Blog jednoho otaku a knihomola

Anotace:
Jednoho podzimního večera narazí osamělý student třetího ročníku zdejší univerzity u stánku s nudlemi ramen za chrámem Shimogamo na záhadného muže s hlavou ve tvaru lilku, který sám sebe nazývá bohem manželství. Student se mu svěří s tím, jak mizerný a neuspokojivý život vede, když se snaží rozeštvat kvůli vlastnímu zklamání šťastně zamilované páry, a jak moc by si přál strávit uplynulé dva roky jinak. Přání je mu vyplněno a on je vrácen v čase, aby se mohl pokusit změnit svůj osud. Znovu a znovu a znovu...

Na jakémkoliv uměleckém díle je krásné (ale i ošemetné), že každý z nás si z něj odnáší zcela autentický prožitek závislý na mnoha vnějších i vnitřních faktorech. Tuto osobní zkušenost se můžeme snažit uchopit, popsat i přiblížit někomu dalšímu, ale ať se budeme snažit sebevíce, nikdy neuspějeme zcela. A čím mnohoznačnější, neurčitější, košatější dílo, tím větší mnohost prožitků a tím obtížněji přenositelná zkušenost.
A není snad mnohoznačnějšího díla než je The Tatami Galaxy se všemi svými metaforami, slovními hříčkami, symboly a odbočkami, se všemi dějovými liniemi a příběhy v příbězích, se svým rychlým monologem, který se neohlíží na nikoho a na nic. Pouhých jedenáct epizod je doslova nabitých absurdními událostmi a nečekanými zvraty, z nichž mnoho dostává smysl až při pohledu zpět.
V jednom okamžiku náš hlavní hrdina zkazí zamilovaným párům poklidný večer u vody malým ohňostrojem, v druhém se snaží zdiskreditovat vedoucího filmového klubu, protože je populárnější než on, pak se dostává do tenisového klubu, jenž je ve skutečnosti spíše sektou, která své členy zdvořilým nátlakem nutí kupovat své produkty, zatímco káže o zkáze světa.
Další noc, jíž předchází napínavý souboj v pití alkoholu, se pak rozhoduje mezi třemi osudovými ženami, z nichž ani jedna pro něj již na první pohled není tou pravou a v následujícím díle se potom zaplétá do podivné války mezi dvěma staršími studenty, z nichž jeden je pravděpodobně bůh manželství a žádá po něm, aby mu sehnat zvláštní mycí houbu, která stojí asi tolik co luxusní vila.

Příběh staví na opakování a zároveň lehkém pozměnění několika situací, což je umožněno návratem hrdiny v čase k jeho prvním dnům na univerzitě. Každá epizoda shodně začíná přehnaně optimistickou představou Watashiho o bezstarostném vysokoškolském životě v obležení černovlasých krasavic a jeho zapsáním se do jednoho z mnoha nabízených klubů. Každodenní realita klubových aktivit, o níž můžeme i za použití velké dávky optimismu prohlásit jen to, že je k našemu hlavnímu hrdinovi poněkud nemilosrdná, však veškeré jeho nadějeplné představy velice rychle obrátí v prach.
V téměř každém díle se někde objeví také stará kartářka, která již chmurnou realitou zkrušenému hlavnímu hrdinovi předpovídá budoucnost za použití těch nejotřepanějších frází, jaké si jen dovedete představit, a díl od dílu za to k jeho nelibosti požaduje více a více peněz. 

Žádná epizoda se neobejde ani bez náhodného setkání Watashiho s o rok mladší spolužačkou Akashi, která je jedinou větou schopná zničit veškeré šance i sebevědomí dotírajících nápadníků, ale z nepochopitelného důvodu našla i přes jeho očividnou sebestřednost určité zalíbení právě ve Watashim, a zcela nedobrovolného setkání s Ozuem, stejně starým spolužákem, jehož jedinou životní misí jako by bylo uvrhovat Watashiho do ještě větší beznaděje.


