• Hlavní stránka
  • Anime
  • Knihy
  • Filmy a seriály
  • Cestování
    • Category
    • Category
    • Category

Blog jednoho otaku a knihomola

Pokusy o recenze a další (ne)užitečný balast

Počet epizod: 6 (3 + 3 - 90 minut epizoda)
Rok vydání: 2016 - 2018
Režisér: Sven Bohse
Žánr: drama, historický, romantický
Anotace: 
Rok 1956. Berlín stále se vzpamatovávající ze druhé světové války. Jedna prestiží taneční škola a její neomezená vládkyně, Catherine Scholacková, a její životní cíl, dobře provdat všechny své tři dcery - Helgu, Moniku a Evu. Ty dělají vše proto, aby naplnily matčina očekávání, platí za to však vysokou daň. Zejména stydlivá a nemotorná Monika i přes svou snahu znovu a znovu selhává. Pak však objeví rokenrol a nic není jako dřív...



Německá tvorba není zvlášť v porovnání s americkou či britskou příliš vyhledávaná, a to z jednoho prostého důvodu, německé pokusy o dobrý film či seriál obvykle končí kulantně řečeno nezdarem. Výjimkou bývají jen filmy a seriály historické, které německým tvůrcům naopak jdou brilantně. Občas pak z německých rukou vzejde i ucházející romantická komedie či psychologické drama. Ku'damm 56 a jeho pokračování, odehrávající se o tři roky později, spojuje oboje, a proto není překvapením, že se jedná o výbornou podívanou, která ale bohužel zatím i přes své nesporné kvality mimo Německo uniká větší pozornosti. 
To, co seriál povyšuje nad průměr, jsou především jeho postavy a herci, kteří se jejich rolí zhostili. Realistické, mnohovrstevnaté, komplikované charaktery plné rozporů, tu zmítané city, tu vedené promyšlenou vypočítaností. Září zde především vlastně obyčejné, ale přesto výjimečné ženské hrdinky, kterým ale jejich mužské protějšky zdatně sekundují. Ženy, (znovu) hledající v rychle se měnícím světě své místo, pátrající po tom, co to vlastně znamená být ženou. Ženy, učící se rozhodovat samy o sobě a svém životě, což je alespoň zpočátku těžší než se bez přemýšlení podřídit vlivu manželů či otců i dobové morálky.
V popředí Catherine Scholacková, přísná matka rodu, která nestrpí neposlušnost a jejímž jediným životním cílem je své tři dcery dobře provdat. Za jakoukoliv cenu. To, že z takové výchovy nemůže vzejít nic dobrého, je divákovi jasné již od začátku, ani on ale netuší, co vše se ještě zvrtne, protože v seriálu i přes občasné klišé převažují nečekané zvraty vycházející z interakcí jednotlivých postav.
Každá z dcer se s výchovou své matky a nástrahami světa, na něž díky ní nejsou ani trochu připraveny, (ne)vyrovnává po svém. Z dosahu matčina vlivu se ale vymaňují jen velice pomalu a jen velice těžko.
Tou nejposlušnější je nejstarší Helga, která si již na začátku prvního dílu po krátké známosti bere Wolfganga, uhlazeného advokáta z dobré rodiny, a stěhuje se s ním do vlastního bytu, a tak (zdánlivě) zcela naplňuje matčinu vizi o dokonalé dceři i sňatku. Zpočátku útulný byt se ale pro Helgu, stejně jako celé její poněkud uspěchané manželství, velice rychle stává zlatou klecí. Sen, ke kterému se po vzoru matky nejvíce upínala, tedy vlastní spokojené rodině s několika dětmi, jí Wolfgang totiž nemůže splnit.


