• Hlavní stránka
  • Anime
  • Knihy
  • Filmy a seriály
  • Cestování
    • Category
    • Category
    • Category

Blog jednoho otaku a knihomola

Pokusy o recenze a další (ne)užitečný balast

Počet epizod a rok vydání: film (93 minut); 2017
Studio a režisér: Science SARU; Masaaki Yuasa
Žánr: drama, komedie, nadpřirozený, romantický
Anotace:
Kjóto. Jeden nesmělý univerzitní student důmyslně usilující o nebojácnou černovlasou dívku Otome, která je jeho pravým opakem. Jedno náhodné setkání na svatbě, které vede k nespočtu menších i větších dobrodružství, která je čekají na cestě nocí, která jako by trvala celý rok...


The Night is Short, Walk on Girl je adaptací románu Tomohiky Norimi, a odehrává se ve stejném universu jako předchozí režisérovo dílo, seriál The Tatami Galaxy. Yuasa ve filmu navazuje na motivy, kterým se věnoval již v The Tatami Galaxy a dále je rozvádí a pozměňuje, zároveň však ještě více než v předchozím díle popouští uzdu své fantazii a v anime jako by se díky tomu objevovalo vše, co mu právě přišlo na mysl. 
Ve filmu, jehož název je tak trochu oxymóronem, jelikož noc, kterou hlavní hrdinové prožívají, by se dala popsat všemi možnými adjektivy, přídavné jméno krátká však mezi ně rozhodně nepatří, se znovu objevuje mnohomluvný hlavní hrdina marně usilující o černovlasou dívku, která je jeho úplným opakem. Chybět nesmí ani další postavy ze seriálu, přičemž některé i zde hrají zásadní roli, zatímco jiné jsou pouze letmo zmíněny či přebírají poněkud odlišnou roli než tu, kterou měly v The Tatami Galaxy. Na rozdíl od seriálu zde však objekt zájmu hlavního hrdiny dostává mnohem větší prostor a většinu filmu je to právě ona, kdo svým jednáním žene celý děj kupředu. 
Film je ve své podstatě relativně jednoduchým romantickým příběhem dvou mladých lidí, jehož přímá linie se téměř devadesát minut zašmodrchává tisícem různých dějových odboček, aby se jedním potažením na konci opět rozmotala. 
Tato pompézní směsice množství spolu na první pohled nesouvisejících absurdních situací se postupně prostřednictvím hlavních postav propojuje ve chvíli, kdy to sledující nejméně čeká. Na obrazovce se nevěřícímu divákovi objevuje skupina lidí tančící bizarní tanec sofistů, při němž se ohýbají jako hadí ženy, kapří tornádo, mafie nemilosrdně kradoucí nic netušícím obětem kalhoty i se spodním prádlem či přítel hlavního hrdiny, který si to svoje odmítá sundat, dokud znovu nespatří lásku svého života. 
Nechybí ani hudební číslo na pokračování, prošpikované chytrými slovními hříčkami, jehož součástí se dílem náhody i vlastního rozhodnutí stanou i oba hlavní hrdinové. To je zinscenované členy pohybujícího se divadelního souboru, který se náhodně objevuje v různých částech města a jehož nestálost je spíše dílem nutnosti než umělecké inovace, jelikož je neúnavně pronásledován tajnou studentskou policií.
Se stejnou vytrvalostí pronásleduje také Senpai svou milovanou. Otome však neodmítne žádnou výzvu a nechá se unášet tam, kam ji osud zavane, a tak nikde dlouho neposedí. Díky tomu nás bere společně s hlavním hrdinou, který se zuby nehty snaží, aby ji neztratil z dohledu, na exkurzi nejrůznějšími zákoutími nočního Kjóta. Od všemi barvami hrajících a divokými vzory překypujících hlavních tříd přes maličké hospody a zastrčené bary, kde můžete kromě umně ztvárněných koktejlů potkat i sběratele umění, z něhož se nakonec vyklube perverzní ztroskotanec slintající nad historickou pornografií, až po zapadlé uličky, kde z vás krádeží svršků objekt opovržení ostatních vytvoří již zmiňovaná spodní prádlo kradoucí mafie.


