jsou okouzleny Kuranosukeho tváří a popularitou, ale jejich zájem o něj je stejně povrchní jako zájem Kuranosukeho staršího bratra o Tsukimi.
Milostný trojúhelník tak lze kromě vztahové roviny vnímat i jako souboj dvou pohledů na ženy a na vztahy obecně, ale i souboj mezi tím, kým jsme, a tím, kým bychom chtěli být, ač nám to nutně nemusí být ku prospěchu a tento další rozměr představuje v tomto žánru příjemné osvěžení. Tsukimi neustále váhá mezi vlastními představami o tom, kým by měla být, až zapomíná, kým by být chtěla. Do toho neustále vstupuje Kuranosuke, který jí přeměnou z ošklivého káčátka v krásnou labuť dělá tak trochu medvědí službu, ale zároveň připomíná, že jen prostá změna vzhledu není to, o co vlastně Tsukimi usiluje. 
I Kuranosuke osciluje mezi svým mužským a ženským já, které pro něj představuje jistý únik z domácího života svázaného pravidly, ale zároveň také upomínku na milovanou matku, do jejíž šatů či šatní skříně se kdykoliv, kdy se cítil nejistý, mohl schovat před světem. Převlekání za dívku jej tedy do jisté míry vysvobozuje, zároveň jej však svazuje ve vztahu k Tsukimi, což se mu připomíná, kdykoliv s ní vidí svého bratra. 
Co se týče hudebního podkresu anime, více zaujme pouze opening, který svým ztvárněním odkazuje na kultovní filmy a seriály západní produkce jako je například James Bond či Star Wars, zbytek určitě neurazí, ale vzpomínat na něj divák také nebude. Vizuální stránka anime slouží příběhu, ale žádné experimenty s médiem jako takovým a posouvání jeho hranic se nekonají.
I přes všechny zmíněné chyby má Kuragehime jisté kouzlo a své silné momenty. Jen se nelze ubránit dojmu, že pokud by se ubralo na pohádkových rysech a přidalo na charakterizaci postav, mohlo se jednat o neobyčejný počin a nikoliv o oddechový seriál na jedno odpoledne, při němž se divák sice dobře pobaví, ale z něhož si po několika týdnech vybaví jen medúzy a muže převlékajícího se za ženu.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.12
Vlastní hodnocení: 65%
Share
Tweet
Pin
1 comments
Počet epizod: 6 (3 + 3 - 90 minut epizoda)
Rok vydání: 2016 - 2018
Režisér: Sven Bohse
Žánr: drama, historický, romantický
Anotace: 
Rok 1956. Berlín stále se vzpamatovávající ze druhé světové války. Jedna prestiží taneční škola a její neomezená vládkyně, Catherine Scholacková, a její životní cíl, dobře provdat všechny své tři dcery - Helgu, Moniku a Evu. Ty dělají vše proto, aby naplnily matčina očekávání, platí za to však vysokou daň. Zejména stydlivá a nemotorná Monika i přes svou snahu znovu a znovu selhává. Pak však objeví rokenrol a nic není jako dřív...



