Blog jednoho otaku a knihomola

Počet epizod: film (98 minut)

Rok vydání: 2018

Studio a režisér: Studio Chizu; Mamoru Hosoda

Žánr: drama, dobrodružný, fantasy, rodinný

Anotace:

V tiché čtvrti města žije bezstarostně poněkud rozmazlený čtyřletý chlapeček Kun, jediné dítě svých rodičů, zvyklé na jejich bezvýhradnou pozornost. To vše se však jednoho dne změní s příchodem mladší sestry Mirai na svět. Kun si najednou musí zvykat, že pozornost rodičů je nyní upřená nejen na něj, ale především na jeho novorozenou sestřičku.

Kun se posléze vydává na neobyčejný výlet časem, v jehož průběhu se postupně potkává nejen se svými předky, ale i se svou sestrou Mirai, která přišla z budoucnosti, aby Kunovi pomohla pochopit, co to znamená být součástí rodiny a především jak jí být tím nejlepším starším bratrem.

Prvních dvacet minut filmu, které jsou téměř prosté fantaskních prvků a zobrazují běžný rodinný život, je absolutně brilantních. Hosoda v humorných výňatcích z každodenního života přesně vystihuje dynamiku rodiny se dvěma malými dětmi i chování předškolního dítěte. Ať už se Kun nudí, trucuje v koutě či se všemožnými způsoby snaží získat pozornost svého okolí, každý jeho pohyb, gesto i výraz obličeje jsou ztvárněny s překvapivou precizností. Díky tomu se s ním mladší diváci dozajisté dokáží ztotožnit. 

Starší diváci se pak jistě zasmějí i zhrozí zároveň ve chvílích, kdy se Kun ve více či méně dobře mířených pokusech pokouší představit své poklidně spící sestřičce vlastní záliby a obloží celou její kolébku vláčky či ji zlomyslně začne tahat za uši, aby z ní vymámil nějakou reakci a přitom se až do chvíle, než jeho jednání učiní přítrž přiběhnuvší rozlícená maminka, dobře baví. 

Mimo toto ojedinělé přešlápnutí však Hosoda ve svém filmu realitu všedního života s fantaskními prvky propojuje velmi nenásilně, přičemž nejlépe se mu to daří právě v závěru filmu, kdy se s Kunem ztraceným v prostoru i čase ocitáme na vlakovém nádraží, kde zoufale hledá svou rodinu. V anonymním prostředí rozlehlého nádraží, kde všichni někam spěchají a na každém kroku číhají na malé dítě všelijaké nástrahy, jejichž ztvárnění navozuje až hororově tísnivou atmosféru, se oba sourozenci musí zachránit navzájem.

Film se soustředí především na vztah obou sourozenců, velmi dobře ale vystihuje i dynamiku vztahu mezi Kunem a jeho maminkou i mezi oběma rodiči, kteří se s opětovným nástupem Kunovy maminky do práce, který přišel dříve, než kdokoliv z nich očekával, také musí přizpůsobit novým pořádkům. Ve scénách, kdy Kunova matka zcela vyčerpaná po další probdělé noci pospává s Mirai na klíně na židli, vysvětluje bezradnému manželovi, který místo ní zůstane s dětmi doma, jak funguje domácnost a pak poslouchá jeho chvástání, jak vše perfektně zvládá, před jejich sousedkami, se určitě pozná nejeden rodič. 

Zdroje obrázků: zde, zde a zde

Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představovalo zejména počasí, vlna veder sužující celou Evropu včetně skandinávského regionu značně omezila možnosti výběru a zmenšila naše požadavky prakticky na jediný - pojedeme kamkoliv, jen ať tam není přes třicet stupňů. 

Nakonec nás souhra náhod nasměrovala k regionu okolo Bodamského jezera, který nejenže splnil požadavek úvodní, ale také téměř všechny ostatní, které jsme původně měli a z nichž jsme po dnech marného hledání byli více než ochotni slevit. 

Za pouhých osm dní jsme tak navštívili čtyři země, zdolali tři poměrně náročné túry, užili si výhled z pěti horských vrcholů, obdivovali sedm jezer i umělecká díla ve dvou galeriích moderního umění, prohlédli si dva hrady i největší vodopády v Evropě či dům, v němž žila Napoleonova nevlastní sestra.

Za výchozí bod jsme díky dobré poloze zvolili malou vesničku Schröcken nacházející se v nejzápadnějším a zároveň druhém nejmenším rakouském regionu Vorarlbersko. Již z předchozího pobytu v Rakousku jsme věděli, že rakouské horské vesničky jsou malebné, malebnost Schröckenu, ze všech stran sevřeného vysoko se tyčícími horami, nám však i tak vzala dech.


První, čtvrteční den jsme opět pojali jako rozehřívací. Tomuto odpovídal i čas našeho výjezdu, který by snad bylo lepší zatajit a který se i díky zastávce v obchodě s potravinami a v informačním centru, kde měli stejně polední pauzu, nebezpečně přiblížil dvanácté hodině. Z tohoto důvodu jsme po krátké debatě zvolili cíl našemu ubytování blízký.
Druhým důvodem této volby byl také (mylný) myšlenkový proces, jímž jsme dospěli k (též mylnému) závěru, že pokud se vrátíme na ubytování první den v normální hodinu, další dny se nám zcela jistě podaří vyjet ráno včas. Jak si však budete moci přečíst v článcích následujících, moc se nám to i přes veškerou snahu nedařilo. Na základě letošních i loňských zkušeností jsme tedy nakonec usoudili, že příjezdy za tmy (a jiné veselé události, mezi něž patřilo i nestihnutí poslední lanovky z hory dolů) jsou nám zřejmě souzeny vyšší mocí, a smířili se s tím.


Daleko jsme tedy skutečně jet nemuseli (pouhých dvanáct minut autem), abychom dorazili do Schoppernau ke stanici kabinkové lanovky na horu Diedamskopf, kterou jsme se, jen s lehkými výčitkami svědomí, nechali svézt nejen nahoru, ale i dolů.
Lanovka nás přes mezistanici vyvezla až k horské restauraci, kterou můžete vidět na horní fotografii,  k samotnému vrcholu s křížem ve výšce 2090 metrů jsme si však ještě museli ujít symbolických pár stovek metrů, což o kousek zmírnilo neodbytý pocit, že jsme se tedy dnes opravdu nepředřeli, ač jsme na horách.
Teplota se i v horském údolí šplhala ke kritické hranici třiceti stupňů, ve výšce dvou tisíc metrů však bylo velmi příjemných dvacet, po nichž jsme zoufale (a marně) toužili několik týdnů. Příznivá teplota nás však zároveň ukolébala, a tak jsme to s opalovacím krémem opravdu nepřehnali, což vyústilo v několik spálených obličejů i horních končetin, zvlášť nápadně zejména v dámské polovině naší rodiny.

Ze samotného vrcholu se nabízel skutečně překrásný pohled do všech stran - na moře hor táhnoucí se až za obzor i písčité cesty, vinoucí se jako hadi krajinou. Na ostré vrcholky, nepravidelně poseté stromy i na ojedinělou horskou chatu, krčící se v područí skalnatých velikánů, či v létě zastavenou sedačkovou lanovku, působící v zelené krajině trochu jako mimozemský objekt.


Ale ani po sestupu ze samotného vrcholku nebyla nouze o zajímavé výhledy. Mezi mé osobní favority patří fotka spodní, která se již (jen v mírné úpravě) stihla ohřát i na jiných sociálních platformách.
Když člověk stojí na vrcholu, fascinuje ho propast pod ním. Fascinuje ho rozhled do krajiny, který byl za slunečného počasí skutečně daleký. Cítí pokoru, ale silněji spíše jistý pocit neporazitelnosti, vnitřní motivace. Stačí ale popojít pár set metrů a člověk si s překvapením uvědomuje cosi samozřejmého a přesto ne tak zřejmého - že vrchol, na nějž se tak pracně vyškrábal (případně se pracně nechal vyvést lanovkou, že...), je jen jedním ze stovek vrcholů v ostnaté krajině a že on sám je jen nepatrnou tečkou na něm, tečkou na výtvoru přírody, který tu byl dlouho před ním a bude tu také ještě dlouho po něm.