Zábavné momenty skvěle doplňují dobře načasované dialogy postav zakončené vtipnou, nečekanou pointou. Pod do absurdní krajnosti vyhnanými situacemi se však skrývá více než jen snaha pobavit. Yuasa ve svém díle zkoumá, jak jsme jako lidé propojeni naším jednáním, zda je všechno, co se nám děje, jen dílem náhody či zda máme ve svém příběhu větší rozhodovací pravomoci, než si myslíme. Zda je lepší nechat se unášet proudem jako Otome, ale zároveň chytit každou příležitost za pačesy i s jejími možnými neblahými důsledky či se Senpaiem neúnavně plánovat každý okamžik života a pak být zklamán, když se naše představy obrátí v prach.
Ve filmu na sebe tyto dva rozdílné pohledy neustále naráží. Zatímco Senpaiem pečlivě zosnovaná setkání obou hlavních hrdinů jsou prchavá a plná nedorozumění, Otome díky své otevřenosti všemu novému potkává mnoho zajímavých lidí a zažívá prapodivná dobrodružství. Oba hrdinové se paradoxně metaforicky potkávají ve chvíli, kdy jsou od sebe řízením osudu odděleni. V tom, co oba během noci prožívají, když nejsou spolu, lze najít jemně naznačenou paralelu.
Oba během nekonečné noci, ale každý v jiném baru, potkávají bankrotujícího obdivovatele historické pornografie. Senpai podstupuje ve spalující výhni s dalšími oportunisty nelítostný souboj o knihu, kterou Otome zbožňovala jako malá holčička, aby konečně získal její srdce. Jeho milovaná, jejíž alkoholovou toleranci předčí snad jen její touha vypít všechen alkohol, který před ni postaví, pak vyzve o něco dříve ve vlastní bitvě lokálního boha Rihaku znaveného životem. 
I prostřednictvím setkání těchto dvou postav spolu soupeří dva pohledy na život. Optimistický pohled Otome, podkreslený květovaným pozadím v jasných barvách, že všechno v našem životě má nějaký význam a že naše dny jsou naplněny netušenými možnostmi, kterému Rihaku oponuje, že realita je bezútěšné místo plné hamižných, bezohledných cizinců, kteří hledí jen sami na sebe a nevyhnutelně nás zklamou.
Motiv propojení se ve filmu objevuje opakovaně. Jednotlivé postavy se ve filmu znovu a znovu potkávají a jedna druhou zachraňují z prekérních situací. Lidé jsou propojení pomocí knih, které si mezi sebou půjčují, stejně jako jejich autoři, kteří tak trochu vykrádali jeden druhého, či zcela absurdně nejrůznějšími předměty, které jim znenadání spadnou ve stejný okamžik na hlavu. 
Nakonec se ukazuje, že ani ta nejosamělejší postava, jejíž touha po hromadění majetku byla jen snahou vyplnit hluboký smutek v duši, nikdy sama nebyla. Vše, co prováděla, ač často poněkud nekalého charakteru, pomohlo spojit různé obyvatele Kjóta, kteří by se jinak nikdy nepotkali, a nakonec jim do života přineslo radost. 
Nejen na příběhu této postavy Yuasa ukazuje, že má pro své postavy a jejich slabosti pochopení. Film i přes svou pompéznost, která někdy balancuje až na hranici sebevychloubání, nikdy neztrácí svou vřelost a optimismus, které do příběhu vnáší zejména Otome. Její dobrosrdečná, bezstarostná povaha vyvažuje konání zbytku protagonistů příběhu, kteří jsou spíše zahořklými zoufalci, jež se ke svému okolí chovají poněkud bezohledně. 


Nejsilnější stránky filmu však mohou být pro některé sledující i těmi nejslabšími. Zběsile rychlé tempo vyprávění, které nedopřeje divákovi oddychu, a které zvolní až v posledních minutách filmu, nedává záměrně příliš prostoru pro hlubší charakterizaci postav, a tak většina zůstává spíše svéráznými komickými figurkami, do nichž může být obtížné se vcítit. 
Diváky neznalé Yuasova stylu překvapí i neochota držet se jedné, případně několika málo dějových linek a konstantní přeskakování z jednoho příběhu na druhý, které může z filmu pro některé učinit roztříštěnou mozaiku událostí, v nichž je obtížné se vyznat a povšimnout si klíčových momentů dávajících smysl dalšímu vyprávění.
Yuasa ve svém díle prezentuje jasnou uměleckou i vypravěčskou vizi, které podřizuje vše ostatní. Zatímco mnoho jiných autorů respektuje svoje možnosti a hranice animovaného média, on jeho limity neustále testuje a posouvá. Velmi působivé jsou zejména sekvence odehrávající se na večerním knižním trhu, který se v představách Otome noří pod vodu a závěr filmu, odehrávající se ve fantaskní alternativní realitě horečnatě blouznícího Senpaie. 
Stejně jako v Ping Pong The Animation se ve filmu objevují další postupy, které v jiných anime neuvidíte. Yuasa opakovaně využívá rozdělení obrazovky na několik částí, které se pohybují proti sobě či se v nich paralelně odehrává děj. Postavy jsou v neustálém, přehnaně zveličeném pohybu, dochází k rychlému střídání úhlů pohledu i výtvarných stylů, které od sebe oddělují jednotlivé pasáže filmu. Vyprávění retrospektivních vzpomínek probíhá ve světě kontrastních neonových barev a postav zjednodušených na siluety, výlet do Senpaiovy mysli vypadá jako nakreslený tužkou a pastelkami. Anime díky tomu nikdy nepůsobí staticky a filmem prezentované Kjóto působí opravdově, jako živé místo obývané skutečnými lidmi.
Co se hudby týče, je ve filmu naopak v kontrastu k divoké vizuální stránce využito decentního podkresu symfonické hudby a klavíru, který scény vhodně doplňuje, aniž by kdy vystupoval příliš do popředí. Závěrečné titulky jsou pak doprovázené hravou skladbou, která navazuje na optimisticky vyznívající konec anime.
Film se stejně jako Yuasovo předchozí dílo The Tatami Galaxy vyznačuje překotnými monology, hlavním mužským protagonistou tak trochu ztraceným ve vlastním životě, který téměř za všech okolností příliš přemýšlí a málo jedná a jehož protipól představuje dívka, jež se do každé výzvy vrhá po hlavě. Stejně tak není opět nouze ani o chytré slovní hříčky a mnoho vtipných do absurdity vyhnaných situací. I tentokrát servíruje Yuasa divákům akcí nabitou pompézní podívanou složenou z mnoha menších příběhů, která neztrácí své kouzlo ani při opakovaném zhlédnutí.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.18
Hodnocení: 85%
Share
Tweet
Pin
1 comments
Počet epizod: film (127 minut)
Rok vydání: 2010
Studio a režisér: Sunrise; Keiichi Hara
Žánr: drama, nadpřirozený, slice of life
Anotace:
Zemřel jsem a jelikož jsem za svého života zřejmě spáchal nějaký ohavný zločin, nebudu se už moci reinkarnovat. Dostal jsem ale druhu šanci, jakýsi anděl mi řekl, že jsem vyhrál loterii a budu mít šanci vzpomenut si na svůj čin a napravit se.
Moje duše tedy posedla tělo čtrnáctiletého Makota Kobajashiho, jehož srdce se právě v nemocnici zastavilo v důsledku předávkování se léky a snažil jsem se utřídit si myšlenky. Cítil jsem se zdeptaný kvůli tomu, co se tomu ubohému chlapci stalo, i kvůli tomu, že si právě teď půjčuju jeho tělo.
V Makotově domě jsem nic nepoznával, nevěděl jsem, jaký byl a jak se mám chovat, abych mu byl podobný. O jeho rodině i o něm samotném jsem zjistil několik překvapivých věcí a začal jsem se cítit zklamaný životem i lidmi. Co je jeho smyslem? A vzpomenu si někdy na to, co jsem udělal špatného?


Colorful je velmi zajímavý film zabývající se problémem typickým právě pro Japonsko a další asijské země - sebevraždami mladých lidí. Ti ukončují život jednak z důvodu studijních neúspěchů nebo právě jako Makoto, protože jsou osamělí, bez přátel, prošli si šikanou nebo velkým zklamáním.
Příběh plyne jako sám život, nenajdete v něm akční bitvy či spletité intriky, ale spíše malé i větší roztržky, nevyřčené nespravedlnosti nebo zase naopak drobné chvíle štěstí, smíchu a porozumění, přesto dokáže připoutat k obrazovce a nepustí, dokud anime nedokoukáte. Je to příběh o lidech, jejich charakterech a vztazích, o tom, že ne vždy je všechno ideální, ale důležité je se nevzdávat.
Lidé obvykle čekají na to, až ten druhý udělá první krok, až je osloví, nabídne ruku k usmíření. Jenže co když to neudělá, co když smýšlí stejně jako my? Každý by měl někdy zkusit začít jako první. Může to být trochu děsivé, ale obvykle to stojí za to. Na to nakonec přijde i Makoto.
Colorful je na japonský film opravdu dlouhý, jeho stopáž má lehce přes dvě hodiny. V průběhu jeho sledování se ale nudit nebudete, stále je totiž co říct, stále je co řešit, nikde nejsou hluchá místa. Ke konci anime graduje, ale ne nijak závratně, stále si plyne ve svém tempu, ukazuje, že život pokračuje dál nezávisle na jednotlivých lidech a jejich rozhodnutích či smýšlení.
Anime s sebou nese i důležitou myšlenku, která by se rozhodně měla dostat především k mladým lidem, ale také těm, kteří už ztratili naději. Je třeba si vážit svého života, nezahazovat ho pro nic za nic, protože na rozdíl od oné duše, která vyhrála v loterii, my už druhou šanci nedostaneme. Vždy je pro co žít a pokud to teď nevidíte, počkejte, ono se něco určitě vynoří. Najděte si dobré přátele, protože s těmi bývá život obvykle o mnoho snazší.
Film se soustředí pouze na Makota a několik dalších postav kolem něho - jeho rodinu, především pak matku, Hiroku, dívku, do které je tajně zamilovaný, Saotomeho, jeho jediného kamaráda, a Shouko, trochu podivné děvče, které sdílí s Makotem mnoho povahových rysů.


