The Night is Short, Walk on Girl je adaptací románu Tomohiky Norimi, a odehrává se ve stejném universu jako předchozí režisérovo dílo, seriál The Tatami Galaxy. Yuasa ve filmu navazuje na motivy, kterým se věnoval již v The Tatami Galaxy a dále je rozvádí a pozměňuje, zároveň však ještě více než v předchozím díle popouští uzdu své fantazii a v anime jako by se díky tomu objevovalo vše, co mu právě přišlo na mysl. 

Ve filmu, jehož název je tak trochu oxymóronem, jelikož noc, kterou hlavní hrdinové prožívají, by se dala popsat všemi možnými adjektivy, přídavné jméno krátká však mezi ně rozhodně nepatří, se znovu objevuje mnohomluvný hlavní hrdina marně usilující o černovlasou dívku, která je jeho úplným opakem. Chybět nesmí ani další postavy ze seriálu, přičemž některé i zde hrají zásadní roli, zatímco jiné jsou pouze letmo zmíněny či přebírají poněkud odlišnou roli než tu, kterou měly v The Tatami Galaxy. Na rozdíl od seriálu zde však objekt zájmu hlavního hrdiny dostává mnohem větší prostor a většinu filmu je to právě ona, kdo svým jednáním žene celý děj kupředu. 

Film je ve své podstatě relativně jednoduchým romantickým příběhem dvou mladých lidí, jehož přímá linie se téměř devadesát minut zašmodrchává tisícem různých dějových odboček, aby se jedním potažením na konci opět rozmotala. 

Tato pompézní směsice množství spolu na první pohled nesouvisejících absurdních situací se postupně prostřednictvím hlavních postav propojuje ve chvíli, kdy to sledující nejméně čeká. Na obrazovce se nevěřícímu divákovi objevuje skupina lidí tančící bizarní tanec sofistů, při němž se ohýbají jako hadí ženy, kapří tornádo, mafie nemilosrdně kradoucí nic netušícím obětem kalhoty i se spodním prádlem či přítel hlavního hrdiny, který si to svoje odmítá sundat, dokud znovu nespatří lásku svého života. 

Nechybí ani hudební číslo na pokračování, prošpikované chytrými slovními hříčkami, jehož součástí se dílem náhody i vlastního rozhodnutí stanou i oba hlavní hrdinové. To je zinscenované členy pohybujícího se divadelního souboru, který se náhodně objevuje v různých částech města a jehož nestálost je spíše dílem nutnosti než umělecké inovace, jelikož je neúnavně pronásledován tajnou studentskou policií.

Se stejnou vytrvalostí pronásleduje také Senpai svou milovanou. Otome však neodmítne žádnou výzvu a nechá se unášet tam, kam ji osud zavane, a tak nikde dlouho neposedí. Díky tomu nás bere společně s hlavním hrdinou, který se zuby nehty snaží, aby ji neztratil z dohledu, na exkurzi nejrůznějšími zákoutími nočního Kjóta. Od všemi barvami hrajících a divokými vzory překypujících hlavních tříd přes maličké hospody a zastrčené bary, kde můžete kromě umně ztvárněných koktejlů potkat i sběratele umění, z něhož se nakonec vyklube perverzní ztroskotanec slintající nad historickou pornografií, až po zapadlé uličky, kde z vás krádeží svršků objekt opovržení ostatních vytvoří již zmiňovaná spodní prádlo kradoucí mafie.

Zábavné momenty skvěle doplňují dobře načasované dialogy postav zakončené vtipnou, nečekanou pointou. Pod do absurdní krajnosti vyhnanými situacemi se však skrývá více než jen snaha pobavit. Yuasa ve svém díle zkoumá, jak jsme jako lidé propojeni naším jednáním, zda je všechno, co se nám děje, jen dílem náhody či zda máme ve svém příběhu větší rozhodovací pravomoci, než si myslíme. Zda je lepší nechat se unášet proudem jako Otome, ale zároveň chytit každou příležitost za pačesy i s jejími možnými neblahými důsledky či se Senpaiem neúnavně plánovat každý okamžik života a pak být zklamán, když se naše představy obrátí v prach.

