• Hlavní stránka
  • Anime
  • Knihy
  • Filmy a seriály
  • Cestování
    • Category
    • Category
    • Category

Blog jednoho otaku a knihomola

Pokusy o recenze a další (ne)užitečný balast

Počet epizod a rok vydání: film (93 minut); 2017
Studio a režisér: Science SARU; Masaaki Yuasa
Žánr: drama, komedie, nadpřirozený, romantický
Anotace:
Kjóto. Jeden nesmělý univerzitní student důmyslně usilující o nebojácnou černovlasou dívku Otome, která je jeho pravým opakem. Jedno náhodné setkání na svatbě, které vede k nespočtu menších i větších dobrodružství, která je čekají na cestě nocí, která jako by trvala celý rok...


The Night is Short, Walk on Girl je adaptací románu Tomohiky Norimi, a odehrává se ve stejném universu jako předchozí režisérovo dílo, seriál The Tatami Galaxy. Yuasa ve filmu navazuje na motivy, kterým se věnoval již v The Tatami Galaxy a dále je rozvádí a pozměňuje, zároveň však ještě více než v předchozím díle popouští uzdu své fantazii a v anime jako by se díky tomu objevovalo vše, co mu právě přišlo na mysl. 
Ve filmu, jehož název je tak trochu oxymóronem, jelikož noc, kterou hlavní hrdinové prožívají, by se dala popsat všemi možnými adjektivy, přídavné jméno krátká však mezi ně rozhodně nepatří, se znovu objevuje mnohomluvný hlavní hrdina marně usilující o černovlasou dívku, která je jeho úplným opakem. Chybět nesmí ani další postavy ze seriálu, přičemž některé i zde hrají zásadní roli, zatímco jiné jsou pouze letmo zmíněny či přebírají poněkud odlišnou roli než tu, kterou měly v The Tatami Galaxy. Na rozdíl od seriálu zde však objekt zájmu hlavního hrdiny dostává mnohem větší prostor a většinu filmu je to právě ona, kdo svým jednáním žene celý děj kupředu. 
Film je ve své podstatě relativně jednoduchým romantickým příběhem dvou mladých lidí, jehož přímá linie se téměř devadesát minut zašmodrchává tisícem různých dějových odboček, aby se jedním potažením na konci opět rozmotala. 
Tato pompézní směsice množství spolu na první pohled nesouvisejících absurdních situací se postupně prostřednictvím hlavních postav propojuje ve chvíli, kdy to sledující nejméně čeká. Na obrazovce se nevěřícímu divákovi objevuje skupina lidí tančící bizarní tanec sofistů, při němž se ohýbají jako hadí ženy, kapří tornádo, mafie nemilosrdně kradoucí nic netušícím obětem kalhoty i se spodním prádlem či přítel hlavního hrdiny, který si to svoje odmítá sundat, dokud znovu nespatří lásku svého života. 
Nechybí ani hudební číslo na pokračování, prošpikované chytrými slovními hříčkami, jehož součástí se dílem náhody i vlastního rozhodnutí stanou i oba hlavní hrdinové. To je zinscenované členy pohybujícího se divadelního souboru, který se náhodně objevuje v různých částech města a jehož nestálost je spíše dílem nutnosti než umělecké inovace, jelikož je neúnavně pronásledován tajnou studentskou policií.
Se stejnou vytrvalostí pronásleduje také Senpai svou milovanou. Otome však neodmítne žádnou výzvu a nechá se unášet tam, kam ji osud zavane, a tak nikde dlouho neposedí. Díky tomu nás bere společně s hlavním hrdinou, který se zuby nehty snaží, aby ji neztratil z dohledu, na exkurzi nejrůznějšími zákoutími nočního Kjóta. Od všemi barvami hrajících a divokými vzory překypujících hlavních tříd přes maličké hospody a zastrčené bary, kde můžete kromě umně ztvárněných koktejlů potkat i sběratele umění, z něhož se nakonec vyklube perverzní ztroskotanec slintající nad historickou pornografií, až po zapadlé uličky, kde z vás krádeží svršků objekt opovržení ostatních vytvoří již zmiňovaná spodní prádlo kradoucí mafie.