Vidíme celý Makotův příběh, proč se stal tak uzavřeným a samotářským i co ho přimělo k sebevraždě. Makoto, stejně jako zbytek charakterů, není úplně postavou, s kterou budete po celý čas soucítit a s kterou se třeba budete ztotožňovat, někdy ho budete mít spíše chuť proplesknout a říct mu, ať se vzpamatuje. Kobajashi stejně jako my ostatní chybuje, občas se špatně rozhoduje, bývá protivný či zmatený, ale právě to ho činí realistickým. Nikdo z nás není dokonalý a jak sám Makoto řekl, každý člověk má mnoho barev a ne všechny z nich jsou hezké, pastelové barvy. Každý má i ty ošklivé.
Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se náš hlavní hrdina postupně otevírá lidem okolo, poznává, jaké je to mít kamarády, lidi, na kterých mu záleží, jak poznává, že už nadále není na všechno sám. Jak se naučí odpouštět, dávat druhé šance i akceptovat, že všichni, včetně něj samotného, dělají chyby.
Colorful svému názvu co se týče kresby plně dostává. Kresba prostředí je skutečně barevná, velmi detailní, velmi krásná. Prostředí vypadá téměř reálně. S ním kontrastují jednoduše nakreslené postavy a dohromady vytvářejí zajímavý mix, na který je radost pohledět.
Film je jako tradičně většina filmů bez openingu, ending, který nazpívala skupina miwa, má ale skutečně pěkný. Za hudbou k filmu stojí Outani Kou, známý spíše hudebním doprovodem k několika japonským hraným akčním filmům. Ten odvedl skutečně výbornou práci, celý soundtrack je velmi dojemný a skvěle podtrhuje děj. Všechny skladby jsou opravdu nádherné a dají se poslouchat i samostatně. Mě nejvíce zaujala sborová skladba s názvem Tegami-haikei Juugo No Kimi He.
Anime se nedá doporučit úplně každému, ten, kdo má rád spíše akčnější podívanou, ho zřejmě moc neocení, pro ostatní je to ale určitě něco, co byste si neměli nechat ujít. Colorful je dojemné, ale nikoliv laciné, jeho postavy jsou sympatické, ale mají i své chyby. Jeho sledování jsem si opravdu užila a těch dvou hodin, které jsem mu věnovala, ani v nejmenším nelituji.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.14
Vlastní hodnocení: 80%

Zdroje obrázků: zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Název: Tsukumo (Possessions)
Počet epizod: 1 (film - 14 minut)
Rok vydání: 2012
Studio: Sunrise
Režie: Shuhei Morita
Žánr: historický, nadpřirozený
Anotace:
Jednoho dne v osmnáctém století se v lese za hustého deště ztratí jeden muž. Motá se mezi stromy, nemohouc najít cestu ven a tu uvidí malý chrám na skále a rozhodne se, že v něm stráví noc. Jenže když vstoupí, začnou se dít podivné věci a ukáže se, že se rozhodně nejedná o žádnou obyčejnou svatyni...


