Počet epizod: 6 (3 + 3 - 90 minut epizoda)
Rok vydání: 2016 - 2018
Režisér: Sven Bohse
Žánr: drama, historický, romantický
Anotace:
Rok 1956. Berlín stále se vzpamatovávající ze druhé světové války. Jedna prestiží taneční škola a její neomezená vládkyně, Catherine Scholacková, a její životní cíl, dobře provdat všechny své tři dcery - Helgu, Moniku a Evu. Ty dělají vše proto, aby naplnily matčina očekávání, platí za to však vysokou daň. Zejména stydlivá a nemotorná Monika i přes svou snahu znovu a znovu selhává. Pak však objeví rokenrol a nic není jako dřív...
Německá tvorba není zvlášť v porovnání s americkou či britskou příliš vyhledávaná, a to z jednoho prostého důvodu, německé pokusy o dobrý film či seriál obvykle končí kulantně řečeno nezdarem. Výjimkou bývají jen filmy a seriály historické, které německým tvůrcům naopak jdou brilantně. Občas pak z německých rukou vzejde i ucházející romantická komedie či psychologické drama. Ku'damm 56 a jeho pokračování, odehrávající se o tři roky později, spojuje oboje, a proto není překvapením, že se jedná o výbornou podívanou, která ale bohužel zatím i přes své nesporné kvality mimo Německo uniká větší pozornosti.
To, co seriál povyšuje nad průměr, jsou především jeho postavy a herci, kteří se jejich rolí zhostili. Realistické, mnohovrstevnaté, komplikované charaktery plné rozporů, tu zmítané city, tu vedené promyšlenou vypočítaností. Září zde především vlastně obyčejné, ale přesto výjimečné ženské hrdinky, kterým ale jejich mužské protějšky zdatně sekundují. Ženy, (znovu) hledající v rychle se měnícím světě své místo, pátrající po tom, co to vlastně znamená být ženou. Ženy, učící se rozhodovat samy o sobě a svém životě, což je alespoň zpočátku těžší než se bez přemýšlení podřídit vlivu manželů či otců i dobové morálky.
V popředí Catherine Scholacková, přísná matka rodu, která nestrpí neposlušnost a jejímž jediným životním cílem je své tři dcery dobře provdat. Za jakoukoliv cenu. To, že z takové výchovy nemůže vzejít nic dobrého, je divákovi jasné již od začátku, ani on ale netuší, co vše se ještě zvrtne, protože v seriálu i přes občasné klišé převažují nečekané zvraty vycházející z interakcí jednotlivých postav.
V popředí Catherine Scholacková, přísná matka rodu, která nestrpí neposlušnost a jejímž jediným životním cílem je své tři dcery dobře provdat. Za jakoukoliv cenu. To, že z takové výchovy nemůže vzejít nic dobrého, je divákovi jasné již od začátku, ani on ale netuší, co vše se ještě zvrtne, protože v seriálu i přes občasné klišé převažují nečekané zvraty vycházející z interakcí jednotlivých postav.
Každá z dcer se s výchovou své matky a nástrahami světa, na něž díky ní nejsou ani trochu připraveny, (ne)vyrovnává po svém. Z dosahu matčina vlivu se ale vymaňují jen velice pomalu a jen velice těžko.
Tou nejposlušnější je nejstarší Helga, která si již na začátku prvního dílu po krátké známosti bere Wolfganga, uhlazeného advokáta z dobré rodiny, a stěhuje se s ním do vlastního bytu, a tak (zdánlivě) zcela naplňuje matčinu vizi o dokonalé dceři i sňatku. Zpočátku útulný byt se ale pro Helgu, stejně jako celé její poněkud uspěchané manželství, velice rychle stává zlatou klecí. Sen, ke kterému se po vzoru matky nejvíce upínala, tedy vlastní spokojené rodině s několika dětmi, jí Wolfgang totiž nemůže splnit.
Tou nejposlušnější je nejstarší Helga, která si již na začátku prvního dílu po krátké známosti bere Wolfganga, uhlazeného advokáta z dobré rodiny, a stěhuje se s ním do vlastního bytu, a tak (zdánlivě) zcela naplňuje matčinu vizi o dokonalé dceři i sňatku. Zpočátku útulný byt se ale pro Helgu, stejně jako celé její poněkud uspěchané manželství, velice rychle stává zlatou klecí. Sen, ke kterému se po vzoru matky nejvíce upínala, tedy vlastní spokojené rodině s několika dětmi, jí Wolfgang totiž nemůže splnit.