Zábavné momenty skvěle doplňují dobře načasované dialogy postav zakončené vtipnou, nečekanou pointou. Pod do absurdní krajnosti vyhnanými situacemi se však skrývá více než jen snaha pobavit. Yuasa ve svém díle zkoumá, jak jsme jako lidé propojeni naším jednáním, zda je všechno, co se nám děje, jen dílem náhody či zda máme ve svém příběhu větší rozhodovací pravomoci, než si myslíme. Zda je lepší nechat se unášet proudem jako Otome, ale zároveň chytit každou příležitost za pačesy i s jejími možnými neblahými důsledky či se Senpaiem neúnavně plánovat každý okamžik života a pak být zklamán, když se naše představy obrátí v prach.
Ve filmu na sebe tyto dva rozdílné pohledy neustále naráží. Zatímco Senpaiem pečlivě zosnovaná setkání obou hlavních hrdinů jsou prchavá a plná nedorozumění, Otome díky své otevřenosti všemu novému potkává mnoho zajímavých lidí a zažívá prapodivná dobrodružství. Oba hrdinové se paradoxně metaforicky potkávají ve chvíli, kdy jsou od sebe řízením osudu odděleni. V tom, co oba během noci prožívají, když nejsou spolu, lze najít jemně naznačenou paralelu.
Oba během nekonečné noci, ale každý v jiném baru, potkávají bankrotujícího obdivovatele historické pornografie. Senpai podstupuje ve spalující výhni s dalšími oportunisty nelítostný souboj o knihu, kterou Otome zbožňovala jako malá holčička, aby konečně získal její srdce. Jeho milovaná, jejíž alkoholovou toleranci předčí snad jen její touha vypít všechen alkohol, který před ni postaví, pak vyzve o něco dříve ve vlastní bitvě lokálního boha Rihaku znaveného životem. 
I prostřednictvím setkání těchto dvou postav spolu soupeří dva pohledy na život. Optimistický pohled Otome, podkreslený květovaným pozadím v jasných barvách, že všechno v našem životě má nějaký význam a že naše dny jsou naplněny netušenými možnostmi, kterému Rihaku oponuje, že realita je bezútěšné místo plné hamižných, bezohledných cizinců, kteří hledí jen sami na sebe a nevyhnutelně nás zklamou.
Motiv propojení se ve filmu objevuje opakovaně. Jednotlivé postavy se ve filmu znovu a znovu potkávají a jedna druhou zachraňují z prekérních situací. Lidé jsou propojení pomocí knih, které si mezi sebou půjčují, stejně jako jejich autoři, kteří tak trochu vykrádali jeden druhého, či zcela absurdně nejrůznějšími předměty, které jim znenadání spadnou ve stejný okamžik na hlavu. 
Nakonec se ukazuje, že ani ta nejosamělejší postava, jejíž touha po hromadění majetku byla jen snahou vyplnit hluboký smutek v duši, nikdy sama nebyla. Vše, co prováděla, ač často poněkud nekalého charakteru, pomohlo spojit různé obyvatele Kjóta, kteří by se jinak nikdy nepotkali, a nakonec jim do života přineslo radost. 
Nejen na příběhu této postavy Yuasa ukazuje, že má pro své postavy a jejich slabosti pochopení. Film i přes svou pompéznost, která někdy balancuje až na hranici sebevychloubání, nikdy neztrácí svou vřelost a optimismus, které do příběhu vnáší zejména Otome. Její dobrosrdečná, bezstarostná povaha vyvažuje konání zbytku protagonistů příběhu, kteří jsou spíše zahořklými zoufalci, jež se ke svému okolí chovají poněkud bezohledně. 