Těžko se věří, že za tímto minifilmem z nejnovější antologie Katsuhira Otoma nazvané Short Peace stojí stejný muž, který režíroval právě vycházející Tokyo Ghoul či mnou nedávno recenzované Kakurenbo. Tsukumo Shuheie Mority nominované na Oskara v kategorii nejlepší krátký film oplývá vším, co předchozí dva zmíněné tituly postrádají. Správné tempo, promyšlený příběh, mistrné budování atmosféry a sympatický hlavní hrdina, to vše z něj činí skvělý divácký zážitek.
Mohlo by se zdát, že ve čtrnácti minutách se snad ani plnohodnotný příběh odvyprávět nedá, opak je ale pravdou. A je to příběh silný, schopný vyvolat rozsáhlou škálu emocí od smíchu až po napětí a mrazení v zádech. Režisér spoléhá spíše na sílu obrazu než na dialog a v tomto případě se to opravdu vyplatilo.
Ve filmu se střídají komické pasáže s vážnými, přechod tempa je ale přirozený, nic nepůsobí nepatřičně. Režisér si zahrává s divákem a jeho vnímáním, nechává ho přemítat, co je skutečné a co je jen výplodem jeho i hrdinovy mysli. Film nastavuje zrcadlo moderní konzumní společnosti, která místo toho, aby rozbité věci opravila, vyhodí je. Lidé si kupují stále nové a nové věci, jež by nepotřebovali, kdyby se opět naučili spravit ty, co mají nyní. Nehledí na to, že tyhle věci jim sloužily, jak nejlépe uměly. Vyhozené předměty toho už ale mají dost a rozhodly se, že si postěžují na lidskou bezohlednost.
Prostředek filmu, v němž se objevují právě duše jednotlivých předmětů, se pro mě stal tou nejpovedenější částí. Je to nápadité, skvěle zpracované, překvapivé, stylové. Zde ponejvíce hraje prim právě obraz podporovaný jen několika vhodně zvolenými replikami, všechno je navíc obestřeno příjemnou mlhou tajemna a nevědomí.
I charakterizace hlavního hrdiny probíhá téměř výhradě prostřednictvím obrazu, mluvit ho slyšíme jen několikrát. Je to krapet morous a na první pohled působí až děsivě, ukazuje se ale, že v srdce je to dobrá duše, oplývající i přes své mohutné ruce podivuhodnou zručností. Náhodou je to také opravář alá vše v jednom, takže spravit dokáže opravdu téměř cokoliv.
Hudební podkres je spíše sporadický, jedná se o tradiční japonskou hudbu a zvuky vyluzované tradičními japonskými hudebními nástroji. V tomto duchu se nese i píseň některých chrámových duší, stěžujících si na to, že je lidé odhodili, jež mě opravdu pobavila.
Již od prvních sekund film zaujme překrásnou, detailní kresbou, sytými barvami a plynulou animací, ale pravá vizuální blaženost nastává až ve chvíli, kdy náš hlavní hrdina vstoupí do svatyně a vše se dává do pohybu. Můžete mi věřit, že tehdy už své oči od obrazovky neodlepíte, ani kdybyste chtěli.
Tsukumo pro mě bylo velmi příjemným překvapením, je to stylová jednohubka, neztrácející své kouzlo ani po opakovaném zhlédnutí. Na jeho počátku stál dobrý nápad, ale jím to naštěstí neskončilo, protože celý tvůrčí tým se naštěstí zamyslel i nad samotným ztvárněním. V tomto případě skutečně opodstatněná nominace, která by si dle mého mínění výhru rozhodně zasloužila.
Hodnocení na MyAnimeList: 6.85
Vlastní hodnocení: 85%

Short Peace II. část - Hi no Youjin
Share
Tweet
Pin
1 comments
Název: Kakurenbo (Hide and Seek)
Počet epizod: 1 (film - 25 minut)
Rok vydání: 2004
Studio: -
Režie: Shuhei Morita
Žánr: horor, nadpřirozený, psychologický
Anotace:
Mezi ruinami starobylého města se hraje hra, které se mohou účastnit pouze děti. Říká se jí Otokoyo, hra na schovávanou. Tahle verze se ale liší od všech ostatních. Všechny děti, které ji dosud hrály, jedno po druhém zmizely v bludišti budov a úzkých ulic.
Nová hra právě začíná, do města společně s dalšími šesti dětmi vstupuje i Hikora, aby našel svou sestru Sorinchu, která stejně jako mnoho dětí před ním hrála tuhle podivnou hru na schovávanou a již se nevrátila...