Při pohledu zpět člověka uchvátily také masivní skály pokryté kobercem zeleně, zakusující se do volného prostoru, jejichž velikost byla pohledem ze samotného vrcholku trochu umenšena.
Odvážnějším, kteří se po cestě zastavili na každé z nich, a mezi než jsem se pro jednou zařadili i my, byl odměnou i pohled na desítky v proláklinách hnízdících ptáků, kteří se odtud vydávali na výpravy až na střechu již zmiňované horské restaurace. Z té pak pořádali nálety na nepozorné turisty a jejich (málo) střežené jídlo.
Na skále poposedávající a z ní vzlétající ptačí hejna se mi bohužel nepodařilo zachytit na žádné fotce tak dobře, aby stálo ji do výběru zařadit, takže vám nezbývá, než mi věřit, že vás tady netahám za nos.

Při návratu zpět k lanovce nás přivítal i již známý výhled na hlavní cestu, po níž k vrcholu přicházeli ti, kteří se rozhodli, že si své ctěné pozadí vozit nebudou a udělají něco pro své zdraví.
Ze Schoppernau je to na vrchol rovných 15 kilometrů, což by v rovinatém terénu znamenalo zhruba tři hodiny chůze, v terénu horském však doporučovali vyhradit si na cestu vzhůru hodin alespoň pět. Z pozdější vlastní zkušenosti bych k tomu ještě hodinu přidala, protože nám se nikdy nepovedlo trasy za na cedulích doporučený čas zvládnout, a to jsme šli poměrně rychle. Zase jsme však především díky mně a mému otci stavěli na každém druhém rohu, protože jsme nutně potřebovali zdokumentovat všechny krásné výhledy.

Ochutnávku z dalších dní najdete opět na Instagramu.

Počet epizod: 6 (3 + 3 - 90 minut epizoda)

Rok vydání: 2016 - 2018

Režisér: Sven Bohse

Žánr: drama, historický, romantický

Anotace: 

Rok 1956. Berlín stále se vzpamatovávající ze druhé světové války. Jedna prestiží taneční škola a její neomezená vládkyně, Catherine Scholacková, a její životní cíl, dobře provdat všechny své tři dcery - Helgu, Moniku a Evu. Ty dělají vše proto, aby naplnily matčina očekávání, platí za to však vysokou daň. Zejména stydlivá a nemotorná Monika i přes svou snahu znovu a znovu selhává. Pak však objeví rokenrol a nic není jako dřív...

Německá tvorba není zvlášť v porovnání s americkou či britskou příliš vyhledávaná, a to z jednoho prostého důvodu, německé pokusy o dobrý film či seriál obvykle končí kulantně řečeno nezdarem. Výjimkou bývají jen filmy a seriály historické, které německým tvůrcům naopak jdou brilantně. Občas pak z německých rukou vzejde i ucházející romantická komedie či psychologické drama. Ku'damm 56 a jeho pokračování, odehrávající se o tři roky později, spojuje oboje, a proto není překvapením, že se jedná o výbornou podívanou, která ale bohužel zatím i přes své nesporné kvality mimo Německo uniká větší pozornosti. 

To, co seriál povyšuje nad průměr, jsou především jeho postavy a herci, kteří se jejich rolí zhostili. Realistické, mnohovrstevnaté, komplikované charaktery plné rozporů, tu zmítané city, tu vedené promyšlenou vypočítaností. Září zde především vlastně obyčejné, ale přesto výjimečné ženské hrdinky, kterým ale jejich mužské protějšky zdatně sekundují. Ženy, (znovu) hledající v rychle se měnícím světě své místo, pátrající po tom, co to vlastně znamená být ženou. Ženy, učící se rozhodovat samy o sobě a svém životě, což je alespoň zpočátku těžší než se bez přemýšlení podřídit vlivu manželů či otců i dobové morálky.
V popředí Catherine Scholacková, přísná matka rodu, která nestrpí neposlušnost a jejímž jediným životním cílem je své tři dcery dobře provdat. Za jakoukoliv cenu. To, že z takové výchovy nemůže vzejít nic dobrého, je divákovi jasné již od začátku, ani on ale netuší, co vše se ještě zvrtne, protože v seriálu i přes občasné klišé převažují nečekané zvraty vycházející z interakcí jednotlivých postav.

Každá z dcer se s výchovou své matky a nástrahami světa, na něž díky ní nejsou ani trochu připraveny, (ne)vyrovnává po svém. Z dosahu matčina vlivu se ale vymaňují jen velice pomalu a jen velice těžko.
Tou nejposlušnější je nejstarší Helga, která si již na začátku prvního dílu po krátké známosti bere Wolfganga, uhlazeného advokáta z dobré rodiny, a stěhuje se s ním do vlastního bytu, a tak (zdánlivě) zcela naplňuje matčinu vizi o dokonalé dceři i sňatku. Zpočátku útulný byt se ale pro Helgu, stejně jako celé její poněkud uspěchané manželství, velice rychle stává zlatou klecí. Sen, ke kterému se po vzoru matky nejvíce upínala, tedy vlastní spokojené rodině s několika dětmi, jí Wolfgang totiž nemůže splnit.

V této situaci se naplno projevuje i odvrácená strana Helgy, klamající svým zjevem plaché laně. Nejstarší dcera Catherine je ve své slepé poslušnosti zároveň velmi netolerantní ke všemu, co z její představy perfektního, spořádaného života vybočuje a aby tuto představu naplnila či zabránila jejímu zhroucení, neváhá se bez přemýšlení o důsledcích svých činů uchýlit k extrémním, často velmi bezcitným řešením.
Nejvíce podobná, ale také na své matce nejméně závislá, je nejmladší dcera Eva, pracující jako sestra v sanatoriu pro duševně nemocné. Ta pod vlivem své matky uhání svého nadřízeného, uhlazeného a za všech okolností ledově klidného profesora Fassbendera, od něhož jeho manželka utekla. Horkokrevná, cituplná Eva ale vlastně o profesora, v jehož svazující přítomnosti nemůže být sama sebou, vůbec nestojí, ale nakonec ani ona není schopná své matce vzdorovat a nechá se dotlačit k rozhodnutím, která by sama nikdy neučinila. 

Největší starosti matce Scholackové pak činí prostřední dcera Monika. Tu právě vyhodili ze školy pro hospodyně, která měla být poslední snahou, jak z ní vychovat děvče vhodné pro vdavky, s vysvědčením plným nedostatečných, v němž do očí bije jediná výborná - z tělocviku.

Monika je pravděpodobně nejdůležitější postavou seriálu a její proměna z uťápnutého káčátka v sebevědomou labuť je jedním z ústředních motivů celé minisérie. Pohádková proměna to ale věru není, zahrnuje nejen mnoho slz a polovičatých pokusů o to postavit se své tyranské matce, která na ni pohlíží jako na největší selhání svého života, ale také několik nedokonaných (nejen Moničiných) sebevražd, jedno znásilnění i tajnou účast na soutěži v rokenrollu.

Právě tanec pro Moniku představuje vysvobození. Zpočátku je, stejně jako četné pokusy utopit se v nejbližší řece, spíše útěkem do světa, kde není jedinou dcerou bez vyhlídek na manželství, kde není nemehlem, které zakopne i o vlastní nohy a které své matce neustále přidělává vrásky na čele. Nespoutané pohyby rokenrolu a dechberoucí akrobatické kousky ale nakonec dávají naší nesmělé, nesebevědomé hrdince sílu vzepřít se nejen matce, ale také dobovým konvencím, kterými se Catherine Scholacková řídí a jichž je produktem. 

Monika a její matka představují střet dvou generací - předválečné, kde je zdání spořádanosti a dokonale šťastného života bez poskvrnky důležitější než skutečné pocity a vlastní spokojenost, kde žena poslouchá a vlastní názor, pokud se odváží nějaký mít, si nechává pro sebe, kde největší vzrušení představuje foxtrot, a poválečné, se kterou přichází rokenrol, uvolnění poměrů i (nejen) sexuální nevázanost.

Osvěžující je také vztah Moniky a bezstarostného hudebníka Freddieho. Freddie, který Monice zabrání předčasně otevřít dveře jedoucího vlaku, zpočátku vypadá jako onen pomyslný princ na bílem koni, který ji vysvobodí z domova, kde se necítí vítána ani milována. Nakonec ale zjišťujeme, že je spíše nenapravitelný sukničkář, který není ani tak pohádkový, ani tak bezstarostný, jak by se mohlo na první pohled zdát a že za Moniku její problémy rozhodně nevyřeší. Vedle tance ale představuje právě on druhý důležitý impuls, který jí dodá potřebné sebevědomí i odvahu na to změnit svůj život.
Druhého důležitého muže Moničina života pak představuje Joachim, syn bohatého továrníka, který, donucen svým striktním otcem, dochází k Moničině matce na lekce společenského chování, jež nutně potřebuje. Vztah Moniky a Joachima je ze začátku chladný, po jisté události pak z dobrých důvodů oboustranně nepřátelský - úplný opak jejího vztahu s Freddiem. Pro Moničinu proměnu je ale v určitých okamžicích stejně důležitý jako Freddie.
Joachim totiž představuje mnoho z toho, co se Monice hnusí, zároveň je ale v určitých ohledech i přes své postavení stejně bezmocný jako ona a řeší podobné problémy. V určitých okamžicích nastavuje Monice zrcadlo. Často v ní však probouzí i její nejtemnější stránky. Probouzí v ní hněv, ale také touhu vzepřít se, touhu z plna hrdla křičet to, co se snaží utopit hluboko ve svém nitru i hluboko v řece. A že Monika křičí. Její monolog k Joachimovi patří k tomu nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu, co bylo za poslední pár let v seriálové tvorbě k vidění.
Napjaté, romantické, ale i komické scény pak dotváří hudební doprovod, bez něhož by seriál, jehož hlavním tématem je kromě dospívání a snahy najít sebe sama právě tanec a hudba, rozhodně fungovat nemohl. Převažuje v němž samozřejmě hudba rockenrollová, divák se ale může zaposlouchat i do pomalejších rytmů foxtrotu a waltzu, blues a jazzu, které procítěně zpívá Monika a vkládá do nich vlastní poselství o ženské emancipaci, i hudby soudobé, která zazní především ve vypjatých scénách.
Výprava seriálu je skutečně monumentální a představuje poslední díl do skládačky jménem absolutní divácký prožitek. Od samotného Berlína, kde stačí, aby se člověk o několik ulic vzdálil z luxusní třídy a ocitne se v rozvalinách, kde žijí ti nejchudší, přes uhlazené, leč tak trochu odosobněné interiéry taneční školy až po dobovou módu plnou áčkových sukní, květovaných šatů a kostýmků doplněných o nezbytné rukavičky a klouboučky - neustále je čím se kochat. 

Ku'damm je (zatím) skrytou perlou německé tvorby a přestože ani on se občas nevyhne klišé, jako celek se jedná o kompaktní dílo se zajímavými, vzájemně se proplétajícími dějovými linkami těžícími z událostí i problémů vlastních padesátým letům, které ožívají především díky skvěle napsaným a skvěle zahraným postavám. Je to dílo, které se nebojí zobrazovat konflikty a střety, které se nebojí jít až na dřeň, ale činí tak s citem i humorem. 

Hodnocení: 85%

Anotace:
Jednoho podzimního večera narazí osamělý student třetího ročníku zdejší univerzity u stánku s nudlemi ramen za chrámem Shimogamo na záhadného muže s hlavou ve tvaru lilku, který sám sebe nazývá bohem manželství. Student se mu svěří s tím, jak mizerný a neuspokojivý život vede, když se snaží rozeštvat kvůli vlastnímu zklamání šťastně zamilované páry, a jak moc by si přál strávit uplynulé dva roky jinak. Přání je mu vyplněno a on je vrácen v čase, aby se mohl pokusit změnit svůj osud. Znovu a znovu a znovu...