Nejsilnější stránky filmu však mohou být pro některé sledující i těmi nejslabšími. Zběsile rychlé tempo vyprávění, které nedopřeje divákovi oddychu, a které zvolní až v posledních minutách filmu, nedává záměrně příliš prostoru pro hlubší charakterizaci postav, a tak většina zůstává spíše svéráznými komickými figurkami, do nichž může být obtížné se vcítit. 
Diváky neznalé Yuasova stylu překvapí i neochota držet se jedné, případně několika málo dějových linek a konstantní přeskakování z jednoho příběhu na druhý, které může z filmu pro některé učinit roztříštěnou mozaiku událostí, v nichž je obtížné se vyznat a povšimnout si klíčových momentů dávajících smysl dalšímu vyprávění.
Yuasa ve svém díle prezentuje jasnou uměleckou i vypravěčskou vizi, které podřizuje vše ostatní. Zatímco mnoho jiných autorů respektuje svoje možnosti a hranice animovaného média, on jeho limity neustále testuje a posouvá. Velmi působivé jsou zejména sekvence odehrávající se na večerním knižním trhu, který se v představách Otome noří pod vodu a závěr filmu, odehrávající se ve fantaskní alternativní realitě horečnatě blouznícího Senpaie. 
Stejně jako v Ping Pong The Animation se ve filmu objevují další postupy, které v jiných anime neuvidíte. Yuasa opakovaně využívá rozdělení obrazovky na několik částí, které se pohybují proti sobě či se v nich paralelně odehrává děj. Postavy jsou v neustálém, přehnaně zveličeném pohybu, dochází k rychlému střídání úhlů pohledu i výtvarných stylů, které od sebe oddělují jednotlivé pasáže filmu. Vyprávění retrospektivních vzpomínek probíhá ve světě kontrastních neonových barev a postav zjednodušených na siluety, výlet do Senpaiovy mysli vypadá jako nakreslený tužkou a pastelkami. Anime díky tomu nikdy nepůsobí staticky a filmem prezentované Kjóto působí opravdově, jako živé místo obývané skutečnými lidmi.
Co se hudby týče, je ve filmu naopak v kontrastu k divoké vizuální stránce využito decentního podkresu symfonické hudby a klavíru, který scény vhodně doplňuje, aniž by kdy vystupoval příliš do popředí. Závěrečné titulky jsou pak doprovázené hravou skladbou, která navazuje na optimisticky vyznívající konec anime.
Film se stejně jako Yuasovo předchozí dílo The Tatami Galaxy vyznačuje překotnými monology, hlavním mužským protagonistou tak trochu ztraceným ve vlastním životě, který téměř za všech okolností příliš přemýšlí a málo jedná a jehož protipól představuje dívka, jež se do každé výzvy vrhá po hlavě. Stejně tak není opět nouze ani o chytré slovní hříčky a mnoho vtipných do absurdity vyhnaných situací. I tentokrát servíruje Yuasa divákům akcí nabitou pompézní podívanou složenou z mnoha menších příběhů, která neztrácí své kouzlo ani při opakovaném zhlédnutí.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.18
Hodnocení: 85%
Share
Tweet
Pin
1 comments
Počet epizod: 11 (23 minut epizoda)
Rok vydání: 2010
Studio a režisér: Madhouse; Masaaki Yuasa
Žánr: komedie, mysteriózní, psychologický, romantický
Anotace:
Jednoho podzimního večera narazí osamělý student třetího ročníku zdejší univerzity u stánku s nudlemi ramen za chrámem Shimogamo na záhadného muže s hlavou ve tvaru lilku, který sám sebe nazývá bohem manželství. Student se mu svěří s tím, jak mizerný a neuspokojivý život vede, když se snaží rozeštvat kvůli vlastnímu zklamání šťastně zamilované páry, a jak moc by si přál strávit uplynulé dva roky jinak. Přání je mu vyplněno a on je vrácen v čase, aby se mohl pokusit změnit svůj osud. Znovu a znovu a znovu...