Kdo z vás jako malý nemiloval hru na schovávanou? Ten opojný pocit, když jste se někam zašili tak dobře, že vás nikdo nemohl najít? Možná právě to děti přitahuje na téhle hře nejvíc, napětí. Děti z Kakurenba si ho ale na svůj vkus užijí až příliš, když se obyčejná hra na schovávanou, zvaná Otokoyo, promění v boj o život s nepředvídaným nebezpečím.
Film má svůj základ ve hře zvané Hitori Kakurenbo, neboli volně přeloženo Schovávaná pro jednoho, která je mezi mladými lidmi v Japonsku poměrně populární. Zjednodušeně, potřebujete plyšovou hračku vycpanou rýží, kterou ponoříte do vany napuštěné vodou a pak rychle odejdete, na cestě zhasínajíc všechna světla v domě. Tím jste hru začali a jste "to" neboli démon. Vaším úkolem je nyní najít hračku. Když se vám to povede, ona se nyní stává "tím". A musí najít vás, takže se dobře schovejte. Říká se, že lidem, jež se neukryli dost dobře, se staly hrozné věci, jako se všemi nadpřirozenými úkazy je to ale sporné. Jako námět pro anime je to ale skvělé.
Samotný námět ale celý film táhnout nemůže, byť by byl sebelepší. A to se u Kakurenba přesně děje. Ve všech anotacích je slibováno mistrné budování atmosféry a okamžiky, z nichž nás bude mrazit,  takových je však v anime bohužel poskrovnu. 
Je to o to horší, že patřičná atmosféra je u mysteriózních děl jedna z nejdůležitějších ingrediencí. Když se tedy k nedostatečnému budování napětí přidá ještě fakt, že všechny děti nosí masky, což znamená, že nevidíme, jak se tváří, a že ve dvaceti pěti minutách nezbývá na jejich představení žádný čas, je jasné, že ani překvapivý konec tohle anime nezachrání od špatného hodnocení. Aby se za tak krátký čas stihlo vše podstatné odvyprávět, vše ne tak důležité se oseká. To způsobuje, že některé scény působí až absurdně, vše se děje příliš rychle, důležité objevy se dějí jen tak mimochodem a nevyznívají tak působivě, jak by měly.
Myslím si, že kdyby autoři neztráceli tolik času na představování města, zbylo by jim ho více na podstatnější věci. Vždyť jen záběr, který ukazoval, jak je město rozlehlé a jak jsou všechny budovy vysoké, trval snad patnáct vteřin, ve kterých se zas tolik neudálo.


Během sledování jsem se cítila opravdu jako nezaujatý pozorovatel. Místo toho, abych se o děti bála a zavírala oči pokaždé, když se někde něco šustlo, seděla jsem před obrazovkou a říkala si, že ať už se těm maličkým v liščích maskách stane cokoliv, vlastně mi to nebude vadit. Anime samo ve mně nevyvolalo žádné pocity, ať už pozitivní či negativní, a to je snad ještě horší, než kdybych od něj odcházela rozčilená, stěžující si na to, co vše na něm bylo špatně. Neschopnost Kakurenba vyvolat ve mně jakékoliv emoce mě zanechala rozladěnou a zklamanou.
Každé dílo by v nás totiž mělo zanechat alespoň nějaký pocit, nějaký otisk, nabídnout nám novou zkušenost. Když se to tvůrcům povede, mají napůl vyhráno, protože když se do něčeho či někoho dokážeme vcítit, snadněji přehlédneme chyby dané věci či osoby.
Nemyslím si, že je nutné se nijak dále zmiňovat o postavách, protože jsou to vlastně pouze figurky, které se hýbou tak, jak jim bylo určeno. Největší charakterizace se dostane hlavnímu hrdinovi Hikorovi, o němž se dozvíme, že do podivného města přišel hledat svou sestru Sorinchu, která Otokoyo hrála před ním a stejně jako všechny ostatní děti zmizela, což mluví za vše.
Hudební doprovod není nijak rozmanitý, ale k anime se hodí a svou funkci také plní dobře, díky němu se přece jen našlo pár chvilek, kdy mnou prošlo lehké mrazení.
Kresba je asi největším pozitivem anime, město s rozličnými uličkami je ztvárněno velmi hezky, paleta tmavých barev mu sluší, kdybych nebyla takovým strašpytlem a město nebylo takříkajíc prokleté, určitě bych se do něj ráda podívala. Postavy jsou také kresleny pěkně, nápad dát dětem liščí masky mi nepřijde špatný, bohužel je v kombinaci s nulovou charakterizací postav trochu nešťastný a v mých očích mu navíc ubírá i zjištění, že k tomuto kroku autoři přistoupili čistě z finančních důvodů.
Kakurenbo je film, které nemá kromě poměrně překvapivého závěru a líbivé kresby co nabídnout, takže pokud se doma doslova nekopete do hlavy nudou a váš anime list nezeje prázdnotou, doporučovala bych se poohlédnout po nějakém jiném anime.
Hodnocení na MyAnimeList: 7.19
Vlastní hodnocení: 45%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Mushi - nejzákladnější forma života. Existují bez jakéhokoliv cíle či účelu, nejsou rostlinami ani zvířaty, nejsou dobří či zlí. Prostě jsou. Mají, stejně jako my lidé, mnoho podob a tváří. Dokáží napodobit cokoliv, co se nachází v přírodě - květiny, stromy, hory, zvířata a někteří dokonce i lidské bytosti. Nechtějí lidem, kteří obvykle nemají schopnost je vidět, ubližovat či jim působit škodu, někdy se tak ale přesto stane.
Od toho tu jsou ale mushishi - lidé, mající dar mushi vidět, kteří je studují a pomáhají těm, co se kvůli nim dostanou do potíží. Mezi ně patří i Ginko, jednooký putující mushishi, jenž nemůže zůstat na jednom místě příliš dlouho, jelikož by se to tam po nějaké době těmito zvláštními bytostmi začalo jen hemžit.
Ginko tak cestuje od vesnice k vesnici, z města do města a snaží se řešit problémy vznikající soužitím mushi a lidí a zároveň pátrá po tom, proč jsou vlastně na světě. Protože pokud to zjistí, možná se dozví i to, proč existujeme my, proč vlastně existuje samotný život...


