• Hlavní stránka
  • Anime
  • Knihy
  • Filmy a seriály
  • Cestování
    • Category
    • Category
    • Category

Blog jednoho otaku a knihomola

Pokusy o recenze a další (ne)užitečný balast

Počet epizod: 11 (23 minut epizoda)
Rok vydání: 2010
Studio a režisér: Madhouse; Masaaki Yuasa
Žánr: komedie, mysteriózní, psychologický, romantický
Anotace:
Jednoho podzimního večera narazí osamělý student třetího ročníku zdejší univerzity u stánku s nudlemi ramen za chrámem Shimogamo na záhadného muže s hlavou ve tvaru lilku, který sám sebe nazývá bohem manželství. Student se mu svěří s tím, jak mizerný a neuspokojivý život vede, když se snaží rozeštvat kvůli vlastnímu zklamání šťastně zamilované páry, a jak moc by si přál strávit uplynulé dva roky jinak. Přání je mu vyplněno a on je vrácen v čase, aby se mohl pokusit změnit svůj osud. Znovu a znovu a znovu...


Na jakémkoliv uměleckém díle je krásné (ale i ošemetné), že každý z nás si z něj odnáší zcela autentický prožitek závislý na mnoha vnějších i vnitřních faktorech. Tuto osobní zkušenost se můžeme snažit uchopit, popsat i přiblížit někomu dalšímu, ale ať se budeme snažit sebevíce, nikdy neuspějeme zcela. A čím mnohoznačnější, neurčitější, košatější dílo, tím větší mnohost prožitků a tím obtížněji přenositelná zkušenost.
A není snad mnohoznačnějšího díla než je The Tatami Galaxy se všemi svými metaforami, slovními hříčkami, symboly a odbočkami, se všemi dějovými liniemi a příběhy v příbězích, se svým rychlým monologem, který se neohlíží na nikoho a na nic. Pouhých jedenáct epizod je doslova nabitých absurdními událostmi a nečekanými zvraty, z nichž mnoho dostává smysl až při pohledu zpět.
V jednom okamžiku náš hlavní hrdina zkazí zamilovaným párům poklidný večer u vody malým ohňostrojem, v druhém se snaží zdiskreditovat vedoucího filmového klubu, protože je populárnější než on, pak se dostává do tenisového klubu, jenž je ve skutečnosti spíše sektou, která své členy zdvořilým nátlakem nutí kupovat své produkty, zatímco káže o zkáze světa.
Další noc, jíž předchází napínavý souboj v pití alkoholu, se pak rozhoduje mezi třemi osudovými ženami, z nichž ani jedna pro něj již na první pohled není tou pravou a v následujícím díle se potom zaplétá do podivné války mezi dvěma staršími studenty, z nichž jeden je pravděpodobně bůh manželství a žádá po něm, aby mu sehnat zvláštní mycí houbu, která stojí asi tolik co luxusní vila.
Příběh staví na opakování a zároveň lehkém pozměnění několika situací, což je umožněno návratem hrdiny v čase k jeho prvním dnům na univerzitě. Každá epizoda shodně začíná přehnaně optimistickou představou Watashiho o bezstarostném vysokoškolském životě v obležení černovlasých krasavic a jeho zapsáním se do jednoho z mnoha nabízených klubů. Každodenní realita klubových aktivit, o níž můžeme i za použití velké dávky optimismu prohlásit jen to, že je k našemu hlavnímu hrdinovi poněkud nemilosrdná, však veškeré jeho nadějeplné představy velice rychle obrátí v prach.
V téměř každém díle se někde objeví také stará kartářka, která již chmurnou realitou zkrušenému hlavnímu hrdinovi předpovídá budoucnost za použití těch nejotřepanějších frází, jaké si jen dovedete představit, a díl od dílu za to k jeho nelibosti požaduje více a více peněz. 
Žádná epizoda se neobejde ani bez náhodného setkání Watashiho s o rok mladší spolužačkou Akashi, která je jedinou větou schopná zničit veškeré šance i sebevědomí dotírajících nápadníků, ale z nepochopitelného důvodu našla i přes jeho očividnou sebestřednost určité zalíbení právě ve Watashim, a zcela nedobrovolného setkání s Ozuem, stejně starým spolužákem, jehož jedinou životní misí jako by bylo uvrhovat Watashiho do ještě větší beznaděje.