V této situaci se naplno projevuje i odvrácená strana Helgy, klamající svým zjevem plaché laně. Nejstarší dcera Catherine je ve své slepé poslušnosti zároveň velmi netolerantní ke všemu, co z její představy perfektního, spořádaného života vybočuje a aby tuto představu naplnila či zabránila jejímu zhroucení, neváhá se bez přemýšlení o důsledcích svých činů uchýlit k extrémním, často velmi bezcitným řešením.
Nejvíce podobná, ale také na své matce nejméně závislá, je nejmladší dcera Eva, pracující jako sestra v sanatoriu pro duševně nemocné. Ta pod vlivem své matky uhání svého nadřízeného, uhlazeného a za všech okolností ledově klidného profesora Fassbendera, od něhož jeho manželka utekla. Horkokrevná, cituplná Eva ale vlastně o profesora, v jehož svazující přítomnosti nemůže být sama sebou, vůbec nestojí, ale nakonec ani ona není schopná své matce vzdorovat a nechá se dotlačit k rozhodnutím, která by sama nikdy neučinila.
Nejvíce podobná, ale také na své matce nejméně závislá, je nejmladší dcera Eva, pracující jako sestra v sanatoriu pro duševně nemocné. Ta pod vlivem své matky uhání svého nadřízeného, uhlazeného a za všech okolností ledově klidného profesora Fassbendera, od něhož jeho manželka utekla. Horkokrevná, cituplná Eva ale vlastně o profesora, v jehož svazující přítomnosti nemůže být sama sebou, vůbec nestojí, ale nakonec ani ona není schopná své matce vzdorovat a nechá se dotlačit k rozhodnutím, která by sama nikdy neučinila.
Největší starosti matce Scholackové pak činí prostřední dcera Monika. Tu právě vyhodili ze školy pro hospodyně, která měla být poslední snahou, jak z ní vychovat děvče vhodné pro vdavky, s vysvědčením plným nedostatečných, v němž do očí bije jediná výborná - z tělocviku.
Monika je pravděpodobně nejdůležitější postavou seriálu a její proměna z uťápnutého káčátka v sebevědomou labuť je jedním z ústředních motivů celé minisérie. Pohádková proměna to ale věru není, zahrnuje nejen mnoho slz a polovičatých pokusů o to postavit se své tyranské matce, která na ni pohlíží jako na největší selhání svého života, ale také několik nedokonaných (nejen Moničiných) sebevražd, jedno znásilnění i tajnou účast na soutěži v rokenrollu.
Právě tanec pro Moniku představuje vysvobození. Zpočátku je, stejně jako četné pokusy utopit se v nejbližší řece, spíše útěkem do světa, kde není jedinou dcerou bez vyhlídek na manželství, kde není nemehlem, které zakopne i o vlastní nohy a které své matce neustále přidělává vrásky na čele. Nespoutané pohyby rokenrolu a dechberoucí akrobatické kousky ale nakonec dávají naší nesmělé, nesebevědomé hrdince sílu vzepřít se nejen matce, ale také dobovým konvencím, kterými se Catherine Scholacková řídí a jichž je produktem.
Monika a její matka představují střet dvou generací - předválečné, kde je zdání spořádanosti a dokonale šťastného života bez poskvrnky důležitější než skutečné pocity a vlastní spokojenost, kde žena poslouchá a vlastní názor, pokud se odváží nějaký mít, si nechává pro sebe, kde největší vzrušení představuje foxtrot, a poválečné, se kterou přichází rokenrol, uvolnění poměrů i (nejen) sexuální nevázanost.
Osvěžující je také vztah Moniky a bezstarostného hudebníka Freddieho. Freddie, který Monice zabrání předčasně otevřít dveře jedoucího vlaku, zpočátku vypadá jako onen pomyslný princ na bílem koni, který ji vysvobodí z domova, kde se necítí vítána ani milována. Nakonec ale zjišťujeme, že je spíše nenapravitelný sukničkář, který není ani tak pohádkový, ani tak bezstarostný, jak by se mohlo na první pohled zdát a že za Moniku její problémy rozhodně nevyřeší. Vedle tance ale představuje právě on druhý důležitý impuls, který jí dodá potřebné sebevědomí i odvahu na to změnit svůj život.
Druhého důležitého muže Moničina života pak představuje Joachim, syn bohatého továrníka, který, donucen svým striktním otcem, dochází k Moničině matce na lekce společenského chování, jež nutně potřebuje. Vztah Moniky a Joachima je ze začátku chladný, po jisté události pak z dobrých důvodů oboustranně nepřátelský - úplný opak jejího vztahu s Freddiem. Pro Moničinu proměnu je ale v určitých okamžicích stejně důležitý jako Freddie.