Mushishi, mysteriózní seriál režírovaný Hiroshim Nagahamou, je nenápadným klenotem animované tvorby, který v sobě ukrývá netušené hlubiny. Přestože ve srovnání s anime dnešní doby není příliš akční a každý díl nekončí v ten nejnapínavější okamžik a anime vlastně nemá žádnou hlavní linii, je epizodické a jednotlivé díly spojuje pouze postava mushishiho Ginka, přilepí vás k obrazovce a nepustí, dokud ho nedokoukáte. Ačkoliv ne všechny lidské hrdiny jednotlivých epizod čeká na jejich konci šťastný konec, seriál u diváka i přesto vyvolá dobrou náladu. Něco milého z něj vyzařuje, ukazuje, že život prostě poplyne, ať už budete chtít nebo ne, a se vším je prostě potřeba se nějak vyrovnat.
Jednotlivé epizody vlastně můžete vidět v jakémkoliv pořadí, jelikož je nespojuje žádný jednotný hlavní příběh, který by se vinul od první k poslední epizodě, je to jednoduše soubor příběhů o Mushi a lidech. V každé epizodě je nastíněn nějaký problém, který vzniká jejich společným soužitím a na Ginkovi je, aby oběma zmíněným pomohl, jak nejlépe dovede, aniž by jednomu či druhému ublížil.
Stejně jako v případě Kuuchuu Buranka jsem se bála, zda každá epizoda bude něčím nová, zda mě bude bavit, zda se příběhy nezačnou po nějaké době opakovat a slévat dohromady. Zde jsem měla ještě větší pochyby, jelikož Mushishi má dvakrát takový rozsah co první zmiňované, naštěstí jsem se ale opět obávala zbytečně. Každá epizoda je úplně jiná, jiný Mushi, jiní lidé s jinými povahami, jiný problém a jiné řešení, jen Ginko a hlavní poselství celého anime přetrvává.
Kdybyste se mě zeptali na oblíbenou epizodu, nebudu vám schopna odpovědět, jelikož jsem si zamilovala každou. Každá byla nepředvídatelná a každou jsem sledovala se zatajeným dechem. Tohle anime má své kouzlo, jež nelze popsat slovy, to musíte zažít. Má úžasnou atmosféru, kterou prostě cítíte z každé minuty, každého záběru na úchvatnou přírodu, která ještě nebyla lidmi zničena, i dialogu.
Anime nemá přesně specifikovanou dobu, v níž se odehrává, dle absence technických vymožeností se ale dá odhadovat, že se pohybujeme někde v sedmnáctém či osmnáctém století. Tohle dílo nám tak kromě všeho ostatního nabízí i pohled na Japonsko minulosti a na to, že lidé dříve přírodu až na výjimky vnímali a respektovali a žili s ní v souladu. Ty bohaté zelené lesy, širá moře, do výše se tyčící hory, to je krása v nejčistší podobě.


