• Hlavní stránka
  • Anime
  • Knihy
  • Filmy a seriály
  • Cestování
    • Category
    • Category
    • Category

Blog jednoho otaku a knihomola

Pokusy o recenze a další (ne)užitečný balast

Podívat se do Dánska bylo mým snem již od minulého roku, kdy jsem natrefila na několik fotek dánského hlavního města Kodaně, netušila jsem však, že se mi splní tak brzy. 
Celkem jsme v Dánsku strávili nádherných jedenáct dní a mohu upřímně říci, že se mi odjíždět opravdu nechtělo, protože zdejší krajina, památky, ale i samotné tempo a styl života mi učarovaly a pokud to jen trochu půjde, určitě se do této země chci vrátit. 
První tři dny jsme prožili na Jutském poloostrově, který je známý především díky své divoké přírodě a mnoha možnostem sportovního vyžití. Od těchto dní jsem tolik nečekala, těšila jsem se především na Kodaň, dánská příroda mi ale doslova vyrazila dech a nakonec jsem litovala, že jsme na Jutlandu nemohli pobýt déle.


Protože jsme byli unavení z dlouhé cesty a pozdního příjezdu, rozhodli jsme se, že první den nepojedeme nikam daleko a podíváme se do národního parku Thy, vzdáleného necelou hodinu cesty od vesnice Humlum, v níž jsme byli ubytováni. Jako výchozí bod jsme si vybrali odpočívadlo Bogsted Rende, vzdálené jen několik kilometrů od centra NP, vesnice Klitmoller, která je díky své pláži, na niž se sjíždějí surfaři z široka daleka, známá jako "Studená Havaj". 
Od odpočívadla jsme se pak písečnou cestou vydali až k pobřeží, kam již mířilo několik místních, kteří zde chtěli strávit středeční odpoledne.
Při pobřeží je možno nalézt mnoho pozůstatků druhé světové války. Je tomu tak proto, že Němci Dánsko i přes podepsanou smlouvu o neútočení obsadili a i zde vybudovali sérii opevnění, která se stala součástí Atlantického valu, jenž měl chránit Třetí říši před vpádem Spojeneckých jednotek z Velké Británie. 
I na pláži, kterou jsme navštívili my, se jedno takové betonové opevnění nacházelo. Jenže přírodní síly nakonec vždy zvítězí nad lidskou prací, a tak se i tento opuštěný bunkr, který můžete vidět na fotce a který původně shlížel na celou pláž z vrcholu kopce vlivem posunu písku postupně sesouvá až k ní.


Vždy jsem prohlašovala, že nemám moře a dovolené u něj v oblibě, až letos v Dánsku jsem však s překvapením zjistila, že to není tak docela pravda.
Až zde jsem si uvědomila, že nemám ráda jen moře zkomercializované, kde je hlava na hlavě, tělo na těle a kiosk na kiosku. Kde není slyšet vlastního slova přes hluk linoucí se ze sousedních lehátek, k plážím přiléhajících restaurací a hotelů, které mají snad dvacet pater. Také nemám ráda oblohu bez mraků, třicetistupňová horka a slunce neúnavně pražící do zad.


Dánské moře je úplným opakem výše zmiňovaného. Je divoké, nespoutané, nebezpečné, člověkem téměř nepolíbené. Dánské pobřeží je jedinečné. Stačí se vyškrabat přes nízké kopečky a člověk jako by se ocitl v jiném časoprostoru.
Vítr ve vlasech, který s sebou nese písek, který se překvapenému turistovi lepí na mořem zmáčené nohy. Těch několik Dánů, které vidíte opalovat se na pláži v plavkách, zatímco vy klepete kosu i ve svetru a bundě. Rozbouřená voda s korunou pěny, která je ještě studenější, než jste předpokládali. Nad hlavou obloha plná nadýchaných mraků, mezi nimiž občas problesknou paprsky slunce.
Ráj na Zemi, kde čas neběží splašeně dopředu, ale líně se plouží vpřed. Přírodní svatostánek, kde můžete za hučení větru rozjímat nebo se procházet, který nebudete chtít opustit a kam se budete chtít vracet znovu a znovu.


Poté, co jsme se dostatečně pokochali krásou dánského pobřeží, jsme se vydali zpět  k parkovišti, odkud jsme se dle mapy měli vydat na plánovaný pětikilometrový okruh národním parkem Thy.
Nejdříve trochu toho zeměpisu a historie. Kromě tohoto národního parku, který se nachází na severozápadě Jutského poloostrova, byl založen roku 2008 a v němž najdete jak nádherné pláže, tak i jezera, planiny hrající všemi barvami a bohatou faunu a flóru, se Dánsko pyšní ještě čtyřmi dalšími národními parky. Ty byly, s výjimkou NP Severovýchodní Grónsko, stejně jako NP Thy založeny až po roce 2000. 


Již tady, první den, jsme se poprvé (a rozhodně ne naposledy) názorně přesvědčili, že délka je veličina skutečně relativní a že pět kilometrů se může nejen zdát jako patnáct, ale také tak dlouho trvat ujít. Za vše opět mohl písek, s nímž jsme se na Jutském poloostrově potkávali doslova na každém rohu.
Koho jsme zde naopak vůbec nepotkávali, byli jiní zástupci našeho druhu. Za celou dobu jsme spatřili pouze jednu další rodinu, a to na křížení naší a jejich trasy. Dánové očividně příliš turistice neholdují. Kupodivu to ale není kvůli tomu, že jejich země je asi tak hornatá jako Nizozemí, tato naše domněnka byla již na začátku cesty vyvrácena, když jsme se začali šplhat nahoru a dolů po písečných kopcích, které se táhly co oko dohlédlo. 


Na vině je spíše to, že o těchto trasách málokdo ví. Pokud je chcete najít, musíte přesně vědět, že existují, a to je tak trochu začarovaný kruh. Ani samotné značení stezek, které sice stejně jako české používá čtyř základních barev, není nijak podrobné, rozcestníky v Dánsku pro jistotu nevedou vůbec a úhlednou značku každé tři stromy také nečekejte. Předně proto, že stromů tu příliš není. Když už na nějaké narazíte, jsou tak zkroucené, že značku byste na ně nevtěsnali, sežehlé bleskem, případně popadaly.


To přece nevadí, člověk by si řekl. Tato drobná nepříjemnost se však velice rychle může proměnit ve zcela zásadní problém, když se jako oblasti neznalý turista ocitnete před dvěma stezkami a značka nikde. Rozhodnete se tedy jít cestou širší, prošlapanější, abyste o patnáct minut později zjistili, že se nebezpečně blížíte pobřeží, kam dle mapy (která mezi námi také nijak podrobná nebyla) rozhodně dojít nemáte a s nadáváním si uvědomili, že ta nenápadná, prakticky neviditelná cesta byla tou správnou. Tuto zacházku nám však vynahradil alespoň nádherný výhled na celou planinu a moře v dáli, který se nám díky ní naskytl.


Odpoledne panovalo skutečně aprílové počasí. Déšť a sluneční paprsky se střídaly co pět minut, přepršky však i přes svou značnou intenzitu příliš paseky nenadělaly. Za to jsme byli opravdu vděční, protože chuť na to brodit se bahnitými planinami neměl po pěti hodinách spánku nikdo z nás. Písek nám prosím bohatě stačil.


Asi nejkrásnější pohled se nám naskytl v poslední třetině cesty, kdy jsme již sotva pletli nohama a toužebně vyhlíželi parkoviště. Procházeli jsme malebným údolím, kde příroda použila snad téměř všechny jásavé barvy, které ve své paletě měla, a kde si člověk připadal jako v nějakém westernovém filmu z padesátých let minulého století. Jen ti kovbojové a indiáni na statných koních chyběli.


Zbytek cesty se již nesl v atmosféře nejdřív pouze v duchu a pak již i nahlas pronášeného lamentování na to, co koho bolí, kde všude má písek a jaký má hlad. Nakonec jsme se ale i přes všechny strasti, které nás na cestě potkaly, zdárně dostali až do cíle a v autě cestou zpět do vily, v níž jsme byli ubytování, jsme příjemně unaveni začali spřádat plány na další den.

