• Hlavní stránka
  • Anime
  • Knihy
  • Filmy a seriály
  • Cestování
    • Category
    • Category
    • Category

Blog jednoho otaku a knihomola

Pokusy o recenze a další (ne)užitečný balast

Počet epizod: 12 (24 minut epizoda)
Rok vydání: 2000
Studio a režisér: Madhouse; Takashi Watanabe
Žánr: drama, horor, mysteriózní, nadpřirozený, pschologický
Anotace:
Jednoho dne zasáhl jedno nejmenované japonské město podivný sloup světla. A od té doby už nic nebylo takové jako předtím. Někteří až doposud naprosto normální lidé na sobě začali pociťovat změny, získali zvláštní schopnosti. Objevily se případy záhadných zmizení i brutálních vražd. Nikdo neví, co se vlastně děje, odpověď však možná zná tajemná bytost, o níž si studenti středních škol jen šeptají, Boogiepop...


Tohle anime pro mě nebylo láskou na první pohled, vlastně ani na druhý ne. Poprvé jsem jeho sledování dokonce po několika minutách vzdala, odradila mě veskrze ponurá atmosféra, množství faktů, jimiž mě autoři zahltili, i obraz, který vypadal, jako by ho někdo přelepil hnědou izolepou. Přesto mě k němu něco stále táhlo, a tak jsem mu nakonec dala druhou šanci. Tentokrát se co se týče udržení mé pozornosti zadařilo, ale ani tak nemohu říct, že bych byla úplně nadšená. Na druhou stranu vlastně ani nevím, jestli je Boogiepop wa Warawanai vůbec dílo, z něhož byste mohli být takříkajíc odvázaní či si ho zamilovat.
Tohle anime totiž ukazuje ty nejhorší lidské vlastnosti, poukazuje na lidské chyby a slabosti, odkrývá naši přetvářku. Častokrát se tváříme, kolik toho neděláme pro ostatní lidi a jejich dobro, aby se nakonec ukázalo, že je za tím náš prospěch. Předstíráme, že jsme nad něčím povzneseni, přitom se jen usilovně snažíme na to nemyslet. Myslíme si, že tím, co děláme, ostatním pomáháme, ale ve skutečnosti jim svou činností ubližujeme, jen to nevidíme.
Boogiepop ale neříká, že se nemůžeme změnit, být lepšími. Navádí nás na cestu, jak se vyrovnat se životem, jak ho přijmout takový, jaký je, nejen s tím dobrým, milým a veselým, ale i s tím zlým, nemilosrdným a krutým. Některé věci jsou nevyhnutelné, některým jsme možná mohli předejít, ale teď nezbývá, než jít dopředu, takové nám nabízí poselství.
Tahle zpráva je zabalená v lákavém obalu mysteriózna a záhadných událostí odehrávajících se v jednom nejmenovaném japonském městě, které bylo zasaženo podivným sloupcem světla, jenž narušil poklidný běh života jeho obyvatel, a předávána pomocí jednotlivých charakterů. Příběhy některých se táhnou přes několik epizod, jiné jsou dopovězeny za jedinou a některým je věnována jen letmá pozornost.
Tady ale narážíme na první kameny úrazu, Boogiepop Phantom se postavami skutečně jen hemží, každou epizodu jsou představeny alespoň dvě tři nové, takže ke konci jich je určitě alespoň ke čtyřiceti a pamatovat si je všechny se stává zhola nemožným úkolem. Často také do poslední chvíle není možné odhadnout, která z postav bude tou nejdůležitější, které se ještě objeví a které mají jen malou roli, jména se začnou míchat a můžete mi věřit, že po několika dílem jsem chvílemi nepoznávala ani hlavní postavy, natož abych rozlišila zbytek. Anime je opravdu náročné na pozornost, já si dokonce musela udělat tabulku charakterů, abych se vůbec orientovala, a to se mi ještě nikdy nestalo.


Dalším problémem, jenž byl pravděpodobně vinným za to, že jsem anime poprvé odložila, se stala první epizoda věnovaná v porovnání s ostatními postavami nepříliš zajímavé hrdince, jejíž příběh ve výsledném obraze nehraje příliš velkou roli a sloužil pouze k uvedení dvou důležitějších, které se objevily ke konci epizody.
Anime v podstatě pokrývá děj všech novel Boogiepop universa, většinu z nich ale jen velmi povrchně. Autoři v průběhu epizod sledujícímu podstrčí mnoho vodítek, většina z nich se ale dá považovat spíše za náznaky, naťuknutí, která divákovi neznalému novel bohužel nestačí k plnému pochopení celého příběhu. Korunu všemu pak nasadí prapodivný konec, neladící ke zbytku příběhu nejen svým obsahem, nýbrž i svou atmosférou a vizuálním zpracováním. Zklamání z něj je o to větší, že celých jedenáct epizod jsme napínáni a lákáni, je nám slibován konec, v němž se konečně dozvíme, jak to všechno zapadá do sebe, abychom nakonec zjistili, že se nám půlka dílků ze skládačky poztrácela.
Naštěstí jsou tu ještě příběhy jednotlivých postav, které jsou brilantní. Obsahují mnoho zajímavých myšlenek a do podrobna rozpitvávají lidskou povahu a lidské nešvary. Obnažují skutečné lidské pohnutky skrývající se za mlhou dobročinnosti. Ocenila jsem i propojení jednotlivých epizod a vyprávění pomocí postav, když už se to autorům nepovedlo všechno sesumírovat do jednoho celistvého příběhu, a nahlížení na ty samé události z několika úhlů pohledu, pokaždé očima někoho jiného.
Opening na první poslech příliš nezaujme, ale v kombinaci s tím, co se děje v anime, se stává znepokojujícím, melancholickým, skoro až uchvacujícím. Každý další poslech nabízí novou zkušenost, navíc je to příjemné vybočení ze všech růžových, sladkých a někdy více než krapet uječených openingů. Ending se nese v energičtějším duchu, dobře se poslouchá a na rozdíl od openingu vám přiroste k srdci na první poslech.
Výtvarné zpracování tohoto anime je rozhodně velmi zvláštní, vše se nese v tmavých, ponurých barvách, jako byste se na svět dívali přes zašpiněné sklíčko. Ani postavy nejsou zobrazovány jako přehnaně pohledné, občas jsou spíše až ošklivé. Chvíli to sice trvá, ale i v tomto ztvárnění lze najít jakousi poetiku, stačí jen vydržet a nenechat se odradit.
Boogiepop Phantom osciluje mezi dramatem a hororem s prvky nadpřirozena, bohužel ale občas neví, čím by byl raději. Příliš mnoho je ponecháno bez řádného vysvětlení a mnoho je jen naznačeno, takže pokud si chcete anime vychutnat více než já, obeznamte se nejdříve alespoň letmo s novelami a dávejte dobrý pozor, aby vám nic neuteklo.
Hodnocení na MyAnimeList: 7.16
Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: film (117 minut)
Rok vydání: 1984
Studio a režisér: Topcraft (Ghibli); Hayao Miyazaki
Žánr: dobrodružný, drama, fantasy
Anotace:
Tisíc let po globální válce je přímořské království známé jako Větrné údolí jedním z posledních obydlených míst na Zemi. Vedeni odvážnou a dobrosrdečnou princeznou Nausicou, lidé z Údolí dělají vše proto, aby přežili ve světě rychle pohlcovaném toxickou bažinou zvanou Pustina. Neustále zápasí s obrovitým hmyzem, který ji obývá, především pak gigantickými ohmu, jejími strážci.
Schyluje se ale nejen k bitvě mezi přeživším lidstvem a přírodou, ale také k boji mezi několika zbývajícími královstvími. Zaslepeni strachem, vztekem, ale i touhou po moci, lidé nevidí, že agrese není tím správným řešením. Je na Nausice a jejích přátelích, aby je přivedla na správnou cestu, obnovila pouto člověka s přírodou, a tak zabránila konfliktu, který by mohl zničit vše živé na světě...


Nausicaä z Větrného údolí, mající předlohu ve stejnojmenné manze Hayaa Miyazakiho, je prvním celovečerním filmem tohoto mimořádně úspěšného režiséra. Vznikla ještě v době, kdy studio Ghibli prakticky neexistovalo, i přes starší datum vzniku je to ale dílo stále relevantní. Zabývá se otázkami, které jsou stále stejně, ne-li více, palčivé jako před dvaceti lety, otázkami, které snad lidstvo nepřestanou trápit nikdy.
Film je zasazen do zajímavého prostředí, kde má nad lidmi navrch hmyz, který vyrostl do obrovitých rozměrů. Ten střeží jedovatou bažinu, les, v němž se člověk bez masky chránící ho před toxickými výpary nemůže pohybovat. Lidský druh je na pokraji vyhubení, ale jako by mu to nestačilo, začne se svářit mezi sebou kvůli rozdílným názorům na řešení aktuální situace.
Tím jsou tedy nastolena dvě hlavní témata vinoucí se celým, téměř dvouhodinovým filmem. Jak ekologická, tak i politická linka tvoří dohromady překvapivě velmi kompaktní příběh směřující k akurátnímu, ač možná trochu neuspokojivému rozuzlení. Obě dvě linky jsou navíc protkány etickými a morálními dilematy a otázkami, nad nimiž stojí za to zamyslet se. Ekologická linka je sice občas až příliš protlačována do popředí a příběh se hlavně na začátku a pak ve třech čtvrtinách trošku vleče, rozhodně to ale nejsou žádné zásadní vady na kráse.
Co se pak týče ekologie, v dnešní době, kdy je čím dál těžší najít ve městech vůbec nějakou zelenou plochu a kdy se lidé dvakrát nerozpakují, jestli na určitém místě postavit nové nákupní středisko či bytové jednotky nebo tam nechat park, je třeba ji prosazovat, mělo by se tak ale dít ale v rozumné míře, která zde byla již lehce překročena.
Co mi ale vadilo trochu více, bylo striktní rozdělení všeho na dobré a zlé, a tímto nešvarem trpěly i postavy. Jejich charaktery se dají shrnout několika slovy a přesně zapadají do daných archetypů. Z těchto archetypů se bohužel nevymaní ani v průběhu děje, také jejich názory a postoje zůstávají po celou dobu i pod vlivem ostatních stále téměř totožné.


Nausicaä je dobrosrdečná, obětavá, mírumilovná dívka. Zásoba její dobré vůle je nevyčerpatelná, stejně tak jako její touha pomoci každé bytosti, ať už je jakákoliv. To je skutečně chvályhodné, ale bohužel ne věrohodné, jelikož člověk ve chvílích ohrožení téměř vždy upřednostní svůj život před životem někoho jiného. Hlavní hrdinka se ale chová jako by snad ani neměla pud sebezáchovy, vlastní téměř všem živým tvorům. Neohroženě se vrhá do beznadějných a nebezpečných situací, od nichž by se každý příčetný člověk raději držel dál.
Ani vedlejší postavy na tom nejsou lépe, máme zde zralou ženu, která sice udělala pár špatných rozhodnutí, ale i ona se nakonec obrátí na dobrou cestu, hodného mentora hlavní hrdinky lorda Yupu, starou a velmi moudrou ženu Obabu, jež se ve svých předpovědích nikdy nemýlí a přítele hlavní hrdinky Asbela, jehož nesprávné přesvědčení zlomí Nausicaä během několika minut.
I přes to všechno, nebo možná právě proto, pro jejich až dětskou víru v lepší budoucnost, jim budete fandit od začátku až do konce. Protože i přes nepříznivé okolnosti a překážky, které se jim staví do cesty, ať je situace sebevíc beznadějná, Miyazakiho postavy se nikdy nevzdávají.
Hudební doprovod je skutečně brilantní, dojemný, melancholický, k filmu se skvěle hodí. Dokáže vzbudit celou škálu emocí od radosti až po pláč jen několika notami, a tak pomáhá dotvářet kouzelnou atmosféru filmu. Joe Hisaishi, nyní již dvorní skladatel Hayaa Miyazakiho, je skutečným mistrem svého řemesla.
Již tady začíná být rozpoznatelný typický design postav studia Ghibli alá objemné vlasy, malé nosy a specifické oči i režisérova láska k létání a všem strojům, které to umožňují. Hlavní hrdinka léta na speciálním kluzáku ještě z dávných časů, o vzducholodě a nejrůznější letadla také není nouze. Všechno je prokresleno do detailů, zvlášť celá Pustina a její obyvatelé vás okouzlí. V celém filmu je nespočet scén, při nichž se až tají dech a k jejichž popsání slova nestačí. Těžko se věří, že film pochází z minulého století, protože co se týče jak kresby, tak i animace, může se směle porovnávat s díly o deset dvacet let mladšími.
Miyazakiho filmy v sobě mají určité kouzlo, dokážou v nás probudit vzpomínky na bezstarostná léta, dětské časy, při jejich sledování jako by se čas zastavil. Nausicaä z Větrného údolí není dokonalý film, je to ale dílo, u něhož jeho chyby rádi přehlédneme. Je to dílo, které bude oblíbené i za dvacet let. Je to dílo, které v nás dokáže probudit city, které nás přiměje zamyslet se a které je stejně dobrosrdečné jako jeho hrdinové.
Hodnocení: 80%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: film (124 minut)
Rok vydání: 1988
Studio a režisér: Tokyo Movie Shinsha (TMS Entertainment co.); Katsuhiro Otomo
Žánr: akční, dobrodružný, nadpřirozený, sci-fi
Anotace:
Rok 2019, Neo Tokio, již třicet jedna let uplynulo od začátku třetí světové války. Jedno z několika přísně tajených dětí s neobyčejnými paranormálními schopnostmi uteklo ze zařízení, kde jsou všechny takovéto děti drženy. Okamžitě byla spuštěna pátrací akce s cílem dopadnout ho.
K tomu ale došlo příliš pozdě, mezitím se totiž k incidentu připletl i jeden motorkářský gang. Setkání s tímto dítětem u jednoho z jeho členů - Tetsua, probudilo podobné schopnosti a armáda ho sebrala taktéž, aby na něm mohla provádět pokusy. Jeho mysl se vlivem experimentů změnila, chce rozpoutat další válku, chystá se pomstít společnosti, která ho označila za slabého. Dokáže ho někdo zastavit, než zničí vše živé na Zemi?


Akira, nejznámější a nejoceňovanější dílo Katsuhira Otoma a zároveň taktéž zlomové dílo pro celou japonskou animovanou kinematografii. Mezi staršími lidmi již kultovní dílo, které mnohé z nich k anime přivedlo, dílo, díky němuž zažilo anime nejen v Americe nevídaný boom. Předobraz Matrixu, zdroj inspirace pro mnoho dalších autorů i režisérů. Samá superlativa. Dokázal ale tento film dostát očekáváním, jež se s ním pojí?
Na místě jsou dle mého názoru gratulace, jelikož Otomovi se podařilo vytvořit skutečně nestárnoucí klasiku. Její postavení se sice změnilo - už není dílem, které by jedince dosud japonskou animovanou tvorbou nepolíbené k anime přivedlo, nýbrž dílem, které dnešní příznivci žánru objeví až po delší době, kdy se přebrodí vodami populárních anime, která jsou od sebe bohužel občas k nerozeznání, a zatouží po něčem s hlubším významem.
Akira má všechno, co by dobrý film měl mít - promyšlený příběh, který vás udrží v napětí od začátku až do konce, uvěřitelné postavy s propracovanými charaktery, výborný hudební doprovod i ohromující vizuály. Akční bitky odehrávající se v atraktivních kulisách Neo Tokia jsou pak již jen třešničkou na dortu. Akira je film, která byl s nadšením přijat před dvaceti devíti lety, s nadšením je přijímán také dnes a jsem si jistá, že stejného přijetí se mu dostane i za dalších dvacet let. Nezáleží na době ani okolnostech, vždy bude mít co říct a témata, jimiž se zabývá, budou stále relevantní.
Příběh Akiry je velmi komplikovaný, soustředí se na několik dějových linií a mnoho různých témat od války přes dospívání a s tím související pocit nadřazenosti nad ostatními až po nezákonné organizace bojující proti oficiální vládě. Vznáší otázky, jak nakládat s jedinci, kteří se vymykají průměru a potenciálně by díky tomu mohli ohrozit stávající systém, polemizuje nad diktátorskými režimy i diktátory samotnými, ale především pak zkoumá vliv společnosti na jedince a obráceně.
Film zpracovává celou mangu Katsuhira Otoma, a přestože k tomu má dvě hodiny čistého času, což je v rámci japonských animovaných filmů skutečně štědrá dotace, ani tak nepokryje vše, čím se manga zabývá a lecos jen letmo naťukne, což je škoda. Občas se proto vyskytnou chvíle, kdy může být divák neznalý předlohy zmaten. Ale i přes to, že se do filmu nevešly všechny scény, je jeho příběh až překvapivě komplexní a jeho závěr, ke kterému se režisér dopracuje prostřednictvím mistrné gradace a umného spletení všech dějových linek dohromady, je ve světle předchozích událostí více než uspokojivý.


Otomovo dílo je plné násilí, jeho zobrazení má ale svůj účel - pomáhá nám utvořit si obrázek společnosti i prostředí, v němž žijí naši hlavní hrdinové. Jsou to vlastně ještě děti, s nimiž se život skutečně nemazlil, které byly opuštěny všemi včetně vlastních rodičů a které skončily na samém okraji společnosti, ve škole pro ztracené případy.
Není tedy divu, že tito teenageři se motají životem bez vážnějších cílů a postrádají respekt k autoritám. Většinu svého času tráví po zapadlých a zaplivaných barech popíjením alkoholu a kouřením cigaret nebo na motorkách v šarvátkách s dalšími pouličními gangy. Otomovy postavy ale v žádném případě nejsou jen dvourozměrné, mají dobré i špatné vlastnosti, uvěřitelné motivy pro své jednání i reálné vztahy. Vyvíjejí se a učí se ze svých chyb. Dýchají.
V popředí filmu stojí dva členové stejného gangu, dva vyvrženci, mezi nimiž je ale jeden zásadní rozdíl. Kaneda je ten, který vždy zachová chladnou hlavu, kolem nějž se motají holky a který jezdí na té nejlepší motorce. Tetsuo naproti tomu je ve spodku potravního řetězce gangu, nic moc se mu nedaří, dívky o něj zájem také příliš nemají a jeho motorka se s Kanedovou nedá ani v nejmenším srovnávat. A rozkol je na světě, stačí jen malé popostrčení ve formě zvláštního dítěte a Tetsuo se vydává na cestu pomsty a zkázy.
Divák pak může prostřednictvím ostatních postav, ale i náhledů do Tetsuových myšlenek sledovat postupný rozpad jeho osobnosti, jenž se stává dalším z ústředních témat. Velká moc s sebou nese velkou zodpovědnost, kterou tak nezralá mysl jako byla ta Tetsuova, navíc sužována závistí, žárlivostí a touhou po pomstě nemohla unést. A experimenty prováděné na ní jí určitě také nepomohly.
Hudební doprovod filmu je zvláštní směsicí tradiční japonské hudby a industriálních zvuků, která se možná až překvapivě k filmu velmi dobře hodí. U některých sekvencí, v nichž je užita, až téměř mrazí.
Již od prvních chvil Akira ohromí vizuály, které obstojí i dnes, plynulou animací, činící z akčních střetnutí nezapomenutelnou podívanou, i detailně prokreslenými scénami. Záběry na Neo Tokyo jsou skutečně velkolepé, stejně tak na ostatní lokace. Chladné zrcadlové plochy vysokých mrakodrapů velkoměsta kontrastují se špínou, nepořádkem a zmatkem, který se nachází pod nimi.
Akira je film, který by měl vidět každý, nevadí, že tomuto žánru neholdujete, je jedno, že jinak anime příliš nesledujete. Akira má stále co říct i po dvaceti devíti letech. Je to film, který může být viděn několikrát a pokaždé v něm najdete něco nového.
Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: 12 (22 minut epizoda)
Rok vydání: 2009
Studio a režisér: Madhouse; Tetsurou Azaki, Morio Asaka, Atsuko Ishizuka, Shigeyuki Miya, Ryousuke Nakamura, Kotono Watanabe
Žánr: drama, historický, psychologický, seinen
Anotace:
Aoi Bungaku je souborem šesti adaptací moderní japonské literatury. V centru prvního příběhu nazvaném No Longer Human stojí mladý muž, neschopný začlenit se do společnosti. Muž, jenž nechápe lidi a neví, co je to lidskost.
In Forest, under Cherries in Full Bloom je příběhem o banditovi, postrachu lesů, který jednoho dne unese okouzlující a tajemnou cizinku a donutí ji, aby si ho vzala za muže. Za její krásnou tváří se ale skrývá mnohem víc...
Kokoro vypráví o dvou kamarádech z dětství studentovi a mnichovi, které rozdělí láska ke stejné dívce.
Run, Melos - dramatik dostane za úkol napsat hru inspirovanou antickým příběhem o Melosovi. V průběhu psaní se vyrovnává s vlastními pocity zrady namířenými proti jeho příteli z dětství. Je horší být tím, kdo čeká, nebo tím, kdo nechává ostatní čekat?
Spider's Thread je příběhem o skrz naskrz prohnilém a krutém banditovi jménem Kandata, který nemá slitování vůbec s nikým. Těsně před svou smrtí ale ušetří pavouka...
Hell Screen vypráví o malíři, pověřeném císařem, aby vyobrazil krásy jeho říše na stěnu jeho budoucí hrobky. Malíř ale všude vidí jen strach, teror a utrpení...


Aoi Bungaku se jako celek hodnotí jen velmi těžko, neobsahuje totiž jen jeden celistvý příběh, pod tímto názvem se skrývá rovnou šest adaptací nejznámějších a nejoceňovanějších japonských novel devatenáctého a dvacátého století, které jsou již v Japonsku považovány za klasickou literaturu. Tato charakteristika a dospělí protagonisté jsou také to jediné, co jednotlivé příběhy spojuje.
Prvním příběhem, který byl také nejštědřeji dotován co se epizod týče, je No Longer Human, adaptace autobiografického románu Osamu Dazaie, jenž krátce po jeho dopsání spáchal sebevraždu. Hlavními tématy čtyřdílného anime jsou izolace, neschopnost hlavního hrdiny přizpůsobit se i jeho komplikované vztahy se ženami.
Každá epizoda ukazuje odlišnou část jeho života, trochu problematické je ale to, že tyto části na sebe příliš nenavazují, jsou to spíše výňatky, útržky z jednotlivých období, z nichž se celý obraz skládá jen velmi těžko. K úplnému pochopení je třeba se alespoň letmo seznámit s novelou. Protože si ale myslím, že anime má sloužit i jako odrazový můstek k japonské literatuře a jejímu pochopení, adaptace, která neříká úplně vše, nemusí být nutně na škodu.
No Longer Human je doprovázen překrásným hudebním doprovodem, který pomáhá dotvářet melancholickou atmosféru a pomáhá nám lépe si představit, jak se hlavní hrdina cítí. V tomto směru je rozhodně nejpůsobivější scéna ze třetího dílu, kdy hrdina leží ve sněhu a přestává bojovat jak sám se sebou, tak i se světem, všemu se poddává, aby pak byl ještě jednou zachráněn. Ztvárnění hrdinových psychóz a depresí i jeho boj s nimi mi přišly velmi netradiční. V tomto ohledu má animované médium zcela jistě navrch před svou knižní předlohou.
Druhý příběh se zdánlivě nese v odlehčenějším tónu, první minuty jako by vypadly z nějaké komedie či akčního anime, již první záběry na sakurové stromy zlověstně se kývající ve větru ale dávají vědět, že máme co do činění s něčím temnějším a hlubším, než by se na první pohled mohlo zdát.
In Forest, under Cherries in Full Bloom je rozporuplná směs rozverného a děsivého, kterou ne každý stráví. Tu se nese v žertovném tónu, aby o chvíli později zahrála na vážnější strunu. I hlavní hrdina je plný rozporů - je sice obávaným banditou, který si podmanil celé lány lesů, ale přitom má strach právě z třešňových stromů, jež jsou podle něj nositelem špatných zpráv, zvlášť když jsou v plném květu. Ani druhá ústřední postava a zároveň katalyzátor děje není bez kontrastů. Okouzlující cizinka se možná jeví jako křehká květinka, za její krásnou tváří se ale skrývá mnohem víc.
Není pak žádným překvapením, že hrdinovy špatné předtuchy se vyplní, způsob, jakým se tak stane, je ale nepředvídatelný a v kontextu s předcházejícími žertovnými chvílemi pak konec působí ještě temněji. Stručně řečeno, závěrečné minuty příběhu opravdu stojí za to.


Kokoro se od své literární předlohy odlišuje ze všech šesti adpatací nejvíce, ani v tomto případě to není na škodu. Naopak. Na rozdíl od původního příběhu se nám zde dostává i pohledu z druhé strany, který nás nechá přemítat, kdo má vlastně pravdu a díky němuž musíme přehodnotit i svůj názor na to, jak se celá událost odehrála. Kokoro nedává na nic jasnou odpověď, a tak zůstává především na divákovi, aby si vše přebral. Je to rozhodně dílo, které může být viděno několikrát. Velkou roli ve vyprávění hraje i krásná hudba, jejíž použití je velmi promyšlené.
Hashire, Melos! aneb Run, Melos! hodnotím i přes jeho nezpochybnitelné kvality, kterými je například zajímavé prolínání dvou příběhů, nejhůře. První ze dvou epizod mi přišla vyloženě nezáživná, druhá pak přehnaně melodramatická. Velkolepá gesta i dramatické monology jsem schopna překousnout v podání antických hrdinů i antagonistů, ale když pak to samé předvádějí postavy o mnoho století později, působí to na mě spíše úsměvně až pateticky.
V příběhu bylo na mě také až příliš nesrovnalostí, nechápala jsem, proč ústřední postava nejela navštívit svého přítele dříve, ale odhodlala se k tomu až po dvaceti letech za daných okolností, proč si raději nesla tíhu nezodpovězených otázek a nekonečných proč, když odpovědi byly celou dobu na dosah ruky. Stačilo nasednout do vlaku.
Spider's Thread se od předchozích děl velmi odlišuje i proto, že původní dílo Ryunosukeho Akutagawy je vlastně pohádkou pro dospělé. Nenajdete v něm propracované charaktery či zápletky, ale spíše inovativní vizuály a práci s animovaným médiem jako takovým. Anime ukazuje, že peklo nemusí vypadat jako temná jeskyně páchnoucí sírou, kde se hříšníci smaží v kotli. Peklo může být plné barev, zaplněné lidmi i zvuky. Ty vám ale nedají pokoj a neustále vám budou připomínat vaši vinu, dokud z toho nezešílíte.
První půlka není příliš záživná, opětovně zobrazované vraždy nevinných obyvatel Kandatou se brzy omrzí, druhá půlka je na tom však již podstatně lépe právě díky zajímavému ztvárnění. Konec pak ukazuje, že lidé se nemění. Sobec zůstane sobcem. Zločinec zločincem.
Hell Screen je adaptací dalšího z děl Akutagawy, tvůrci v tomto případě byli tak odvážní, že ji zasadili do stejného prostředí jako Spider's Thread, ačkoliv v originále tomu tak není, a symbolicky tak tyto dvě díla propojili. Příběh se proti originálu také posunul krapet jinam, jako divákovi mi to ale nevadilo, spíše jsem tuto změnu uvítala.
Ani v tomto případě není cílem hlubokomyslná sonda do mysli hlavního hrdiny, jímž je v tomto případě malíř, nýbrž experiment s médiem a především pak snaha o ohromující ztvárnění výsledného díla, jež malíř dostal od císaře za úkol namalovat.
Hell Screen má na rozdíl od předcházející adaptace svižnější tempo a vyvarovalo se i opakujících se záběrů, a proto ho i přes předvídatelný konec hodnotím ještě o něco lépe než předchozí zmíněné.
Kéž by tvůrci trochu více riskovali a nesázeli pouze na osvědčené koncept, pak totiž vznikají díla jako Aoi Bungaku. A přestože žádná z adaptací není bez chyb, je to kvalitní a zajímavá podívaná, plná neotřelých nápadů a invence. A sama za sebe mohu říct, že mě určitě k přečtení knižních předloh nalákala.
Hodnocení: 80%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: 4 (25 minut epizoda)
Rok vydání: 2011 - 2013
Studio a režisér: Bones; Hiroshi Kawamata, Touru Takahashi
Žánr: drama, josei, ze života
Anotace:
Otona Joshi no Anime Time je soubor čtyř adaptací zpracovaných dle oceněných povídek pro ženy.
Kawamo u Suberu Kaze vypráví o třiatřicetileté Noriko, která žila pět let v Americe, a nyní se i se svým čtyřletým synem vrací do svého rodiště - Kanazawy. I přes to cítí podivný smutek. Navíc je tu i jeden muž, který s Noriko sdílí jedno velké tajemství...
Yuuge je příběhem téměř třicetileté Mimi, jež opustila svého manžela a nyní žije s mladým popelářem.
Jinsei Best 10 sleduje Hatoko, jejíž čtyřicáté narozeniny jsou již za rohem a která má pocit, že v životě nic nedokázala. Momentálně je bez přítele, a tak se upíná na shledání se spolužákem, od nějž dostala na střední škole svůj první polibek. Ne všechno jde ale podle plánu...
Dokoka Dewanai Koto, poslední příběh, se zaměřuje na mnohdy komplikovaný vztah matky s dětmi, především pak s dcerou. Jak byste se vypořádali s tím, že vám vaše dítě řekne, že nikdy nechce skončit jako vy?


Jak už sám název napovídá, po dlouhé době se nám opět dostalo anime, které je primárně určené pro starší dívky a ženy. A sama za sebe mohu říct, že to byla skutečně trefa do černého. Ač ještě nejsem ve věku protagonistek jednotlivých příběhů a poměrně dlouho ještě nebudu, jsem z Otona Joshi no Anime Time nadšená.
Po dlouhé době je to totiž dílo, u nějž nenacházím spoustu nedostatků, nýbrž jen velmi dobře odvedenou práci zahrnující citlivě odvyprávěné příběhy čtyř žen středního věku, s nimiž budete i přes jejich nedokonalosti nakonec soucítit, zajímavou vizuální stránku, která se liší s každým příběhem, i vhodně zvolenou hudbu, která podtrhuje, ale neruší. Je to dílo rozumějící ženám a jejich povaze, dílo, jež ženy nevidí jen jako doplněk muže, ale ani jako dokonalou modlu bez chyb.
První příběh, vydaný o dva roky dříve než zbylé tři epizody, zpracovává téma blízké všem, kteří již v životě učinili nějaké těžké rozhodnutí, a pak přemítali, zda učinili správně. V příběhu je přesně zachycen ten neurčitý pocit, balancující na pomezí smutku, lítosti a úzkosti, doprovázející myšlenky na to, že jsme učinili špatné rozhodnutí. A že takové rozhodnutí se nedá vrátit zpátky.
Hlavní hrdinka Noriko se před lety také rozhodovala a nyní vidí, že její rozhodnutí patřilo k těm, k nimž se vracíme s obligátním co kdyby v naší mysli. Zbytečně se ale nelituje a přestože její život ani v nejmenším nepřipomíná pohádku se šťastným koncem v podobě vysněného prince, umí se radovat z maličkostí. Na této epizodě zaujmou i přesně zanimované záběry na skutečné Japonsko a dojemný hudební doprovod.
Druhá epizoda se zdánlivě nese v odlehčenějším tónu, její hlavní protagonistka Mimi blázní jako středoškolačka a snaží se získat pozornost svého vyvoleného, jak ale příběh postupuje, pomocí retrospektivy se dozvídáme, že její život rozhodně nebyl procházka růžovou zahradou. Tvůrci nás až do poslední chvíle nechávají v napětí, zda se Mimi na druhý pokus dočká štěstí a mezitím pokládají otázky týkající se lásky, vztahů, co to znamená milovat a kam až je člověk ochotný pro milovanou osobu zajít.
Epizoda se odehrává v komorním prostředí Miminy kuchyně a kromě lásky je jejím dalším tématem i vaření, jelikož hlavní hrdinka se stala vášnivou kuchařkou a klidně prostojí u plotny několik hodin, jen aby svému milému připravila chutné jídlo. Animované záběry kuchyně a vařeného jídla jsou prokládány záběry hranými, což pro diváka podívanou učiní ještě zajímavější.
Až třetí epizoda se skutečně dá nazvat odlehčenou. Její hlavní hrdinka Hatoko své přešlapy a nejrůznější přehmaty bere s humorem i nadhledem, dlouho se nelituje, a tak je s ní snadné s ní soucítit i se s ní ztotožnit. Vždyť komu se nikdy nestalo nic zahanbujícího?


Je také osvěžující vidět postavu, jež řeší skutečné problémy - nemůže vystát své o deset až patnáct let mladší kolegy v práci, přemítá, proč ve svých čtyřiceti letech stále není vdaná ani zasnoubená a zároveň je tomu při pohledu na své bývalé spolužačky, které jsou vlivem manželství a těhotenství o několik kilo těžší, ráda. Humornému tónu je přizpůsobena i kresba, nesoucí se ve výrazných, krapet rozmlžených tónech.
Hatočin příběh je korunován překvapivým a netradičním rozuzlením, které s přehledem vykouzlí úsměv na tváří i těm největším cynikům. Zajímavé je i to, že Hatoko ani svůj nejčerstvější přešlap nebere jako tragédii, ale jako impuls ke změně a námět na historku, kterou bude vyprávět ve společnosti ještě několik let, což se v japonském animovaném médiu málokdy vidí.
Čtvrtý epizoda pak vypráví příběh čtyřicátnice Maho, jež má pocit, že ji samotnou v životě už nic nečeká, a žije jen proto, aby vytvářela zázemí manželovi, jehož vyhodili z práce, a dvěma již téměř dospělým dětem, které ale věčně nejsou doma. Když se tedy dozví, že dcera o její pomoc nestojí a syn ji bere jen jako stroj na peníze, zhroutí se jí svět.
Anime rozumí tomu, co hlavní hrdinka prožívá, a velmi věrohodně ztvárňuje její problémy i pocity. Rozčarování, zklamání, nejistotu, zdánlivou bezmocnost. Její děti jsou již téměř dospělé, najednou se není o koho starat a ona marně tápe, jak a čím zaplnit tu obrovskou díru ve svém životě. Záliby nemá, ty během let konstantního zápřahu v domácnosti ustoupily do pozadí, už zbývají jen nekonečné rozhovory s její senilní matkou, která po ní žádá, aby ji chodila navštěvovat každý den, přestože od ní vlastně nic nepotřebuje a nemá jí co říct.
S pocitem prázdnoty, který se většinou objevuje, když jedna životní etapa končí a druhá ještě nezačala, se setká dříve či později každý, proto je snadné se s Maho ztotožnit, a to ať je vám dvacet, čtyřicet či šedesát. Ona se ale nevzdá, ačkoliv se to jeví jako to nejjednodušší řešení, a my tak v druhé polovině epizody sledujeme první záchvěvy změny. Hlavní protagonistka si teprve postupně uvědomuje, že jestli nechce, aby ji ostatní viděli pouze jako matku, služku či pomocnici, nesmí se tak vidět sama.
Závěr pak vyznívá lehce optimisticky, změna sice není dokonána a stále zbývá dlouhý kus cesty, než se tak stane, ale hrdinka jí jde sama naproti, místo aby se od ní odvracela. Začíná se vidět jako svébytná bytost a ne jen jako kolečko v soukolí, plnící přání toho, kdo jej ovládá.
Otona Joshi Anime v době svého vydání nevzbudilo prakticky žádnou pozornost, což je opravdu škoda, jelikož má rozhodně co nabídnout, a to nejen publiku, na něž primárně cílí. Všechny čtyři epizody jsou odvyprávěny s citem a porozuměním pro jejich hlavní hrdinky - skutečné ženy z masa a kostí, což je v dnešní době opravdovou vzácností.
Hodnocení na MyAnimeList: 7.52
Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: 13 (24 minut epizoda)
Rok vydání: 2004
Studio a režisér: Madhouse; Satoši Kon 
Žánr: drama, mysteriózní, psychologický, thriller
Anotace:
Stvořitelka populární plyšové hračky Maromiho Sagi Tsukiko se probouzí do nového pracovního dne. Blíží se termín odevzdání návrhu na novou hračku a všichni doufají, že se stane ještě oblíbenější než Maromi, jenže Tsukiko má autorský blok a nedokáže vymyslet vůbec nic. Za celý den zmuchlá tucty nepovedených návrhů.
Když se pak večer vrací již po setmění domů, vyděsí ji bezdomovkyně, která se vyhrabe z hromady odpadků. Sagi zpanikaří, dá se na útěk a zastaví se až na opuštěném parkovišti. Tam se stane první obětí útoku záhadného chlapce s pálkou.
Později na policii vypovídá, že to byl kluk ze základní školy, jezdící na kolečkových bruslích, a v ruce třímal zkřivenou zlatou baseballovou pálku. Vyšetřování tohoto napadení se ujímají dva nejschopnější detektivové na stanici, jejichž cílem je dopadnout pachatele co nejrychleji, a zabránit tak dalším útokům. Jenže případ postupně začíná nabobtnávat do nepředstavitelných rozměrů, stávajíc se čím dál podivnějším, a vyšetřovatelé zjišťují, že si zřejmě ukousli příliš velké sousto...


Anime jsem se rozhodla sledovat především z toho důvodu, že se jedná o dílo jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů - Satoshiho Kona, jehož jméno se pro mě již stalo sázkou na jistotu a zárukou neopakovatelného diváckého zážitku s každým jeho novým dílem. S tímto režisérem jsem se poprvé seznámila prostřednictvím filmu Paprika, jenž mě nadchnul, potom jsem viděla soubor tří filmů Memories, kdy za scénářem první částí stál opět on, a to už jsem byla naprosto okouzlena. Bylo mi jasné, že se stopáží filmu to Satoši Kon vážně umí, ale velmi mě zajímalo, jak si poradil s formátem seriálu. A rozhodně jsem nebyla zklamaná.
Mousou Dairinin dostojí svému názvu již od samého začátku, v první epizodě sledujeme, jak se obyčejný den jedné ilustrátorky změní v noční můru během několika minut. Perfektně zvolený hudební doprovod dává divákovi vědět, že to není je Sagina paranoia, co ji ohrožuje. Od této chvíle film neustále udržuje divákovu pozornost a nedá mu ani na chvíli vydechnout. Nutí ho přemýšlet a pozorně sledovat, zkoušet dávat dohromady jednotlivé dílky celé skládačky, což rozhodně není lehké, jelikož se do ní s každou další epizodou přidávají nové a nové kousky.
Zezačátku je anime velmi kompaktní a každý díl navazuje přesně tam, kde předchozí skončil, ale postupně se děj více a více tříští až jsou jednotlivé díly zdánlivě spojovány pouze postavou chlapce s pálkou. V závěru se opět navracíme k hlavní dějové lince a až tehdy se ukazuje, že to do sebe skutečně všechno zapadá a že osudy jednotlivých hrdinů byly propojené již od samého počátku.
Seriál zaujme i použitím rozmanitých vyprávěcích postupů, jedna z epizod je třeba takový "roadtrip" tří lidí, kteří se seznámili přes internetové fórum pro sebevrahy, ale jelikož se jim na výletě stále nedaří umřít, rozhodnou se požádat o pomoc právě chlapce s pálkou. Další díl zase sleduje několik sousedek, jež si pomocí retrospektivy vyprávějí o každém jen trochu podivném úmrtí, přisuzujíc ho okamžitě již jmenovanému. A to je jen zlomek toho, co v anime můžete najít. V závislosti na epizodě se navíc mění i kresba a styl animace, takže kromě jiného je Paranoia Agent i pastvou pro oči, přestože byl vydán již v roce 2004.
Satoshi Kon se specializuje především na díla s psychologickým podtextem a thrillerovým nádechem, proto ani v tomto případě není překvapením, že z příběhu původně se tvářícího pouze jako detektivka s nádechem tajemna se nakonec vyklube surrealistické dobrodružství detailně zkoumající lidskou povahu. Mousou Dairinin se zabývá mnoha tématy, o kterých se příliš nemluví, a své hrdiny staví před těžká rozhodnutí a životní situace. Dotýká se problematiky prostituce, psychologických chorob, hledání vlastní identity, krize osobnosti i pohlcení mysli iracionálním strachem.


Menším zklamáním pro mě byl těsně po zhlédnutí úplný konec anime, čekala jsem obsáhlejší, možná trochu více propracované vysvětlení toho všeho. Jak se mi to ale rozleželo v hlavě, došla jsem k závěru, že všemi omílané v jednoduchosti je krása, platí i tady. Já bych k tomu v případě tohoto díla dodala ještě svůj druhý závěr, a to čím jednodušší je vysvětlení určité události, tím větší paranoia mu předchází a tím větší paranoia následuje i po něm. Protože když je to tak prosté, proč by se to nemohlo stát znovu? A hlavně proč by se to nemohlo přihodit právě nám?
Jak už jsem ostatně naznačila na začátku, paranoia hlavní hrdiny i nás provází od první epizody až po tu poslední. Já jsem se třeba nemohla zbavit myšlenky, že ta proradná hračka, kterou Tsukiko navrhla - růžový pes Maromi, v tom všem určitě hraje nějakou roli. Také ale musím říct, že tak úplně vedle jsem se svým odhadem nebyla.
Všechny postavy nacházející se v anime jsou velmi uvěřitelné, mají své dobré stránky i ty horší. Chvíli se jim daří, pak zase zažívají krušné časy. Trpí nejrůznějšími duševními poruchami, se kterými bojují se střídavými úspěchy. Nedá se říct, že bych so oblíbila všechny postavy, některé mi totiž k srdci tak úplně nepřirostly, ale valnou většinu z nich jsem dokázala pochopit a soucítila jsem s nimi. Jejich činy i motivace, které k nim vedly, byly vysvětleny. Nemohu říct, že by tam byl někdo, kdo by jen tak zasahoval do dění, protože se to zrovna autorům hodilo.
Řekla bych, že mými nejoblíbenější postavami byli oba detektivové, snažící se rozlousknout záhadu chlapce s pálkou, zvlášť pak ten starší - Ikari Keiichi, jenž není schopný se přizpůsobit některým aspektům dnešní doby, a proto utíká do své alternativní reality, kde všechno zůstává neměnné, a pak soukromá učitelka Chono Harumi, jejíž jméno je vlastně klíčem k jejímu tajemství a problému zároveň. Epizoda, která se soustředila na ni, i na tak dobré dílo, jakým Paranoia Agent bezpochyby je, svou kvalitou vyčnívala.
A pak je tady chlapec s pálkou, hlavní hvězda celého anime, katalyzátor děje, nejzáhadnější postava ze všech, a že každá tam má tajemství na rozdávání. V jistých směrech posel vysvobození. V jakých, to už ale budete muset zjistit sami.
Opening tohoto anime je opravdu mistrovské dílo, perfektně ho vystihuje a dokud se nepodíváte na celé anime, nedává opravdu žádný smysl. Představuje hrdiny spíše než jako šťastné jedince jako osoby s nějakou duševní poruchou, kterým už kompletně přeskočilo. Mrazí z něj, ale zároveň z něj nemůžete spustit oči, je fascinující, znepokojující, brilantní. Stejně je na tom i ending. Sám o sobě vlastně vůbec děsivě nepůsobí, dalo by se říct, že je skoro až poklidný, ale v kontextu s tím, co se v Mousou Dairinin děje, působí zlověstně. Jeho objevení se na konci každé epizody působí skoro jako výsměch. Hudební doprovod je také skvělý, výborně podporuje atmosféru strachu a paranoii.
Jak už jsem naťukla, kresba má anime také velmi netradiční, s každým dílem se mění grafické ztvárnění. Velmi mě zaujalo i to, že čím starší daná postava byla, tím více měla propracované rysy obličeje. Čím mladší, tím méně. Krásné byly také městské scenérie. Co ale jiného také od studia Madhouse čekat, že?
Tohle anime je skutečně zvláštní, navíc vyžaduje od diváka hodně pozornosti a přemýšlení, proto váhám, jestli ho doporučit všem. Bude se však líbit každému, kdo chce vidět něco netradičního, kdo chce od anime více než jen pobavit, kdo je ochoten zapojit hlavu, kdo hledá nezapomenutelný divácký zážitek. Já jsem z něj byla naprosto unesená.
Hodnocení: 90%

Zdroje obrázků: zde
Share
Tweet
Pin
2 comments
Název: Mouryou no Hako (Box of Goblins)
Počet epizod: 13 (23 minut epizoda)
Rok vydání: 2008
Studio: Madhouse
Režisér: Ryousuke Nakamura
Žánr: mysteriózní, nadpřirozený, seinen, thriller
Anotace:
Příběh se točí okolo série bizarních vražd středoškolaček, které byly rozsekány na kusy a části jejich těl byly pak nacpány do krabic. O tento případ se začne zajímat i soukromý detektiv, najatý matkou právě zmizelé dívky, která má pocit, že zmizení její dcery by mohlo mít s vraždami něco společného. Detektiv, ač zprvu nerad, spojí síly i s majitelem antikvariátu a zároveň knězem či novinářem nebo spisovatelem mysteriózních románů, aby případ vyřešil.


Mouryou no Hako je dalším z pozapomenutých klenotů, na něž člověk narazí jen náhodou. Stojí za ním studio Madhouse a vzniklo zde ve stejný rok jako Death Note, a přesto je druhý jmenovaný známý i těm, kteří jinak nemají o japonské animované tvorbě ani ponětí, a první mnohdy neznají ani skalní příznivci detektivního žánru.
Madhouse si s díly jako Aoi Bungaku či Monster již vybudoval pozici studia, které se nebojí riskovat, a tato odvaha se mu vyplácí, a toto anime to jen potvrzuje. Již jeho první záběry napovídají, že nemáme co dočinění s ničím průměrným či obvyklým. Z obrazovky na nás totiž pohlíží hlava krásné mladé dívky ve zdobné krabici, která žije a mluví, ačkoliv nemá tělo, a vlakem se veze se záhadným mladým mužem, který vypadá, že nemá tak úplně všech pět pohromadě.
Stěžejním vyprávěcím prostředkem anime jsou chytře vystavěné dialogy, což také nebývá zvykem, akčních scén je zde poskrovnu, nutno ale dodat, že když už se objeví, opravdu stojí za to. Skutečným riskem jsou zde pak šestá a sedmá epizoda, odehrávající se v jedné jediné místnosti za neustálého rozhovoru ústředních postav, které debatují o tématech, jež mohou být pro lidi jich neznalé matoucí až vyčerpávající.
Příběh je vyprávěn nelineárně, přeskakuje mezi několika časovými rovinami i úhly pohledu, využívá retrospektivu. V jeho rámci můžeme vysledovat dvě hlavní dějové linie, jedna je vnořená do té druhé, a bezpočet vedlejších, které ale s těmi hlavními bezprostředně souvisí. Všechny dějové linie, i ty nejdrobnější, se pak v závěru spojí a všechny důležité otázky jsou uspokojivě zodpovězeny. Teprve tehdy lze plně docenit všechny drobné detaily, díky nimž výsledný obraz vypadá tak dobře. Tvůrci celou dobu přesně vědí, čeho a jakými prostředky chtějí dosáhnout, kam se má děj ubírat. V Mouryou no Hako má vše svůj význam.
Ani název anime není náhodný, právě naopak. Odkazuje ke dvěma velmi důležitým prvkům, hrajícím v příběhu klíčovou roli - krabici a skřetům. Oba prvky jsou metaforické, slouží jako symbol, což je nejlépe vidět již ve zmiňovaných dvou dialogových epizodách, v nichž se řeší nejen otázky historie a náboženství, ale například i to, co lidi vede ke spáchání zločinu, kde je ta pomyslná hranice mezi myšlenkou a činem.
Mouryou no Hako je znepokojující, bizarní, děsivé. Hrůzu však nepouští prvoplánově, ke strašení diváka nepoužívá přemíru krve či násilí, nesnaží se šokovat za každou cenu. Vyvolává v nás strach drobnými náznaky, umnou gradací děje i překvapivými momenty, u nichž se člověk neubrání přemítání, zda jsou skutečné či ne. Nutí nás vyvolávat a vybavovat si obavy pohřbené kdesi hluboko v nás, na něž jsme zpola zapomněli. Stačí však drobné popostrčení a jsou zpět, protože vlastně nikdy neodešly.


Hlavní protagonisté anime by se nemohli jeden od druhého lišit více, najdeme zde detektiva, který se jeví jako velmi schopný, ale opak je pravdou, spisovatele s úzkostmi, všetečného novináře i kněze, vlastnícího antikvariát, který je zároveň velmi dobrým pozorovatelem i znalcem lidské povahy - takovým japonským Herculem Poirotem. Nesmím zapomenout ani na dvě mladé dívky, jež vlastně vše rozpoutají.
Postavy jsou charakterizovány do hloubky, a to většinou právě pomocí dialogů. Člověk má pocit, že je skutečně zná a že by se kdykoliv mohly objevit vedle něho a začít se s ním dohadovat o řešení nejnovější vyšetřované záhady. Nejsou dokonalé, každá má větší či menší chyby - policista nedokáže odolat bezbranné ženě a její kráse, spisovatel zase trpí pocity méněcennosti a příležitostnými nervovými záchvaty. Nejblíže k dokonalosti má kněz, ale ani on není neotřesitelný.
Mouryou no Hako je doprovázeno jednoduchým, avšak velmi efektním hudebním doprovodem, který využívá nejen tradičních japonských nástrojů, ale třeba i klavíru. Stejně jako celé anime je velmi znepokojivý a brilantně podtrhuje atmosféru celého příběhu. Opening i ending pak na starost dostala skupina Nightmare, stojící i za openingem velmi populárního anime Death Note. Obě skladby jsou zajímavé, ale sama za sebe musím říct, že více mě nadchla první jmenovaná.
Mimika postav je velmi realistická a propracovaná skutečně do nejmenších podrobností. Na jejich obličejích se zobrazuje každý drobný záchvěv, každá emoce, byť sebenepatrnější a sebeprchavější. Zajímavé je i prostředí, v němž se celý příběh odehrává, nacházíme se totiž v padesátých letem minulého století, období překotného rozvoje nových technologií, ale i obtížného se vyrovnávání s následky druhé světové války. Z lokací určitě zaujme zvláštní budova nemocnice ve tvaru krychle, z níž cosi temného vyzařuje na několik kilometrů. Jediné, co trochu ruší, jsou vozidla animovaná pomocí CGI, která do celkového obrázku nezapadají.
Mouryou no Hako je jedním z nejlepších děl ve svém žánru, je napínavé, disponuje chytrými, ač trochu vyčerpávajícími dialogy a jeho příběh je jeden z nejkomplexnějších, jaké lze v japonské animované kinematografii najít. Jeho hlavní hrdinové navíc s divákem nezachází jako s méněcenným a méně inteligentním tvorem, kterému by bylo třeba servírovat vše na stříbrném podnosu, nýbrž počítají s tím, že se zapojí do vyšetřovacího procesu. Pro každého, kdo si potrpí na dobrou záhadu, je tohle anime, které by si neměl nechat ujít.
Hodnocení na MyAnimeList: 7.43
Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Novější příspěvky
Starší příspěvky

O blogu

Vítejte na blogu jednoho knihomola, otaku a seriálového a filmového nadšence. Na blog už nemám tolik času jako kdysi, ale stále si sem čas od času odložím své dojmy z viděného a čteného. Málokdy recenzuju to, co je právě populární. Mám ráda psychologická dramata, inovativní využití média a divné věci.

Štítky

anime recenze drama Madhouse favourite psychologický fantasy komedie romantický antologie historický mysteriózní nadpřirozený sci-fi Satoshi Kon Sunrise dobrodružný film seinen slice of life Masaaki Yuasa Short Peace klasika seriál thriller Katsuhiro Otomo Mamoru Hosoda Mamoru Oshii Shuhei Morita cestování horor rodinný romance studio 4°C A-1 Picture Artland Bones Dánsko Ghibli Hajime Katoki Hayao Miyazaki Hiroshi Nagahama J. C. Staff Keiichi Hara Kenichi Kasai Production I. G. Rakousko Ryousuke Nakamura Studio Deen Takashi Watanabe hory hudební josei mahou shoujo region Bodensee scifi sportovní

Archiv blogu

  • ▼  2022 (4)
    • ▼  září (1)
      • Recenze: Mirai no Mirai (Mirai of the Future)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2018 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (2)
  • ►  2017 (17)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (15)
  • ►  2015 (4)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (3)
  • ►  2014 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2013 (1)
    • ►  prosince (1)

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Follow

Seznam blogů

  • Sakuřino doupě

Návštěvnost

Používá technologii služby Blogger.

Nejnovější články

Populární příspěvky

SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU

Created with by BeautyTemplates | Distributed by Gooyaabi Templates