Blog jednoho otaku a knihomola: 2015

Název: Buki yo Saraba (Farewell to Weapons, Short Peace)

Počet epizod: 1 (film - 25 minut)

Rok vydání: 2012

Studio: Sunrise

Režie: Hajime Katoki

Žánr: akční, drama, sci-fi

Anotace:

Nacházíme se v postapokalyptickém Japonsku, proměněném na pouštní pustinu, kde lze jen sem tam najít trosky opuštěných měst. Do jednoho takového města duchů se vydává skupina vojáků, aby zde zlikvidovala automatizovanou hlídku, jež se vymkla kontrole. Jenže vůbec nic nejde podle plánu...

Buki yo Saraba či Farewell to Weapons je nejdelší ze čtyř částí antologie Katsuhira Otoma, ale přestože jí bylo věnováno nejvíce prostoru, až tolik mě neuchvátila. Anime film adaptuje krátkou mangu Otoma, odehrávající se v Japonsku budoucnosti, z něhož se díky válce postupem času stala pouštní pustina, kde se jen sem tam dá narazit na zbytky civilizace.

Během sledování jsem občas měla pocit, že nesleduji japonský film, nýbrž americký. Máme tu tvrdé chlapy v tanku podobném vozidle na cestě za svým dalším úkolem, kteří žertují a vypráví pokleslé vtipy. Když přijde čas, nasadí skafandry, vytáhnou zbraně a nechají zmizet z tváře široký úsměv.

Buki yo Saraba působí spíše jako prostřední epizoda seriálu, fragment z delšího příběhu, než ucelené dílo, které by dokázalo fungovat samo o sobě. Mnoho není vůbec vysvětleno, lecos je jen naznačeno. Víme sice, co je katalyzátorem veškerého dění, ale nevíme proč. Netušíme ani to, jak se civilizace dopracovala do bodu, v němž se právě nachází.

Potěšil mě ale konec tohoto jinak pro mě ne zcela uspokojivého dílka, jenž byl krásně neamerický. Celý příběh v jeho světle dostává krapet jiný nádech a stává se téměř černou komedií. Nabízí se až srovnání s dílem z předchozí Katsuhirovy antologie Memories - Stinking Bomb, která, ač byla režírována jiným režisérem, nese se v podobném duchu.

Dílo rozhodně odráží i samotného Otoma a především jeho nejslavnější dílo Akiru, s nímž má také mnoho společného, hlavně tu nejaponskou atmosféru a na povrch drsné, ale uvnitř vlastně docela citově založené postavy, u nichž se postupně ukazuje, že nejsou tak nedotknutelné, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Charakterizace postav se příliš nekoná, v dvaceti pěti minutách napěchovaných akcí na to jednodušše nezbývá žádný čas. Kromě jména a jednoho či dvou povahových rysů o nich nic nevíme. Všichni navíc po většinu času nosí skafandry, takže rozeznat je od sebe se stává zhola nemožným úkolem. Divák je zmaten, neví, kdo, co či kde a stává se rozmrzelým.

Farewell to Weapons má ale dle mého názoru bezkonkurenčně nejlepší hudební doprovod, který především v kontextu s jeho koncem sedí filmu skvěle. Bylo možné ho slyšet i v upoutávce na celou antalogii a již tehdy mě zaujal a přemítala jsem, ke kterému z minifilmů asi patří.

Stejně jako všechny předchozí části má i tato výbornou animaci a detailní kresbu. Grafické ztvárnění je opět krapet odlišné, vše se nese převážně v odstínech okrové a hnědé, zaujmou určitě i do detailů propracované stroje a automatizované hlídky.

Tsukumu se dle mého skromného názoru Buki yo Saraba rovnat nemůže, ale i tak je to film, který stojí za to vidět. Do celého konceptu dobře zapadá a ani pokud nejste vyloženými fanoušky složitých mašinek, není to ztracený čas. A ten nečekaný a opravdu dobrý konec! Už jen kvůli němu byste měli anime dát šanci.