Ochutnávku z dalších dní i fotky, které se nevešly do článku, najdete na nově založeném Instagramu, kterému jsem přes prázdniny stačila také propadnout. Část fotek z něj si pak můžete prohlédnout také přímo v zápatí blogu. :)
Share
Tweet
Pin
6 comments
Název: Ghost in the Shell (Koukaku Kidoutai)
Počet epizod: 1 (film - 82 minut)
Rok vydání: 1995
Studio: Production I. G.
Režie: Mamoru Oshii
Žánr: akční, psychologický, sci-fi, seinen, thriller
Anotace:
Rok 2029. Město Niihama. Věda pokročila natolik, že se mezi obyčejnými obyvateli metropole prochází nejen lidé s robotickými končetinami a dalšími úpravami, ale i kyborgové. Jedním z nich je také major Motoko Kusanagi, členka Sekce 9 Veřejné bezpečnosti. Ta se zabývá vyšetřováním případů korupce a terorismu.
Nový úkol. Dopadnout hackera známého jen jako "Loutkář", který je schopen manipulovat s lidskými vzpomínkami a díky tomu již dlouho uniká spravedlnosti. Vše se ale brzy začíná komplikovat a spletité nitky případu nakonec vedou až k místům nejvyšším...


Ghost in the Shell je další z nestárnoucích klasik japonské animované tvorby. Mladší bratříček neméně známého Akiry má se svým starším sourozencem mnoho společného. Stejně jako on má předlohu v kvalitní manze, inspiroval kultovní americkou filmovou trilogii Matrix, stejně jako on se zabývá identitou jednotlivce i vztahem jedince ke společnosti a tyto úvahy prokládá napínavými bojovými scénami. To vše pak stejně jako u díla věhlasného Katsuhira Otoma doprovází úchvatný obraz, na němž roky uplynulé od data jeho vydání téměř nejsou znát.
I přes tyto podobnosti ale dílo nabízí i mnoho zcela svého. Silnou hlavní hrdinku, která se nezalekne sebenáročnějšího úkolu, polemiku o dopadu robotizace na svět a definici života a lidství, překrásný hudební doprovod, z něhož mrazí, i zajímavé tempo vyprávění, které (nejen) v dnešních anime nenajdete. 
Ve filmu se střídají pomalé umělecké pasáže beze slov, kde si divák může vychutnat do detailů prokreslené prostředí fiktivního industriálního města Niihama, které bylo částečně inspirováno Hongkongem, s pasážemi filozofickými, které jsou naopak na dialog velmi bohaté a vyžadují divákovo naprosté soustředění, a rychlými akčními scénami, kde se slovy též šetří.
Ačkoliv se filmu nepodařilo zcela se vyhnout některým zažitým klišé, stále je v něm možné najít mnoho zajímavého, nad čím stojí za to se zamyslet. Divák je k tomuto přemýšlení tvůrci dokonce přímo vybízen, protože bez vlastního přemýšlení ztrácí film tak trochu své kouzlo. Nastolené otázky jsou prezentovány či přímo pokládány především prostřednictvím hlavní hrdinky, která je díky svému stvoření a tělesné konstituci jejich ztělesněním.
Jakou hodnotu mají vzpomínky v době, kdy je možné je změnit? Jak jistý si člověk může být sám sebou a vlastní identitou? Co vlastně děla člověka člověkem? Co ho odlišuje od ostatních lidí, když se nelze spolehnout již ani na vlastní paměť, jež může být pozměněna, jež se může velmi snadno stát kořistí obratných hackerů, kteří se nezastaví před ničím, aby dosáhli svého?
A pravděpodobně nejděsivější otázka ze všech položených, která se celým filmem vine jako had. Co když je vše, čím jste, založeno na lži? Co když je vše, co děláte, motivováno falešnými vzpomínkami na život, který jste nikdy neprožili, který nikdy neexistoval? Není pak lepší žít v blažené nevědomosti, být jen loutkou v rukou schopnějších?
Celý tento komplikovaný konflikt se dá velice dobře shrnout prohlášením jedné z vedlejších postav, která taktéž stejně jako major Motoko slouží v Sekci 9: "Jak jednou zapochybujete, už nikdy pochybovat nepřestanete." Ale není právě ono neustálé přehodnocování našeho pohledu na svět, neustálé zpochybňování toho, co vnímáme, tím, co nás činí lidskými?
Anime se tímto vrací k fundamentálním otázkám, z nichž některými se filozofové zabývali již v antickém Řecku, k jiným (zejména otázce vnímání a jak moc jsme klamáni vlastními smysly a pamětí) pak dospěli ve středověku a novověku. Tyto věčně pokládané otázky, na něž pravděpodobně nikdy nenalezneme jednu uspokojivou odpověď, pak konfrontuje s nejnovějšími poznatky vědy o člověku a světě, který jej obklopuje.


Ghost in the Shell se na první pohled může jevit až jako sekvence spolu nesouvisejících scén, mnoho se ale ozřejmí v druhé polovině filmu a většinu bílých míst se podaří poměrně uspokojivě vyplnit. Stále jich i přesto zůstává dost na to, aby se zvědavý divák pídil po předloze či se pustil do dalších filmů z tohoto universa.
Bohužel to však může být stejně jako v případě Akiry dvojsečná zbraň. Snaha vtěsnat do osmdesáti dvou minut co nejvíce informací může naopak některé diváky neobeznámené s předlohou místo navnazení k dalšímu průzkumu od sledování zcela odradit, a to je opravdu škoda.
Závěr filmu je poněkud předvídatelný, ani tak se ale napětí díky dovedné gradaci děje neztrácí. Hlavní dějová linka se uzavírá a posledních pár minut se pak již nese v poměrně pomalém až poklidném tempu. I přesto se ale divák neubrání pocitu, že to vše je jen začátek, úvodní dějství mnohem rozsáhlejšího dramatu. Ona pomyslná špička ledovce, jejíž hlubiny jak nám, tak Motoko i přes její přístup do sítě, a tedy prakticky ke všem informacím, zůstávají skryté.
Ústřední postava filmu, chladnokrevně jednající, nadlidskou silou, rychlostí i mrštností oplývající major Motoko Kusanagi, je jako kyborg typickým představitelem své doby. O její minulosti a pohnutkách víme jen velmi málo, a i toto málo si jako diváci můžeme spíše jen domýšlet na základě téměř neviditelných náznaků. Ani ostatním postavám se žádné hlubší charakteristiky nedostane, není to ale nijak výrazně na škodu, neboť důkladné vykreslení charakterů nebylo režisérovým prvotním záměrem a pravděpodobně by filmu ve výsledku spíše ublížilo.
Kultovní klasiku z filmu kromě zajímavých filozofických úvah činí především brilantní hudební doprovod a dechberoucí vizuální zpracování, které se rozhodně neztratí ani dnes, o rovných dvacet dva let později.
Z hudebního doprovodu zaujme především skladba inspirovaná tradiční japonskou hudbou, kterou je možno slyšet při promítání úvodních titulků a zrodu Motoko a která z této scény učinila kultovní záležitost známou i mezi lidmi, jež jinak o anime dosud nezavadili.
Za poslechnutí ale stojí i zbytek doprovodu, který umně pomáhá dotvářet ponurou až zlověstnou atmosféru moderní, ale anonymní a přelidněné metropole, která se postupně potápí, se všemi jejími lidmi se hemžícími hlavními třídami i skrytými zákoutími a chudinskými čtvrtěmi.
Ty jsou ztvárněny tak dokonale, že člověku nezbývá než se kochat. A to i přesto, že ve skutečnosti by na takovém místě nechtěl strávit ani den, natož celý svůj život. Město působí i přes svou zalidněnost jaksi neosobně, chladně a nebezpečně. Vše se nese spíše v tlumenějších barvách. Domy, jejichž okrové fasády zdobí narezlé šmouhy, se odrážejí v kalně hnědé, všudypřítomné vodě, lidské postavy pak ve výkladech obchodů, z nichž na ně i na diváka pohlížejí nevidoucí oči ztuhlých manekýnů. Bezútěšnou atmosféru narušují jen křiklavé plakáty nalepené na všech dostupných plochách i ty ale ve výsledku působí jen nepatřičně a ještě více prohloubí pocit všeobjímající beznaděje.
Ghost in the Shell i po letech obstojí jaké svébytné dílo, které má stále co říci, aniž by působilo byť jen krapet směšně či zastarale. Co víc, jeho poselství již není jen hypotetickým výplodem jednoho japonského mangaky, jednou z možných verzí budoucnosti, nýbrž se ve světle překotného rozvoje IT technologií i robotiky velice rychle stává každodenní realitou. Film zároveň v dnešní době slouží také jako vstupní brána k manze a všem jejím dalším adaptacím, kterých se od roku 1995 vyrojilo skutečně požehnaně.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.34
Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
3 comments
Počet epizod: film (97 minut)
Rok vydání: 2006
Studio a režisér: Madhouse; Mamoru Hosoda
Žánr: dobrodružný, drama, romantický, sci-fi
Anotace:
Schopnost cestovat časem... Může být použita pro dobro lidstva a znamenat převratnou změnu nebo zneužita pro vlastní sobecké účely. Pokud se dostane do špatných rukou, mohou se dít hrozné věci.
Ale zatímco většina z nás o něčem takovém může jen snít, pro Makoto Kanno, jinak úplně obyčejnou školačku, se fantazie stává skutečností - jednoho dne prostě skočí zpět v čase. Nejdříve ani netuší, co se vlastně stalo, jakmile to ale zjistí, začne si s pomocí této schopnosti ulehčovat život. Vrací se do minulosti, aby změnila drobnosti, které jí pokazily den - pozdní příchod do školy, špatný výsledek z nečekané písemné práce či nechycený míč v baseballu.
V této době si ale ještě neuvědomuje, co všechno i takto nepatrnými změnami v časoprostorovém kontinuu může napáchat a že díky tomu může přijít o vše, co je jí drahé...