Německá tvorba není zvlášť v porovnání s americkou či britskou příliš vyhledávaná, a to z jednoho prostého důvodu, německé pokusy o dobrý film či seriál obvykle končí kulantně řečeno nezdarem. Výjimkou bývají jen filmy a seriály historické, které německým tvůrcům naopak jdou brilantně. Občas pak z německých rukou vzejde i ucházející romantická komedie či psychologické drama. Ku'damm 56 a jeho pokračování, odehrávající se o tři roky později, spojuje oboje, a proto není překvapením, že se jedná o výbornou podívanou, která ale bohužel zatím i přes své nesporné kvality mimo Německo uniká větší pozornosti. 
To, co seriál povyšuje nad průměr, jsou především jeho postavy a herci, kteří se jejich rolí zhostili. Realistické, mnohovrstevnaté, komplikované charaktery plné rozporů, tu zmítané city, tu vedené promyšlenou vypočítaností. Září zde především vlastně obyčejné, ale přesto výjimečné ženské hrdinky, kterým ale jejich mužské protějšky zdatně sekundují. Ženy, (znovu) hledající v rychle se měnícím světě své místo, pátrající po tom, co to vlastně znamená být ženou. Ženy, učící se rozhodovat samy o sobě a svém životě, což je alespoň zpočátku těžší než se bez přemýšlení podřídit vlivu manželů či otců i dobové morálky.
V popředí Catherine Scholacková, přísná matka rodu, která nestrpí neposlušnost a jejímž jediným životním cílem je své tři dcery dobře provdat. Za jakoukoliv cenu. To, že z takové výchovy nemůže vzejít nic dobrého, je divákovi jasné již od začátku, ani on ale netuší, co vše se ještě zvrtne, protože v seriálu i přes občasné klišé převažují nečekané zvraty vycházející z interakcí jednotlivých postav.
Každá z dcer se s výchovou své matky a nástrahami světa, na něž díky ní nejsou ani trochu připraveny, (ne)vyrovnává po svém. Z dosahu matčina vlivu se ale vymaňují jen velice pomalu a jen velice těžko.
Tou nejposlušnější je nejstarší Helga, která si již na začátku prvního dílu po krátké známosti bere Wolfganga, uhlazeného advokáta z dobré rodiny, a stěhuje se s ním do vlastního bytu, a tak (zdánlivě) zcela naplňuje matčinu vizi o dokonalé dceři i sňatku. Zpočátku útulný byt se ale pro Helgu, stejně jako celé její poněkud uspěchané manželství, velice rychle stává zlatou klecí. Sen, ke kterému se po vzoru matky nejvíce upínala, tedy vlastní spokojené rodině s několika dětmi, jí Wolfgang totiž nemůže splnit.


V této situaci se naplno projevuje i odvrácená strana Helgy, klamající svým zjevem plaché laně. Nejstarší dcera Catherine je ve své slepé poslušnosti zároveň velmi netolerantní ke všemu, co z její představy perfektního, spořádaného života vybočuje a aby tuto představu naplnila či zabránila jejímu zhroucení, neváhá se bez přemýšlení o důsledcích svých činů uchýlit k extrémním, často velmi bezcitným řešením.
Nejvíce podobná, ale také na své matce nejméně závislá, je nejmladší dcera Eva, pracující jako sestra v sanatoriu pro duševně nemocné. Ta pod vlivem své matky uhání svého nadřízeného, uhlazeného a za všech okolností ledově klidného profesora Fassbendera, od něhož jeho manželka utekla. Horkokrevná, cituplná Eva ale vlastně o profesora, v jehož svazující přítomnosti nemůže být sama sebou, vůbec nestojí, ale nakonec ani ona není schopná své matce vzdorovat a nechá se dotlačit k rozhodnutím, která by sama nikdy neučinila. 
Největší starosti matce Scholackové pak činí prostřední dcera Monika. Tu právě vyhodili ze školy pro hospodyně, která měla být poslední snahou, jak z ní vychovat děvče vhodné pro vdavky, s vysvědčením plným nedostatečných, v němž do očí bije jediná výborná - z tělocviku.
Monika je pravděpodobně nejdůležitější postavou seriálu a její proměna z uťápnutého káčátka v sebevědomou labuť je jedním z ústředních motivů celé minisérie. Pohádková proměna to ale věru není, zahrnuje nejen mnoho slz a polovičatých pokusů o to postavit se své tyranské matce, která na ni pohlíží jako na největší selhání svého života, ale také několik nedokonaných (nejen Moničiných) sebevražd, jedno znásilnění i tajnou účast na soutěži v rokenrollu.
Právě tanec pro Moniku představuje vysvobození. Zpočátku je, stejně jako četné pokusy utopit se v nejbližší řece, spíše útěkem do světa, kde není jedinou dcerou bez vyhlídek na manželství, kde není nemehlem, které zakopne i o vlastní nohy a které své matce neustále přidělává vrásky na čele. Nespoutané pohyby rokenrolu a dechberoucí akrobatické kousky ale nakonec dávají naší nesmělé, nesebevědomé hrdince sílu vzepřít se nejen matce, ale také dobovým konvencím, kterými se Catherine Scholacková řídí a jichž je produktem. 
Monika a její matka představují střet dvou generací - předválečné, kde je zdání spořádanosti a dokonale šťastného života bez poskvrnky důležitější než skutečné pocity a vlastní spokojenost, kde žena poslouchá a vlastní názor, pokud se odváží nějaký mít, si nechává pro sebe, kde největší vzrušení představuje foxtrot, a poválečné, se kterou přichází rokenrol, uvolnění poměrů i (nejen) sexuální nevázanost.