Hodnocení na MyAnimeList: 7.28

Vlastní hodnocení: 75%

Short Peace I. část - Tsukumo

No comments

Počet epizod: 11

Rok vydání: 2014

Studio: Tatsunoko Production

Režisér: Masaaki Yuasa

Žánr: seinen, sportovní

Anotace:

Makoto Tsukimoto, přezdívaný ironicky Smile, je tichý a rezervovaný středoškolák, který společně se svým kamarádem z dětství Yutakou Hoshinem, přezdívaným Peco, jenž je jeho úplným opakem, navštěvuje tenisový klub při jejich střední škole. Oba jsou přirozeně talentovaní, i přesto Peco vždy zvítězí nad Tsukimotem, který jako by se schválně držel zpátky. Jednoho dne si ale Tsukimotova talentu všimne i trenér klubu a pokusí se v něm probudit přirozenou soutěživost. Od toho dne se vše začíná měnit...

Není ještě třeba lámat nad dnešní animovanou produkcí hůl, stále existují díla, která se mohou bez obav poměřovat s velikány minulosti. Jedním takovým je právě i Ping Pong The Animation. Tohle anime, mající předlohu v manze Taiyoua Matsumota z roku 1997, je tak blízko dokonalosti, jak jen je to možné. Všechny komponenty jej tvořící fungují nejen jako samostatné segmenty, ale co je důležitější, dohromady tvoří perfektní celek.

Není se ale čemu divit, na cokoliv totiž režisér Masaaki Yuasa vztáhne ruku, to se promění ve zlato. A navrch zde Yuasa neexperimentuje tak trochu jen pro to, aby experimentoval, jako tomu bylo v některých jeho předešlých pracích, tyto pokusy jsou dílu skutečně k užitku.

Již od prvních minut je jasné, že tohle není jen obyčejné sportovní anime, ať už je to netradiční vizuální styl, způsob vyprávění či propracovanost všech charakterů, co nám to napoví. Ping Pong The Animation je více než o sportu o lidských vztazích a dospívání, o hledání radosti v životě, protože cokoliv člověk dělá, měl by to dělat s láskou.

Stejně tak i zápasy, které zde obvykle netrvají déle než několik minut, nejsou ani tak o tom, co se právě děje na tenisovém stole, jako o tom, co se odehrává jejich účastníkům v hlavě, když v téměř nadpozemské rychlosti trefují malé bílé míčky a snaží se je poslat přes síť.

Dialogy tu plní jednu z hlavních rolí. A plní ji skvěle. Každá pronesená věta působí tak skutečně, jako by scénárista jen někde na turnaji či v tenisovém klubu zaznamenával skutečné rozhovory a pak je zde použil. Opravdovost v Ping Pong The Animation dýchá z každého pohybu postav, z každého obrazu, až se člověk přistihne, že zapomněl, že se vše odehrává pouze na obrazovce. Turnajový shon, nervozita před zápasem, hlasité fandění, smutek z neúspěchu. Přenos emocí na diváka probíhá úplně automaticky, jako by se člověk nacházel přímo uprostřed děje.

Během jedenácti epizod sledujeme pouze úsek ze života několika středoškoláků hrajících stolní tenis. Tempo vyprávění je zde naprosto perfektní, každá epizoda doplňuje střípky do celkové mozaiky a zároveň dláždí cestu pro možná trochu předvídatelné, ale přesto nikoliv méně vzrušující finále, v němž se elegantně uzavřou všechny dějové linie a zároveň současné životní epizody hlavních protagonistů anime, aby mohli vyjít vstříc novým.

V popředí stojí pět postav, pět odlišných charakterů, které spojuje právě stolní tenis. Ústřední dvojicí jsou kamarádi Peco a Smile, odlišní jako den a noc. Peco je bezstarostný kluk, zvyklý vyhrát každý zápas a vynechávat většinu tréninků, jelikož vše se mu bez větší píle daří samo. Najednou ale přichází chvíle, kdy zjišťuje, že mu ujel vlak a nepřehraje ani ty, na něž se dříve vytahoval. Smile stolní tenis hraje, aby si ukrátil dlouhou chvíli. Jeho herní styl je vybroušenější než Pecův, přesto ho nikdy nepřehraje, chybí mu totiž ambice, soutěživost a možná i láska k tomuto sportu.