Nedá se říct, že by mě anime zklamalo, ale bohužel nemohu ani říct, že bych z něj byla tak nadšená jako mnozí jiní. Možná, že jsem od něj po všech těch nadšených recenzích očekávala příliš mnoho. Je to kvalitní, inovativní práce, plná dobrých nápadů a vtipných situací, ale po emoční stránce mě tohle anime jednoduše nedostalo, pořád jsem čekala, kdy přijde ten zlom, ale na závěr jsem bohužel musela smutně konstatovat, že Toki wo Kakeru Shoujo se na seznam anime, která mě dokázala položit na kolena, nedostane.
Celý příběh se na začátku jeví jako poměrně jednoduchý, postupně se ale všechno více a více zamotává, jak Kanno nerozvážně používá svou schopnost a skáče do minulosti. Ukazuje se, že i maličkosti, které změníme v minulosti, mohou fatálně ovlivnit nejen naši budoucnost.
Co musím ocenit je, že hlavní dějová linka se téměř nedá předvídat a některé zvraty mě opravdu překvapily. Čekala jsem oddechový romantický příběh, ale dostalo se mi spíše sci-fi komedie s nádechem romantického dramatu, což mi ani v nejmenším nevadilo, někdy mi ale ta sci-fi část přišla až příliš přitažená za vlasy a motiv jedné z postav stále považuji za velmi nelogický a slabý.
Na můj vkus také anime nechalo příliš nezodpovězených otázek. Otevřené konce mi povětšinu času nevadí, pokud to v kontextu s předchozími událostmi nepůsobí jako pěst na oko, a v tomto případě bych řekla, že anime filmu dokonce otevřený konec sluší. Jenže společně s ním se vynořuje mnoho otazníků, na něž anime neposkytuje žádnou ať už uspokojivou či neuspokojivou odpověď a celý příběh pak v tomto světle vyznívá poněkud nedomyšleně a nedotaženě. Ve mně konec anime upřímně vyvolal lehké rozčarování.
Také jsem nepochopila, co v anime dělala jedna z postav a doteď to nevím. Nedokážu ji nikam zařadit a mám pocit, že tvůrci ji tam nacpali jen proto, aby měl Makoto kdo vysvětlit, že právě skočila časem a že je to vlastně u dospívajících poměrně normální.


I přes to všechno jsem se ale u anime dobře pobavila, Makoto je trochu střelená a nejdřív koná a pak až myslí, a to vede k mnoha až absurdním a humorným situacím. Ty se ale postupně mění v nervy drásající a fatální. Tohle je právě jedna z věcí, díky které jsem byla ochotná přehlédnout ostatní chyby, anime ukazuje, a dělá to naprosto bravurně, co všechno se může stát, když si budete zahrávat s časem a měnit to, co se již stalo, i kdyby to třeba byly jen drobnosti. Zpočátku vám to bude ku prospěchu, ale postupně se stává nad slunce jasnější, že si tím zaděláváte nejméně na pořádný průšvih a zlomené srdce, ale v nejhorším případě na to, že vymažete ze světa lidi, které máte rádi a na kterých vám záleží, nebo dokonce sebe i s celou vaší rodinou.
Makoto jsem si oblíbila již v tu chvíli, kdy se poprvé zjevila na obrazovce, možná proto, že mi v něčem připomněla mě samotnou, také věčně všechno stíhám na poslední chvíli. Raději, stejně jako naše hlavní hrdinka, do školy poběžím, jen abych si mohla pár minut přispat. Líbila se mi její proměna, od lehkovážné dívky vyhýbající se odpovědnosti a nemyslící na následky během krátkého časového úseku dospěla v někoho, kdo ví, co chce a kdo si všechno promyslí, než začne konat.
Stejně rychle jako Kanno jsem si oblíbila i její dva kamarády - pohodáře Chiakiho a chytrého a pečlivého Kousukeho, který je z nich tří na počátku určitě tím nejrozumnějším. Když o tom tak přemýšlím, tak je poměrně neobvyklé vidět dívčí hlavní hrdinku mít za nejlepší kamarády kluky. Byla to rozhodně příjemná a osvěžující změna.
Ending mělo anime pěkný, většinou si na tento druh hudby tolik nepotrpím, ale anime tato hudba sedla a mně stejně tak. Jako by jejím prostřednictvím celý příběh tak trochu pokračoval dál. Stejně tak zbylý hudební doprovod anime padl jako ulitý a skvěle podpořil jeho celkovou atmosféru.
Film je ale skvostem hlavně co se týče kresby, celé prostředí je velmi detailní, zároveň si ale zachovává krapet pohádkový nádech. S prostředím potom kontrastují jednoduché postavy a vzniká tak něco naprosto jedinečného. Velmi mne také zaujaly sekvence, kdy Makoto cestuje zpátky časem, ty byly naprosto perfektní.
Abych to tak shrnula, anime nepopiratelně disponuje mnoha kvalitami, ale z mého úhlu pohledu také mnoha chybami, mezi ty větší řadím nedomyšlený příběh a chabou motivaci jedné z hlavních postav. Nejvíce mi ale vadilo to, že anime mě prostě nedokázalo okouzlit a naplno vtáhnout do příběhu, a to vnímám jako chybu ze všech největší. Je ale možné, dokonce velmi pravděpodobné, že u vás to bude jinak, takže kvůli mému krapet negativnímu hodnocení anime rozhodně nezatracujte.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.56
Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
1 comments
Počet epizod: film (92 minut)
Rok vydání: 2003
Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon
Žánr: drama, komedie
Anotace:
Tři přátelé bez domova - Miyuki, děvče, které z domova uteklo, transvestita Hana a opilec Gin - najdou na Štědrý večer opuštěného novorozence, když se prohrabávají odpadky a hledají něco k snědku. Místo toho, aby ho donesli na nejbližší policejní stanici, rozhodnou se najít jeho rodiče a zjistit, proč ho nechali opuštěného mezi smetím. Jenže během pátrání po matce a otci malinké holčičky, kterou si pojmenovali Kiyoko, po celém Tokiu, jsou konfrontováni s vlastní minulostí a životy, jež se rozhodli opustit.