Na jakémkoliv uměleckém díle je krásné (ale i ošemetné), že každý z nás si z něj odnáší zcela autentický prožitek závislý na mnoha vnějších i vnitřních faktorech. Tuto osobní zkušenost se můžeme snažit uchopit, popsat i přiblížit někomu dalšímu, ale ať se budeme snažit sebevíce, nikdy neuspějeme zcela. A čím mnohoznačnější, neurčitější, košatější dílo, tím větší mnohost prožitků a tím obtížněji přenositelná zkušenost.
A není snad mnohoznačnějšího díla než je The Tatami Galaxy se všemi svými metaforami, slovními hříčkami, symboly a odbočkami, se všemi dějovými liniemi a příběhy v příbězích, se svým rychlým monologem, který se neohlíží na nikoho a na nic. Pouhých jedenáct epizod je doslova nabitých absurdními událostmi a nečekanými zvraty, z nichž mnoho dostává smysl až při pohledu zpět.
V jednom okamžiku náš hlavní hrdina zkazí zamilovaným párům poklidný večer u vody malým ohňostrojem, v druhém se snaží zdiskreditovat vedoucího filmového klubu, protože je populárnější než on, pak se dostává do tenisového klubu, jenž je ve skutečnosti spíše sektou, která své členy zdvořilým nátlakem nutí kupovat své produkty, zatímco káže o zkáze světa.
Další noc, jíž předchází napínavý souboj v pití alkoholu, se pak rozhoduje mezi třemi osudovými ženami, z nichž ani jedna pro něj již na první pohled není tou pravou a v následujícím díle se potom zaplétá do podivné války mezi dvěma staršími studenty, z nichž jeden je pravděpodobně bůh manželství a žádá po něm, aby mu sehnat zvláštní mycí houbu, která stojí asi tolik co luxusní vila.
Příběh staví na opakování a zároveň lehkém pozměnění několika situací, což je umožněno návratem hrdiny v čase k jeho prvním dnům na univerzitě. Každá epizoda shodně začíná přehnaně optimistickou představou Watashiho o bezstarostném vysokoškolském životě v obležení černovlasých krasavic a jeho zapsáním se do jednoho z mnoha nabízených klubů. Každodenní realita klubových aktivit, o níž můžeme i za použití velké dávky optimismu prohlásit jen to, že je k našemu hlavnímu hrdinovi poněkud nemilosrdná, však veškeré jeho nadějeplné představy velice rychle obrátí v prach.
V téměř každém díle se někde objeví také stará kartářka, která již chmurnou realitou zkrušenému hlavnímu hrdinovi předpovídá budoucnost za použití těch nejotřepanějších frází, jaké si jen dovedete představit, a díl od dílu za to k jeho nelibosti požaduje více a více peněz. 
Žádná epizoda se neobejde ani bez náhodného setkání Watashiho s o rok mladší spolužačkou Akashi, která je jedinou větou schopná zničit veškeré šance i sebevědomí dotírajících nápadníků, ale z nepochopitelného důvodu našla i přes jeho očividnou sebestřednost určité zalíbení právě ve Watashim, a zcela nedobrovolného setkání s Ozuem, stejně starým spolužákem, jehož jedinou životní misí jako by bylo uvrhovat Watashiho do ještě větší beznaděje.


Hlavní trio pak doplňují již osmým rokem studující Jougasaki, do sebe zahleděný vedoucí filmového klubu, a jeho milá Kaori, která je tak trochu bez života, stejně dlouho studující Higuchi, který s ním vede velmi velmi velmi dlouhou válku, jejímiž hlavními bojovými prostředky jsou nekonečné nejapné žertíky a drobné naschvály, a dentální hygienistka Ryouko, již v podnapilém stavu poněkud nezdravě fascinují dásně a další části lidského těla.
Bezejmenný hlavní hrdina, kterého pro nedostatek jiného jména všichni začali nazývat Watashi, svému fanoušky přiřknutému jménu dostává se ctí. Z naivního studenta, žijícího svými nerealistických představami, se v průběhu každé epizody nejen vnějšími okolnostmi, ale především jeho vlastním přičiněním znovu a znovu stává zkroušený a zahořklý pesimista, který sociálním vazbám přiznává nepatrný význam a mávnutím ruky zatracuje veškerou socializaci. Zatímco se ale Watashi trápí, divák si nemůže pomoci a jeho absurdními dobrodružstvími se dobře baví.
Náš hlavní hrdina je ale více než jen neohrabaným introvertem s akutním pocitem nedoceněnosti, který rád utíká ke svým fantaskním představám, protože realita se mu zdá ve své nepředvídatelnosti přespříliš děsivá. Kromě přehnané sebelásky oplývá i určitou morální zdrženlivostí a nadměrně vyvinutou schopností sebereflexe, jež je stejně humorná jako povědomá a která umožňuje, aby s ním divák i přes jeho sebestřednost, která snese porovnání snad jen s obvyklým egoismem hrdinek románků pro dospívající dívky, také soucítil.
Každá epizoda kousek po kousku poodhaluje charaktery všech důležitých postav a velmi dobře ukazuje, že v určitých sociálních situacích mají lidé v rámci snahy zachovat si svou tvář a zapadnout do kolektivu tendenci ukazovat jen určité (přijatelnější) stránky své osobnosti.
I přes detailní charakterizaci postav a propracovanou dějovou linku však chybí ten malý kousek, který by nám umožnil zcela se do příběhu ponořit. Dostat se do bodu, kdy mimo blikající obrazovku přestává existovat čas i prostor, kdy je divák nezpochybnitelnou součástí toho, co se na ní odehrává. Do bodu, kdy bychom za určité dílo obrazně položili život třeba i přes jeho nedostatky, protože k nám promlouvá na základě osobního zážitku, protože v hlavních postavách možná vidíme sami sebe. 


Hudební podkres je v kontextu se vším bláznivým, co se v seriálu stihne za jedenáct epizod odehrát, až překvapivě střízlivý. Melodie čerpající inspiraci z klasických skladeb jsou však dějem i rychlými monology Watashiho, který v tu chvíli připomíná spíše kulomet místo nábojů chrlící slova, občas utlačeny do pozadí, což je škoda, protože rozhodně stojí i za samostatný poslech.
Teskné, melancholické melodie, které jako by vypadly z dob Chopina, kde prim hrají smyčcové nástroje a klavír, odkazují k zahradním slavnostem a bálům velkých královských dvorů minulých století a doprovázejí Watashiho nabubřelé, přehnaně romantické představy o krásných dívkách s dokonalým vychováním, ruměncem na tváři a slunečníkem v ruce. Ještě tesknější, avšak nikdy patetické, melodie pak doprovázejí chvíle nejhlubší Watashiho beznaděje, kdy každé epizodní dobrodružství kulminuje. 
V repertoáru lze ale najít i rozpustilejší a krapet zlověstněji znějící skladby, kde se do popředí dostávají spíše dechové nástroje a které dávají tušit, že Watashiho optimistické představy pravděpodobně uspokojivého naplnění nedojdou. Pomyslnou hudební třešničkou na dortu je pak chytrými slovními hříčkami a metaforami protkaná skladba přednesená mistrem Higuchim. Kde jinde si totiž člověk poslechne tklivou (a vážně míněnou) píseň o hledání kruhu?
Pokud vás vždy zajímalo, kde vlastně končí možnosti animovaného média, pak jste na správné adrese. Masaaki Yuasa, ač ne tak známý jako Satoshi Kon, si již v anime průmyslu stihl vydobýt podobnou pověst experimentátora, který se nebojí porušovat zažité postupy a s vizuálním ztvárněním díla si opravdu vyhrát. V jeho podání vizuální stránka díla neslouží pouze jako prostředek k odvyprávění příběhu, ale jako samotný hybatel děje. Divoké barvy a vzory ve všech možných podobách a kombinacích, využití reálného prostředí, do nějž jsou animované postavy zasazeny, jejich extrémní zjednodušení a zvýraznění jejich určitých obličejových rysů a další postupy ze seriálu činí pastvu pro oko.
Yojouhan Shinwa Taikei je formálně naprosto dokonalé dílo, jež netradičními způsoby sděluje ono tradiční klišé, že cesta často bývá cílem, a proto bychom si ji při honbě za tím vysněným, do poslední čárky narýsovaným životem, který může být jen zatím neodhaleným zklamáním, neměli zapomenout užít. Představuje ne zcela zkompletovanou hádanku, v níž je možno i při několikátém sledování odhalit nové spojitosti, už jen proto, že je jich tam tak mnoho, že napoprvé není možné vše obsáhnout. Je to roztomile drzá, provokativně vychloubačná podívaná nabitá událostmi, informacemi a dialogem, při jejímž sledování si budete připadat jako na horské dráze. Nebo jako v nekonečné sérii pokojů o velikosti 4,5 tatami rohoží...
Hodnocení na MyAnimeList: 8.65
Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde, zde a zde
Share
Tweet
Pin
1 comments
Počet epizod: 11
Rok vydání: 2014
Studio: Tatsunoko Production
Režisér: Masaaki Yuasa
Žánr: seinen, sportovní
Anotace:
Makoto Tsukimoto, přezdívaný ironicky Smile, je tichý a rezervovaný středoškolák, který společně se svým kamarádem z dětství Yutakou Hoshinem, přezdívaným Peco, jenž je jeho úplným opakem, navštěvuje tenisový klub při jejich střední škole. Oba jsou přirozeně talentovaní, i přesto Peco vždy zvítězí nad Tsukimotem, který jako by se schválně držel zpátky. Jednoho dne si ale Tsukimotova talentu všimne i trenér klubu a pokusí se v něm probudit přirozenou soutěživost. Od toho dne se vše začíná měnit...


