Počet epizod a rok vydání: OVA (71 minut); 1985

Studio a režisér: Studio Deen; Mamoru Oshii

Žánr: drama, fantasy

Anotace: 

Pustý, rozvrácený svět prostý shonu běžného života. Na obloze se zlověstně vznáší nebeské těleso plné soch bohyní, po ulicích se pod rouškou tmy prohání obrovité tanky, které se pohybují, aniž by je někdo řídil, a armády rybářů, které se neúnavně honí za stíny neexistujících ryb. Jediné přístřeší poskytují jeskyně s podivnými skleněnými nádobami na vodu.

Tímto světem se osamoceně protlouká bělovlasá dívenka v růžových šatech chránící vlastním tělem obrovské vejce, dokud jednoho dne nenatrefí na záhadného muže nesoucího přes rameno kříž. Společně se pak vydávají na pouť tímto rozvráceným světem a tážou se sami sebe, odkud pochází, kdo jsou a jaký smysl má (jejich) život...

Tenshi no Tamago, rané dílo nyní věhlasného režiséra Mamoru Oshiiho, nemělo snadnou cestu k přijetí a režisérovi na dlouhou dobu zavřelo dveře k další tvorbě. Minimum dialogů, záměrně pomalé tempo vyprávění jen sporadicky přerušené akčním momentem, symbolismem prodchnuté scény a rozhodnutí nevodit sledujícího za ruku, nýbrž mu poskytnout úplnou volnost v interpretaci, činí z filmu zcela unikátní zážitek, který však nemusí být stravitelný pro každého. 

Těžko si lze představit, že by takový film mohl vzniknout v dnešní době, jejíž diváci většinově preferují nikdy nekončící akční sekvence odehrávající se v líbivých fantaskních světech překypujících zářivými barvami. Tenshi no Tamago působí jako výlet do minulosti i budoucnosti současně, jako soubor uměleckých děl rozpohybovaných na obrazovce, jako intimní zpověď člověka, jehož svět najednou ztratil smysl. Dovedně uniká všem snahám o kategorizaci a každý pokus jej popsat vyznívá jako nedostatečný. 

Již prvních pár minut filmu, který začíná obrazem rukou v tmavém bezhlesném vakuu, dává tušit, že máme před sebou dílo, které se zcela vymyká našim očekáváním. Dílo, které se nesnaží zalíbit, naopak bez tvůrčích kompromisů prezentuje svou unikátní vizi každému, kdo je ochoten naslouchat.

Oshii v souladu se svým tvrzením, že ani on sám netuší, o čem film přesně pojednává, prezentuje, ale nevysvětluje. Zanechává diváka tápajícího v temnotách, pochodeň poznání musí zapálit každý z nás sám. Film je freudovsky volně plynoucím proudem vědomí, asociací obrazů a ambivalentních symbolů, jejichž mnohoznačnost s postupující stopáží jen narůstá. 

Zmiňovaná ambivalentnost se týká prakticky všech symbolů, které se ve filmu objevují. Vejce přináší do bezútěšného života dívky naději a dává jejímu každodennímu počínání smysl, nakonec se však ukazuje, že naděje do něj vložené byly patrně liché. Andělé z vyprávění jsou vznešenými bytostmi, avšak jejich kostry zbavené masa a peří v nás evokují spíše představy frankensteinovských monster. 

Všudypřítomná voda je životodárná, ale nakonec život také bere. Vodní plochy nás zrcadlí, ale zároveň drobně pokřivují, aniž bychom si toho všimli. Možná je to, co na nás pohlíží zpět, náš obraz, ale možná je to jen fata morgana, za kterou se neúnavně, leč marně honíme, stejně jako v noci vycházející rybáři za přízraky ryb, které pod rouškou tmy plují po fasádách budov. To, co nám bylo tak důvěrně známé, jako by svůj původní význam ztrácelo. Toto uvědomění, které však přichází až příliš pozdě, nás stejně jako Oshiiho i jeho postavy uvrhává do nejistoty a vzbuzuje v nás pochyby, zda cokoliv z toho, co vidíme, co vnímáme, nejsou jen pozůstatky reality, která již dávno přestala existovat.