Vypadá to, že mám právě období Satoshiho Kona. Tenhle film se od jeho ostatní tvorby poměrně dost liší, neodbíháme nikam do alternativní reality, v anime nejsou žádné nadpřirozené prvky, je to hořkosladké drama ze života, okořeněné humorem lidí, co nemají co ztratit, jelikož už přišli úplně o všechno. A přesto je možné v něm najít Konův charakteristický rukopis.
Stejně jako v ostatních pracích tohoto výjimečného režiséra najdeme i zde propracované postavy, na které autor nahlíží s citlivým porozuměním a které nelze nemilovat i přes jejich chyby a špatné stránky, strhující příběh s nečekaným závěrem, krásnou kresbu a dechberoucí scenérie.
Tokyo Godfathers je tak trochu i vánoční film, jeho hlavní hrdinové na Vánoce ale nenahlíží jako na nějaký velmi speciální den, jediné podstatné je pro ně to, že dostanou polévku zadarmo a lidé vyhodí více jídla než obvykle. Obyčejný den se ale změní v neobyčejný, když najdou v odpadcích novorozence - holčičku. Každý jiný by je vrátil, Miyuki a Gin to dokonce navrhují, Hana ale protestuje a trvá na tom, že musí najít její rodiče a zjistit, proč opustili bezbranné dítě. A tak začíná jejich dobrodružná cesta, snad by se tomu dalo i říkat "roadtrip", jen trochu v menším měřítku.
Všechno se ale komplikuje, naši hrdinové jsou nuceni čelit svým životům, které opustili, a vyrovnat se s následky svého jednání v minulosti. Ani s naším nalezencem to není tak snadné. Musím říct, že mě velmi překvapilo, jak to s ním nakonec dopadlo, protože jsem to vůbec nečekala. Co tenhle režisér vážně umí, je všechno otočit o sto osmdesát stupňů přesně ve chvíli, kdy to nejméně čekáte.
Celým filmem se vine téma rodiny, pospolitosti, ale Kon to pojímá úplně jinak, než bychom čekali. Přece jen, komu z nás by se při slově rodina vybavili tři lidé bez domova starající se o dítě nalezené v odpadcích? A přesto to funguje. A funguje to skvěle. Žádné (tedy téměř žádné) klišé, žádné laciné působení na city a snaha vyždímat z diváka slzy za každou cenu.
Co mi na filmu ale trochu vadilo, bylo to neúměrné množství náhod, které se v něm odehrály. Nemyslím si, že zrovna Tokio by bylo tak malé město, aby v něm naši hrdinové na každém rohu narazili na své bývalé přátele či rodinu. Ale co já vím, vánoční čas je doba, kdy se odehrávají ty nejpodivnější věci a sám život je občas skutečně plný až neuvěřitelných náhod.


Ve filmu se pořád něco děje a jedna napínavá situace střídá druhou, napětí občas panuje i mezi našimi hlavními hrdiny, u nichž to sem tam vypadá, že jsou spolu jen proto, že nenašli nikoho lepšího a spojuje je jen to, že se všichni tři ocitli na ulici. A přesto spolu nakonec vždycky nějak vyjdou.
Anime má velmi specifický humor, který nemusí sednout každému, je velmi cynický a občas by se mohlo zdát, že až necitelný, ale není tomu tak. Mně osobně se trefil do noty, a já se tak smála každou chvíli. Často jsem ale naši podivnou trojku i litovala a občas se na ni dokonce zlobila a spílala jí za zbytečné chyby. A ke konci jsem se nemohla ubránit podivnému výrazu, ve kterém se mísil smích i smutek. Byla jsem šťastná, že se všechno přeci jen nějak vyřešilo a smutná, že musím Hanu, Miyuki a Gina opustit.
Ač jsem si myslela, že se tak nestane, tihle tři mi opravdu přirostli k srdci. Rozhodně jsem nesouhlasila se vším, co udělali v minulosti a co dělali nyní, ale nemohla jsem si pomoci a starala jsem se o ně. Záleželo mi na nich, chtěla jsem, aby konečně dosáhli štěstí a života, po kterém toužili. Aby vyřešili všechny své problémy. Opravdu jsem k nim přilnula.
Jak Miyukina, tak i Hanina i Ginova osobnost byly propracovány do nejmenších detailů, ale jejich povaha nám byla odhalována po kousíčcích, stejně jako jejich minulost a problémy. Nic nevypadalo uspěchaně či uměle, celou dobu jsem měla pocit, že jsou to lidé jako my, co mají potíže stejně jako my. A co se je nějak snaží vyřešit, co se snaží ze všech sil, ale ne vždy jim to vychází.
Nedokážu říct, který z bezdomovců byl mým nejoblíbenějším, jako uzavřená skupinka fungovali nejlépe. Zbožňovala jsem vtipné hádky Miyuki a Gina o naprosto bezvýznamných věcech a Hanu, snažící se je všemožnými prostředky uklidnit. Zamilovala jsem si Miyukin nakvašený výraz i rozněžnělou Hanu, rozplývající se nad Kiyoko.
Hudební doprovod k anime sice není úplným mistrovským dílem, ale je pěkný, skvěle doplňuje jednotlivé scény a anime vystihuje také více než dobře. Je jako samotní hrdinové, trochu podivný, trochu k smíchu, trochu k zakroucení hlavou a pomyšlení, co se vlastně děje a proč.
Kresbu mají Tokyo Godfathers opravdu nádhernou, nad tím se snad už ani nebudu pozastavovat, protože snad každé Konovo dílo je zárukou dechberoucích scenérií, překrásných obrazů, prokreslených detailů, perfektně vystižených obličejů hlavních postav a emocí, které se v nich zrcadlí. Co více dodat?
Anime bych tentokrát doporučila úplně všem, je to příjemná, ale stejně kapku netradiční podívaná. A pokud vás zajímá práce Satoshiho Kona a nechcete, aby vás skolil šok, až se něco rozhodnete zhlédnout, začněte s tímhle, je to dokonce naprosto ideální.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.28
Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: film (87 minut)
Rok vydání: 2001
Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon
Žánr: drama, dobrodružný, historický, romantický
Anotace:
Blíží se sedmdesáté výročí Studia Gin'ei a při této příležitosti je režisér Genya Tachibana pověřen natočením dokumentu o něm. Kvůli tomu i se svým kameramanem cestuje do chaty skryté v horách, aby vyzpovídal ikonu svého mládí, tajemnou Chiyoko Fujiwaru, která byla od třicátých do šedesátých let dvacátého století hlavní hvězdou studia a která od té doby neposkytla rozhovor.
Až nyní je ochotna hovořit o svém životě a rolích, jež ji proslavily. Jak Chiyoko nostalgicky vzpomíná na svou hereckou kariéru a první lásku, Tachibana a jeho kolega najednou zjišťují, že se ocitli na okouzlujícím a vzrušujícím výletě časem. Filmové role a osobní vzpomínky Chiyoko se proplétají s přítomností a stírají rozdíly mezi realitou a fikcí.


I tento anime film se pojí se jménem Satoshiho Kona, a právě proto jsem k němu již od začátku přistupovala s vysokým očekáváním. A možná právě proto jsem po jeho zhlédnutí byla lehce zklamána. Mezi průměrnou či lehce nadprůměrnou tvorbou bude Millennium Actress vždy vyčnívat, ale dle mého názoru to tenhle režisér umí lépe a již několikrát mě o tom přesvědčil.
Mnoho lidí tento film považuje za vrchol jeho tvorby, já bych jim ale oponovala a za Konova nejlepší díla bych označila Perfect Blue a Papriku. U těchto filmů je dovedné mísení reality a fikce jen jednou z ingrediencí, u Sennen Joyuu na něm stojí celý příběh, nebýt ho totiž, dostali bychom poměrně obyčejné vyprávění o dívce, ženoucí se za tajemným cizincem, do nějž se zamilovala. Navíc zde toto mísení dělá občas více škody než užitku a místo toho, aby byl divák jen mírně zmaten, v ději se ztrácí.
Přece jen to ale není tak zlé, jak by se z mých předchozích řádků mohlo zdát, většina sekvencí je zajímavá a napínavá, režisér dovedně pracuje s tempem příběhu, jednou se s Chiyoko ocitáme mezi samuraji, potom zase v Kjótu v době největší slávy gejš a vše pak zakončíme sci-fi příběhem z daleké budoucnosti, jednotlivé éry navíc odráží emoce Chiyoko a pokaždé se jimi dovedně vine i romantická linka.
Anime ukazuje jednotlivé historické éry i vývoj japonského filmu, tyto reference ale nejvíce ocení lidé, co už o japonské hrané filmografii či dějinách něco vědí. Já osobně jsem kvůli tomu mnoho věcí jistě plně nedocenila, což se bohužel bude odrážet i na mém výsledném hodnocení.
Co jsem ale ocenila, byl dojemný a akurátní závěr, který osvětlí nejen tu nejpalčivější otázku a to, zda-li se Chiyoko nakonec setkala se záhadný cizincem, ale nabídne i jedno velkou moudro. Divákovi ho necpe, jen ho tak lehce naznačí jako jednu z možností. Já osobně si myslím, že kdyby ho znalo více lidí, život by byl o hodně veselejší.
Při závěru jsem měla na krajíčku a jen tak tak jsem se ubránila slzám, film ale rozhodně nehraje lacině na city a nesnaží se diváka dojmout za každou cenu. Všechno přijde samo a citlivé povahy by si kapesník možná přece jen nachystat měly.