Osvěžující je také vztah Moniky a bezstarostného hudebníka Freddieho. Freddie, který Monice zabrání předčasně otevřít dveře jedoucího vlaku, zpočátku vypadá jako onen pomyslný princ na bílem koni, který ji vysvobodí z domova, kde se necítí vítána ani milována. Nakonec ale zjišťujeme, že je spíše nenapravitelný sukničkář, který není ani tak pohádkový, ani tak bezstarostný, jak by se mohlo na první pohled zdát a že za Moniku její problémy rozhodně nevyřeší. Vedle tance ale představuje právě on druhý důležitý impuls, který jí dodá potřebné sebevědomí i odvahu na to změnit svůj život.
Druhého důležitého muže Moničina života pak představuje Joachim, syn bohatého továrníka, který, donucen svým striktním otcem, dochází k Moničině matce na lekce společenského chování, jež nutně potřebuje. Vztah Moniky a Joachima je ze začátku chladný, po jisté události pak z dobrých důvodů oboustranně nepřátelský - úplný opak jejího vztahu s Freddiem. Pro Moničinu proměnu je ale v určitých okamžicích stejně důležitý jako Freddie.
Joachim totiž představuje mnoho z toho, co se Monice hnusí, zároveň je ale v určitých ohledech i přes své postavení stejně bezmocný jako ona a řeší podobné problémy. V určitých okamžicích nastavuje Monice zrcadlo. Často v ní však probouzí i její nejtemnější stránky. Probouzí v ní hněv, ale také touhu vzepřít se, touhu z plna hrdla křičet to, co se snaží utopit hluboko ve svém nitru i hluboko v řece. A že Monika křičí. Její monolog k Joachimovi patří k tomu nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu, co bylo za poslední pár let v seriálové tvorbě k vidění.
Napjaté, romantické, ale i komické scény pak dotváří hudební doprovod, bez něhož by seriál, jehož hlavním tématem je kromě dospívání a snahy najít sebe sama právě tanec a hudba, rozhodně fungovat nemohl. Převažuje v němž samozřejmě hudba rockenrollová, divák se ale může zaposlouchat i do pomalejších rytmů foxtrotu a waltzu, blues a jazzu, které procítěně zpívá Monika a vkládá do nich vlastní poselství o ženské emancipaci, i hudby soudobé, která zazní především ve vypjatých scénách.
Výprava seriálu je skutečně monumentální a představuje poslední díl do skládačky jménem absolutní divácký prožitek. Od samotného Berlína, kde stačí, aby se člověk o několik ulic vzdálil z luxusní třídy a ocitne se v rozvalinách, kde žijí ti nejchudší, přes uhlazené, leč tak trochu odosobněné interiéry taneční školy až po dobovou módu plnou áčkových sukní, květovaných šatů a kostýmků doplněných o nezbytné rukavičky a klouboučky - neustále je čím se kochat. 
Ku'damm je (zatím) skrytou perlou německé tvorby a přestože ani on se občas nevyhne klišé, jako celek se jedná o kompaktní dílo se zajímavými, vzájemně se proplétajícími dějovými linkami těžícími z událostí i problémů vlastních padesátým letům, které ožívají především díky skvěle napsaným a skvěle zahraným postavám. Je to dílo, které se nebojí zobrazovat konflikty a střety, které se nebojí jít až na dřeň, ale činí tak s citem i humorem. 
Hodnocení: 85%