Hlavní trio pak doplňují již osmým rokem studující Jougasaki, do sebe zahleděný vedoucí filmového klubu, a jeho milá Kaori, která je tak trochu bez života, stejně dlouho studující Higuchi, který s ním vede velmi velmi velmi dlouhou válku, jejímiž hlavními bojovými prostředky jsou nekonečné nejapné žertíky a drobné naschvály, a dentální hygienistka Ryouko, již v podnapilém stavu poněkud nezdravě fascinují dásně a další části lidského těla.
Bezejmenný hlavní hrdina, kterého pro nedostatek jiného jména všichni začali nazývat Watashi, svému fanoušky přiřknutému jménu dostává se ctí. Z naivního studenta, žijícího svými nerealistických představami, se v průběhu každé epizody nejen vnějšími okolnostmi, ale především jeho vlastním přičiněním znovu a znovu stává zkroušený a zahořklý pesimista, který sociálním vazbám přiznává nepatrný význam a mávnutím ruky zatracuje veškerou socializaci. Zatímco se ale Watashi trápí, divák si nemůže pomoci a jeho absurdními dobrodružstvími se dobře baví.
Náš hlavní hrdina je ale více než jen neohrabaným introvertem s akutním pocitem nedoceněnosti, který rád utíká ke svým fantaskním představám, protože realita se mu zdá ve své nepředvídatelnosti přespříliš děsivá. Kromě přehnané sebelásky oplývá i určitou morální zdrženlivostí a nadměrně vyvinutou schopností sebereflexe, jež je stejně humorná jako povědomá a která umožňuje, aby s ním divák i přes jeho sebestřednost, která snese porovnání snad jen s obvyklým egoismem hrdinek románků pro dospívající dívky, také soucítil.
Každá epizoda kousek po kousku poodhaluje charaktery všech důležitých postav a velmi dobře ukazuje, že v určitých sociálních situacích mají lidé v rámci snahy zachovat si svou tvář a zapadnout do kolektivu tendenci ukazovat jen určité (přijatelnější) stránky své osobnosti.
I přes detailní charakterizaci postav a propracovanou dějovou linku však chybí ten malý kousek, který by nám umožnil zcela se do příběhu ponořit. Dostat se do bodu, kdy mimo blikající obrazovku přestává existovat čas i prostor, kdy je divák nezpochybnitelnou součástí toho, co se na ní odehrává. Do bodu, kdy bychom za určité dílo obrazně položili život třeba i přes jeho nedostatky, protože k nám promlouvá na základě osobního zážitku, protože v hlavních postavách možná vidíme sami sebe. 