Problém jsem měla i s motivací hlavní hrdinky. Nevím, kolik lidí by se rozhodlo stát hercem/herečkou jen proto, aby se mohlo potkat s cizincem, kterého poznali před třemi hodinami a kterého očividně stíhá policie. Vše mi přišlo příliš uspěchané a zbrklé a to, že hrdinka byla mladá a naivní jako uspokojivé vysvětlení nadcházejícího dění rozhodně neberu.
Musím říct, že jsem se s ní většinu času nemohla v průběhu filmu ztotožnit a často jsem nechápala její jednání. Konovy hrdinky jsou obecně emočně nestabilní a často se chovají iracionálně až paranoidně (výjimkou je snad jedině Paprika), ale obvykle to je prostě součást příběhu a já si nemohu pomoci, abych je nelitovala a strachuji se, jak to s nimi dopadne. Tady mě to spíše bilo do očí.
Mnohem více jsem si oblíbila režiséra Tachibanu s jeho komicky nekritickým obdivem k Fujiwaře, hrdinským komplexem a jeho obdivuhodnou schopností obléci se špatně do každé éry, ve které se s Chiyoko ocitnou, na což ho vždy svým cynickým způsobem upozorní až jeho kameraman. Nabízí se nám u této postavy až paralela se samotným Satoshi Konem.
O tajemném cizinci není moc co říci, není nám ukázána ani jeho tvář, ale právě to podněcuje divákovu zvědavost. Záhadný cizinec funguje také jako katalyzátor děje, díky němu se všechno rozbíhá.
Co na Millenium Actress také rozhodně musím ocenit, je krásná hudba, kterou měl opět na starosti Susumu Hirasawa, dvorní skladatel Satoshi Kona. Od prvních melodií až po ending jsou to všechno nádherné kousky, které skvěle doplňují děj a dokážou probudit emoce a já jsem si poměrně jistá, že by dokázaly fungovat samostatně.
Kresbu má anime nádhernou, ale to už snad ani nemá smysl zmiňovat, to už jsem u Satoshiho Kona a studia Madhouse začala považovat za samozřejmost. Tentokrát se všichni, kdo se na anime podíleli, určitě museli vyřádit, Sennen Joyuu má mnoho krásných a zajímavých lokací, které jsou výborně zpracovány.
Jak už jsem se zmiňovala na samém začátku, mezi průměrnou a lehce nadprůměrnou produkcí bude toto anime zajisté vyčnívat z davu, ale mezi ostatními Konovými filmy dle mého názoru tolik neoslní. Jak si film užijete ale opravdu záleží i na tom, jak vám sedne námět, jednotlivé postavy, tempo a styl vyprávění a mnoho dalšího, zda jste již od Kona něco viděli či nikoliv. Mně to tentokrát tolik nesedlo, a proto musím jít se svým hodnocením trochu dolů.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.35
Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
2 comments
Počet epizod: film (127 minut)
Rok vydání: 2010
Studio a režisér: Sunrise; Keiichi Hara
Žánr: drama, nadpřirozený, slice of life
Anotace:
Zemřel jsem a jelikož jsem za svého života zřejmě spáchal nějaký ohavný zločin, nebudu se už moci reinkarnovat. Dostal jsem ale druhu šanci, jakýsi anděl mi řekl, že jsem vyhrál loterii a budu mít šanci vzpomenut si na svůj čin a napravit se.
Moje duše tedy posedla tělo čtrnáctiletého Makota Kobajashiho, jehož srdce se právě v nemocnici zastavilo v důsledku předávkování se léky a snažil jsem se utřídit si myšlenky. Cítil jsem se zdeptaný kvůli tomu, co se tomu ubohému chlapci stalo, i kvůli tomu, že si právě teď půjčuju jeho tělo.
V Makotově domě jsem nic nepoznával, nevěděl jsem, jaký byl a jak se mám chovat, abych mu byl podobný. O jeho rodině i o něm samotném jsem zjistil několik překvapivých věcí a začal jsem se cítit zklamaný životem i lidmi. Co je jeho smyslem? A vzpomenu si někdy na to, co jsem udělal špatného?


Colorful je velmi zajímavý film zabývající se problémem typickým právě pro Japonsko a další asijské země - sebevraždami mladých lidí. Ti ukončují život jednak z důvodu studijních neúspěchů nebo právě jako Makoto, protože jsou osamělí, bez přátel, prošli si šikanou nebo velkým zklamáním.
Příběh plyne jako sám život, nenajdete v něm akční bitvy či spletité intriky, ale spíše malé i větší roztržky, nevyřčené nespravedlnosti nebo zase naopak drobné chvíle štěstí, smíchu a porozumění, přesto dokáže připoutat k obrazovce a nepustí, dokud anime nedokoukáte. Je to příběh o lidech, jejich charakterech a vztazích, o tom, že ne vždy je všechno ideální, ale důležité je se nevzdávat.
Lidé obvykle čekají na to, až ten druhý udělá první krok, až je osloví, nabídne ruku k usmíření. Jenže co když to neudělá, co když smýšlí stejně jako my? Každý by měl někdy zkusit začít jako první. Může to být trochu děsivé, ale obvykle to stojí za to. Na to nakonec přijde i Makoto.
Colorful je na japonský film opravdu dlouhý, jeho stopáž má lehce přes dvě hodiny. V průběhu jeho sledování se ale nudit nebudete, stále je totiž co říct, stále je co řešit, nikde nejsou hluchá místa. Ke konci anime graduje, ale ne nijak závratně, stále si plyne ve svém tempu, ukazuje, že život pokračuje dál nezávisle na jednotlivých lidech a jejich rozhodnutích či smýšlení.
Anime s sebou nese i důležitou myšlenku, která by se rozhodně měla dostat především k mladým lidem, ale také těm, kteří už ztratili naději. Je třeba si vážit svého života, nezahazovat ho pro nic za nic, protože na rozdíl od oné duše, která vyhrála v loterii, my už druhou šanci nedostaneme. Vždy je pro co žít a pokud to teď nevidíte, počkejte, ono se něco určitě vynoří. Najděte si dobré přátele, protože s těmi bývá život obvykle o mnoho snazší.
Film se soustředí pouze na Makota a několik dalších postav kolem něho - jeho rodinu, především pak matku, Hiroku, dívku, do které je tajně zamilovaný, Saotomeho, jeho jediného kamaráda, a Shouko, trochu podivné děvče, které sdílí s Makotem mnoho povahových rysů.