V této situaci se naplno projevuje i odvrácená strana Helgy, klamající svým zjevem plaché laně. Nejstarší dcera Catherine je ve své slepé poslušnosti zároveň velmi netolerantní ke všemu, co z její představy perfektního, spořádaného života vybočuje a aby tuto představu naplnila či zabránila jejímu zhroucení, neváhá se bez přemýšlení o důsledcích svých činů uchýlit k extrémním, často velmi bezcitným řešením.
Nejvíce podobná, ale také na své matce nejméně závislá, je nejmladší dcera Eva, pracující jako sestra v sanatoriu pro duševně nemocné. Ta pod vlivem své matky uhání svého nadřízeného, uhlazeného a za všech okolností ledově klidného profesora Fassbendera, od něhož jeho manželka utekla. Horkokrevná, cituplná Eva ale vlastně o profesora, v jehož svazující přítomnosti nemůže být sama sebou, vůbec nestojí, ale nakonec ani ona není schopná své matce vzdorovat a nechá se dotlačit k rozhodnutím, která by sama nikdy neučinila. 
Největší starosti matce Scholackové pak činí prostřední dcera Monika. Tu právě vyhodili ze školy pro hospodyně, která měla být poslední snahou, jak z ní vychovat děvče vhodné pro vdavky, s vysvědčením plným nedostatečných, v němž do očí bije jediná výborná - z tělocviku.
Monika je pravděpodobně nejdůležitější postavou seriálu a její proměna z uťápnutého káčátka v sebevědomou labuť je jedním z ústředních motivů celé minisérie. Pohádková proměna to ale věru není, zahrnuje nejen mnoho slz a polovičatých pokusů o to postavit se své tyranské matce, která na ni pohlíží jako na největší selhání svého života, ale také několik nedokonaných (nejen Moničiných) sebevražd, jedno znásilnění i tajnou účast na soutěži v rokenrollu.
Právě tanec pro Moniku představuje vysvobození. Zpočátku je, stejně jako četné pokusy utopit se v nejbližší řece, spíše útěkem do světa, kde není jedinou dcerou bez vyhlídek na manželství, kde není nemehlem, které zakopne i o vlastní nohy a které své matce neustále přidělává vrásky na čele. Nespoutané pohyby rokenrolu a dechberoucí akrobatické kousky ale nakonec dávají naší nesmělé, nesebevědomé hrdince sílu vzepřít se nejen matce, ale také dobovým konvencím, kterými se Catherine Scholacková řídí a jichž je produktem. 
Monika a její matka představují střet dvou generací - předválečné, kde je zdání spořádanosti a dokonale šťastného života bez poskvrnky důležitější než skutečné pocity a vlastní spokojenost, kde žena poslouchá a vlastní názor, pokud se odváží nějaký mít, si nechává pro sebe, kde největší vzrušení představuje foxtrot, a poválečné, se kterou přichází rokenrol, uvolnění poměrů i (nejen) sexuální nevázanost.


Osvěžující je také vztah Moniky a bezstarostného hudebníka Freddieho. Freddie, který Monice zabrání předčasně otevřít dveře jedoucího vlaku, zpočátku vypadá jako onen pomyslný princ na bílem koni, který ji vysvobodí z domova, kde se necítí vítána ani milována. Nakonec ale zjišťujeme, že je spíše nenapravitelný sukničkář, který není ani tak pohádkový, ani tak bezstarostný, jak by se mohlo na první pohled zdát a že za Moniku její problémy rozhodně nevyřeší. Vedle tance ale představuje právě on druhý důležitý impuls, který jí dodá potřebné sebevědomí i odvahu na to změnit svůj život.
Druhého důležitého muže Moničina života pak představuje Joachim, syn bohatého továrníka, který, donucen svým striktním otcem, dochází k Moničině matce na lekce společenského chování, jež nutně potřebuje. Vztah Moniky a Joachima je ze začátku chladný, po jisté události pak z dobrých důvodů oboustranně nepřátelský - úplný opak jejího vztahu s Freddiem. Pro Moničinu proměnu je ale v určitých okamžicích stejně důležitý jako Freddie.
Joachim totiž představuje mnoho z toho, co se Monice hnusí, zároveň je ale v určitých ohledech i přes své postavení stejně bezmocný jako ona a řeší podobné problémy. V určitých okamžicích nastavuje Monice zrcadlo. Často v ní však probouzí i její nejtemnější stránky. Probouzí v ní hněv, ale také touhu vzepřít se, touhu z plna hrdla křičet to, co se snaží utopit hluboko ve svém nitru i hluboko v řece. A že Monika křičí. Její monolog k Joachimovi patří k tomu nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu, co bylo za poslední pár let v seriálové tvorbě k vidění.
Napjaté, romantické, ale i komické scény pak dotváří hudební doprovod, bez něhož by seriál, jehož hlavním tématem je kromě dospívání a snahy najít sebe sama právě tanec a hudba, rozhodně fungovat nemohl. Převažuje v němž samozřejmě hudba rockenrollová, divák se ale může zaposlouchat i do pomalejších rytmů foxtrotu a waltzu, blues a jazzu, které procítěně zpívá Monika a vkládá do nich vlastní poselství o ženské emancipaci, i hudby soudobé, která zazní především ve vypjatých scénách.
Výprava seriálu je skutečně monumentální a představuje poslední díl do skládačky jménem absolutní divácký prožitek. Od samotného Berlína, kde stačí, aby se člověk o několik ulic vzdálil z luxusní třídy a ocitne se v rozvalinách, kde žijí ti nejchudší, přes uhlazené, leč tak trochu odosobněné interiéry taneční školy až po dobovou módu plnou áčkových sukní, květovaných šatů a kostýmků doplněných o nezbytné rukavičky a klouboučky - neustále je čím se kochat. 
Ku'damm je (zatím) skrytou perlou německé tvorby a přestože ani on se občas nevyhne klišé, jako celek se jedná o kompaktní dílo se zajímavými, vzájemně se proplétajícími dějovými linkami těžícími z událostí i problémů vlastních padesátým letům, které ožívají především díky skvěle napsaným a skvěle zahraným postavám. Je to dílo, které se nebojí zobrazovat konflikty a střety, které se nebojí jít až na dřeň, ale činí tak s citem i humorem. 
Hodnocení: 85%

Zdroj obrázků: zde, zde a zde
Share
Tweet
Pin
3 comments
Počet epizod: film (87 minut)
Rok vydání: 2001
Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon
Žánr: drama, dobrodružný, historický, romantický
Anotace:
Blíží se sedmdesáté výročí Studia Gin'ei a při této příležitosti je režisér Genya Tachibana pověřen natočením dokumentu o něm. Kvůli tomu i se svým kameramanem cestuje do chaty skryté v horách, aby vyzpovídal ikonu svého mládí, tajemnou Chiyoko Fujiwaru, která byla od třicátých do šedesátých let dvacátého století hlavní hvězdou studia a která od té doby neposkytla rozhovor.
Až nyní je ochotna hovořit o svém životě a rolích, jež ji proslavily. Jak Chiyoko nostalgicky vzpomíná na svou hereckou kariéru a první lásku, Tachibana a jeho kolega najednou zjišťují, že se ocitli na okouzlujícím a vzrušujícím výletě časem. Filmové role a osobní vzpomínky Chiyoko se proplétají s přítomností a stírají rozdíly mezi realitou a fikcí.


I tento anime film se pojí se jménem Satoshiho Kona, a právě proto jsem k němu již od začátku přistupovala s vysokým očekáváním. A možná právě proto jsem po jeho zhlédnutí byla lehce zklamána. Mezi průměrnou či lehce nadprůměrnou tvorbou bude Millennium Actress vždy vyčnívat, ale dle mého názoru to tenhle režisér umí lépe a již několikrát mě o tom přesvědčil.
Mnoho lidí tento film považuje za vrchol jeho tvorby, já bych jim ale oponovala a za Konova nejlepší díla bych označila Perfect Blue a Papriku. U těchto filmů je dovedné mísení reality a fikce jen jednou z ingrediencí, u Sennen Joyuu na něm stojí celý příběh, nebýt ho totiž, dostali bychom poměrně obyčejné vyprávění o dívce, ženoucí se za tajemným cizincem, do nějž se zamilovala. Navíc zde toto mísení dělá občas více škody než užitku a místo toho, aby byl divák jen mírně zmaten, v ději se ztrácí.
Přece jen to ale není tak zlé, jak by se z mých předchozích řádků mohlo zdát, většina sekvencí je zajímavá a napínavá, režisér dovedně pracuje s tempem příběhu, jednou se s Chiyoko ocitáme mezi samuraji, potom zase v Kjótu v době největší slávy gejš a vše pak zakončíme sci-fi příběhem z daleké budoucnosti, jednotlivé éry navíc odráží emoce Chiyoko a pokaždé se jimi dovedně vine i romantická linka.
Anime ukazuje jednotlivé historické éry i vývoj japonského filmu, tyto reference ale nejvíce ocení lidé, co už o japonské hrané filmografii či dějinách něco vědí. Já osobně jsem kvůli tomu mnoho věcí jistě plně nedocenila, což se bohužel bude odrážet i na mém výsledném hodnocení.
Co jsem ale ocenila, byl dojemný a akurátní závěr, který osvětlí nejen tu nejpalčivější otázku a to, zda-li se Chiyoko nakonec setkala se záhadný cizincem, ale nabídne i jedno velkou moudro. Divákovi ho necpe, jen ho tak lehce naznačí jako jednu z možností. Já osobně si myslím, že kdyby ho znalo více lidí, život by byl o hodně veselejší.
Při závěru jsem měla na krajíčku a jen tak tak jsem se ubránila slzám, film ale rozhodně nehraje lacině na city a nesnaží se diváka dojmout za každou cenu. Všechno přijde samo a citlivé povahy by si kapesník možná přece jen nachystat měly.


Problém jsem měla i s motivací hlavní hrdinky. Nevím, kolik lidí by se rozhodlo stát hercem/herečkou jen proto, aby se mohlo potkat s cizincem, kterého poznali před třemi hodinami a kterého očividně stíhá policie. Vše mi přišlo příliš uspěchané a zbrklé a to, že hrdinka byla mladá a naivní jako uspokojivé vysvětlení nadcházejícího dění rozhodně neberu.
Musím říct, že jsem se s ní většinu času nemohla v průběhu filmu ztotožnit a často jsem nechápala její jednání. Konovy hrdinky jsou obecně emočně nestabilní a často se chovají iracionálně až paranoidně (výjimkou je snad jedině Paprika), ale obvykle to je prostě součást příběhu a já si nemohu pomoci, abych je nelitovala a strachuji se, jak to s nimi dopadne. Tady mě to spíše bilo do očí.
Mnohem více jsem si oblíbila režiséra Tachibanu s jeho komicky nekritickým obdivem k Fujiwaře, hrdinským komplexem a jeho obdivuhodnou schopností obléci se špatně do každé éry, ve které se s Chiyoko ocitnou, na což ho vždy svým cynickým způsobem upozorní až jeho kameraman. Nabízí se nám u této postavy až paralela se samotným Satoshi Konem.
O tajemném cizinci není moc co říci, není nám ukázána ani jeho tvář, ale právě to podněcuje divákovu zvědavost. Záhadný cizinec funguje také jako katalyzátor děje, díky němu se všechno rozbíhá.
Co na Millenium Actress také rozhodně musím ocenit, je krásná hudba, kterou měl opět na starosti Susumu Hirasawa, dvorní skladatel Satoshi Kona. Od prvních melodií až po ending jsou to všechno nádherné kousky, které skvěle doplňují děj a dokážou probudit emoce a já jsem si poměrně jistá, že by dokázaly fungovat samostatně.
Kresbu má anime nádhernou, ale to už snad ani nemá smysl zmiňovat, to už jsem u Satoshiho Kona a studia Madhouse začala považovat za samozřejmost. Tentokrát se všichni, kdo se na anime podíleli, určitě museli vyřádit, Sennen Joyuu má mnoho krásných a zajímavých lokací, které jsou výborně zpracovány.
Jak už jsem se zmiňovala na samém začátku, mezi průměrnou a lehce nadprůměrnou produkcí bude toto anime zajisté vyčnívat z davu, ale mezi ostatními Konovými filmy dle mého názoru tolik neoslní. Jak si film užijete ale opravdu záleží i na tom, jak vám sedne námět, jednotlivé postavy, tempo a styl vyprávění a mnoho dalšího, zda jste již od Kona něco viděli či nikoliv. Mně to tentokrát tolik nesedlo, a proto musím jít se svým hodnocením trochu dolů.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.35
Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
2 comments
Počet epizod: 12 (22 minut epizoda)
Rok vydání: 2009
Studio a režisér: Madhouse; Tetsurou Azaki, Morio Asaka, Atsuko Ishizuka, Shigeyuki Miya, Ryousuke Nakamura, Kotono Watanabe
Žánr: drama, historický, psychologický, seinen
Anotace:
Aoi Bungaku je souborem šesti adaptací moderní japonské literatury. V centru prvního příběhu nazvaném No Longer Human stojí mladý muž, neschopný začlenit se do společnosti. Muž, jenž nechápe lidi a neví, co je to lidskost.
In Forest, under Cherries in Full Bloom je příběhem o banditovi, postrachu lesů, který jednoho dne unese okouzlující a tajemnou cizinku a donutí ji, aby si ho vzala za muže. Za její krásnou tváří se ale skrývá mnohem víc...
Kokoro vypráví o dvou kamarádech z dětství studentovi a mnichovi, které rozdělí láska ke stejné dívce.
Run, Melos - dramatik dostane za úkol napsat hru inspirovanou antickým příběhem o Melosovi. V průběhu psaní se vyrovnává s vlastními pocity zrady namířenými proti jeho příteli z dětství. Je horší být tím, kdo čeká, nebo tím, kdo nechává ostatní čekat?
Spider's Thread je příběhem o skrz naskrz prohnilém a krutém banditovi jménem Kandata, který nemá slitování vůbec s nikým. Těsně před svou smrtí ale ušetří pavouka...
Hell Screen vypráví o malíři, pověřeném císařem, aby vyobrazil krásy jeho říše na stěnu jeho budoucí hrobky. Malíř ale všude vidí jen strach, teror a utrpení...