Zdroj obrázků: zde, zde a zde
Share
Tweet
Pin
3 comments
Počet epizod a rok vydání: 11 (23 minut epizoda); 2013
Studio a režisér: A-1 Pictures; Tomohito Itó
Žánr: komedie, ze života
Anotace:
Při výběru vyšší střední školy měl Hačiken jen jedinou podmínku, a to aby jeho nová škola byla co nejdál od jeho rodiny, a tak se ocitl na zemědělské škole. Ze studia neměl strach, byl si jistý, že se svou pamětí a výbornými studijními předpoklady zvládne studium kdekoliv. Již na prvním praktiku se však rychle ukáže, že jen dobrá pamět pro studium na zemědělské škole stačit rozhodně nebude.
Jako městský kluk Hačiken již od prvního dne zaostává za svými spolužáky, kteří jsou do jednoho dědici větších či menších farem nebo chtějí v zemědělství pracovat již od malička. Práce se zvířaty je jim vlastní, s lopatou a rýčem se snad již narodili a přestože v testech z matematiky za Hachikenem zaostávají, testy ze zemědělství zvládají na jedničku.
Pro Hačikena je všechno naprostro nové a ne všechno, co se naučí o farmaření, se mu líbí. Není zvyklý na zabíjení zvířat na maso a ke každému si tvoří až příliš pevné pouto. Navíc netuší, co by chtěl v životě dělat a k čemu mu budou znalosti o zvířatech a farmaření. Stejně ale nemá moc času na to myslet, protože se snaží přežít každý nový den plný těžké práce, ale občas i příjemných překvapení...


Anime zasazené do prostředí zemědělské školy nepředstavuje jistě na první pohled pro většinu diváků nijak lákavou volbu. Seriál dle cenami ověnčené mangy Hiroma Arakawy, podepsaného pod příběhem mnohem známějšího Fullmetal Alchemist, však dokáže  i přes absenci větší akce okouzlit pomalu plynoucím příběhem i jemným humorem.
Po prvních dvou epizodách se může zdát, že se jedná pouze o anime komediální, u nějž byste vážnost hledali marně. Je tomu ale přesně naopak, společně s Hačikenem dostáváme možnost zamyslet se i nad nejrůznějšími otázkami týkajícími se nejen farmaření a zemědělského života obecně, ale i etiky, která s těmito oblastmi nevyhnutelně souvisí. Stejně jako on můžeme hledat odpověď třeba na otázku, zda je možné pracovat se zvířaty a když jsou dostatečně vykrmena, zabít je pro maso a bez výčitek svědomí je pak vidět na svém talíři.
Tato otázka je zpracována do celé jedné dějové linie, která se skutečně uzavře až na konci celého anime a je reprezentována především jedním prasátkem, které si Hachiken zamiloval, jen co poprvé vstoupil do prasečína a začal ho vlastoručně vykrmovat, protože bylo malé a slabé. Ostatní ho varovali, ať se na něj příliš neváže, protože je stejně jako ostatní prasata chováno pro maso, on ho místo toho ještě pojmenoval.
Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se s tím potom vyrovnává, jak na tento problém hledá nějakou jednoznačnou odpověď a nakonec zjišťuje, že žádná taková neexistuje a každý se musí rozhodnout sám, jak na tuto problematiku nakonec bude nahlížet a jestli může v zemědělství vůbec pracovat, aniž by trpěl.
Seriál také ukazuje zemědělství takové, jaké skutečně je, a to tvrdá dřina sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce, která je ale potom korunována dobrým pocitem, že člověk jí něco, co skutečně pochází z přírody a ne jídlo plné umělých náhražek a že se o to zasloužil sám svou prací.