Vidíme celý Makotův příběh, proč se stal tak uzavřeným a samotářským i co ho přimělo k sebevraždě. Makoto, stejně jako zbytek charakterů, není úplně postavou, s kterou budete po celý čas soucítit a s kterou se třeba budete ztotožňovat, někdy ho budete mít spíše chuť proplesknout a říct mu, ať se vzpamatuje. Kobajashi stejně jako my ostatní chybuje, občas se špatně rozhoduje, bývá protivný či zmatený, ale právě to ho činí realistickým. Nikdo z nás není dokonalý a jak sám Makoto řekl, každý člověk má mnoho barev a ne všechny z nich jsou hezké, pastelové barvy. Každý má i ty ošklivé.
Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se náš hlavní hrdina postupně otevírá lidem okolo, poznává, jaké je to mít kamarády, lidi, na kterých mu záleží, jak poznává, že už nadále není na všechno sám. Jak se naučí odpouštět, dávat druhé šance i akceptovat, že všichni, včetně něj samotného, dělají chyby.
Colorful svému názvu co se týče kresby plně dostává. Kresba prostředí je skutečně barevná, velmi detailní, velmi krásná. Prostředí vypadá téměř reálně. S ním kontrastují jednoduše nakreslené postavy a dohromady vytvářejí zajímavý mix, na který je radost pohledět.
Film je jako tradičně většina filmů bez openingu, ending, který nazpívala skupina miwa, má ale skutečně pěkný. Za hudbou k filmu stojí Outani Kou, známý spíše hudebním doprovodem k několika japonským hraným akčním filmům. Ten odvedl skutečně výbornou práci, celý soundtrack je velmi dojemný a skvěle podtrhuje děj. Všechny skladby jsou opravdu nádherné a dají se poslouchat i samostatně. Mě nejvíce zaujala sborová skladba s názvem Tegami-haikei Juugo No Kimi He.
Anime se nedá doporučit úplně každému, ten, kdo má rád spíše akčnější podívanou, ho zřejmě moc neocení, pro ostatní je to ale určitě něco, co byste si neměli nechat ujít. Colorful je dojemné, ale nikoliv laciné, jeho postavy jsou sympatické, ale mají i své chyby. Jeho sledování jsem si opravdu užila a těch dvou hodin, které jsem mu věnovala, ani v nejmenším nelituji.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.14
Vlastní hodnocení: 80%

Zdroje obrázků: zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: 1 (film - 80 minut)
Rok vydání: 1998
Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon
Žánr: drama, psychologický
Anotace:
Mima Kirigoe, členka populární dívčí hudební skupiny CHAM!, se po několika letech úspěšné kariéry rozhodne skončit se zpíváním, aby se mohla stát herečkou. Většina jejích fanoušků ale s tímto rozhodnutím nesouhlasí a nechce, aby se Mima věnovala herectví. Především jeden z nejhorlivějších obdivovatelů populárního idolu, která sám sebe nazývá Me-Mania, je rozhodnutý udělat cokoliv, aby se opět vrátila ke zpívání.
Najednou jeden po druhém jsou brutálně zavražděni lidé Mimě blízcí a ona sama začíná ztrácet schopnost rozlišit, co je realitou a co se odehrává pouze v její emocemi rozhárané mysli...


Asi už si musíte myslet, že nic jiného než Konovu tvorbu v poslední době nesleduji a vlastně máte pravdu. Tohle je ale bohudík pro vás a bohužel pro mě poslední jeho dílo, které budu recenzovat, jelikož nic jiného již bohužel natočit nestihl. Jeho tvorbu jsem nevědomky začala sledovat od konce - nejdřív jsem viděla Papriku, pak Tokyo Godfathers a Sennen Joyuu, takže se mi zdálo správné zakončit to s jeho prvním filmem.
Přestože se jedná o jeho první samostatný režisérský počin, Perfect Blue v ničem nezaostává za Konovými pozdějšími díly, řekla bych, že v jistých ohledech dokonce své mladší bratříčky a sestřičky předčí. Po celou dobu sledování tohoto anime jsem byla napjatá jako struna a mé mozkové závity pracovaly na plné obrátky. Stejně mě ale závěrečné rozuzlení šokovalo a velmi překvapilo.
Příběh se možná dle anotace může zdát skoro až jednoduchý, to je ale opravdu jen první zdání. Všechno se totiž zamotává již od prvních minut a můžete mi věřit, když řeknu, že si nebudete jisti tím, kdo je kdo a dokonce ani tím, kde se právě s Mimou nacházíte. Aby toho totiž nebylo málo, ve filmu se prolínají dvě roviny - skutečná realita se skutečnou Mimou a potom realita zdánlivá, kterou vytvářejí filmy, v nichž naše hlavní hrdinka hraje.
Největší zádrhel a největší divácký požitek ale nastává, když se tyto dvě roviny začnou díky Mimině rozhárané psychice slévat. A máme tu našeho klasicky neklasického Satoshiko Kona, využívajícího alternativních realit, prolínání časů i dob a užívajícího si matení diváků. Nemusíte se ale bát, pokud jste již od něj něco viděli, jak už mé přízvisko naznačuje, Kon sice často používá podobných prostředků, avšak nikdy z toho nevyjde to samé, pokaždé je výsledek úplně jiný a pokaždé je to skvělé.
Perfect Blue stojí na dvou pilířích, na propracované zápletce a příběhu celkově a samozřejmě charakterech. Rozhodně to není anime pro děti ani slabší povahy. Je to jedno z nejvíce znepokojivých a temných děl, jaká jsem kdy viděla. Ukazuje svět showbyznysu se všemi jeho temnými zákoutími a negativními stránkami, nahlíží za jeho pozlátko a strhává nám všem růžové brýle. Ukazuje posedlé fanoušky, sledující každý krok svého idolu, fanoušky, idealizující si své oblíbence, myslící si, že tu či onu zpěvačku nebo herečku vlastní, ale zároveň fanoušky schopné je zavrhnout během několika minut, když udělají něco, s čím nesouhlasí.


Strhává masku hodných podporovatelů manažerům těchto idolů. Ve skutečnosti jsou to lidé, snažící se umělce, kteří se jim upíšou, prodat za každou cenu. Neptají se je na jejich názor, nezajímá je, jak se cítí. A nakonec ukazuje i samotné hvězdy, závislé na vůli a nevůli svých fanoušků a obdivovatelů, hvězdy, které bývaly normálními lidmi, ale pod tlakem se z nich staly křehké, citově labilní osoby, chtějící tak moc uspět, že je nezajímá, co budou dělat či čeho se stanou součástí, hlavně že budou vidět. Tak jako Mima, která kvůli získání slávy a opětovné popularity souhlasí i s natočením scény, v níž bude její postava znásilněna, či snímků, na nichž je polonahá.
Mima je odstrašujícím případem toho, jak se z poměrně normální osoby může krůček po krůčku stát zdeptaný člověk, zralý na psychiatrickou léčebnu, který nedokáže rozlišit, co je realita a co je výplod jeho fantazie. Vidíme, jak hlavní hrdinka postupně začíná pochybovat o svých rozhodnutích, o své kariéře, lidech kolem ní a nakonec i sama o sobě a svých smyslech, jež si s ní nepěkně pohrávají. Vidíme, jak přichází o nevinnost a jak je ochotná klesat čím dál níž a níž. Nakonec je na tom tak špatně, že ani neví, kde se právě nachází a zda je právě Mimou či nějakou ze svých postav. Halucinace ji pronásledují na každém kroku.
Nejděsivějším na tom všem je ale to, že se to může stát každému z nás. Satoshi Kon nám nepředstírá situace z říše fantazie, ale situace, které by se klidně mohly stát realitou, pokud by se všechno sešlo dohromady stejně jako v případě Mimy. A z toho mrazí.
Anime jako obyčejně všechny anime filmy postrádá opening, bohatě je to ale vynahrazeno zbylým hudebním doprovodem, který nemohl být vybrán lépe. Už jen z něho samotného mi běhal mráz po zádech a vstávaly vlasy na hlavě. Navozoval mi pocit tísně a paranoiy a být v Mimině kůži, zblázním se mnohem dříve než ona.
Anime je staršího data vydání, takže je poměrně jasné, že graficky se nemůže rovnat dílům vycházejícím tento rok. Na svou dobu má ale animaci velmi solidní a co se týče kresby, obstojí i ve srovnání s o něco mladšími filmy či seriály. U studia Madhouse je ale takovýto standard již samozřejmostí.
Perfect Blue rozhodně stojí za zhlédnutí, nedoporučovala bych ho ale sledovat ve večerních hodinách, pokud chcete v noci zamhouřit oko. Je to jeden z nejlepších filmů, a to nejen těch animovaných, jaké jsem měla tu čest vidět. Více než dovedně mísí realitu s fikcí a pohrává si s divákem jako kočka s myší. Má zajímavou hlavní hrdinku, propracované charaktery a konec, který vás nechá v ohromení. Co víc si od anime přát?
Hodnocení na MyAnimeList: 8.11
Vlastní hodnocení: 95%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
3 comments
Počet epizod: 7 (14 minut epizoda)
Rok vydání: 2007
Studio a režisér: 4°C; Shinji Kimura, Masaaki Yuasa, Shinichiro Watanabe, Shoji Kawamori, Mahiro Maeda, Tatsuyaki Tanaka, Hideki Futamura
Žánr: akční, fantasy, psychologický, romantický, sci-fi
Anotace:
Genius Party je soubor sedmi krátkých anime filmů, trvajících od pěti do dvaceti minut, přičemž každý z těchto minifilmů natočil jiný režisér. Nemají vlastně nic společného kromě jistého experimentování s animovaným médiem jako takovým.
Soubor otevírá anime nazvané stejně jako celá antologie Genius Party. To sleduje podivné živoucí balvany a jednoho nenasytného ptáka. Dále následuje Shangai Dragon, film o neschopném troubovi, který zachrání celý svět.
Deathtic 4 je příběhem o jednom zombie chlapci, žijícím v nemrtvém městě, jenž se odtud společně se svými kamarády snaží zachránit živoucího tvora, který se tam náhodou ocitl, a tím se sám dostane do problémů. Doorbell se zase soustředí na jednoho obyčejného chlapce, z kterého se najednou stanou dva.
Limit Cycle je mini film filozofický, zabývá se otázkami života, smrti, víry a lásky. Happy Machine je surrealistický příběh o jednom dítěti a jeho podivném dobrodružství. Poslední anime, Baby Blue, je pak středoškolskou romancí s mysteriózním nádechem a akčními prvky.