Hlavní trio pak doplňují již osmým rokem studující Jougasaki, do sebe zahleděný vedoucí filmového klubu, a jeho milá Kaori, která je tak trochu bez života, stejně dlouho studující Higuchi, který s ním vede velmi velmi velmi dlouhou válku, jejímiž hlavními bojovými prostředky jsou nekonečné nejapné žertíky a drobné naschvály, a dentální hygienistka Ryouko, již v podnapilém stavu poněkud nezdravě fascinují dásně a další části lidského těla.
Bezejmenný hlavní hrdina, kterého pro nedostatek jiného jména všichni začali nazývat Watashi, svému fanoušky přiřknutému jménu dostává se ctí. Z naivního studenta, žijícího svými nerealistických představami, se v průběhu každé epizody nejen vnějšími okolnostmi, ale především jeho vlastním přičiněním znovu a znovu stává zkroušený a zahořklý pesimista, který sociálním vazbám přiznává nepatrný význam a mávnutím ruky zatracuje veškerou socializaci. Zatímco se ale Watashi trápí, divák si nemůže pomoci a jeho absurdními dobrodružstvími se dobře baví.
Náš hlavní hrdina je ale více než jen neohrabaným introvertem s akutním pocitem nedoceněnosti, který rád utíká ke svým fantaskním představám, protože realita se mu zdá ve své nepředvídatelnosti přespříliš děsivá. Kromě přehnané sebelásky oplývá i určitou morální zdrženlivostí a nadměrně vyvinutou schopností sebereflexe, jež je stejně humorná jako povědomá a která umožňuje, aby s ním divák i přes jeho sebestřednost, která snese porovnání snad jen s obvyklým egoismem hrdinek románků pro dospívající dívky, také soucítil.
Každá epizoda kousek po kousku poodhaluje charaktery všech důležitých postav a velmi dobře ukazuje, že v určitých sociálních situacích mají lidé v rámci snahy zachovat si svou tvář a zapadnout do kolektivu tendenci ukazovat jen určité (přijatelnější) stránky své osobnosti.
I přes detailní charakterizaci postav a propracovanou dějovou linku však chybí ten malý kousek, který by nám umožnil zcela se do příběhu ponořit. Dostat se do bodu, kdy mimo blikající obrazovku přestává existovat čas i prostor, kdy je divák nezpochybnitelnou součástí toho, co se na ní odehrává. Do bodu, kdy bychom za určité dílo obrazně položili život třeba i přes jeho nedostatky, protože k nám promlouvá na základě osobního zážitku, protože v hlavních postavách možná vidíme sami sebe. 

Hudební podkres je v kontextu se vším bláznivým, co se v seriálu stihne za jedenáct epizod odehrát, až překvapivě střízlivý. Melodie čerpající inspiraci z klasických skladeb jsou však dějem i rychlými monology Watashiho, který v tu chvíli připomíná spíše kulomet místo nábojů chrlící slova, občas utlačeny do pozadí, což je škoda, protože rozhodně stojí i za samostatný poslech.

Teskné, melancholické melodie, které jako by vypadly z dob Chopina, kde prim hrají smyčcové nástroje a klavír, odkazují k zahradním slavnostem a bálům velkých královských dvorů minulých století a doprovázejí Watashiho nabubřelé, přehnaně romantické představy o krásných dívkách s dokonalým vychováním, ruměncem na tváři a slunečníkem v ruce. Ještě tesknější, avšak nikdy patetické, melodie pak doprovázejí chvíle nejhlubší Watashiho beznaděje, kdy každé epizodní dobrodružství kulminuje. 

V repertoáru lze ale najít i rozpustilejší a krapet zlověstněji znějící skladby, kde se do popředí dostávají spíše dechové nástroje a které dávají tušit, že Watashiho optimistické představy pravděpodobně uspokojivého naplnění nedojdou. Pomyslnou hudební třešničkou na dortu je pak chytrými slovními hříčkami a metaforami protkaná skladba přednesená mistrem Higuchim. Kde jinde si totiž člověk poslechne tklivou (a vážně míněnou) píseň o hledání kruhu?