Na jakémkoliv uměleckém díle je krásné (ale i ošemetné), že každý z nás si z něj odnáší zcela autentický prožitek závislý na mnoha vnějších i vnitřních faktorech. Tuto osobní zkušenost se můžeme snažit uchopit, popsat i přiblížit někomu dalšímu, ale ať se budeme snažit sebevíce, nikdy neuspějeme zcela. A čím mnohoznačnější, neurčitější, košatější dílo, tím větší mnohost prožitků a tím obtížněji přenositelná zkušenost.
A není snad mnohoznačnějšího díla než je The Tatami Galaxy se všemi svými metaforami, slovními hříčkami, symboly a odbočkami, se všemi dějovými liniemi a příběhy v příbězích, se svým rychlým monologem, který se neohlíží na nikoho a na nic. Pouhých jedenáct epizod je doslova nabitých absurdními událostmi a nečekanými zvraty, z nichž mnoho dostává smysl až při pohledu zpět.
V jednom okamžiku náš hlavní hrdina zkazí zamilovaným párům poklidný večer u vody malým ohňostrojem, v druhém se snaží zdiskreditovat vedoucího filmového klubu, protože je populárnější než on, pak se dostává do tenisového klubu, jenž je ve skutečnosti spíše sektou, která své členy zdvořilým nátlakem nutí kupovat své produkty, zatímco káže o zkáze světa.
Další noc, jíž předchází napínavý souboj v pití alkoholu, se pak rozhoduje mezi třemi osudovými ženami, z nichž ani jedna pro něj již na první pohled není tou pravou a v následujícím díle se potom zaplétá do podivné války mezi dvěma staršími studenty, z nichž jeden je pravděpodobně bůh manželství a žádá po něm, aby mu sehnat zvláštní mycí houbu, která stojí asi tolik co luxusní vila.

Příběh staví na opakování a zároveň lehkém pozměnění několika situací, což je umožněno návratem hrdiny v čase k jeho prvním dnům na univerzitě. Každá epizoda shodně začíná přehnaně optimistickou představou Watashiho o bezstarostném vysokoškolském životě v obležení černovlasých krasavic a jeho zapsáním se do jednoho z mnoha nabízených klubů. Každodenní realita klubových aktivit, o níž můžeme i za použití velké dávky optimismu prohlásit jen to, že je k našemu hlavnímu hrdinovi poněkud nemilosrdná, však veškeré jeho nadějeplné představy velice rychle obrátí v prach.
V téměř každém díle se někde objeví také stará kartářka, která již chmurnou realitou zkrušenému hlavnímu hrdinovi předpovídá budoucnost za použití těch nejotřepanějších frází, jaké si jen dovedete představit, a díl od dílu za to k jeho nelibosti požaduje více a více peněz. 

Žádná epizoda se neobejde ani bez náhodného setkání Watashiho s o rok mladší spolužačkou Akashi, která je jedinou větou schopná zničit veškeré šance i sebevědomí dotírajících nápadníků, ale z nepochopitelného důvodu našla i přes jeho očividnou sebestřednost určité zalíbení právě ve Watashim, a zcela nedobrovolného setkání s Ozuem, stejně starým spolužákem, jehož jedinou životní misí jako by bylo uvrhovat Watashiho do ještě větší beznaděje.


Hlavní trio pak doplňují již osmým rokem studující Jougasaki, do sebe zahleděný vedoucí filmového klubu, a jeho milá Kaori, která je tak trochu bez života, stejně dlouho studující Higuchi, který s ním vede velmi velmi velmi dlouhou válku, jejímiž hlavními bojovými prostředky jsou nekonečné nejapné žertíky a drobné naschvály, a dentální hygienistka Ryouko, již v podnapilém stavu poněkud nezdravě fascinují dásně a další části lidského těla.
Bezejmenný hlavní hrdina, kterého pro nedostatek jiného jména všichni začali nazývat Watashi, svému fanoušky přiřknutému jménu dostává se ctí. Z naivního studenta, žijícího svými nerealistických představami, se v průběhu každé epizody nejen vnějšími okolnostmi, ale především jeho vlastním přičiněním znovu a znovu stává zkroušený a zahořklý pesimista, který sociálním vazbám přiznává nepatrný význam a mávnutím ruky zatracuje veškerou socializaci. Zatímco se ale Watashi trápí, divák si nemůže pomoci a jeho absurdními dobrodružstvími se dobře baví.
Náš hlavní hrdina je ale více než jen neohrabaným introvertem s akutním pocitem nedoceněnosti, který rád utíká ke svým fantaskním představám, protože realita se mu zdá ve své nepředvídatelnosti přespříliš děsivá. Kromě přehnané sebelásky oplývá i určitou morální zdrženlivostí a nadměrně vyvinutou schopností sebereflexe, jež je stejně humorná jako povědomá a která umožňuje, aby s ním divák i přes jeho sebestřednost, která snese porovnání snad jen s obvyklým egoismem hrdinek románků pro dospívající dívky, také soucítil.
Každá epizoda kousek po kousku poodhaluje charaktery všech důležitých postav a velmi dobře ukazuje, že v určitých sociálních situacích mají lidé v rámci snahy zachovat si svou tvář a zapadnout do kolektivu tendenci ukazovat jen určité (přijatelnější) stránky své osobnosti.
I přes detailní charakterizaci postav a propracovanou dějovou linku však chybí ten malý kousek, který by nám umožnil zcela se do příběhu ponořit. Dostat se do bodu, kdy mimo blikající obrazovku přestává existovat čas i prostor, kdy je divák nezpochybnitelnou součástí toho, co se na ní odehrává. Do bodu, kdy bychom za určité dílo obrazně položili život třeba i přes jeho nedostatky, protože k nám promlouvá na základě osobního zážitku, protože v hlavních postavách možná vidíme sami sebe. 