Aoi Bungaku se jako celek hodnotí jen velmi těžko, neobsahuje totiž jen jeden celistvý příběh, pod tímto názvem se skrývá rovnou šest adaptací nejznámějších a nejoceňovanějších japonských novel devatenáctého a dvacátého století, které jsou již v Japonsku považovány za klasickou literaturu. Tato charakteristika a dospělí protagonisté jsou také to jediné, co jednotlivé příběhy spojuje.
Prvním příběhem, který byl také nejštědřeji dotován co se epizod týče, je No Longer Human, adaptace autobiografického románu Osamu Dazaie, jenž krátce po jeho dopsání spáchal sebevraždu. Hlavními tématy čtyřdílného anime jsou izolace, neschopnost hlavního hrdiny přizpůsobit se i jeho komplikované vztahy se ženami.
Každá epizoda ukazuje odlišnou část jeho života, trochu problematické je ale to, že tyto části na sebe příliš nenavazují, jsou to spíše výňatky, útržky z jednotlivých období, z nichž se celý obraz skládá jen velmi těžko. K úplnému pochopení je třeba se alespoň letmo seznámit s novelou. Protože si ale myslím, že anime má sloužit i jako odrazový můstek k japonské literatuře a jejímu pochopení, adaptace, která neříká úplně vše, nemusí být nutně na škodu.
No Longer Human je doprovázen překrásným hudebním doprovodem, který pomáhá dotvářet melancholickou atmosféru a pomáhá nám lépe si představit, jak se hlavní hrdina cítí. V tomto směru je rozhodně nejpůsobivější scéna ze třetího dílu, kdy hrdina leží ve sněhu a přestává bojovat jak sám se sebou, tak i se světem, všemu se poddává, aby pak byl ještě jednou zachráněn. Ztvárnění hrdinových psychóz a depresí i jeho boj s nimi mi přišly velmi netradiční. V tomto ohledu má animované médium zcela jistě navrch před svou knižní předlohou.
Druhý příběh se zdánlivě nese v odlehčenějším tónu, první minuty jako by vypadly z nějaké komedie či akčního anime, již první záběry na sakurové stromy zlověstně se kývající ve větru ale dávají vědět, že máme co do činění s něčím temnějším a hlubším, než by se na první pohled mohlo zdát.
In Forest, under Cherries in Full Bloom je rozporuplná směs rozverného a děsivého, kterou ne každý stráví. Tu se nese v žertovném tónu, aby o chvíli později zahrála na vážnější strunu. I hlavní hrdina je plný rozporů - je sice obávaným banditou, který si podmanil celé lány lesů, ale přitom má strach právě z třešňových stromů, jež jsou podle něj nositelem špatných zpráv, zvlášť když jsou v plném květu. Ani druhá ústřední postava a zároveň katalyzátor děje není bez kontrastů. Okouzlující cizinka se možná jeví jako křehká květinka, za její krásnou tváří se ale skrývá mnohem víc.
Není pak žádným překvapením, že hrdinovy špatné předtuchy se vyplní, způsob, jakým se tak stane, je ale nepředvídatelný a v kontextu s předcházejícími žertovnými chvílemi pak konec působí ještě temněji. Stručně řečeno, závěrečné minuty příběhu opravdu stojí za to.


Kokoro se od své literární předlohy odlišuje ze všech šesti adpatací nejvíce, ani v tomto případě to není na škodu. Naopak. Na rozdíl od původního příběhu se nám zde dostává i pohledu z druhé strany, který nás nechá přemítat, kdo má vlastně pravdu a díky němuž musíme přehodnotit i svůj názor na to, jak se celá událost odehrála. Kokoro nedává na nic jasnou odpověď, a tak zůstává především na divákovi, aby si vše přebral. Je to rozhodně dílo, které může být viděno několikrát. Velkou roli ve vyprávění hraje i krásná hudba, jejíž použití je velmi promyšlené.
Hashire, Melos! aneb Run, Melos! hodnotím i přes jeho nezpochybnitelné kvality, kterými je například zajímavé prolínání dvou příběhů, nejhůře. První ze dvou epizod mi přišla vyloženě nezáživná, druhá pak přehnaně melodramatická. Velkolepá gesta i dramatické monology jsem schopna překousnout v podání antických hrdinů i antagonistů, ale když pak to samé předvádějí postavy o mnoho století později, působí to na mě spíše úsměvně až pateticky.
V příběhu bylo na mě také až příliš nesrovnalostí, nechápala jsem, proč ústřední postava nejela navštívit svého přítele dříve, ale odhodlala se k tomu až po dvaceti letech za daných okolností, proč si raději nesla tíhu nezodpovězených otázek a nekonečných proč, když odpovědi byly celou dobu na dosah ruky. Stačilo nasednout do vlaku.
Spider's Thread se od předchozích děl velmi odlišuje i proto, že původní dílo Ryunosukeho Akutagawy je vlastně pohádkou pro dospělé. Nenajdete v něm propracované charaktery či zápletky, ale spíše inovativní vizuály a práci s animovaným médiem jako takovým. Anime ukazuje, že peklo nemusí vypadat jako temná jeskyně páchnoucí sírou, kde se hříšníci smaží v kotli. Peklo může být plné barev, zaplněné lidmi i zvuky. Ty vám ale nedají pokoj a neustále vám budou připomínat vaši vinu, dokud z toho nezešílíte.
První půlka není příliš záživná, opětovně zobrazované vraždy nevinných obyvatel Kandatou se brzy omrzí, druhá půlka je na tom však již podstatně lépe právě díky zajímavému ztvárnění. Konec pak ukazuje, že lidé se nemění. Sobec zůstane sobcem. Zločinec zločincem.
Hell Screen je adaptací dalšího z děl Akutagawy, tvůrci v tomto případě byli tak odvážní, že ji zasadili do stejného prostředí jako Spider's Thread, ačkoliv v originále tomu tak není, a symbolicky tak tyto dvě díla propojili. Příběh se proti originálu také posunul krapet jinam, jako divákovi mi to ale nevadilo, spíše jsem tuto změnu uvítala.
Ani v tomto případě není cílem hlubokomyslná sonda do mysli hlavního hrdiny, jímž je v tomto případě malíř, nýbrž experiment s médiem a především pak snaha o ohromující ztvárnění výsledného díla, jež malíř dostal od císaře za úkol namalovat.
Hell Screen má na rozdíl od předcházející adaptace svižnější tempo a vyvarovalo se i opakujících se záběrů, a proto ho i přes předvídatelný konec hodnotím ještě o něco lépe než předchozí zmíněné.
Kéž by tvůrci trochu více riskovali a nesázeli pouze na osvědčené koncept, pak totiž vznikají díla jako Aoi Bungaku. A přestože žádná z adaptací není bez chyb, je to kvalitní a zajímavá podívaná, plná neotřelých nápadů a invence. A sama za sebe mohu říct, že mě určitě k přečtení knižních předloh nalákala.
Hodnocení: 80%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Název: Hi no Youjin (Combustible)
Počet epizod: 1 (film - 12 minut)
Rok vydání: 2012
Studio: Sunrise
Režisér: Katsuhiro Otomo
Žánr: drama, historický
Anotace:
Edo, osmnácté století. Owaka, dcera z bohaté kupecké rodiny, a její přítel z dětství Matsukichi. Byli spolu již odmalička a jejich přátelství postupně přerostlo v něco víc, jenže nyní byl Matsukichi vyděděn a začal pracovat jako hasič a Owaka má vstoupit do sňatku, který domluvili její rodiče. Stále ale na svou lásku nemůže přestat myslet a pološílená city nechtěně založí požár, jenž postupně zachvátí celé Edo. Mezi plameny se ti dva znovu potkají...


Na tomto minifilmu se Katsuhiro Otomo podílel rovnou režisérsky a je to znát, po Tsukumu je to druhá nejpovedenější část čtyřdílné antologie. Na odvyprávění celého příběhu je ještě méně času než v prvním zmiňovaném, i přesto je to ale podívaná, která obstojí nejen jako součást souboru, ale zhlédnuta může být i samostatně. Jednoduše na co tento režisér sáhne, to se nejen vyvede více než dobře, ještě to mezi průměrnou anime tvorbou svou origialitou trčí jako kůl v plotě.
Tématem tohoto minifilmu je nenaplněná láska dvou mladých lidí, jejichž příběh se odehrává na pozadí velkého požáru Eda (dnešní Tokio). Její příčinou jsou, jak můžeme ve filmu dobře vidět, odlišná přání rodičů a jejich potomků. To, co tehdy rodiče stanovili, platilo, a nebyl žádný způsob, jak prosadit svou vůli, pokud jste svou rodinou nechtěli být zavrhnuti a vyděděni. Štěstí a neštěstí mladé generace leželo v rukou té starší. Dokud se muž nestal hlavou rodiny a dívka se neprovdala, nemělo jejich slovo prakticky žádnou váhu.
Hlavní hrdiny sledujeme od jejich dětských let a prostých dětských her až do rané dospělosti. Vidíme, jak postupně ztrácí volnost a jsou nuceni podrobovat se společenským konvencím a svým rodinám. To, co chtějí, po čem touží, mohou slovy vyjádřit jen, pokud se nachází o samotě. Jejich následné pokusy o vymanění se ze svazující reality pak končí tragicky.
Dobře odvedenou práci pak korunuje právě onen efektní závěr, nechávající diváka lehounce si domýšlet, co se mezi plameny přihodilo. Obraz nejen tomto případě vydá za tisíc slov. Combustible celkově pokračuje v tradici, kterou nastolilo Tsukumo, a s dialogem spíše šetří než naopak. I tak je ale divák od počátku do tragického milostného příběhu citově zainvestován. Přenos emocí z filmového plátna, v mém případě tedy spíše obrazovky počítače, k divákovi funguje bez nejmenších potíži.
I zde je hudební doprovod poměrně sporadický, více slyšet je až v závěrečných minutách, kde hudební podkres vyluzovaný tradičními japonskými hudebními nástroji přispívá ke stupňujícímu se napětí. Není to již z povahy věci melodie, či spíše zvuk, který byste si zapamatovali, svou úlohu ale plní více než dobře.
I vizuáně je minifilm naprostou trefou do černého. Úvodní představení prostředí a hlavních aktérů děje probíhá pomocí pergamenového svitku, který se táhne dál a dál a z nám na začátku představených plochých charakterů se s postupem času stávají stávají lidé z masa a kostí. První minuty se pak dále nesou v delikátních pastelových tónech, které jsou pohlazením pro oko, aby pak vše potemnělo a divák se mohl kochat kontrastem černě tokijské noci a ostré červeně rychle se šířícího požáru. Obě části jsou prokresleny do nejmenších detailů, jediná scéna by se dala zkoumat několik minut.
Za sebe mohu Hi no Youjin jen doporučit. Ve dvanácti minutách dokáže říct to, na co mnohým filmům nestačí ani dvě hodiny, vše v něm funguje jako dobře promazané soukolí, nic nechybí ani nepřebývá, a vizuální zpracování lahodící oku je pak už jen pomyslnou třešničkou na dortu.
Hodnocení na MyAnimeList: 6.49
Vlastní hodnocení: 80%

Short Peace III. část - Gambo
Share
Tweet
Pin
No comments
Název: Tsukumo (Possessions)
Počet epizod: 1 (film - 14 minut)
Rok vydání: 2012
Studio: Sunrise
Režie: Shuhei Morita
Žánr: historický, nadpřirozený
Anotace:
Jednoho dne v osmnáctém století se v lese za hustého deště ztratí jeden muž. Motá se mezi stromy, nemohouc najít cestu ven a tu uvidí malý chrám na skále a rozhodne se, že v něm stráví noc. Jenže když vstoupí, začnou se dít podivné věci a ukáže se, že se rozhodně nejedná o žádnou obyčejnou svatyni...