Pokud vás vždy zajímalo, kde vlastně končí možnosti animovaného média, pak jste na správné adrese. Masaaki Yuasa, ač ne tak známý jako Satoshi Kon, si již v anime průmyslu stihl vydobýt podobnou pověst experimentátora, který se nebojí porušovat zažité postupy a s vizuálním ztvárněním díla si opravdu vyhrát. V jeho podání vizuální stránka díla neslouží pouze jako prostředek k odvyprávění příběhu, ale jako samotný hybatel děje. Divoké barvy a vzory ve všech možných podobách a kombinacích, využití reálného prostředí, do nějž jsou animované postavy zasazeny, jejich extrémní zjednodušení a zvýraznění jejich určitých obličejových rysů a další postupy ze seriálu činí pastvu pro oko.

Yojouhan Shinwa Taikei je formálně naprosto dokonalé dílo, jež netradičními způsoby sděluje ono tradiční klišé, že cesta často bývá cílem, a proto bychom si ji při honbě za tím vysněným, do poslední čárky narýsovaným životem, který může být jen zatím neodhaleným zklamáním, neměli zapomenout užít. Představuje ne zcela zkompletovanou hádanku, v níž je možno i při několikátém sledování odhalit nové spojitosti, už jen proto, že je jich tam tak mnoho, že napoprvé není možné vše obsáhnout. Je to roztomile drzá, provokativně vychloubačná podívaná nabitá událostmi, informacemi a dialogem, při jejímž sledování si budete připadat jako na horské dráze. Nebo jako v nekonečné sérii pokojů o velikosti 4,5 tatami rohoží...

Hodnocení na MyAnimeList: 8.65

Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde, zde a zde

Počet epizod: 11

Rok vydání: 2014

Studio: Tatsunoko Production

Režisér: Masaaki Yuasa

Žánr: seinen, sportovní

Anotace:

Makoto Tsukimoto, přezdívaný ironicky Smile, je tichý a rezervovaný středoškolák, který společně se svým kamarádem z dětství Yutakou Hoshinem, přezdívaným Peco, jenž je jeho úplným opakem, navštěvuje tenisový klub při jejich střední škole. Oba jsou přirozeně talentovaní, i přesto Peco vždy zvítězí nad Tsukimotem, který jako by se schválně držel zpátky. Jednoho dne si ale Tsukimotova talentu všimne i trenér klubu a pokusí se v něm probudit přirozenou soutěživost. Od toho dne se vše začíná měnit...

Není ještě třeba lámat nad dnešní animovanou produkcí hůl, stále existují díla, která se mohou bez obav poměřovat s velikány minulosti. Jedním takovým je právě i Ping Pong The Animation. Tohle anime, mající předlohu v manze Taiyoua Matsumota z roku 1997, je tak blízko dokonalosti, jak jen je to možné. Všechny komponenty jej tvořící fungují nejen jako samostatné segmenty, ale co je důležitější, dohromady tvoří perfektní celek.

Není se ale čemu divit, na cokoliv totiž režisér Masaaki Yuasa vztáhne ruku, to se promění ve zlato. A navrch zde Yuasa neexperimentuje tak trochu jen pro to, aby experimentoval, jako tomu bylo v některých jeho předešlých pracích, tyto pokusy jsou dílu skutečně k užitku.

Již od prvních minut je jasné, že tohle není jen obyčejné sportovní anime, ať už je to netradiční vizuální styl, způsob vyprávění či propracovanost všech charakterů, co nám to napoví. Ping Pong The Animation je více než o sportu o lidských vztazích a dospívání, o hledání radosti v životě, protože cokoliv člověk dělá, měl by to dělat s láskou.

Stejně tak i zápasy, které zde obvykle netrvají déle než několik minut, nejsou ani tak o tom, co se právě děje na tenisovém stole, jako o tom, co se odehrává jejich účastníkům v hlavě, když v téměř nadpozemské rychlosti trefují malé bílé míčky a snaží se je poslat přes síť.

Dialogy tu plní jednu z hlavních rolí. A plní ji skvěle. Každá pronesená věta působí tak skutečně, jako by scénárista jen někde na turnaji či v tenisovém klubu zaznamenával skutečné rozhovory a pak je zde použil. Opravdovost v Ping Pong The Animation dýchá z každého pohybu postav, z každého obrazu, až se člověk přistihne, že zapomněl, že se vše odehrává pouze na obrazovce. Turnajový shon, nervozita před zápasem, hlasité fandění, smutek z neúspěchu. Přenos emocí na diváka probíhá úplně automaticky, jako by se člověk nacházel přímo uprostřed děje.

Během jedenácti epizod sledujeme pouze úsek ze života několika středoškoláků hrajících stolní tenis. Tempo vyprávění je zde naprosto perfektní, každá epizoda doplňuje střípky do celkové mozaiky a zároveň dláždí cestu pro možná trochu předvídatelné, ale přesto nikoliv méně vzrušující finále, v němž se elegantně uzavřou všechny dějové linie a zároveň současné životní epizody hlavních protagonistů anime, aby mohli vyjít vstříc novým.

V popředí stojí pět postav, pět odlišných charakterů, které spojuje právě stolní tenis. Ústřední dvojicí jsou kamarádi Peco a Smile, odlišní jako den a noc. Peco je bezstarostný kluk, zvyklý vyhrát každý zápas a vynechávat většinu tréninků, jelikož vše se mu bez větší píle daří samo. Najednou ale přichází chvíle, kdy zjišťuje, že mu ujel vlak a nepřehraje ani ty, na něž se dříve vytahoval. Smile stolní tenis hraje, aby si ukrátil dlouhou chvíli. Jeho herní styl je vybroušenější než Pecův, přesto ho nikdy nepřehraje, chybí mu totiž ambice, soutěživost a možná i láska k tomuto sportu.

Brzy se k nim přidávají Wenge Kong, čínský hráč vyloučený z regionálního týmu ve své zemi, Sakuma Manabu, hráč bez většího talentu, který jeho nedostatek dohání tvrdou prací, a v neposlední řadě Ryuuichi Kazama, který je zvyklý obětovat stolnímu tenisu vše a prohra pro něj není možností. Otázkou je, zda tak činí pro sebe či pro druhé. Záchvaty paniky, které ho před zápasy pravidelně přepadají, mluví spíše pro druhou možnost.

Tvůrci tohoto anime svým postavám rozumí jako málokdo. Nechávají je prohrát, protože prohrát musí. Porážka totiž není nikdy koncem cesty, ač se tak na první pohled může zdát, nýbrž začátkem něčeho nového. Naše neúspěchy nám dláždí skrz poučení cestu k výhrám. Skrze nové životní výzvy postavy objevují, kdo skutečně jsou, případně kým by chtěly být.

Hudební doprovod, zkomponovaný Kensukem Ushiem, má výrazný elektronický nádech a zaujme na první poslech. I tady se experimentuje, úvodní melodie několika skladeb je například vytvořena pomocí ping pongových míčků a jejich odrazů od tenisového stolu. Jednotlivé skladby jsou velmi výrazné, díky tomu je možné je při samostatném poslechu snadno přiřadit ke klíčovým scénám anime či jednotlivým postavám.

Vizuální styl anime je stejně jedinečný jako jeho ostatní aspekty, a jak už to s věcmi vymykajícími se průměru bývá, ne každému se bude zamlouvat. Dalo by se i říct, že vizuální stránka tohoto anime je tím, co od sledování mnoho lidí odradí. Valná většina scén totiž vypadá jako nedokončená skica či čmáranice někoho, kdo se sotva naučil držet tužku. Postavy, nakreslené jen několika tahy, často mění svou velikost i tvar, někdy se uprostřed zápasu dokonce promění v draka či příšeru. Scény se často dělí na několik menších okének jako v manze. I tady je ale toto experimentování jen ku prospěchu věci. Díky těmto vizuálním zvláštnostem se daří velmi věrohodně zachytit nejen každý pohyb hráčů při hře, ale i každý výraz jejich tváří, a dokonce i neopakovatelnou atmosféru jednotlivých událostí.

Ne nadarmo byl Ping Pong The Animation těmi, kdo jej viděli, označován za nejlepší počin minulého roku. O tomto anime by se daly napsat stránky a stránky pochvalného textu a stále by nedokázaly vystihnout, jak dobré ve skutečnosti je. Nač tím tedy ztrácet čas? Nenechte se odradit specifickým vizuálním stylem a vyhraďte si na něj chvíli, nebudete litovat.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.69

Vlastní hodnocení: 95%

Zdroje obrázků: zde a zde