Není ještě třeba lámat nad dnešní animovanou produkcí hůl, stále existují díla, která se mohou bez obav poměřovat s velikány minulosti. Jedním takovým je právě i Ping Pong The Animation. Tohle anime, mající předlohu v manze Taiyoua Matsumota z roku 1997, je tak blízko dokonalosti, jak jen je to možné. Všechny komponenty jej tvořící fungují nejen jako samostatné segmenty, ale co je důležitější, dohromady tvoří perfektní celek.
Není se ale čemu divit, na cokoliv totiž režisér Masaaki Yuasa vztáhne ruku, to se promění ve zlato. A navrch zde Yuasa neexperimentuje tak trochu jen pro to, aby experimentoval, jako tomu bylo v některých jeho předešlých pracích, tyto pokusy jsou dílu skutečně k užitku.
Již od prvních minut je jasné, že tohle není jen obyčejné sportovní anime, ať už je to netradiční vizuální styl, způsob vyprávění či propracovanost všech charakterů, co nám to napoví. Ping Pong The Animation je více než o sportu o lidských vztazích a dospívání, o hledání radosti v životě, protože cokoliv člověk dělá, měl by to dělat s láskou.
Stejně tak i zápasy, které zde obvykle netrvají déle než několik minut, nejsou ani tak o tom, co se právě děje na tenisovém stole, jako o tom, co se odehrává jejich účastníkům v hlavě, když v téměř nadpozemské rychlosti trefují malé bílé míčky a snaží se je poslat přes síť.
Dialogy tu plní jednu z hlavních rolí. A plní ji skvěle. Každá pronesená věta působí tak skutečně, jako by scénárista jen někde na turnaji či v tenisovém klubu zaznamenával skutečné rozhovory a pak je zde použil. Opravdovost v Ping Pong The Animation dýchá z každého pohybu postav, z každého obrazu, až se člověk přistihne, že zapomněl, že se vše odehrává pouze na obrazovce. Turnajový shon, nervozita před zápasem, hlasité fandění, smutek z neúspěchu. Přenos emocí na diváka probíhá úplně automaticky, jako by se člověk nacházel přímo uprostřed děje.
Během jedenácti epizod sledujeme pouze úsek ze života několika středoškoláků hrajících stolní tenis. Tempo vyprávění je zde naprosto perfektní, každá epizoda doplňuje střípky do celkové mozaiky a zároveň dláždí cestu pro možná trochu předvídatelné, ale přesto nikoliv méně vzrušující finále, v němž se elegantně uzavřou všechny dějové linie a zároveň současné životní epizody hlavních protagonistů anime, aby mohli vyjít vstříc novým.


