Národní park Thy (Dánsko #1)

by - 16:23

Podívat se do Dánska bylo mým snem již od minulého roku, kdy jsem natrefila na několik fotek dánského hlavního města Kodaně, netušila jsem však, že se mi splní tak brzy. 
Celkem jsme v Dánsku strávili nádherných jedenáct dní a mohu upřímně říci, že se mi odjíždět opravdu nechtělo, protože zdejší krajina, památky, ale i samotné tempo a styl života mi učarovaly a pokud to jen trochu půjde, určitě se do této země chci vrátit. 
První tři dny jsme prožili na Jutském poloostrově, který je známý především díky své divoké přírodě a mnoha možnostem sportovního vyžití. Od těchto dní jsem tolik nečekala, těšila jsem se především na Kodaň, dánská příroda mi ale doslova vyrazila dech a nakonec jsem litovala, že jsme na Jutlandu nemohli pobýt déle.


Protože jsme byli unavení z dlouhé cesty a pozdního příjezdu, rozhodli jsme se, že první den nepojedeme nikam daleko a podíváme se do národního parku Thy, vzdáleného necelou hodinu cesty od vesnice Humlum, v níž jsme byli ubytováni. Jako výchozí bod jsme si vybrali odpočívadlo Bogsted Rende, vzdálené jen několik kilometrů od centra NP, vesnice Klitmoller, která je díky své pláži, na niž se sjíždějí surfaři z široka daleka, známá jako "Studená Havaj". 
Od odpočívadla jsme se pak písečnou cestou vydali až k pobřeží, kam již mířilo několik místních, kteří zde chtěli strávit středeční odpoledne.
Při pobřeží je možno nalézt mnoho pozůstatků druhé světové války. Je tomu tak proto, že Němci Dánsko i přes podepsanou smlouvu o neútočení obsadili a i zde vybudovali sérii opevnění, která se stala součástí Atlantického valu, jenž měl chránit Třetí říši před vpádem Spojeneckých jednotek z Velké Británie. 
I na pláži, kterou jsme navštívili my, se jedno takové betonové opevnění nacházelo. Jenže přírodní síly nakonec vždy zvítězí nad lidskou prací, a tak se i tento opuštěný bunkr, který můžete vidět na fotce a který původně shlížel na celou pláž z vrcholu kopce vlivem posunu písku postupně sesouvá až k ní.


Vždy jsem prohlašovala, že nemám moře a dovolené u něj v oblibě, až letos v Dánsku jsem však s překvapením zjistila, že to není tak docela pravda.
Až zde jsem si uvědomila, že nemám ráda jen moře zkomercializované, kde je hlava na hlavě, tělo na těle a kiosk na kiosku. Kde není slyšet vlastního slova přes hluk linoucí se ze sousedních lehátek, k plážím přiléhajících restaurací a hotelů, které mají snad dvacet pater. Také nemám ráda oblohu bez mraků, třicetistupňová horka a slunce neúnavně pražící do zad.


Dánské moře je úplným opakem výše zmiňovaného. Je divoké, nespoutané, nebezpečné, člověkem téměř nepolíbené. Dánské pobřeží je jedinečné. Stačí se vyškrabat přes nízké kopečky a člověk jako by se ocitl v jiném časoprostoru.
Vítr ve vlasech, který s sebou nese písek, který se překvapenému turistovi lepí na mořem zmáčené nohy. Těch několik Dánů, které vidíte opalovat se na pláži v plavkách, zatímco vy klepete kosu i ve svetru a bundě. Rozbouřená voda s korunou pěny, která je ještě studenější, než jste předpokládali. Nad hlavou obloha plná nadýchaných mraků, mezi nimiž občas problesknou paprsky slunce.
Ráj na Zemi, kde čas neběží splašeně dopředu, ale líně se plouží vpřed. Přírodní svatostánek, kde můžete za hučení větru rozjímat nebo se procházet, který nebudete chtít opustit a kam se budete chtít vracet znovu a znovu.


Poté, co jsme se dostatečně pokochali krásou dánského pobřeží, jsme se vydali zpět  k parkovišti, odkud jsme se dle mapy měli vydat na plánovaný pětikilometrový okruh národním parkem Thy.
Nejdříve trochu toho zeměpisu a historie. Kromě tohoto národního parku, který se nachází na severozápadě Jutského poloostrova, byl založen roku 2008 a v němž najdete jak nádherné pláže, tak i jezera, planiny hrající všemi barvami a bohatou faunu a flóru, se Dánsko pyšní ještě čtyřmi dalšími národními parky. Ty byly, s výjimkou NP Severovýchodní Grónsko, stejně jako NP Thy založeny až po roce 2000. 


Již tady, první den, jsme se poprvé (a rozhodně ne naposledy) názorně přesvědčili, že délka je veličina skutečně relativní a že pět kilometrů se může nejen zdát jako patnáct, ale také tak dlouho trvat ujít. Za vše opět mohl písek, s nímž jsme se na Jutském poloostrově potkávali doslova na každém rohu.
Koho jsme zde naopak vůbec nepotkávali, byli jiní zástupci našeho druhu. Za celou dobu jsme spatřili pouze jednu další rodinu, a to na křížení naší a jejich trasy. Dánové očividně příliš turistice neholdují. Kupodivu to ale není kvůli tomu, že jejich země je asi tak hornatá jako Nizozemí, tato naše domněnka byla již na začátku cesty vyvrácena, když jsme se začali šplhat nahoru a dolů po písečných kopcích, které se táhly co oko dohlédlo. 