Mushishi se programově vyhýbá přímočarému rozdělení bytostí a událostí na dobré a zlé. Nic není černobílé, mushi nejsou špatní jen proto, že se ve snaze o vlastní přežití občas dostanou do kolize s lidmi či jinými živými bytostmi a nevědomky jim ublíží. Stejně tak lidé nejsou špatní proto, že se těchto bytostí na hranici žití a nežití bojí, případně je ze strachu, neznalosti či zoufalství hubí.
V těchto chvílích potom nastupuje Ginko, aby se pokusil všechno vyřešit. Musím říci, že Ginko se již od začátku stal jednou z mých nejoblíbenějších postav vůbec, líbila se mi jeho klidná povaha i způsob, jakým se s mushi vypořádával. Někteří jiní mushishi tyto tvory usmrcovali, jakmile zpozorovali pouhé náznaky toho, že by mohli lidem ubližovat, Ginko ale ani v případě, že už ublížili, nepřistupoval hned k tak radikálnímu řešení. Místo toho se snažil oběma bytostem pomoci tak, aby nebyl usmrcen ani člověk ani mushi. Ani v těch nejzoufalejších případech se nevzdával a zkoušel mnohdy na první pohled trochu podivné nápady, které ale ve výsledku nakonec zafungovaly nejlépe.
Dále se v příbězích můžeme setkat s prostými vesničany, jež živoří na políčkách, ani oni nejsou černobílí a přestože na dobré prokreslení jejich charakteru je málo času, daří se to ve všech případech více než dobře. Nemůžete nikoho odsoudit, někteří se sice na první pohled zdají jako špatní, postupně ale zjišťujeme, že pro své jednání mají pádné důvody. Třeba se jen snaží přežít, jak nejlépe za dané doby a podmínek mohou, případně chránit milovanou osobu, či je jejich motivací ke špatnému jednání strach. Občas se sice slévají vzhledově, charakterově ovšem nikoliv.
Každou z dvaceti šesti epizod doprovází stejná úvodní skladba s velmi úsporným obrazovým doprovodem, která vystihuje atmosféru celého seriálu. Vyvolává pocit nostalgie a smutku, ale zároveň uklidňuje. I zbytek hudebního doprovodu seriálu je velmi úsporný, využívá tradičních hudebních nástrojů, jejichž zvuk v krátkých hudebních vstupem stejně náhle, jako se objevil, opět mizí. Většího rozmaru si seriál dopřává pouze v bezeslovných skladbách, které ukončují každý jednotlivý příběh a které jsou v náladě, již vyvolávají, unikátní pro každou epizodu.
Kresba seriálu místy upomíná na přírodní scenérie ztvárněné starými japonskými mistry, jen naznačené vrcholky zelenavých hor se ztrácí v mlžném oparu, tu a tam lze po rozhrnutí hustého porostu narazit na skrytou tůň, jež zrcadlí osamělého cestovatele, který do ní pohlíží. Ginko putuje precizně ztvárněnou, dechberoucí přírodou, do níž lidská noha vstoupí jen velmi vzácně a musí tak činit vždy jako pokorný host, neb jinak se se zlou potáže. 
Umně ztvárnění jsou ve svých nejrůznějších podobách i jednotliví mushi, s nimiž se hlavní postava mushishiho na svém putování potkává. Lidské postavy s výjimkou Ginka pak ve smyslu kresby představují tak trochu kompars, jejich ztvárnění je velmi jednoduché tak, aby nijak nenarušovalo okolní scenérii.
Mushishi představuje zcela unikátní, nadčasové dílo, které se do hloubky zamýšlí nad filozofickými otázkami, které lidstvo zaměstnávaly již od samotného prapočátku, zároveň však dokáže upokojit vnitřní existenciální neklid, který čas od času zaměstná mysl každého z nás, i vyvolat úsměv na tváři.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.82
Vlastní hodnocení: 95%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
1 comments
Starší příspěvky

O blogu

Vítejte na blogu jednoho knihomola, otaku a seriálového a filmového nadšence. Na blog už nemám tolik času jako kdysi, ale stále si sem čas od času odložím své dojmy z viděného a čteného. Málokdy recenzuju to, co je právě populární. Mám ráda psychologická dramata, inovativní využití média a divné věci.

Štítky

anime recenze drama Madhouse favourite psychologický fantasy komedie romantický antologie historický mysteriózní nadpřirozený sci-fi Satoshi Kon Sunrise dobrodružný film seinen slice of life Masaaki Yuasa Short Peace klasika seriál thriller Katsuhiro Otomo Mamoru Hosoda Mamoru Oshii Shuhei Morita cestování horor rodinný romance studio 4°C A-1 Picture Artland Bones Dánsko Ghibli Hajime Katoki Hayao Miyazaki Hiroshi Nagahama J. C. Staff Keiichi Hara Kenichi Kasai Production I. G. Rakousko Ryousuke Nakamura Studio Deen Takashi Watanabe hory hudební josei mahou shoujo region Bodensee scifi sportovní

Archiv blogu

  • ▼  2022 (4)
    • ▼  září (1)
      • Recenze: Mirai no Mirai (Mirai of the Future)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2018 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (2)
  • ►  2017 (17)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (15)
  • ►  2015 (4)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (3)
  • ►  2014 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2013 (1)
    • ►  prosince (1)

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Follow

Seznam blogů

  • Sakuřino doupě

Návštěvnost

Používá technologii služby Blogger.

Nejnovější články

Populární příspěvky

  • Diedamskopf (Region Bodensee #1)
    Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představov...
  • Recenze: Mouryou no Hako
    Název:   Mouryou no Hako (Box of Goblins) Počet epizod:  13 (23 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio:  Madhouse Režisér:  Ryousu...
  • Recenze: Genius Party Beyond
    Počet epizod:  5 (15 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio a režisér:  4°C;  Mahiro Maeda, Nakazawa Kazuto, Ohira Shinya, Tanaka Tatsu...
SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU

Created with by BeautyTemplates | Distributed by Gooyaabi Templates