Ve filmu na sebe tyto dva rozdílné pohledy neustále naráží. Zatímco Senpaiem pečlivě zosnovaná setkání obou hlavních hrdinů jsou prchavá a plná nedorozumění, Otome díky své otevřenosti všemu novému potkává mnoho zajímavých lidí a zažívá prapodivná dobrodružství. Oba hrdinové se paradoxně metaforicky potkávají ve chvíli, kdy jsou od sebe řízením osudu odděleni. V tom, co oba během noci prožívají, když nejsou spolu, lze najít jemně naznačenou paralelu.

Nakonec se ukazuje, že ani ta nejosamělejší postava, jejíž touha po hromadění majetku byla jen snahou vyplnit hluboký smutek v duši, nikdy sama nebyla. Vše, co prováděla, ač často poněkud nekalého charakteru, pomohlo spojit různé obyvatele Kjóta, kteří by se jinak nikdy nepotkali, a nakonec jim do života přineslo radost. 

Nejen na příběhu této postavy Yuasa ukazuje, že má pro své postavy a jejich slabosti pochopení. Film i přes svou pompéznost, která někdy balancuje až na hranici sebevychloubání, nikdy neztrácí svou vřelost a optimismus, které do příběhu vnáší zejména Otome. Její dobrosrdečná, bezstarostná povaha vyvažuje konání zbytku protagonistů příběhu, kteří jsou spíše zahořklými zoufalci, jež se ke svému okolí chovají poněkud bezohledně. 

Nejsilnější stránky filmu však mohou být pro některé sledující i těmi nejslabšími. Zběsile rychlé tempo vyprávění, které nedopřeje divákovi oddychu, a které zvolní až v posledních minutách filmu, nedává záměrně příliš prostoru pro hlubší charakterizaci postav, a tak většina zůstává spíše svéráznými komickými figurkami, do nichž může být obtížné se vcítit. 

Diváky neznalé Yuasova stylu překvapí i neochota držet se jedné, případně několika málo dějových linek a konstantní přeskakování z jednoho příběhu na druhý, které může z filmu pro některé učinit roztříštěnou mozaiku událostí, v nichž je obtížné se vyznat a povšimnout si klíčových momentů dávajících smysl dalšímu vyprávění.

Yuasa ve svém díle prezentuje jasnou uměleckou i vypravěčskou vizi, které podřizuje vše ostatní. Zatímco mnoho jiných autorů respektuje svoje možnosti a hranice animovaného média, on jeho limity neustále testuje a posouvá. Velmi působivé jsou zejména sekvence odehrávající se na večerním knižním trhu, který se v představách Otome noří pod vodu a závěr filmu, odehrávající se ve fantaskní alternativní realitě horečnatě blouznícího Senpaie. 

Stejně jako v Ping Pong The Animation se ve filmu objevují další postupy, které v jiných anime neuvidíte. Yuasa opakovaně využívá rozdělení obrazovky na několik částí, které se pohybují proti sobě či se v nich paralelně odehrává děj. Postavy jsou v neustálém, přehnaně zveličeném pohybu, dochází k rychlému střídání úhlů pohledu i výtvarných stylů, které od sebe oddělují jednotlivé pasáže filmu. Vyprávění retrospektivních vzpomínek probíhá ve světě kontrastních neonových barev a postav zjednodušených na siluety, výlet do Senpaiovy mysli vypadá jako nakreslený tužkou a pastelkami. Anime díky tomu nikdy nepůsobí staticky a filmem prezentované Kjóto působí opravdově, jako živé místo obývané skutečnými lidmi.

Co se hudby týče, je ve filmu naopak v kontrastu k divoké vizuální stránce využito decentního podkresu symfonické hudby a klavíru, který scény vhodně doplňuje, aniž by kdy vystupoval příliš do popředí. Závěrečné titulky jsou pak doprovázené hravou skladbou, která navazuje na optimisticky vyznívající konec anime.

Film se stejně jako Yuasovo předchozí dílo The Tatami Galaxy vyznačuje překotnými monology, hlavním mužským protagonistou tak trochu ztraceným ve vlastním životě, který téměř za všech okolností příliš přemýšlí a málo jedná a jehož protipól představuje dívka, jež se do každé výzvy vrhá po hlavě. Stejně tak není opět nouze ani o chytré slovní hříčky a mnoho vtipných do absurdity vyhnaných situací. I tentokrát servíruje Yuasa divákům akcí nabitou pompézní podívanou složenou z mnoha menších příběhů, která neztrácí své kouzlo ani při opakovaném zhlédnutí.

Hodnocení: 85%