Genius Party je soubor několika kratších anime filmů podobně jako například Memories, s tím rozdílem, že tuto antologii nespojuje žádné hlavní téma ani ji nemá pod křídlem jen jeden člověk. Vlastně ani nevím, jak jsem na ni narazila, musím ale říct, že času stráveného s ní nelituji. Díky takovýmto projektům člověk pozná nová jména anime průmyslu a vidí, na koho by se měl zaměřit, pokud chce vidět něco kvalitního. Takovéto soubory navíc většinou nabízejí různorodost žánrů, takže pokud si nejste jistí tím, jestli chcete vidět romanci, drama či něco akčního, je to rozhodně dobrá volba.
Touto různorodostí se může chlubit i Genius Party, jak se dá vyčíst z anotace, máme tu romantický příběh s akčními prvky, akční drama, dílka symbolická i surrealistická. Dle mého názoru za pozornost stojí především Doorbell, Limit Cycle, Happy Machine a Genius Party, jako průměrné bych pak označila Baby Blue a Shanghai Dragon, Deathtic 4 mi přišlo z výběru nejslabší, jediné, čím totiž dokázalo upoutat mou pozornost, bylo 3D ztvárnění, a to je na můj vkus trochu málo.
Genius Party zaujme na první pohled překrásnou kresbou, toto pětiminutové vyprávění v sobě ale skrývá mnohem více než jen to. Ukazuje, že i v těch několika minutách se dá odvyprávět příběh, který zaujme, a že to jde dokonce i beze slov. Sází na symbolismus, ale nevnucuje jen jeden výklad, každý v tom může vidět něco trochu jiného. Já osobně jsem si tuto jednohubku opravdu vychutnala.
Shanghai Dragon začíná velmi komorně, v jedné čínské třídě, s jedním třídním otloukánkem, malujícím na tabuli čmáranice, dávající smysl pouze jemu. Postupně se ale do příběhu připletou roboti vypadající jako lidé, obrovští roboti mimozemské civilizace i jedno magické zařízení, které v rukou toho malého dítěte může zachránit Zemi.
Tento minifilm využívá jedno z oblíbených témat napříč všemi tvůrci i generacemi - z neschopy, kterému se všichni smějí, se stane osoba, která jako jediná může všechny okolo sebe spasit. Většinou jdu pryč od všeho, co tímto motivem byť jen zavání, tvůrci to tentokrát ale podali v tak příjemném obalu, že mi to příliš nevadilo. Díky lehce komediálnímu ladění a příjemným charakterům jsem dokonce zkousla i mecha roboty, kterým se obyčejně vyhýbám jako čert kříži.
Deathtic 4 mě ze všech sedmi epizod tohoto projektu zaujalo nejméně. Sice mělo pár světlých míst a myslím si, že kdyby se to pojalo jinak, mohlo by z toho vzniknout zajímavé dílko, ale kdybych ho měla zhodnotit celkově, chyběl mu propracovanější příběh, postavy i větší přehlednost, občas jsem se v anime dokonce ztrácela.


Doorbell se řadí do kategorie filmů, u kterých až do poslední chvíle nevíte, co se vlastně děje. Divák je zmatený, ale příjemně zmatený a přemítá, jestli to, co vidí, je realita nebo jen výplod mysli hlavního hrdiny. Co bych ocenila, by byla větší charakterizace postav, alespoň tedy hlavní postavy, ale chápu, že vtěsnat všechno do těch patnácti minut se bohužel nedá. Kresba prostředí byla velmi pěkná, ačkoliv trochu mdlá. Postavy byly nakresleny velmi jednoduše, ale nebylo to nic, co by se nedalo překousnout.
Limit Cycle je dílko, které určitě nesedne každému, možná bych dokonce řekla, že sedne jen malému počtu lidí. Je to totiž dílo filozofické, je nutné u něj dávat stále pozor, jakmile vám uteče jedna věta, ztratíte se. Anime je velmi zajímavě zpracováno, je to jeden dlouhý monolog člověka odehrávající se v měnících se kulisách. Hovoří o mnoha tématech od víry přes lásku až po samotného člověka a jeho vnímání světa.
Zpočátku mě Limit Cycle moc nenadchnul, ale jak minuty ubíhaly, zjistila jsem, že až s napětím poslouchám, co je řečeno, a tážu se sama sebe, jak na to či ono téma nahlížím, jaký je můj názor na věc. U tohoto kousku se musí přemýšlet, a pokud proti tomu nic nemáte, mohl by se vám líbit.
Happy Machine patří taktéž do skupiny anime, jejichž sledování jsem si opravdu užila. Stejně jako Genius Party vypráví obrazem i gesty a ne slovy. A je to rozhodně na místě, na všechno v tomto minifilmu totiž nahlížíme očima batolete, plazícího se a objevujícího svět. Není to dětinské, ale stylizovaně naivní, surrealistické a se silnou pointou. Tato epizoda má i velmi dobře se hodící kresbu, skutečně evokující dětské časy. Všechno je hravé, barevné a s tím přichází do kontrastu samotný příběh a jeho krapet hořkosladký konec.
Posledním dílem celé antologie je Baby Blue, kapku netradiční středoškolská romance, která nekončí tak, jak byste očekávali. Opět je možné tu najít spíše konec, vyvolávající pocity štěstí i smutku, než vyložený "happyend". Celým příběhem se navíc line i jen lehce naznačená mysteriózní linka, jež diváka nechává přemítat, zda se všechno odehrává v přítomnosti, jak ji známe nebo již blízké budoucnosti. Co mi ale přišlo trochu mimo mísu, byly akční prvky, které do příběhu příliš nezapadaly a většinou se děly poměrně bez příčiny. Po grafické stránce mám jedinou výtku na emočně ploché obličeje postav.
Celý soubor děl, jak už to tak bývá a jak jste mohli z textu vyčíst, má své slabší i silnější kousky, každému se navíc bude jistě líbit něco jiného. Nemyslím si ale, že by se našel někdo, komu by nepřišla kvalitní, zábavná či zajímavá alespoň jedna epizoda.
Hodnocení na MyAnimeList: 7.54
Vlastní hodnocení: 75%


Recenze: Genius Party Beyond

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: 23 (22 minut epizoda)
Rok vydání: 2007
Studio a režisér: J. C. Staff; Kenichi Kasai
Žánr: hudební, komedie, romance, slice of life
Anotace:
Shinichi Chiaki je prvotřídním pianistou studujícím konzervatoř, pochází z bohaté rodiny a je to perfekcionista přísný na sebe i všechny kolem. Jeho skutečným snem je však stát se skvělým dirigentem a učit se u těch nejlepších dirigentů v Evropě. To je ale nepřekonatelný problém, jelikož Chiaki trpí velmi silnou fobií z létání i lodí, a nemůže tak opustit Japonsko.
Na začátku jeho čtvrtého a posledního roku na konzervatoři ale náhodou potkává Nodu Megumi, která se nastěhuje do apartmánu hned vedle toho jeho. Nodame, jak jí všichni říkají, na první pohled vypadá jako nepořádná žena, která se o sebe nedokáže postarat a která neví, co se životem. Její hra na piano, ač neučesaná, však Chiakiho uchvátí stejným způsobem, jako Chiaki Nodame. Od toho dne se jejich cesty začnou proplétat a toto setkání oběma změní život...