Joachim totiž představuje mnoho z toho, co se Monice hnusí, zároveň je ale v určitých ohledech i přes své postavení stejně bezmocný jako ona a řeší podobné problémy. V určitých okamžicích nastavuje Monice zrcadlo. Často v ní však probouzí i její nejtemnější stránky. Probouzí v ní hněv, ale také touhu vzepřít se, touhu z plna hrdla křičet to, co se snaží utopit hluboko ve svém nitru i hluboko v řece. A že Monika křičí. Její monolog k Joachimovi patří k tomu nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu, co bylo za poslední pár let v seriálové tvorbě k vidění.
Napjaté, romantické, ale i komické scény pak dotváří hudební doprovod, bez něhož by seriál, jehož hlavním tématem je kromě dospívání a snahy najít sebe sama právě tanec a hudba, rozhodně fungovat nemohl. Převažuje v němž samozřejmě hudba rockenrollová, divák se ale může zaposlouchat i do pomalejších rytmů foxtrotu a waltzu, blues a jazzu, které procítěně zpívá Monika a vkládá do nich vlastní poselství o ženské emancipaci, i hudby soudobé, která zazní především ve vypjatých scénách.
Výprava seriálu je skutečně monumentální a představuje poslední díl do skládačky jménem absolutní divácký prožitek. Od samotného Berlína, kde stačí, aby se člověk o několik ulic vzdálil z luxusní třídy a ocitne se v rozvalinách, kde žijí ti nejchudší, přes uhlazené, leč tak trochu odosobněné interiéry taneční školy až po dobovou módu plnou áčkových sukní, květovaných šatů a kostýmků doplněných o nezbytné rukavičky a klouboučky - neustále je čím se kochat.
Druhého důležitého muže Moničina života pak představuje Joachim, syn bohatého továrníka, který, donucen svým striktním otcem, dochází k Moničině matce na lekce společenského chování, jež nutně potřebuje. Vztah Moniky a Joachima je ze začátku chladný, po jisté události pak z dobrých důvodů oboustranně nepřátelský - úplný opak jejího vztahu s Freddiem. Pro Moničinu proměnu je ale v určitých okamžicích stejně důležitý jako Freddie.
Joachim totiž představuje mnoho z toho, co se Monice hnusí, zároveň je ale v určitých ohledech i přes své postavení stejně bezmocný jako ona a řeší podobné problémy. V určitých okamžicích nastavuje Monice zrcadlo. Často v ní však probouzí i její nejtemnější stránky. Probouzí v ní hněv, ale také touhu vzepřít se, touhu z plna hrdla křičet to, co se snaží utopit hluboko ve svém nitru i hluboko v řece. A že Monika křičí. Její monolog k Joachimovi patří k tomu nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu, co bylo za poslední pár let v seriálové tvorbě k vidění.
Napjaté, romantické, ale i komické scény pak dotváří hudební doprovod, bez něhož by seriál, jehož hlavním tématem je kromě dospívání a snahy najít sebe sama právě tanec a hudba, rozhodně fungovat nemohl. Převažuje v němž samozřejmě hudba rockenrollová, divák se ale může zaposlouchat i do pomalejších rytmů foxtrotu a waltzu, blues a jazzu, které procítěně zpívá Monika a vkládá do nich vlastní poselství o ženské emancipaci, i hudby soudobé, která zazní především ve vypjatých scénách.
Výprava seriálu je skutečně monumentální a představuje poslední díl do skládačky jménem absolutní divácký prožitek. Od samotného Berlína, kde stačí, aby se člověk o několik ulic vzdálil z luxusní třídy a ocitne se v rozvalinách, kde žijí ti nejchudší, přes uhlazené, leč tak trochu odosobněné interiéry taneční školy až po dobovou módu plnou áčkových sukní, květovaných šatů a kostýmků doplněných o nezbytné rukavičky a klouboučky - neustále je čím se kochat.
Ku'damm je (zatím) skrytou perlou německé tvorby a přestože ani on se občas nevyhne klišé, jako celek se jedná o kompaktní dílo se zajímavými, vzájemně se proplétajícími dějovými linkami těžícími z událostí i problémů vlastních padesátým letům, které ožívají především díky skvěle napsaným a skvěle zahraným postavám. Je to dílo, které se nebojí zobrazovat konflikty a střety, které se nebojí jít až na dřeň, ale činí tak s citem i humorem.
Zdroj obrázků: zde, zde a zde