Anata wa dare? Kdo jsi? Dvě prostá slova, která zaznívají z úst dívky i poutníka s křížem opakovaně v různých částech vyprávění, představují ústřední otázku filmu. Oba vzájemně pátrají po původu toho druhého, ani jeden se však odpovědi nedočká. Divák nakonec dochází k závěru, že kým jsou, nevědí ani oni sami. 

Skoupé na vyřčená slova, Tenshi no Tamago je především dialogem s divákem. Každým momentem mu klade otázky, ale nedává odpovědi. Odkud se vzal tajemný muž s křížem a kam směřuje? Jak dlouho se nehostinným světem potuluje osamělá dívenka? Jsou obě postavy jen dalším symbolem?

Nevinná dívka, která den za dnem před nehostinným světem vlastním tělem ochraňuje vejce, aniž by skutečně chápala či zpochybňovala svůj úděl. Dívka, která pečlivě vykonává sérii úkonů, jejichž účel zůstává nejasný nejen divákovi, ale možná i jí samotné. Přináší tyto rituály dívce pocit bezpečí nebo skutečně slouží vyššímu účelu, který nám jen zůstává skryt? 

Na rozdíl od dívky je postava muže o poznání více ambivalentní. K dívce nechová žádné nepřátelství, naopak ji ochraňuje, nakonec jí však se svým věděním přináší i destrukci všeho, v co dívka věřila, a sebou i otázky, zda máme právo zničit někomu naději, byť falešnou, pro naše poznání. Zda nám dává nejistota naději tím, že nám umožňuje doufat v to lepší, či nás zanechává v úzkostných pochybách. Zda není lepší žít v blažené nevědomosti, díky níž si neuvědomujeme, že celou dobu bezstarostně kráčíme těsně vedle propasti.

Film je zasazen v časoprostorovém neurčitu. Dívka se prochází do posledního detailu vykreslenými ulicemi neogotických budov, které však jako by již desítky let chátraly, v nichž můžeme rozpoznat opuštěné divadlo či chrám s vitrážovými okny, což v nás na prchavý moment vyvolává konejšivý pocit známého. 

Ten je však v následující chvíli roztříštěn stejně jako plynová lampa prozařující nikdy nemizející temnotu šedého světa a opět nás zanechává v nepříjemné nejistotě, která se vine celými sedmdesáti minutami filmu. I poklidné momenty, v nichž dívka hledí na svůj odraz na vodní hladině či prochází ztichlými ulicemi a pátrá po něčem k jídlu, působí znepokojivě, v náhle nastalém tichu jako by do popředí ještě více vystupovala předtucha nevyhnutelné katastrofy. 

Ve filmu se střídá ticho s hudebním podkresem ve stylu náboženských chorálů, který využívá zejména klavíru a lidských hlasů, ale v dramatických momentech i dalších nástrojů, zejména bubnů. Pod povrchem harmonických melodií neustále bublá určitá disonance, která v dramatických chvílích vystupuje do popředí a stejně jako ticho přerušující melancholicky znějící melodie nepůsobí nikterak uklidňujícím dojmem, ale naopak napětí ještě zvyšuje. Hudební doprovod umně pozvedává vizuální stránku díla a vyjadřuje hluboký smutek, jehož zdroj nejsme schopni odhalit. 

Tenshi no Tamago představuje jeden z pozapomenutých klenotů animované tvorby, který působí na diváka meditativním až hypnotickým dojmem. Každý moment filmu je prodchnutý významem a jeho mnohoznačnost dovoluje každému, aby si z něj odnesl zcela jedinečný zážitek, který nemusí být sdílen nikým dalším, kdo tento film viděl. 

Hodnocení na MyAnimeList: 7.71

Vlastní hodnocení: 90%