V popředí stojí pět postav, pět odlišných charakterů, které spojuje právě stolní tenis. Ústřední dvojicí jsou kamarádi Peco a Smile, odlišní jako den a noc. Peco je bezstarostný kluk, zvyklý vyhrát každý zápas a vynechávat většinu tréninků, jelikož vše se mu bez větší píle daří samo. Najednou ale přichází chvíle, kdy zjišťuje, že mu ujel vlak a nepřehraje ani ty, na něž se dříve vytahoval. Smile stolní tenis hraje, aby si ukrátil dlouhou chvíli. Jeho herní styl je vybroušenější než Pecův, přesto ho nikdy nepřehraje, chybí mu totiž ambice, soutěživost a možná i láska k tomuto sportu.
Brzy se k nim přidávají Wenge Kong, čínský hráč vyloučený z regionálního týmu ve své zemi, Sakuma Manabu, hráč bez většího talentu, který jeho nedostatek dohání tvrdou prací, a v neposlední řadě Ryuuichi Kazama, který je zvyklý obětovat stolnímu tenisu vše a prohra pro něj není možností. Otázkou je, zda tak činí pro sebe či pro druhé. Záchvaty paniky, které ho před zápasy pravidelně přepadají, mluví spíše pro druhou možnost.
Tvůrci tohoto anime svým postavám rozumí jako málokdo. Nechávají je prohrát, protože prohrát musí. Porážka totiž není nikdy koncem cesty, ač se tak na první pohled může zdát, nýbrž začátkem něčeho nového. Naše neúspěchy nám dláždí skrz poučení cestu k výhrám. Skrze nové životní výzvy postavy objevují, kdo skutečně jsou, případně kým by chtěly být.
Hudební doprovod, zkomponovaný Kensukem Ushiem, má výrazný elektronický nádech a zaujme na první poslech. I tady se experimentuje, úvodní melodie několika skladeb je například vytvořena pomocí ping pongových míčků a jejich odrazů od tenisového stolu. Jednotlivé skladby jsou velmi výrazné, díky tomu je možné je při samostatném poslechu snadno přiřadit ke klíčovým scénám anime či jednotlivým postavám.
Vizuální styl anime je stejně jedinečný jako jeho ostatní aspekty, a jak už to s věcmi vymykajícími se průměru bývá, ne každému se bude zamlouvat. Dalo by se i říct, že vizuální stránka tohoto anime je tím, co od sledování mnoho lidí odradí. Valná většina scén totiž vypadá jako nedokončená skica či čmáranice někoho, kdo se sotva naučil držet tužku. Postavy, nakreslené jen několika tahy, často mění svou velikost i tvar, někdy se uprostřed zápasu dokonce promění v draka či příšeru. Scény se často dělí na několik menších okének jako v manze. I tady je ale toto experimentování jen ku prospěchu věci. Díky těmto vizuálním zvláštnostem se daří velmi věrohodně zachytit nejen každý pohyb hráčů při hře, ale i každý výraz jejich tváří, a dokonce i neopakovatelnou atmosféru jednotlivých událostí.
Ne nadarmo byl Ping Pong The Animation těmi, kdo jej viděli, označován za nejlepší počin minulého roku. O tomto anime by se daly napsat stránky a stránky pochvalného textu a stále by nedokázaly vystihnout, jak dobré ve skutečnosti je. Nač tím tedy ztrácet čas? Nenechte se odradit specifickým vizuálním stylem a vyhraďte si na něj chvíli, nebudete litovat.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.69
Vlastní hodnocení: 95%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Starší příspěvky

O blogu

Vítejte na blogu jednoho knihomola, otaku a seriálového a filmového nadšence. Na blog už nemám tolik času jako kdysi, ale stále si sem čas od času odložím své dojmy z viděného a čteného. Málokdy recenzuju to, co je právě populární. Mám ráda psychologická dramata, inovativní využití média a divné věci.

Štítky

anime recenze drama Madhouse favourite psychologický fantasy komedie romantický antologie historický mysteriózní nadpřirozený sci-fi Satoshi Kon Sunrise dobrodružný film seinen slice of life Masaaki Yuasa Short Peace klasika seriál thriller Katsuhiro Otomo Mamoru Hosoda Mamoru Oshii Shuhei Morita cestování horor rodinný romance studio 4°C A-1 Picture Artland Bones Dánsko Ghibli Hajime Katoki Hayao Miyazaki Hiroshi Nagahama J. C. Staff Keiichi Hara Kenichi Kasai Production I. G. Rakousko Ryousuke Nakamura Studio Deen Takashi Watanabe hory hudební josei mahou shoujo region Bodensee scifi sportovní

Archiv blogu

  • ▼  2022 (4)
    • ▼  září (1)
      • Recenze: Mirai no Mirai (Mirai of the Future)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2018 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (2)
  • ►  2017 (17)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (15)
  • ►  2015 (4)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (3)
  • ►  2014 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2013 (1)
    • ►  prosince (1)

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Follow

Seznam blogů

  • Sakuřino doupě

Návštěvnost

Používá technologii služby Blogger.

Nejnovější články

Populární příspěvky

  • Diedamskopf (Region Bodensee #1)
    Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představov...
  • Recenze: Mouryou no Hako
    Název:   Mouryou no Hako (Box of Goblins) Počet epizod:  13 (23 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio:  Madhouse Režisér:  Ryousu...
  • Recenze: Genius Party Beyond
    Počet epizod:  5 (15 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio a režisér:  4°C;  Mahiro Maeda, Nakazawa Kazuto, Ohira Shinya, Tanaka Tatsu...
SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU

Created with by BeautyTemplates | Distributed by Gooyaabi Templates