Hačiken je díky své nezkušenosti skvělou hlavní postavou, divák je s ním de facto na stejné lodi (pokud ovšem nepochází ze zemědělské rodiny, to se spíše ztotožní s některým z dědiců farem) a Hačiken je pro něj průvodcem zemědělským světem, který je pro něj taktéž nový. Občas si natluče, a to myslím doslovně, často se mu něco nezdaří, obvykle tápe v záležitostech, jež jsou ostatním (a pravděpodobně nejen jim) nad slunce jasné, ale někdy se mu přece jen vede. Divák se s ním zasměje, ale i zamyslí a soucítí s ním po celých jedenáct epizod. Je to trochu trouba, ale milý trouba s dobrým srdcem, takže mu rádi jeho omyly odpustíte.
Již první den zažívá Hačiken jako dítě velkoměsta velké prozření, když se marně pokouší chytit tele, které uteklo mimo ohradu, a místo toho jej a sebe s ním vyžene až do hlubokého lesa, či když zjistí, že vejce ze slepic cestují stejnou cestou jako trus a odmítá se jich pak celý den byť jen dotknout, dokud jej k tomu nepřinutí hlad.
Další charaktery sice nejsou tak výrazné jako hlavní hrdina, ale i tak jsou v porovnání s mnoha dalšími díly velmi dobře prokreslené a až na výjimky u nich stejně jako u Hačikena vidíme určitý růst a psychický rozvoj. Za zmínku určitě stojí jeho dva nejlepší kamarádi, Mikage, jejíž rodiče chovají závodní koně a jež je ve své praktičnosti a pragmatickém přístupu k farmaření, vycházejících z dlouholetých zkušenosti získaných vypomáháním na farmě, naprostým opakem hlavního hrdiny, a Ichiro, skvělý baseballista, jehož matka vlastní malou farmu.
Hudební doprovod celého anime je spíše nenápadný, stejně tak skladby doprovázející úvodní a závěrečné titulky neurazí, ale ani nenadchnou. Kresbu anime také nemá nijak výjimečnou, ale je příjemná na pohled. Občas zamrzí také větší statičnost obrazu a plochost výrazu postav, zejména pokud vedou delší monolog či dialog.
Gin no Saji představuje nenápadný seriálový klenot, který sice nezmění svět animace, ale jehož jedenáct epizod dokáže pobavit i zahřát na srdci. Prostřednictvím své hlavní postavy, byť je to poněkud nepraktický trouba postrádající selský rozum, nenásilně prezentuje některá etická dilemata spojená s farmařením a produkcí potravin, která jsou v dnešní době, kdy bychom nejraději vše nepříjemné včetně myšlenky na to, jak se nám to maso vlastně dostalo na talíř, vytěsnili, aktuálnější než kdy dříve. 
Hodnocení na MyAnimeList: 8.09
Vlastní hodnocení: 85%
Share
Tweet
Pin
No comments

O blogu

Vítejte na blogu jednoho knihomola, otaku a seriálového a filmového nadšence. Na blog už nemám tolik času jako kdysi, ale stále si sem čas od času odložím své dojmy z viděného a čteného. Málokdy recenzuju to, co je právě populární. Mám ráda psychologická dramata, inovativní využití média a divné věci.

Štítky

anime recenze drama Madhouse favourite psychologický fantasy komedie romantický antologie historický mysteriózní nadpřirozený sci-fi Satoshi Kon Sunrise dobrodružný film seinen slice of life Masaaki Yuasa Short Peace klasika seriál thriller Katsuhiro Otomo Mamoru Hosoda Mamoru Oshii Shuhei Morita cestování horor rodinný romance studio 4°C A-1 Picture Artland Bones Dánsko Ghibli Hajime Katoki Hayao Miyazaki Hiroshi Nagahama J. C. Staff Keiichi Hara Kenichi Kasai Production I. G. Rakousko Ryousuke Nakamura Studio Deen Takashi Watanabe hory hudební josei mahou shoujo region Bodensee scifi sportovní

Archiv blogu

  • ▼  2022 (4)
    • ▼  září (1)
      • Recenze: Mirai no Mirai (Mirai of the Future)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2018 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (2)
  • ►  2017 (17)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (15)
  • ►  2015 (4)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (3)
  • ►  2014 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2013 (1)
    • ►  prosince (1)

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Follow

Seznam blogů

  • Sakuřino doupě

Návštěvnost

Používá technologii služby Blogger.

Nejnovější články

Populární příspěvky

SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU

Created with by BeautyTemplates | Distributed by Gooyaabi Templates