Na vině je spíše to, že o těchto trasách málokdo ví. Pokud je chcete najít, musíte přesně vědět, že existují, a to je tak trochu začarovaný kruh. Ani samotné značení stezek, které sice stejně jako české používá čtyř základních barev, není nijak podrobné, rozcestníky v Dánsku pro jistotu nevedou vůbec a úhlednou značku každé tři stromy také nečekejte. Předně proto, že stromů tu příliš není. Když už na nějaké narazíte, jsou tak zkroucené, že značku byste na ně nevtěsnali, sežehlé bleskem, případně popadaly.


To přece nevadí, člověk by si řekl. Tato drobná nepříjemnost se však velice rychle může proměnit ve zcela zásadní problém, když se jako oblasti neznalý turista ocitnete před dvěma stezkami a značka nikde. Rozhodnete se tedy jít cestou širší, prošlapanější, abyste o patnáct minut později zjistili, že se nebezpečně blížíte pobřeží, kam dle mapy (která mezi námi také nijak podrobná nebyla) rozhodně dojít nemáte a s nadáváním si uvědomili, že ta nenápadná, prakticky neviditelná cesta byla tou správnou. Tuto zacházku nám však vynahradil alespoň nádherný výhled na celou planinu a moře v dáli, který se nám díky ní naskytl.


Odpoledne panovalo skutečně aprílové počasí. Déšť a sluneční paprsky se střídaly co pět minut, přepršky však i přes svou značnou intenzitu příliš paseky nenadělaly. Za to jsme byli opravdu vděční, protože chuť na to brodit se bahnitými planinami neměl po pěti hodinách spánku nikdo z nás. Písek nám prosím bohatě stačil.


Asi nejkrásnější pohled se nám naskytl v poslední třetině cesty, kdy jsme již sotva pletli nohama a toužebně vyhlíželi parkoviště. Procházeli jsme malebným údolím, kde příroda použila snad téměř všechny jásavé barvy, které ve své paletě měla, a kde si člověk připadal jako v nějakém westernovém filmu z padesátých let minulého století. Jen ti kovbojové a indiáni na statných koních chyběli.


Zbytek cesty se již nesl v atmosféře nejdřív pouze v duchu a pak již i nahlas pronášeného lamentování na to, co koho bolí, kde všude má písek a jaký má hlad. Nakonec jsme se ale i přes všechny strasti, které nás na cestě potkaly, zdárně dostali až do cíle a v autě cestou zpět do vily, v níž jsme byli ubytování, jsme příjemně unaveni začali spřádat plány na další den.

Ochutnávku z dalších dní i fotky, které se nevešly do článku, najdete na nově založeném Instagramu, kterému jsem přes prázdniny stačila také propadnout. Část fotek z něj si pak můžete prohlédnout také přímo v zápatí blogu. :)

Mohlo by se vám také líbit

6 comments

  1. Tak na značení stezek a rozcestníky jsme my Češi přeborníci. Pokud se nemýlím, nikde takové podrobné značení jako tady v ČR na světě není XD
    To dánské pobřeží mi strašně připomíná nejsevernější pobřeží Polska (takový mini poloostrůvek, který je vlastně celý přírodní park).
    A s těmi plážemi jenom souhlasím. Tedy, já mám moc ráda moře. Ale když je ta pláž prakticky prázdná, všude kolem je hromady místa a ve vodě je nějaký život (v Polsku například malé rybky nebo medůzky- a nikdo mi to nechce věřit, že tam něco takového žije), je to k nezaplacení. Hlavně z tohoto důvod má pro mě Balt zvláštnější význam než Středozemní moře- to má pláže vyloženě jenom už turistických letoviskách :/
    Krásné fotografie :) asi se tam někdy podívám.

    OdpovědětVymazat
  2. Moře na severu je o tolik krásnější než na jihu. Stačil mi už i sever Německa, abych z něj měla ty správné skandinávské vibes, a tady je to už úplně o něčem jiném. Hned bych se tam podívala. *-*

    OdpovědětVymazat
  3. Já Dánsko jednoduše miluju. Jak přírodu, tak i městské zástavby. Interiéry ve stylu hygge jsou doteď moje vášeň a sama to doma snažím zařizovat přesně v tomto duchu. :) A hlavně Dánové, nejen pánové, ale dánská populace obecně. Strašně ráda se tam vracím. Jsem ráda, že jsem se tam tenkrát rámci Erasmu vypravila. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Fakt nádherná příroda! Musí to být krásné, když by to šlo se tam vypravit jen s batohem pod stan. Jenže je mi jasné, že tohle v Národních parcích nemůžou dovolit. Nedávno jsem právě viděla dokument o kanadských národních parcích, které museli prakticky zrušit možnost volného cestování skrz ně, protože by to turisté za chvíli zdecimovali. A ti, co by to nezdecimovali, zase zbytečně riskovali styk s medvědem nebo jedovatým břečťanem. ;-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář.