Blog jednoho otaku a knihomola

Počet epizod: 6 (3 + 3 - 90 minut epizoda)

Rok vydání: 2016 - 2018

Režisér: Sven Bohse

Žánr: drama, historický, romantický

Anotace: 

Rok 1956. Berlín stále se vzpamatovávající ze druhé světové války. Jedna prestiží taneční škola a její neomezená vládkyně, Catherine Scholacková, a její životní cíl, dobře provdat všechny své tři dcery - Helgu, Moniku a Evu. Ty dělají vše proto, aby naplnily matčina očekávání, platí za to však vysokou daň. Zejména stydlivá a nemotorná Monika i přes svou snahu znovu a znovu selhává. Pak však objeví rokenrol a nic není jako dřív...

Německá tvorba není zvlášť v porovnání s americkou či britskou příliš vyhledávaná, a to z jednoho prostého důvodu, německé pokusy o dobrý film či seriál obvykle končí kulantně řečeno nezdarem. Výjimkou bývají jen filmy a seriály historické, které německým tvůrcům naopak jdou brilantně. Občas pak z německých rukou vzejde i ucházející romantická komedie či psychologické drama. Ku'damm 56 a jeho pokračování, odehrávající se o tři roky později, spojuje oboje, a proto není překvapením, že se jedná o výbornou podívanou, která ale bohužel zatím i přes své nesporné kvality mimo Německo uniká větší pozornosti. 

To, co seriál povyšuje nad průměr, jsou především jeho postavy a herci, kteří se jejich rolí zhostili. Realistické, mnohovrstevnaté, komplikované charaktery plné rozporů, tu zmítané city, tu vedené promyšlenou vypočítaností. Září zde především vlastně obyčejné, ale přesto výjimečné ženské hrdinky, kterým ale jejich mužské protějšky zdatně sekundují. Ženy, (znovu) hledající v rychle se měnícím světě své místo, pátrající po tom, co to vlastně znamená být ženou. Ženy, učící se rozhodovat samy o sobě a svém životě, což je alespoň zpočátku těžší než se bez přemýšlení podřídit vlivu manželů či otců i dobové morálky.
V popředí Catherine Scholacková, přísná matka rodu, která nestrpí neposlušnost a jejímž jediným životním cílem je své tři dcery dobře provdat. Za jakoukoliv cenu. To, že z takové výchovy nemůže vzejít nic dobrého, je divákovi jasné již od začátku, ani on ale netuší, co vše se ještě zvrtne, protože v seriálu i přes občasné klišé převažují nečekané zvraty vycházející z interakcí jednotlivých postav.

Každá z dcer se s výchovou své matky a nástrahami světa, na něž díky ní nejsou ani trochu připraveny, (ne)vyrovnává po svém. Z dosahu matčina vlivu se ale vymaňují jen velice pomalu a jen velice těžko.
Tou nejposlušnější je nejstarší Helga, která si již na začátku prvního dílu po krátké známosti bere Wolfganga, uhlazeného advokáta z dobré rodiny, a stěhuje se s ním do vlastního bytu, a tak (zdánlivě) zcela naplňuje matčinu vizi o dokonalé dceři i sňatku. Zpočátku útulný byt se ale pro Helgu, stejně jako celé její poněkud uspěchané manželství, velice rychle stává zlatou klecí. Sen, ke kterému se po vzoru matky nejvíce upínala, tedy vlastní spokojené rodině s několika dětmi, jí Wolfgang totiž nemůže splnit.

V této situaci se naplno projevuje i odvrácená strana Helgy, klamající svým zjevem plaché laně. Nejstarší dcera Catherine je ve své slepé poslušnosti zároveň velmi netolerantní ke všemu, co z její představy perfektního, spořádaného života vybočuje a aby tuto představu naplnila či zabránila jejímu zhroucení, neváhá se bez přemýšlení o důsledcích svých činů uchýlit k extrémním, často velmi bezcitným řešením.
Nejvíce podobná, ale také na své matce nejméně závislá, je nejmladší dcera Eva, pracující jako sestra v sanatoriu pro duševně nemocné. Ta pod vlivem své matky uhání svého nadřízeného, uhlazeného a za všech okolností ledově klidného profesora Fassbendera, od něhož jeho manželka utekla. Horkokrevná, cituplná Eva ale vlastně o profesora, v jehož svazující přítomnosti nemůže být sama sebou, vůbec nestojí, ale nakonec ani ona není schopná své matce vzdorovat a nechá se dotlačit k rozhodnutím, která by sama nikdy neučinila. 

Největší starosti matce Scholackové pak činí prostřední dcera Monika. Tu právě vyhodili ze školy pro hospodyně, která měla být poslední snahou, jak z ní vychovat děvče vhodné pro vdavky, s vysvědčením plným nedostatečných, v němž do očí bije jediná výborná - z tělocviku.

Monika je pravděpodobně nejdůležitější postavou seriálu a její proměna z uťápnutého káčátka v sebevědomou labuť je jedním z ústředních motivů celé minisérie. Pohádková proměna to ale věru není, zahrnuje nejen mnoho slz a polovičatých pokusů o to postavit se své tyranské matce, která na ni pohlíží jako na největší selhání svého života, ale také několik nedokonaných (nejen Moničiných) sebevražd, jedno znásilnění i tajnou účast na soutěži v rokenrollu.

Právě tanec pro Moniku představuje vysvobození. Zpočátku je, stejně jako četné pokusy utopit se v nejbližší řece, spíše útěkem do světa, kde není jedinou dcerou bez vyhlídek na manželství, kde není nemehlem, které zakopne i o vlastní nohy a které své matce neustále přidělává vrásky na čele. Nespoutané pohyby rokenrolu a dechberoucí akrobatické kousky ale nakonec dávají naší nesmělé, nesebevědomé hrdince sílu vzepřít se nejen matce, ale také dobovým konvencím, kterými se Catherine Scholacková řídí a jichž je produktem. 

Monika a její matka představují střet dvou generací - předválečné, kde je zdání spořádanosti a dokonale šťastného života bez poskvrnky důležitější než skutečné pocity a vlastní spokojenost, kde žena poslouchá a vlastní názor, pokud se odváží nějaký mít, si nechává pro sebe, kde největší vzrušení představuje foxtrot, a poválečné, se kterou přichází rokenrol, uvolnění poměrů i (nejen) sexuální nevázanost.

Osvěžující je také vztah Moniky a bezstarostného hudebníka Freddieho. Freddie, který Monice zabrání předčasně otevřít dveře jedoucího vlaku, zpočátku vypadá jako onen pomyslný princ na bílem koni, který ji vysvobodí z domova, kde se necítí vítána ani milována. Nakonec ale zjišťujeme, že je spíše nenapravitelný sukničkář, který není ani tak pohádkový, ani tak bezstarostný, jak by se mohlo na první pohled zdát a že za Moniku její problémy rozhodně nevyřeší. Vedle tance ale představuje právě on druhý důležitý impuls, který jí dodá potřebné sebevědomí i odvahu na to změnit svůj život.
Druhého důležitého muže Moničina života pak představuje Joachim, syn bohatého továrníka, který, donucen svým striktním otcem, dochází k Moničině matce na lekce společenského chování, jež nutně potřebuje. Vztah Moniky a Joachima je ze začátku chladný, po jisté události pak z dobrých důvodů oboustranně nepřátelský - úplný opak jejího vztahu s Freddiem. Pro Moničinu proměnu je ale v určitých okamžicích stejně důležitý jako Freddie.
Joachim totiž představuje mnoho z toho, co se Monice hnusí, zároveň je ale v určitých ohledech i přes své postavení stejně bezmocný jako ona a řeší podobné problémy. V určitých okamžicích nastavuje Monice zrcadlo. Často v ní však probouzí i její nejtemnější stránky. Probouzí v ní hněv, ale také touhu vzepřít se, touhu z plna hrdla křičet to, co se snaží utopit hluboko ve svém nitru i hluboko v řece. A že Monika křičí. Její monolog k Joachimovi patří k tomu nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu, co bylo za poslední pár let v seriálové tvorbě k vidění.
Napjaté, romantické, ale i komické scény pak dotváří hudební doprovod, bez něhož by seriál, jehož hlavním tématem je kromě dospívání a snahy najít sebe sama právě tanec a hudba, rozhodně fungovat nemohl. Převažuje v němž samozřejmě hudba rockenrollová, divák se ale může zaposlouchat i do pomalejších rytmů foxtrotu a waltzu, blues a jazzu, které procítěně zpívá Monika a vkládá do nich vlastní poselství o ženské emancipaci, i hudby soudobé, která zazní především ve vypjatých scénách.
Výprava seriálu je skutečně monumentální a představuje poslední díl do skládačky jménem absolutní divácký prožitek. Od samotného Berlína, kde stačí, aby se člověk o několik ulic vzdálil z luxusní třídy a ocitne se v rozvalinách, kde žijí ti nejchudší, přes uhlazené, leč tak trochu odosobněné interiéry taneční školy až po dobovou módu plnou áčkových sukní, květovaných šatů a kostýmků doplněných o nezbytné rukavičky a klouboučky - neustále je čím se kochat. 

Ku'damm je (zatím) skrytou perlou německé tvorby a přestože ani on se občas nevyhne klišé, jako celek se jedná o kompaktní dílo se zajímavými, vzájemně se proplétajícími dějovými linkami těžícími z událostí i problémů vlastních padesátým letům, které ožívají především díky skvěle napsaným a skvěle zahraným postavám. Je to dílo, které se nebojí zobrazovat konflikty a střety, které se nebojí jít až na dřeň, ale činí tak s citem i humorem. 

Hodnocení: 85%

Anotace:
Jednoho podzimního večera narazí osamělý student třetího ročníku zdejší univerzity u stánku s nudlemi ramen za chrámem Shimogamo na záhadného muže s hlavou ve tvaru lilku, který sám sebe nazývá bohem manželství. Student se mu svěří s tím, jak mizerný a neuspokojivý život vede, když se snaží rozeštvat kvůli vlastnímu zklamání šťastně zamilované páry, a jak moc by si přál strávit uplynulé dva roky jinak. Přání je mu vyplněno a on je vrácen v čase, aby se mohl pokusit změnit svůj osud. Znovu a znovu a znovu...

Na jakémkoliv uměleckém díle je krásné (ale i ošemetné), že každý z nás si z něj odnáší zcela autentický prožitek závislý na mnoha vnějších i vnitřních faktorech. Tuto osobní zkušenost se můžeme snažit uchopit, popsat i přiblížit někomu dalšímu, ale ať se budeme snažit sebevíce, nikdy neuspějeme zcela. A čím mnohoznačnější, neurčitější, košatější dílo, tím větší mnohost prožitků a tím obtížněji přenositelná zkušenost.
A není snad mnohoznačnějšího díla než je The Tatami Galaxy se všemi svými metaforami, slovními hříčkami, symboly a odbočkami, se všemi dějovými liniemi a příběhy v příbězích, se svým rychlým monologem, který se neohlíží na nikoho a na nic. Pouhých jedenáct epizod je doslova nabitých absurdními událostmi a nečekanými zvraty, z nichž mnoho dostává smysl až při pohledu zpět.
V jednom okamžiku náš hlavní hrdina zkazí zamilovaným párům poklidný večer u vody malým ohňostrojem, v druhém se snaží zdiskreditovat vedoucího filmového klubu, protože je populárnější než on, pak se dostává do tenisového klubu, jenž je ve skutečnosti spíše sektou, která své členy zdvořilým nátlakem nutí kupovat své produkty, zatímco káže o zkáze světa.
Další noc, jíž předchází napínavý souboj v pití alkoholu, se pak rozhoduje mezi třemi osudovými ženami, z nichž ani jedna pro něj již na první pohled není tou pravou a v následujícím díle se potom zaplétá do podivné války mezi dvěma staršími studenty, z nichž jeden je pravděpodobně bůh manželství a žádá po něm, aby mu sehnat zvláštní mycí houbu, která stojí asi tolik co luxusní vila.

Příběh staví na opakování a zároveň lehkém pozměnění několika situací, což je umožněno návratem hrdiny v čase k jeho prvním dnům na univerzitě. Každá epizoda shodně začíná přehnaně optimistickou představou Watashiho o bezstarostném vysokoškolském životě v obležení černovlasých krasavic a jeho zapsáním se do jednoho z mnoha nabízených klubů. Každodenní realita klubových aktivit, o níž můžeme i za použití velké dávky optimismu prohlásit jen to, že je k našemu hlavnímu hrdinovi poněkud nemilosrdná, však veškeré jeho nadějeplné představy velice rychle obrátí v prach.
V téměř každém díle se někde objeví také stará kartářka, která již chmurnou realitou zkrušenému hlavnímu hrdinovi předpovídá budoucnost za použití těch nejotřepanějších frází, jaké si jen dovedete představit, a díl od dílu za to k jeho nelibosti požaduje více a více peněz. 

Žádná epizoda se neobejde ani bez náhodného setkání Watashiho s o rok mladší spolužačkou Akashi, která je jedinou větou schopná zničit veškeré šance i sebevědomí dotírajících nápadníků, ale z nepochopitelného důvodu našla i přes jeho očividnou sebestřednost určité zalíbení právě ve Watashim, a zcela nedobrovolného setkání s Ozuem, stejně starým spolužákem, jehož jedinou životní misí jako by bylo uvrhovat Watashiho do ještě větší beznaděje.


Hlavní trio pak doplňují již osmým rokem studující Jougasaki, do sebe zahleděný vedoucí filmového klubu, a jeho milá Kaori, která je tak trochu bez života, stejně dlouho studující Higuchi, který s ním vede velmi velmi velmi dlouhou válku, jejímiž hlavními bojovými prostředky jsou nekonečné nejapné žertíky a drobné naschvály, a dentální hygienistka Ryouko, již v podnapilém stavu poněkud nezdravě fascinují dásně a další části lidského těla.
Bezejmenný hlavní hrdina, kterého pro nedostatek jiného jména všichni začali nazývat Watashi, svému fanoušky přiřknutému jménu dostává se ctí. Z naivního studenta, žijícího svými nerealistických představami, se v průběhu každé epizody nejen vnějšími okolnostmi, ale především jeho vlastním přičiněním znovu a znovu stává zkroušený a zahořklý pesimista, který sociálním vazbám přiznává nepatrný význam a mávnutím ruky zatracuje veškerou socializaci. Zatímco se ale Watashi trápí, divák si nemůže pomoci a jeho absurdními dobrodružstvími se dobře baví.
Náš hlavní hrdina je ale více než jen neohrabaným introvertem s akutním pocitem nedoceněnosti, který rád utíká ke svým fantaskním představám, protože realita se mu zdá ve své nepředvídatelnosti přespříliš děsivá. Kromě přehnané sebelásky oplývá i určitou morální zdrženlivostí a nadměrně vyvinutou schopností sebereflexe, jež je stejně humorná jako povědomá a která umožňuje, aby s ním divák i přes jeho sebestřednost, která snese porovnání snad jen s obvyklým egoismem hrdinek románků pro dospívající dívky, také soucítil.
Každá epizoda kousek po kousku poodhaluje charaktery všech důležitých postav a velmi dobře ukazuje, že v určitých sociálních situacích mají lidé v rámci snahy zachovat si svou tvář a zapadnout do kolektivu tendenci ukazovat jen určité (přijatelnější) stránky své osobnosti.
I přes detailní charakterizaci postav a propracovanou dějovou linku však chybí ten malý kousek, který by nám umožnil zcela se do příběhu ponořit. Dostat se do bodu, kdy mimo blikající obrazovku přestává existovat čas i prostor, kdy je divák nezpochybnitelnou součástí toho, co se na ní odehrává. Do bodu, kdy bychom za určité dílo obrazně položili život třeba i přes jeho nedostatky, protože k nám promlouvá na základě osobního zážitku, protože v hlavních postavách možná vidíme sami sebe. 

Hudební podkres je v kontextu se vším bláznivým, co se v seriálu stihne za jedenáct epizod odehrát, až překvapivě střízlivý. Melodie čerpající inspiraci z klasických skladeb jsou však dějem i rychlými monology Watashiho, který v tu chvíli připomíná spíše kulomet místo nábojů chrlící slova, občas utlačeny do pozadí, což je škoda, protože rozhodně stojí i za samostatný poslech.

Teskné, melancholické melodie, které jako by vypadly z dob Chopina, kde prim hrají smyčcové nástroje a klavír, odkazují k zahradním slavnostem a bálům velkých královských dvorů minulých století a doprovázejí Watashiho nabubřelé, přehnaně romantické představy o krásných dívkách s dokonalým vychováním, ruměncem na tváři a slunečníkem v ruce. Ještě tesknější, avšak nikdy patetické, melodie pak doprovázejí chvíle nejhlubší Watashiho beznaděje, kdy každé epizodní dobrodružství kulminuje. 

V repertoáru lze ale najít i rozpustilejší a krapet zlověstněji znějící skladby, kde se do popředí dostávají spíše dechové nástroje a které dávají tušit, že Watashiho optimistické představy pravděpodobně uspokojivého naplnění nedojdou. Pomyslnou hudební třešničkou na dortu je pak chytrými slovními hříčkami a metaforami protkaná skladba přednesená mistrem Higuchim. Kde jinde si totiž člověk poslechne tklivou (a vážně míněnou) píseň o hledání kruhu?

Pokud vás vždy zajímalo, kde vlastně končí možnosti animovaného média, pak jste na správné adrese. Masaaki Yuasa, ač ne tak známý jako Satoshi Kon, si již v anime průmyslu stihl vydobýt podobnou pověst experimentátora, který se nebojí porušovat zažité postupy a s vizuálním ztvárněním díla si opravdu vyhrát. V jeho podání vizuální stránka díla neslouží pouze jako prostředek k odvyprávění příběhu, ale jako samotný hybatel děje. Divoké barvy a vzory ve všech možných podobách a kombinacích, využití reálného prostředí, do nějž jsou animované postavy zasazeny, jejich extrémní zjednodušení a zvýraznění jejich určitých obličejových rysů a další postupy ze seriálu činí pastvu pro oko.

Yojouhan Shinwa Taikei je formálně naprosto dokonalé dílo, jež netradičními způsoby sděluje ono tradiční klišé, že cesta často bývá cílem, a proto bychom si ji při honbě za tím vysněným, do poslední čárky narýsovaným životem, který může být jen zatím neodhaleným zklamáním, neměli zapomenout užít. Představuje ne zcela zkompletovanou hádanku, v níž je možno i při několikátém sledování odhalit nové spojitosti, už jen proto, že je jich tam tak mnoho, že napoprvé není možné vše obsáhnout. Je to roztomile drzá, provokativně vychloubačná podívaná nabitá událostmi, informacemi a dialogem, při jejímž sledování si budete připadat jako na horské dráze. Nebo jako v nekonečné sérii pokojů o velikosti 4,5 tatami rohoží...

Hodnocení na MyAnimeList: 8.65

Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde, zde a zde

Název: Ghost in the Shell (Koukaku Kidoutai)

Počet epizod: 1 (film - 82 minut)

Rok vydání: 1995

Studio: Production I. G.

Režie: Mamoru Oshii

Žánr: akční, psychologický, sci-fi, seinen, thriller

Anotace:

Rok 2029. Město Niihama. Věda pokročila natolik, že se mezi obyčejnými obyvateli metropole prochází nejen lidé s robotickými končetinami a dalšími úpravami, ale i kyborgové. Jedním z nich je také major Motoko Kusanagi, členka Sekce 9 Veřejné bezpečnosti. Ta se zabývá vyšetřováním případů korupce a terorismu.
Nový úkol. Dopadnout hackera známého jen jako "Loutkář", který je schopen manipulovat s lidskými vzpomínkami a díky tomu již dlouho uniká spravedlnosti. Vše se ale brzy začíná komplikovat a spletité nitky případu nakonec vedou až k místům nejvyšším...

Ghost in the Shell je další z nestárnoucích klasik japonské animované tvorby. Mladší bratříček neméně známého Akiry má se svým starším sourozencem mnoho společného. Stejně jako on má předlohu v kvalitní manze, inspiroval kultovní americkou filmovou trilogii Matrix, stejně jako on se zabývá identitou jednotlivce i vztahem jedince ke společnosti a tyto úvahy prokládá napínavými bojovými scénami. To vše pak stejně jako u díla věhlasného Katsuhira Otoma doprovází úchvatný obraz, na němž roky uplynulé od data jeho vydání téměř nejsou znát.
I přes tyto podobnosti ale dílo nabízí i mnoho zcela svého. Silnou hlavní hrdinku, která se nezalekne sebenáročnějšího úkolu, polemiku o dopadu robotizace na svět a definici života a lidství, překrásný hudební doprovod, z něhož mrazí, i zajímavé tempo vyprávění, které (nejen) v dnešních anime nenajdete. 

Ve filmu se střídají pomalé umělecké pasáže beze slov, kde si divák může vychutnat do detailů prokreslené prostředí fiktivního industriálního města Niihama, které bylo částečně inspirováno Hongkongem, s pasážemi filozofickými, které jsou naopak na dialog velmi bohaté a vyžadují divákovo naprosté soustředění, a rychlými akčními scénami, kde se slovy též šetří.
Ačkoliv se filmu nepodařilo zcela se vyhnout některým zažitým klišé, stále je v něm možné najít mnoho zajímavého, nad čím stojí za to se zamyslet. Divák je k tomuto přemýšlení tvůrci dokonce přímo vybízen, protože bez vlastního přemýšlení ztrácí film tak trochu své kouzlo. Nastolené otázky jsou prezentovány či přímo pokládány především prostřednictvím hlavní hrdinky, která je díky svému stvoření a tělesné konstituci jejich ztělesněním.
Jakou hodnotu mají vzpomínky v době, kdy je možné je změnit? Jak jistý si člověk může být sám sebou a vlastní identitou? Co vlastně děla člověka člověkem? Co ho odlišuje od ostatních lidí, když se nelze spolehnout již ani na vlastní paměť, jež může být pozměněna, jež se může velmi snadno stát kořistí obratných hackerů, kteří se nezastaví před ničím, aby dosáhli svého?
A pravděpodobně nejděsivější otázka ze všech položených, která se celým filmem vine jako had. Co když je vše, čím jste, založeno na lži? Co když je vše, co děláte, motivováno falešnými vzpomínkami na život, který jste nikdy neprožili, který nikdy neexistoval? Není pak lepší žít v blažené nevědomosti, být jen loutkou v rukou schopnějších?
Celý tento komplikovaný konflikt se dá velice dobře shrnout prohlášením jedné z vedlejších postav, která taktéž stejně jako major Motoko slouží v Sekci 9: "Jak jednou zapochybujete, už nikdy pochybovat nepřestanete." Ale není právě ono neustálé přehodnocování našeho pohledu na svět, neustálé zpochybňování toho, co vnímáme, tím, co nás činí lidskými?
Anime se tímto vrací k fundamentálním otázkám, z nichž některými se filozofové zabývali již v antickém Řecku, k jiným (zejména otázce vnímání a jak moc jsme klamáni vlastními smysly a pamětí) pak dospěli ve středověku a novověku. Tyto věčně pokládané otázky, na něž pravděpodobně nikdy nenalezneme jednu uspokojivou odpověď, pak konfrontuje s nejnovějšími poznatky vědy o člověku a světě, který jej obklopuje.


Ghost in the Shell se na první pohled může jevit až jako sekvence spolu nesouvisejících scén, mnoho se ale ozřejmí v druhé polovině filmu a většinu bílých míst se podaří poměrně uspokojivě vyplnit. Stále jich i přesto zůstává dost na to, aby se zvědavý divák pídil po předloze či se pustil do dalších filmů z tohoto universa.
Bohužel to však může být stejně jako v případě Akiry dvojsečná zbraň. Snaha vtěsnat do osmdesáti dvou minut co nejvíce informací může naopak některé diváky neobeznámené s předlohou místo navnazení k dalšímu průzkumu od sledování zcela odradit, a to je opravdu škoda.
Závěr filmu je poněkud předvídatelný, ani tak se ale napětí díky dovedné gradaci děje neztrácí. Hlavní dějová linka se uzavírá a posledních pár minut se pak již nese v poměrně pomalém až poklidném tempu. I přesto se ale divák neubrání pocitu, že to vše je jen začátek, úvodní dějství mnohem rozsáhlejšího dramatu. Ona pomyslná špička ledovce, jejíž hlubiny jak nám, tak Motoko i přes její přístup do sítě, a tedy prakticky ke všem informacím, zůstávají skryté.
Ústřední postava filmu, chladnokrevně jednající, nadlidskou silou, rychlostí i mrštností oplývající major Motoko Kusanagi, je jako kyborg typickým představitelem své doby. O její minulosti a pohnutkách víme jen velmi málo, a i toto málo si jako diváci můžeme spíše jen domýšlet na základě téměř neviditelných náznaků. Ani ostatním postavám se žádné hlubší charakteristiky nedostane, není to ale nijak výrazně na škodu, neboť důkladné vykreslení charakterů nebylo režisérovým prvotním záměrem a pravděpodobně by filmu ve výsledku spíše ublížilo.
Kultovní klasiku z filmu kromě zajímavých filozofických úvah činí především brilantní hudební doprovod a dechberoucí vizuální zpracování, které se rozhodně neztratí ani dnes, o rovných dvacet dva let později.

Z hudebního doprovodu zaujme především skladba inspirovaná tradiční japonskou hudbou, kterou je možno slyšet při promítání úvodních titulků a zrodu Motoko a která z této scény učinila kultovní záležitost známou i mezi lidmi, jež jinak o anime dosud nezavadili.
Za poslechnutí ale stojí i zbytek doprovodu, který umně pomáhá dotvářet ponurou až zlověstnou atmosféru moderní, ale anonymní a přelidněné metropole, která se postupně potápí, se všemi jejími lidmi se hemžícími hlavními třídami i skrytými zákoutími a chudinskými čtvrtěmi.
Ty jsou ztvárněny tak dokonale, že člověku nezbývá než se kochat. A to i přesto, že ve skutečnosti by na takovém místě nechtěl strávit ani den, natož celý svůj život. Město působí i přes svou zalidněnost jaksi neosobně, chladně a nebezpečně. Vše se nese spíše v tlumenějších barvách. Domy, jejichž okrové fasády zdobí narezlé šmouhy, se odrážejí v kalně hnědé, všudypřítomné vodě, lidské postavy pak ve výkladech obchodů, z nichž na ně i na diváka pohlížejí nevidoucí oči ztuhlých manekýnů. Bezútěšnou atmosféru narušují jen křiklavé plakáty nalepené na všech dostupných plochách i ty ale ve výsledku působí jen nepatřičně a ještě více prohloubí pocit všeobjímající beznaděje.
Ghost in the Shell i po letech obstojí jaké svébytné dílo, které má stále co říci, aniž by působilo byť jen krapet směšně či zastarale. Co víc, jeho poselství již není jen hypotetickým výplodem jednoho japonského mangaky, jednou z možných verzí budoucnosti, nýbrž se ve světle překotného rozvoje IT technologií i robotiky velice rychle stává každodenní realitou. Film zároveň v dnešní době slouží také jako vstupní brána k manze a všem jejím dalším adaptacím, kterých se od roku 1995 vyrojilo skutečně požehnaně.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.34

Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde

Rok vydání: 2006

Studio a režisér: Madhouse; Mamoru Hosoda

Žánr: dobrodružný, drama, romantický, sci-fi

Anotace:

Schopnost cestovat časem... Může být použita pro dobro lidstva a znamenat převratnou změnu nebo zneužita pro vlastní sobecké účely. Pokud se dostane do špatných rukou, mohou se dít hrozné věci.

Ale zatímco většina z nás o něčem takovém může jen snít, pro Makoto Kanno, jinak úplně obyčejnou školačku, se fantazie stává skutečností - jednoho dne prostě skočí zpět v čase. Nejdříve ani netuší, co se vlastně stalo, jakmile to ale zjistí, začne si s pomocí této schopnosti ulehčovat život. Vrací se do minulosti, aby změnila drobnosti, které jí pokazily den - pozdní příchod do školy, špatný výsledek z nečekané písemné práce či nechycený míč v baseballu.

V této době si ale ještě neuvědomuje, co všechno i takto nepatrnými změnami v časoprostorovém kontinuu může napáchat a že díky tomu může přijít o vše, co je jí drahé...

Nedá se říct, že by mě anime zklamalo, ale bohužel nemohu ani říct, že bych z něj byla tak nadšená jako mnozí jiní. Možná, že jsem od něj po všech těch nadšených recenzích očekávala příliš mnoho. Je to kvalitní, inovativní práce, plná dobrých nápadů a vtipných situací, ale po emoční stránce mě tohle anime jednoduše nedostalo, pořád jsem čekala, kdy přijde ten zlom, ale na závěr jsem bohužel musela smutně konstatovat, že Toki wo Kakeru Shoujo se na seznam anime, která mě dokázala položit na kolena, nedostane.

Celý příběh se na začátku jeví jako poměrně jednoduchý, postupně se ale všechno více a více zamotává, jak Kanno nerozvážně používá svou schopnost a skáče do minulosti. Ukazuje se, že i maličkosti, které změníme v minulosti, mohou fatálně ovlivnit nejen naši budoucnost.

Co musím ocenit je, že hlavní dějová linka se téměř nedá předvídat a některé zvraty mě opravdu překvapily. Čekala jsem oddechový romantický příběh, ale dostalo se mi spíše sci-fi komedie s nádechem romantického dramatu, což mi ani v nejmenším nevadilo, někdy mi ale ta sci-fi část přišla až příliš přitažená za vlasy a motiv jedné z postav stále považuji za velmi nelogický a slabý.

Na můj vkus také anime nechalo příliš nezodpovězených otázek. Otevřené konce mi povětšinu času nevadí, pokud to v kontextu s předchozími událostmi nepůsobí jako pěst na oko, a v tomto případě bych řekla, že anime filmu dokonce otevřený konec sluší. Jenže společně s ním se vynořuje mnoho otazníků, na něž anime neposkytuje žádnou ať už uspokojivou či neuspokojivou odpověď a celý příběh pak v tomto světle vyznívá poněkud nedomyšleně a nedotaženě. Ve mně konec anime upřímně vyvolal lehké rozčarování.

Také jsem nepochopila, co v anime dělala jedna z postav a doteď to nevím. Nedokážu ji nikam zařadit a mám pocit, že tvůrci ji tam nacpali jen proto, aby měl Makoto kdo vysvětlit, že právě skočila časem a že je to vlastně u dospívajících poměrně normální.

I přes to všechno jsem se ale u anime dobře pobavila, Makoto je trochu střelená a nejdřív koná a pak až myslí, a to vede k mnoha až absurdním a humorným situacím. Ty se ale postupně mění v nervy drásající a fatální. Tohle je právě jedna z věcí, díky které jsem byla ochotná přehlédnout ostatní chyby, anime ukazuje, a dělá to naprosto bravurně, co všechno se může stát, když si budete zahrávat s časem a měnit to, co se již stalo, i kdyby to třeba byly jen drobnosti. Zpočátku vám to bude ku prospěchu, ale postupně se stává nad slunce jasnější, že si tím zaděláváte nejméně na pořádný průšvih a zlomené srdce, ale v nejhorším případě na to, že vymažete ze světa lidi, které máte rádi a na kterých vám záleží, nebo dokonce sebe i s celou vaší rodinou.

Makoto jsem si oblíbila již v tu chvíli, kdy se poprvé zjevila na obrazovce, možná proto, že mi v něčem připomněla mě samotnou, také věčně všechno stíhám na poslední chvíli. Raději, stejně jako naše hlavní hrdinka, do školy poběžím, jen abych si mohla pár minut přispat. Líbila se mi její proměna, od lehkovážné dívky vyhýbající se odpovědnosti a nemyslící na následky během krátkého časového úseku dospěla v někoho, kdo ví, co chce a kdo si všechno promyslí, než začne konat.

Stejně rychle jako Kanno jsem si oblíbila i její dva kamarády - pohodáře Chiakiho a chytrého a pečlivého Kousukeho, který je z nich tří na počátku určitě tím nejrozumnějším. Když o tom tak přemýšlím, tak je poměrně neobvyklé vidět dívčí hlavní hrdinku mít za nejlepší kamarády kluky. Byla to rozhodně příjemná a osvěžující změna.

Ending mělo anime pěkný, většinou si na tento druh hudby tolik nepotrpím, ale anime tato hudba sedla a mně stejně tak. Jako by jejím prostřednictvím celý příběh tak trochu pokračoval dál. Stejně tak zbylý hudební doprovod anime padl jako ulitý a skvěle podpořil jeho celkovou atmosféru.

Film je ale skvostem hlavně co se týče kresby, celé prostředí je velmi detailní, zároveň si ale zachovává krapet pohádkový nádech. S prostředím potom kontrastují jednoduché postavy a vzniká tak něco naprosto jedinečného. Velmi mne také zaujaly sekvence, kdy Makoto cestuje zpátky časem, ty byly naprosto perfektní.

Abych to tak shrnula, anime nepopiratelně disponuje mnoha kvalitami, ale z mého úhlu pohledu také mnoha chybami, mezi ty větší řadím nedomyšlený příběh a chabou motivaci jedné z hlavních postav. Nejvíce mi ale vadilo to, že anime mě prostě nedokázalo okouzlit a naplno vtáhnout do příběhu, a to vnímám jako chybu ze všech největší. Je ale možné, dokonce velmi pravděpodobné, že u vás to bude jinak, takže kvůli mému krapet negativnímu hodnocení anime rozhodně nezatracujte.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.56

Vlastní hodnocení: 75%

_{Zdroje obrázků: zde a zde}

Rok vydání: 2003

Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon

Žánr: drama, komedie

Anotace:

Tři přátelé bez domova - Miyuki, děvče, které z domova uteklo, transvestita Hana a opilec Gin - najdou na Štědrý večer opuštěného novorozence, když se prohrabávají odpadky a hledají něco k snědku. Místo toho, aby ho donesli na nejbližší policejní stanici, rozhodnou se najít jeho rodiče a zjistit, proč ho nechali opuštěného mezi smetím. Jenže během pátrání po matce a otci malinké holčičky, kterou si pojmenovali Kiyoko, po celém Tokiu, jsou konfrontováni s vlastní minulostí a životy, jež se rozhodli opustit.

Vypadá to, že mám právě období Satoshiho Kona. Tenhle film se od jeho ostatní tvorby poměrně dost liší, neodbíháme nikam do alternativní reality, v anime nejsou žádné nadpřirozené prvky, je to hořkosladké drama ze života, okořeněné humorem lidí, co nemají co ztratit, jelikož už přišli úplně o všechno. A přesto je možné v něm najít Konův charakteristický rukopis.

Stejně jako v ostatních pracích tohoto výjimečného režiséra najdeme i zde propracované postavy, na které autor nahlíží s citlivým porozuměním a které nelze nemilovat i přes jejich chyby a špatné stránky, strhující příběh s nečekaným závěrem, krásnou kresbu a dechberoucí scenérie.

Tokyo Godfathers je tak trochu i vánoční film, jeho hlavní hrdinové na Vánoce ale nenahlíží jako na nějaký velmi speciální den, jediné podstatné je pro ně to, že dostanou polévku zadarmo a lidé vyhodí více jídla než obvykle. Obyčejný den se ale změní v neobyčejný, když najdou v odpadcích novorozence - holčičku. Každý jiný by je vrátil, Miyuki a Gin to dokonce navrhují, Hana ale protestuje a trvá na tom, že musí najít její rodiče a zjistit, proč opustili bezbranné dítě. A tak začíná jejich dobrodružná cesta, snad by se tomu dalo i říkat "roadtrip", jen trochu v menším měřítku.

Všechno se ale komplikuje, naši hrdinové jsou nuceni čelit svým životům, které opustili, a vyrovnat se s následky svého jednání v minulosti. Ani s naším nalezencem to není tak snadné. Musím říct, že mě velmi překvapilo, jak to s ním nakonec dopadlo, protože jsem to vůbec nečekala. Co tenhle režisér vážně umí, je všechno otočit o sto osmdesát stupňů přesně ve chvíli, kdy to nejméně čekáte.

Celým filmem se vine téma rodiny, pospolitosti, ale Kon to pojímá úplně jinak, než bychom čekali. Přece jen, komu z nás by se při slově rodina vybavili tři lidé bez domova starající se o dítě nalezené v odpadcích? A přesto to funguje. A funguje to skvěle. Žádné (tedy téměř žádné) klišé, žádné laciné působení na city a snaha vyždímat z diváka slzy za každou cenu.

Co mi na filmu ale trochu vadilo, bylo to neúměrné množství náhod, které se v něm odehrály. Nemyslím si, že zrovna Tokio by bylo tak malé město, aby v něm naši hrdinové na každém rohu narazili na své bývalé přátele či rodinu. Ale co já vím, vánoční čas je doba, kdy se odehrávají ty nejpodivnější věci a sám život je občas skutečně plný až neuvěřitelných náhod.

Ve filmu se pořád něco děje a jedna napínavá situace střídá druhou, napětí občas panuje i mezi našimi hlavními hrdiny, u nichž to sem tam vypadá, že jsou spolu jen proto, že nenašli nikoho lepšího a spojuje je jen to, že se všichni tři ocitli na ulici. A přesto spolu nakonec vždycky nějak vyjdou.

Anime má velmi specifický humor, který nemusí sednout každému, je velmi cynický a občas by se mohlo zdát, že až necitelný, ale není tomu tak. Mně osobně se trefil do noty, a já se tak smála každou chvíli. Často jsem ale naši podivnou trojku i litovala a občas se na ni dokonce zlobila a spílala jí za zbytečné chyby. A ke konci jsem se nemohla ubránit podivnému výrazu, ve kterém se mísil smích i smutek. Byla jsem šťastná, že se všechno přeci jen nějak vyřešilo a smutná, že musím Hanu, Miyuki a Gina opustit.

Ač jsem si myslela, že se tak nestane, tihle tři mi opravdu přirostli k srdci. Rozhodně jsem nesouhlasila se vším, co udělali v minulosti a co dělali nyní, ale nemohla jsem si pomoci a starala jsem se o ně. Záleželo mi na nich, chtěla jsem, aby konečně dosáhli štěstí a života, po kterém toužili. Aby vyřešili všechny své problémy. Opravdu jsem k nim přilnula.

Jak Miyukina, tak i Hanina i Ginova osobnost byly propracovány do nejmenších detailů, ale jejich povaha nám byla odhalována po kousíčcích, stejně jako jejich minulost a problémy. Nic nevypadalo uspěchaně či uměle, celou dobu jsem měla pocit, že jsou to lidé jako my, co mají potíže stejně jako my. A co se je nějak snaží vyřešit, co se snaží ze všech sil, ale ne vždy jim to vychází.

Nedokážu říct, který z bezdomovců byl mým nejoblíbenějším, jako uzavřená skupinka fungovali nejlépe. Zbožňovala jsem vtipné hádky Miyuki a Gina o naprosto bezvýznamných věcech a Hanu, snažící se je všemožnými prostředky uklidnit. Zamilovala jsem si Miyukin nakvašený výraz i rozněžnělou Hanu, rozplývající se nad Kiyoko.

Hudební doprovod k anime sice není úplným mistrovským dílem, ale je pěkný, skvěle doplňuje jednotlivé scény a anime vystihuje také více než dobře. Je jako samotní hrdinové, trochu podivný, trochu k smíchu, trochu k zakroucení hlavou a pomyšlení, co se vlastně děje a proč.

Kresbu mají Tokyo Godfathers opravdu nádhernou, nad tím se snad už ani nebudu pozastavovat, protože snad každé Konovo dílo je zárukou dechberoucích scenérií, překrásných obrazů, prokreslených detailů, perfektně vystižených obličejů hlavních postav a emocí, které se v nich zrcadlí. Co více dodat?

Anime bych tentokrát doporučila úplně všem, je to příjemná, ale stejně kapku netradiční podívaná. A pokud vás zajímá práce Satoshiho Kona a nechcete, aby vás skolil šok, až se něco rozhodnete zhlédnout, začněte s tímhle, je to dokonce naprosto ideální.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.28

Vlastní hodnocení: 85%

_{Zdroje obrázků: zde a zde}

Rok vydání: 2001

Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon

Žánr: drama, dobrodružný, historický, romantický

Anotace:

Blíží se sedmdesáté výročí Studia Gin'ei a při této příležitosti je režisér Genya Tachibana pověřen natočením dokumentu o něm. Kvůli tomu i se svým kameramanem cestuje do chaty skryté v horách, aby vyzpovídal ikonu svého mládí, tajemnou Chiyoko Fujiwaru, která byla od třicátých do šedesátých let dvacátého století hlavní hvězdou studia a která od té doby neposkytla rozhovor.

Až nyní je ochotna hovořit o svém životě a rolích, jež ji proslavily. Jak Chiyoko nostalgicky vzpomíná na svou hereckou kariéru a první lásku, Tachibana a jeho kolega najednou zjišťují, že se ocitli na okouzlujícím a vzrušujícím výletě časem. Filmové role a osobní vzpomínky Chiyoko se proplétají s přítomností a stírají rozdíly mezi realitou a fikcí.

I tento anime film se pojí se jménem Satoshiho Kona, a právě proto jsem k němu již od začátku přistupovala s vysokým očekáváním. A možná právě proto jsem po jeho zhlédnutí byla lehce zklamána. Mezi průměrnou či lehce nadprůměrnou tvorbou bude Millennium Actress vždy vyčnívat, ale dle mého názoru to tenhle režisér umí lépe a již několikrát mě o tom přesvědčil.

Mnoho lidí tento film považuje za vrchol jeho tvorby, já bych jim ale oponovala a za Konova nejlepší díla bych označila Perfect Blue a Papriku. U těchto filmů je dovedné mísení reality a fikce jen jednou z ingrediencí, u Sennen Joyuu na něm stojí celý příběh, nebýt ho totiž, dostali bychom poměrně obyčejné vyprávění o dívce, ženoucí se za tajemným cizincem, do nějž se zamilovala. Navíc zde toto mísení dělá občas více škody než užitku a místo toho, aby byl divák jen mírně zmaten, v ději se ztrácí.

Přece jen to ale není tak zlé, jak by se z mých předchozích řádků mohlo zdát, většina sekvencí je zajímavá a napínavá, režisér dovedně pracuje s tempem příběhu, jednou se s Chiyoko ocitáme mezi samuraji, potom zase v Kjótu v době největší slávy gejš a vše pak zakončíme sci-fi příběhem z daleké budoucnosti, jednotlivé éry navíc odráží emoce Chiyoko a pokaždé se jimi dovedně vine i romantická linka.

Anime ukazuje jednotlivé historické éry i vývoj japonského filmu, tyto reference ale nejvíce ocení lidé, co už o japonské hrané filmografii či dějinách něco vědí. Já osobně jsem kvůli tomu mnoho věcí jistě plně nedocenila, což se bohužel bude odrážet i na mém výsledném hodnocení.

Co jsem ale ocenila, byl dojemný a akurátní závěr, který osvětlí nejen tu nejpalčivější otázku a to, zda-li se Chiyoko nakonec setkala se záhadný cizincem, ale nabídne i jedno velkou moudro. Divákovi ho necpe, jen ho tak lehce naznačí jako jednu z možností. Já osobně si myslím, že kdyby ho znalo více lidí, život by byl o hodně veselejší.

Při závěru jsem měla na krajíčku a jen tak tak jsem se ubránila slzám, film ale rozhodně nehraje lacině na city a nesnaží se diváka dojmout za každou cenu. Všechno přijde samo a citlivé povahy by si kapesník možná přece jen nachystat měly.

Problém jsem měla i s motivací hlavní hrdinky. Nevím, kolik lidí by se rozhodlo stát hercem/herečkou jen proto, aby se mohlo potkat s cizincem, kterého poznali před třemi hodinami a kterého očividně stíhá policie. Vše mi přišlo příliš uspěchané a zbrklé a to, že hrdinka byla mladá a naivní jako uspokojivé vysvětlení nadcházejícího dění rozhodně neberu.

Musím říct, že jsem se s ní většinu času nemohla v průběhu filmu ztotožnit a často jsem nechápala její jednání. Konovy hrdinky jsou obecně emočně nestabilní a často se chovají iracionálně až paranoidně (výjimkou je snad jedině Paprika), ale obvykle to je prostě součást příběhu a já si nemohu pomoci, abych je nelitovala a strachuji se, jak to s nimi dopadne. Tady mě to spíše bilo do očí.

Mnohem více jsem si oblíbila režiséra Tachibanu s jeho komicky nekritickým obdivem k Fujiwaře, hrdinským komplexem a jeho obdivuhodnou schopností obléci se špatně do každé éry, ve které se s Chiyoko ocitnou, na což ho vždy svým cynickým způsobem upozorní až jeho kameraman. Nabízí se nám u této postavy až paralela se samotným Satoshi Konem.

O tajemném cizinci není moc co říci, není nám ukázána ani jeho tvář, ale právě to podněcuje divákovu zvědavost. Záhadný cizinec funguje také jako katalyzátor děje, díky němu se všechno rozbíhá.

Co na Millenium Actress také rozhodně musím ocenit, je krásná hudba, kterou měl opět na starosti Susumu Hirasawa, dvorní skladatel Satoshi Kona. Od prvních melodií až po ending jsou to všechno nádherné kousky, které skvěle doplňují děj a dokážou probudit emoce a já jsem si poměrně jistá, že by dokázaly fungovat samostatně.

Kresbu má anime nádhernou, ale to už snad ani nemá smysl zmiňovat, to už jsem u Satoshiho Kona a studia Madhouse začala považovat za samozřejmost. Tentokrát se všichni, kdo se na anime podíleli, určitě museli vyřádit, Sennen Joyuu má mnoho krásných a zajímavých lokací, které jsou výborně zpracovány.

Jak už jsem se zmiňovala na samém začátku, mezi průměrnou a lehce nadprůměrnou produkcí bude toto anime zajisté vyčnívat z davu, ale mezi ostatními Konovými filmy dle mého názoru tolik neoslní. Jak si film užijete ale opravdu záleží i na tom, jak vám sedne námět, jednotlivé postavy, tempo a styl vyprávění a mnoho dalšího, zda jste již od Kona něco viděli či nikoliv. Mně to tentokrát tolik nesedlo, a proto musím jít se svým hodnocením trochu dolů.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.35

Vlastní hodnocení: 75%

_{Zdroje obrázků: zde a zde}