Hudební podkres je v kontextu se vším bláznivým, co se v seriálu stihne za jedenáct epizod odehrát, až překvapivě střízlivý. Melodie čerpající inspiraci z klasických skladeb jsou však dějem i rychlými monology Watashiho, který v tu chvíli připomíná spíše kulomet místo nábojů chrlící slova, občas utlačeny do pozadí, což je škoda, protože rozhodně stojí i za samostatný poslech.

Teskné, melancholické melodie, které jako by vypadly z dob Chopina, kde prim hrají smyčcové nástroje a klavír, odkazují k zahradním slavnostem a bálům velkých královských dvorů minulých století a doprovázejí Watashiho nabubřelé, přehnaně romantické představy o krásných dívkách s dokonalým vychováním, ruměncem na tváři a slunečníkem v ruce. Ještě tesknější, avšak nikdy patetické, melodie pak doprovázejí chvíle nejhlubší Watashiho beznaděje, kdy každé epizodní dobrodružství kulminuje. 

V repertoáru lze ale najít i rozpustilejší a krapet zlověstněji znějící skladby, kde se do popředí dostávají spíše dechové nástroje a které dávají tušit, že Watashiho optimistické představy pravděpodobně uspokojivého naplnění nedojdou. Pomyslnou hudební třešničkou na dortu je pak chytrými slovními hříčkami a metaforami protkaná skladba přednesená mistrem Higuchim. Kde jinde si totiž člověk poslechne tklivou (a vážně míněnou) píseň o hledání kruhu?

Pokud vás vždy zajímalo, kde vlastně končí možnosti animovaného média, pak jste na správné adrese. Masaaki Yuasa, ač ne tak známý jako Satoshi Kon, si již v anime průmyslu stihl vydobýt podobnou pověst experimentátora, který se nebojí porušovat zažité postupy a s vizuálním ztvárněním díla si opravdu vyhrát. V jeho podání vizuální stránka díla neslouží pouze jako prostředek k odvyprávění příběhu, ale jako samotný hybatel děje. Divoké barvy a vzory ve všech možných podobách a kombinacích, využití reálného prostředí, do nějž jsou animované postavy zasazeny, jejich extrémní zjednodušení a zvýraznění jejich určitých obličejových rysů a další postupy ze seriálu činí pastvu pro oko.

Yojouhan Shinwa Taikei je formálně naprosto dokonalé dílo, jež netradičními způsoby sděluje ono tradiční klišé, že cesta často bývá cílem, a proto bychom si ji při honbě za tím vysněným, do poslední čárky narýsovaným životem, který může být jen zatím neodhaleným zklamáním, neměli zapomenout užít. Představuje ne zcela zkompletovanou hádanku, v níž je možno i při několikátém sledování odhalit nové spojitosti, už jen proto, že je jich tam tak mnoho, že napoprvé není možné vše obsáhnout. Je to roztomile drzá, provokativně vychloubačná podívaná nabitá událostmi, informacemi a dialogem, při jejímž sledování si budete připadat jako na horské dráze. Nebo jako v nekonečné sérii pokojů o velikosti 4,5 tatami rohoží...

Hodnocení na MyAnimeList: 8.65

Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde, zde a zde