Těžko se věří, že za tímto minifilmem z nejnovější antologie Katsuhira Otoma nazvané Short Peace stojí stejný muž, který režíroval právě vycházející Tokyo Ghoul či mnou nedávno recenzované Kakurenbo. Tsukumo Shuheie Mority nominované na Oskara v kategorii nejlepší krátký film oplývá vším, co předchozí dva zmíněné tituly postrádají. Správné tempo, promyšlený příběh, mistrné budování atmosféry a sympatický hlavní hrdina, to vše z něj činí skvělý divácký zážitek.
Mohlo by se zdát, že ve čtrnácti minutách se snad ani plnohodnotný příběh odvyprávět nedá, opak je ale pravdou. A je to příběh silný, schopný vyvolat rozsáhlou škálu emocí od smíchu až po napětí a mrazení v zádech. Režisér spoléhá spíše na sílu obrazu než na dialog a v tomto případě se to opravdu vyplatilo.
Ve filmu se střídají komické pasáže s vážnými, přechod tempa je ale přirozený, nic nepůsobí nepatřičně. Režisér si zahrává s divákem a jeho vnímáním, nechává ho přemítat, co je skutečné a co je jen výplodem jeho i hrdinovy mysli. Film nastavuje zrcadlo moderní konzumní společnosti, která místo toho, aby rozbité věci opravila, vyhodí je. Lidé si kupují stále nové a nové věci, jež by nepotřebovali, kdyby se opět naučili spravit ty, co mají nyní. Nehledí na to, že tyhle věci jim sloužily, jak nejlépe uměly. Vyhozené předměty toho už ale mají dost a rozhodly se, že si postěžují na lidskou bezohlednost.
Prostředek filmu, v němž se objevují právě duše jednotlivých předmětů, se pro mě stal tou nejpovedenější částí. Je to nápadité, skvěle zpracované, překvapivé, stylové. Zde ponejvíce hraje prim právě obraz podporovaný jen několika vhodně zvolenými replikami, všechno je navíc obestřeno příjemnou mlhou tajemna a nevědomí.
I charakterizace hlavního hrdiny probíhá téměř výhradě prostřednictvím obrazu, mluvit ho slyšíme jen několikrát. Je to krapet morous a na první pohled působí až děsivě, ukazuje se ale, že v srdce je to dobrá duše, oplývající i přes své mohutné ruce podivuhodnou zručností. Náhodou je to také opravář alá vše v jednom, takže spravit dokáže opravdu téměř cokoliv.
Hudební podkres je spíše sporadický, jedná se o tradiční japonskou hudbu a zvuky vyluzované tradičními japonskými hudebními nástroji. V tomto duchu se nese i píseň některých chrámových duší, stěžujících si na to, že je lidé odhodili, jež mě opravdu pobavila.
Již od prvních sekund film zaujme překrásnou, detailní kresbou, sytými barvami a plynulou animací, ale pravá vizuální blaženost nastává až ve chvíli, kdy náš hlavní hrdina vstoupí do svatyně a vše se dává do pohybu. Můžete mi věřit, že tehdy už své oči od obrazovky neodlepíte, ani kdybyste chtěli.
Tsukumo pro mě bylo velmi příjemným překvapením, je to stylová jednohubka, neztrácející své kouzlo ani po opakovaném zhlédnutí. Na jeho počátku stál dobrý nápad, ale jím to naštěstí neskončilo, protože celý tvůrčí tým se naštěstí zamyslel i nad samotným ztvárněním. V tomto případě skutečně opodstatněná nominace, která by si dle mého mínění výhru rozhodně zasloužila.
Hodnocení na MyAnimeList: 6.85
Vlastní hodnocení: 85%

Short Peace II. část - Hi no Youjin
Share
Tweet
Pin
1 comments
Starší příspěvky

O blogu

Vítejte na blogu jednoho knihomola, otaku a seriálového a filmového nadšence. Na blog už nemám tolik času jako kdysi, ale stále si sem čas od času odložím své dojmy z viděného a čteného. Málokdy recenzuju to, co je právě populární. Mám ráda psychologická dramata, inovativní využití média a divné věci.

Štítky

anime recenze drama Madhouse favourite psychologický fantasy komedie romantický antologie historický mysteriózní nadpřirozený sci-fi Satoshi Kon Sunrise dobrodružný film seinen slice of life Masaaki Yuasa Short Peace klasika seriál thriller Katsuhiro Otomo Mamoru Hosoda Mamoru Oshii Shuhei Morita cestování horor rodinný romance studio 4°C A-1 Picture Artland Bones Dánsko Ghibli Hajime Katoki Hayao Miyazaki Hiroshi Nagahama J. C. Staff Keiichi Hara Kenichi Kasai Production I. G. Rakousko Ryousuke Nakamura Studio Deen Takashi Watanabe hory hudební josei mahou shoujo region Bodensee scifi sportovní

Archiv blogu

  • ▼  2022 (4)
    • ▼  září (1)
      • Recenze: Mirai no Mirai (Mirai of the Future)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2018 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (2)
  • ►  2017 (17)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (15)
  • ►  2015 (4)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (3)
  • ►  2014 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2013 (1)
    • ►  prosince (1)

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Follow

Seznam blogů

  • Sakuřino doupě

Návštěvnost

Používá technologii služby Blogger.

Nejnovější články

Populární příspěvky

SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU

Created with by BeautyTemplates | Distributed by Gooyaabi Templates