Nodame Cantabile patří do poměrně malé skupiny hudebních anime, jejichž boom přišel hlavně s dílem Uta no Prince-sama, které k tomuto jinak nepříliš oblíbenému žánru přitáhlo obecenstvo. Na rozdíl od většiny ale Nodame Cantabile nespoléhá pouze na hudbu, nýbrž na jejím pozadí rozvíjí i vztahy mezi postavami. Navíc je i přes svůj komediální tón zaměřené spíše na starší publikum.
Příběh se první polovině anime nese spíše na komediální vlně, seznamujeme se s postavami, životem na hudební konzervatoři, sledujeme Nodame, jak nepozvána vpadne Chiakimu do života a ten ji jako správný gentleman i přes svou nechuť vytáhne z nejhoršího, ona se na něj pověsí a nechá se vykrmovat. Epizody jsou spíše epizodické, navzájem propojené ústřední dvojicí postav a jejich postupně se vyvíjejícím vztahem. Jedna za druhou se potom k ústřednímu páru připojují další postavy, hrající v ději více či méně důležitou roli.
V druhé části se ale všechno láme a na pořadu dne jsou vážnější problémy - jak jako muzikant, který právě ukončil konzervatoř, sehnat práci, jak se dostat ke hře v orchestru, co bude Chiaki dělat, když má fobii z letadel i lodí a nemůže tak opustit Japonsko, co bude dělat Nodame, jež má noty pouze na ozdobu a jejíž hra je sice technicky dobrá, ale neučesaná. Příběhy Chiakiho a Nodame se oddělují a stávají se spíše paralelními, aby se opět spojily v posledních dílech.
Změna nálady v Nodame Cantabile je postupná a přirozená, nijak nenarušuje běh celého anime. Hrdinové jednoduše vyspívají a uvědomují si, že teď už je vše jen na nich a na tom, jak moc se budou snažit. Nikdo už za nimi nebude stát a hlídat každý jejich krok. Je velmi zajímavé sledovat, jak se s tím jednotlivé postavy poperou. Život je neustálá změna a to je velmi dobře ilustrováno i na orchestru, který Chiaki založil. Jeho členové se neustále obměňují, orchestr jako takový však funguje stále dál.
Jelikož je to anime hudební, veškeré vztahy mezi postavami se vyvíjejí na pozadí koncertních kousků velikánů klasické hudby, hudba posouvá děj dopředu, současně s tím, jak se postavy učí zahrát nové skladby, nalézají i řešení ke svým problémům. Zkušenosti ze hry se přenáší i do jejich každodenního života.


Hlavní postavy Nodame Cantabile nejsou černobílé, některé vedlejší postavy tímto nešvarem však bohužel trpí. Zejména v komediálněji laděné první polovině seriálu se hodně zveličuje a melodramatizuje, pokud však divákovi není tento styl humoru proti srsti, dobře se pobaví, protože načasování komických situací se nedá nic vytknout.
S Chiakim a Nodame si užijeme mnoho legrace, jelikož jejich osobnosti jsou odlišné jako den a noc, a tak je jejich škorpení na denním pořádku. Chiaki je jeden z nejlepších studentů na konzervatoři, na co sáhne, to se mu daří, o obdiv dívčí části konzervatoře také nemá nouzi, jeho byt se jen leskne a na rozdíl od většiny mužské populace umí i vařit. Naproti tomu Nodame je učiněná pohroma, její byt připomíná spíše skládku či smetiště a jediný předmět, na němž se nevrší hora odpadků a nejrůznějšího harampádí, je její milovaný klavír. Je schopná chodit v jedněch šatech několik dní, jediné jídlo, které nezkazí, je onigiri a raději se ani neptejte, o kolik je pozadu za výukovým plánem.
Trochu jsem postrádala nějaké házení klacků pod nohy Chiakimu, všechno mu až příliš dobře vycházelo, jedinými jeho problémy byla věčně ho otravující Nodame a strach z cestování. Doufám, že v druhé sezóně se Shinichi bude muset trochu zapotit, aby si vydobyl úspěch, který mu doteď skoro sám padal do klína.
Nodame Cantabile má výborný opening, který budete mít s každým poslechem raději a raději a taktéž dva skvělé endingy tematicky velmi dobře sedící k celému anime a reflektující postupnou změnu nálady. Hudba je klíčovým prvkem celého seriálu, najdeme tu překrásně interpretované méně známé skladby od velmi známých skladatelů jako Mozart, Beethoven, Schubert, Chopin a další. Dají se tu najít opravdové hudební skvosty a je škoda, že nejsou známé širšímu okruhu lidí.
Kresba je příjemná, lahodící oku, při koncertech je možno obdivovat krásné šaty hrajících dam a pány v elegantních oblecích. Animace je ale hodně statická, občas uběhne i několik minut, kdy se postavy téměř nehýbou. Mně to nevadilo, protože v popředí byla v tu chvíli nádherná hudba, ale pokud dáváte přednost spíše akčním anime, tohle by mohl být kámen úrazu.
Nodame Cantabile rozhodně patří k výborným hudebním anime, můžete v něm najít krásně interpretované skladby a na rozdíl od většiny sobě podobných i příběh, který dokáže zaujmout, a postavy, které si oblíbíte. Není to dílo úplně pro všechny, ale pokud vám nevadí trochu pomalejší tempo vyprávění a zaměření na hudbu, určitě se vám bude líbit.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.57
Hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Novější příspěvky
Starší příspěvky

O blogu

Vítejte na blogu jednoho knihomola, otaku a seriálového a filmového nadšence. Na blog už nemám tolik času jako kdysi, ale stále si sem čas od času odložím své dojmy z viděného a čteného. Málokdy recenzuju to, co je právě populární. Mám ráda psychologická dramata, inovativní využití média a divné věci.

Štítky

anime recenze drama Madhouse favourite psychologický fantasy komedie romantický antologie historický mysteriózní nadpřirozený sci-fi Satoshi Kon Sunrise dobrodružný film seinen slice of life Masaaki Yuasa Short Peace klasika seriál thriller Katsuhiro Otomo Mamoru Hosoda Mamoru Oshii Shuhei Morita cestování horor rodinný romance studio 4°C A-1 Picture Artland Bones Dánsko Ghibli Hajime Katoki Hayao Miyazaki Hiroshi Nagahama J. C. Staff Keiichi Hara Kenichi Kasai Production I. G. Rakousko Ryousuke Nakamura Studio Deen Takashi Watanabe hory hudební josei mahou shoujo region Bodensee scifi sportovní

Archiv blogu

  • ►  2022 (4)
    • ►  září (1)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2018 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (2)
  • ▼  2017 (17)
    • ▼  září (2)
      • Národní park Thy (Dánsko #1)
      • Recenze: Ghost in the Shell
    • ►  srpna (15)
      • Recenze: Toki wo Kakeru Shoujo (The Girl Who Leapt...
      • Recenze: Tokyo Godfathers
      • Recenze: Sennen Joyuu (Millenium Actress)
      • Recenze: Colorful
      • Recenze: Perfect Blue
      • Recenze: Genius Party
      • Recenze: Nodame Cantabile
  • ►  2015 (4)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (3)
  • ►  2014 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2013 (1)
    • ►  prosince (1)

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Follow

Seznam blogů

  • Sakuřino doupě

Návštěvnost

Používá technologii služby Blogger.

Nejnovější články

Populární příspěvky

  • Diedamskopf (Region Bodensee #1)
    Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představov...
  • Národní park Thy (Dánsko #1)
    Podívat se do Dánska bylo mým snem již od minulého roku, kdy jsem natrefila na několik fotek dánského hlavního města Kodaně, netušila jsem ...
  • Recenze: Ping Pong The Animation
    Počet epizod:  11 Rok vydání:  2014 Studio:  Tatsunoko Production Režisér:  Masaaki Yuasa Žánr:  seinen, sportovní Anotace: Mak...
SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU

Created with by BeautyTemplates | Distributed by Gooyaabi Templates