Brzy se k nim přidávají Wenge Kong, čínský hráč vyloučený z regionálního týmu ve své zemi, Sakuma Manabu, hráč bez většího talentu, který jeho nedostatek dohání tvrdou prací, a v neposlední řadě Ryuuichi Kazama, který je zvyklý obětovat stolnímu tenisu vše a prohra pro něj není možností. Otázkou je, zda tak činí pro sebe či pro druhé. Záchvaty paniky, které ho před zápasy pravidelně přepadají, mluví spíše pro druhou možnost.

Tvůrci tohoto anime svým postavám rozumí jako málokdo. Nechávají je prohrát, protože prohrát musí. Porážka totiž není nikdy koncem cesty, ač se tak na první pohled může zdát, nýbrž začátkem něčeho nového. Naše neúspěchy nám dláždí skrz poučení cestu k výhrám. Skrze nové životní výzvy postavy objevují, kdo skutečně jsou, případně kým by chtěly být.

Hudební doprovod, zkomponovaný Kensukem Ushiem, má výrazný elektronický nádech a zaujme na první poslech. I tady se experimentuje, úvodní melodie několika skladeb je například vytvořena pomocí ping pongových míčků a jejich odrazů od tenisového stolu. Jednotlivé skladby jsou velmi výrazné, díky tomu je možné je při samostatném poslechu snadno přiřadit ke klíčovým scénám anime či jednotlivým postavám.

Vizuální styl anime je stejně jedinečný jako jeho ostatní aspekty, a jak už to s věcmi vymykajícími se průměru bývá, ne každému se bude zamlouvat. Dalo by se i říct, že vizuální stránka tohoto anime je tím, co od sledování mnoho lidí odradí. Valná většina scén totiž vypadá jako nedokončená skica či čmáranice někoho, kdo se sotva naučil držet tužku. Postavy, nakreslené jen několika tahy, často mění svou velikost i tvar, někdy se uprostřed zápasu dokonce promění v draka či příšeru. Scény se často dělí na několik menších okének jako v manze. I tady je ale toto experimentování jen ku prospěchu věci. Díky těmto vizuálním zvláštnostem se daří velmi věrohodně zachytit nejen každý pohyb hráčů při hře, ale i každý výraz jejich tváří, a dokonce i neopakovatelnou atmosféru jednotlivých událostí.

Ne nadarmo byl Ping Pong The Animation těmi, kdo jej viděli, označován za nejlepší počin minulého roku. O tomto anime by se daly napsat stránky a stránky pochvalného textu a stále by nedokázaly vystihnout, jak dobré ve skutečnosti je. Nač tím tedy ztrácet čas? Nenechte se odradit specifickým vizuálním stylem a vyhraďte si na něj chvíli, nebudete litovat.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.69

Vlastní hodnocení: 95%

Zdroje obrázků: zde a zde

No comments

Počet epizod: film (100 minut)

Rok vydání: 2013

Studio a režisér: Ufotable; Takayuki Hirao

Žánr: fantasy, mahou shoujo

Anotace:

Yoyo a Nene jsou sestry živící se kouzlením, především pak odstraňováním nejrůznějších kleteb, v magické zemi. Jednoho dne ale jejich poklidný život naruší obrovský strom, do něhož jsou zapletené mrakodrapy a další budovy z našeho světa, který se zničehonic objeví v magickém lese.

Jedna ze sester, Yoyo, se okamžitě do podivného objektu vydává, aby ho prozkoumala a zjistila, co je zač a jak se tady vzal, nedopatřením se ale přenese do lidského světa. Zde narazí na dvě děti, jejichž rodiče se proměnili v příšery...

Majokko Shimai no Yoyo to Nene je sice čistokrevné mahou shoujo, přesto se ze svého žánru tak trochu vymyká. Na rozdíl od mnoha jiných anime s dívkami nadanými magií ho totiž ocení i osoby starší deseti let, a to bez toho, aniž by měly pocit, že v průběhu sledování poztrácely polovinu mozkových buněk.

Hlavní dějová linka filmu je díky primárnímu zacílení na mladší publikum poměrně jednoduchá, neobsahuje příliš dějových odboček, ozvláštněna je ale prolínáním dvou realit, mezi nimiž dobře funguje příčinná souvislost, co se děje v jednom světě, má přímé důsledky i v tom druhém. Krapet slabší příběh vyvažuje i svižné tempo vyprávění a obstojná gradace, která umně připraví půdu pro velkolepé finále.

Nejvýraznějšími motivy, jak už tomu v rodinným filmech bývá, jsou právě rodina, síla přátelství a sounáležitost. Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na motiv magie a jejího používání, který se vine celým filmem a nahlíží se na něj z různých úhlů, především pak prostřednictvím Yoyo, jež je zvyklá kouzel užívat vždy a všude. Její zjištění, že v tom druhém světě to takto nefunguje, působí jako ledová sprcha nejen pro ni, ale i pro diváka a vede k několika emočně velmi silným scénám, které dojmou všechny bez rozdílu věku.

Film se sem tam nebojí naťuknout ani vážnější témata a neváhá své obecenstvo vystavit dokonce ani smrti. Jako takový se nevyhýbá občasnému poučování a moralizování, činí tak ale poměrně nenásilně prostřednictvím svých postav. Stejně tak ani poselství filmu nevyznívá plytce, nýbrž spíše jako univerzální pravda, kterou neuškodí čas od času zopakovat a představit nové generaci.

Samotné postavy i jejich rozdělení se zpočátku zdají být skutečně stereotypní, jako by někdo utvořil jejich charaktery podle norem žánru. Postupem času ale přestává být toto rozdělení tak jednoznačné a nakonec se ukazuje, že stejně jako ve skutečném světě ani tady není nikdo jen černý nebo bílý, i když k druhému mají některé postavy nakročeno. Nemyslím si ale, že by kdokoliv rozumný k tomuto typu filmu přistupoval s očekáváním hlubokého psychologického dramatu.

Yoyo se jakožto hlavní protagonistce dostává nejvíce prostoru a v průběhu té hodiny a půl projde také největší změnou. Mladší divák se s ní snadno ztotožní a díky její ztřeštěné povaze si ji i velmi rychle oblíbí. Starší obecenstvo si pravděpodobně bude muset sem tam zacpat uši, jelikož hlas starší ze dvou sester se občas dostane do pro uši poněkud nepříjemných výšin, jinak je to ale skutečně příjemná postava s propracovaným charakterem.

Některým vedlejším postavám by trochu času navíc nad propracováním jejich charakteru více do hloubky určitě neuškodilo, ale vzhledem k tomu, že jsem téměř o dekádu překročila cílovou skupinu diváků a že většina vedlejších postav se v příběhu mihne skutečně jen sporadicky, jsem ochotná nad tímto prohřeškem přimhouřit oko.

Hudební doprovod filmu je stejně kouzelný, jako je žánrově rozmanitý. Najdeme zde skladby inspirované jazzem i skladby orchestrální, které rozhodně stojí za opakovaný poslech, mým osobním doporučením je zde skladba s názvem Resolution. Jedno číslo si tu střihne i sama Yoyo, když se pokouší rozveselit malou sestřenici dvou bratrů, jejichž rodiče se proměnili v příšery. A já jsem si jistá, že roztomilá scéna, doplněná trochou magie, nevykouzlí úsměv na tváři jen jí.

Film je skutečně dechberoucí podívanou, kterou slova nemohou akurátně popsat. Každý obraz je propracovaný do nejmenších podrobností, jednotlivé scény překypují barvami i nápady. Zvlášť ztvárnění magického světa, přechodu Yoyo z jednoho světa do druhého a pak posledních dvacet minut, kdy se obě dvě dimenze velmi silně prolínají, jsou dílem génia.

Majokko Shimai no Yoyo to Nene je film, který dokazuje, že mahou shoujo nemusí být nutně žánrem jen pro holčičky pod deset let, které zbožňují růžovou a vše roztomilé, a pro to, aby si ho užily i jiné věkové kategorie, nemusí nutně bořit všechny hranice žánru. Je to barevná jízda plná dobrodružství a kouzel, okořeněná trochou jednoduchého humoru, a přestože od ní nelze očekávat jiný než obligátní šťastný konec, bude mít vaši pozornost od první minuty až do závěrečných titulků.
Hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde

No comments

Název: Hi no Youjin (Combustible)

Počet epizod: 1 (film - 12 minut)

Rok vydání: 2012

Studio: Sunrise

Režisér: Katsuhiro Otomo

Žánr: drama, historický

Anotace:

Edo, osmnácté století. Owaka, dcera z bohaté kupecké rodiny, a její přítel z dětství Matsukichi. Byli spolu již odmalička a jejich přátelství postupně přerostlo v něco víc, jenže nyní byl Matsukichi vyděděn a začal pracovat jako hasič a Owaka má vstoupit do sňatku, který domluvili její rodiče. Stále ale na svou lásku nemůže přestat myslet a pološílená city nechtěně založí požár, jenž postupně zachvátí celé Edo. Mezi plameny se ti dva znovu potkají...

Na tomto minifilmu se Katsuhiro Otomo podílel rovnou režisérsky a je to znát, po Tsukumu je to druhá nejpovedenější část čtyřdílné antologie. Na odvyprávění celého příběhu je ještě méně času než v prvním zmiňovaném, i přesto je to ale podívaná, která obstojí nejen jako součást souboru, ale zhlédnuta může být i samostatně. Jednoduše na co tento režisér sáhne, to se nejen vyvede více než dobře, ještě to mezi průměrnou anime tvorbou svou origialitou trčí jako kůl v plotě.

Tématem tohoto minifilmu je nenaplněná láska dvou mladých lidí, jejichž příběh se odehrává na pozadí velkého požáru Eda (dnešní Tokio). Její příčinou jsou, jak můžeme ve filmu dobře vidět, odlišná přání rodičů a jejich potomků. To, co tehdy rodiče stanovili, platilo, a nebyl žádný způsob, jak prosadit svou vůli, pokud jste svou rodinou nechtěli být zavrhnuti a vyděděni. Štěstí a neštěstí mladé generace leželo v rukou té starší. Dokud se muž nestal hlavou rodiny a dívka se neprovdala, nemělo jejich slovo prakticky žádnou váhu.

Hlavní hrdiny sledujeme od jejich dětských let a prostých dětských her až do rané dospělosti. Vidíme, jak postupně ztrácí volnost a jsou nuceni podrobovat se společenským konvencím a svým rodinám. To, co chtějí, po čem touží, mohou slovy vyjádřit jen, pokud se nachází o samotě. Jejich následné pokusy o vymanění se ze svazující reality pak končí tragicky.

Dobře odvedenou práci pak korunuje právě onen efektní závěr, nechávající diváka lehounce si domýšlet, co se mezi plameny přihodilo. Obraz nejen tomto případě vydá za tisíc slov. Combustible celkově pokračuje v tradici, kterou nastolilo Tsukumo, a s dialogem spíše šetří než naopak. I tak je ale divák od počátku do tragického milostného příběhu citově zainvestován. Přenos emocí z filmového plátna, v mém případě tedy spíše obrazovky počítače, k divákovi funguje bez nejmenších potíži.

I zde je hudební doprovod poměrně sporadický, více slyšet je až v závěrečných minutách, kde hudební podkres vyluzovaný tradičními japonskými hudebními nástroji přispívá ke stupňujícímu se napětí. Není to již z povahy věci melodie, či spíše zvuk, který byste si zapamatovali, svou úlohu ale plní více než dobře.

I vizuáně je minifilm naprostou trefou do černého. Úvodní představení prostředí a hlavních aktérů děje probíhá pomocí pergamenového svitku, který se táhne dál a dál a z nám na začátku představených plochých charakterů se s postupem času stávají stávají lidé z masa a kostí. První minuty se pak dále nesou v delikátních pastelových tónech, které jsou pohlazením pro oko, aby pak vše potemnělo a divák se mohl kochat kontrastem černě tokijské noci a ostré červeně rychle se šířícího požáru. Obě části jsou prokresleny do nejmenších detailů, jediná scéna by se dala zkoumat několik minut.

Za sebe mohu Hi no Youjin jen doporučit. Ve dvanácti minutách dokáže říct to, na co mnohým filmům nestačí ani dvě hodiny, vše v něm funguje jako dobře promazané soukolí, nic nechybí ani nepřebývá, a vizuální zpracování lahodící oku je pak už jen pomyslnou třešničkou na dortu.

Hodnocení na MyAnimeList: 6.49

Vlastní hodnocení: 80%

Short Peace III. část - Gambo

No comments

Blog jednoho otaku a knihomola

O blogu

Štítky

Archiv blogu

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Seznam blogů

Návštěvnost

Nejnovější články

Populární příspěvky