Hudební podkres je v kontextu se vším bláznivým, co se v seriálu stihne za jedenáct epizod odehrát, až překvapivě střízlivý. Melodie čerpající inspiraci z klasických skladeb jsou však dějem i rychlými monology Watashiho, který v tu chvíli připomíná spíše kulomet místo nábojů chrlící slova, občas utlačeny do pozadí, což je škoda, protože rozhodně stojí i za samostatný poslech.
Teskné, melancholické melodie, které jako by vypadly z dob Chopina, kde prim hrají smyčcové nástroje a klavír, odkazují k zahradním slavnostem a bálům velkých královských dvorů minulých století a doprovázejí Watashiho nabubřelé, přehnaně romantické představy o krásných dívkách s dokonalým vychováním, ruměncem na tváři a slunečníkem v ruce. Ještě tesknější, avšak nikdy patetické, melodie pak doprovázejí chvíle nejhlubší Watashiho beznaděje, kdy každé epizodní dobrodružství kulminuje. 
V repertoáru lze ale najít i rozpustilejší a krapet zlověstněji znějící skladby, kde se do popředí dostávají spíše dechové nástroje a které dávají tušit, že Watashiho optimistické představy pravděpodobně uspokojivého naplnění nedojdou. Pomyslnou hudební třešničkou na dortu je pak chytrými slovními hříčkami a metaforami protkaná skladba přednesená mistrem Higuchim. Kde jinde si totiž člověk poslechne tklivou (a vážně míněnou) píseň o hledání kruhu?
Pokud vás vždy zajímalo, kde vlastně končí možnosti animovaného média, pak jste na správné adrese. Masaaki Yuasa, ač ne tak známý jako Satoshi Kon, si již v anime průmyslu stihl vydobýt podobnou pověst experimentátora, který se nebojí porušovat zažité postupy a s vizuálním ztvárněním díla si opravdu vyhrát. V jeho podání vizuální stránka díla neslouží pouze jako prostředek k odvyprávění příběhu, ale jako samotný hybatel děje. Divoké barvy a vzory ve všech možných podobách a kombinacích, využití reálného prostředí, do nějž jsou animované postavy zasazeny, jejich extrémní zjednodušení a zvýraznění jejich určitých obličejových rysů a další postupy ze seriálu činí pastvu pro oko.
Yojouhan Shinwa Taikei je formálně naprosto dokonalé dílo, jež netradičními způsoby sděluje ono tradiční klišé, že cesta často bývá cílem, a proto bychom si ji při honbě za tím vysněným, do poslední čárky narýsovaným životem, který může být jen zatím neodhaleným zklamáním, neměli zapomenout užít. Představuje ne zcela zkompletovanou hádanku, v níž je možno i při několikátém sledování odhalit nové spojitosti, už jen proto, že je jich tam tak mnoho, že napoprvé není možné vše obsáhnout. Je to roztomile drzá, provokativně vychloubačná podívaná nabitá událostmi, informacemi a dialogem, při jejímž sledování si budete připadat jako na horské dráze. Nebo jako v nekonečné sérii pokojů o velikosti 4,5 tatami rohoží...
Hodnocení na MyAnimeList: 8.65
Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde, zde a zde
Share
Tweet
Pin
1 comments
Název: Ghost in the Shell (Koukaku Kidoutai)
Počet epizod: 1 (film - 82 minut)
Rok vydání: 1995
Studio: Production I. G.
Režie: Mamoru Oshii
Žánr: akční, psychologický, sci-fi, seinen, thriller
Anotace:
Rok 2029. Město Niihama. Věda pokročila natolik, že se mezi obyčejnými obyvateli metropole prochází nejen lidé s robotickými končetinami a dalšími úpravami, ale i kyborgové. Jedním z nich je také major Motoko Kusanagi, členka Sekce 9 Veřejné bezpečnosti. Ta se zabývá vyšetřováním případů korupce a terorismu.
Nový úkol. Dopadnout hackera známého jen jako "Loutkář", který je schopen manipulovat s lidskými vzpomínkami a díky tomu již dlouho uniká spravedlnosti. Vše se ale brzy začíná komplikovat a spletité nitky případu nakonec vedou až k místům nejvyšším...


Ghost in the Shell je další z nestárnoucích klasik japonské animované tvorby. Mladší bratříček neméně známého Akiry má se svým starším sourozencem mnoho společného. Stejně jako on má předlohu v kvalitní manze, inspiroval kultovní americkou filmovou trilogii Matrix, stejně jako on se zabývá identitou jednotlivce i vztahem jedince ke společnosti a tyto úvahy prokládá napínavými bojovými scénami. To vše pak stejně jako u díla věhlasného Katsuhira Otoma doprovází úchvatný obraz, na němž roky uplynulé od data jeho vydání téměř nejsou znát.
I přes tyto podobnosti ale dílo nabízí i mnoho zcela svého. Silnou hlavní hrdinku, která se nezalekne sebenáročnějšího úkolu, polemiku o dopadu robotizace na svět a definici života a lidství, překrásný hudební doprovod, z něhož mrazí, i zajímavé tempo vyprávění, které (nejen) v dnešních anime nenajdete. 
Ve filmu se střídají pomalé umělecké pasáže beze slov, kde si divák může vychutnat do detailů prokreslené prostředí fiktivního industriálního města Niihama, které bylo částečně inspirováno Hongkongem, s pasážemi filozofickými, které jsou naopak na dialog velmi bohaté a vyžadují divákovo naprosté soustředění, a rychlými akčními scénami, kde se slovy též šetří.
Ačkoliv se filmu nepodařilo zcela se vyhnout některým zažitým klišé, stále je v něm možné najít mnoho zajímavého, nad čím stojí za to se zamyslet. Divák je k tomuto přemýšlení tvůrci dokonce přímo vybízen, protože bez vlastního přemýšlení ztrácí film tak trochu své kouzlo. Nastolené otázky jsou prezentovány či přímo pokládány především prostřednictvím hlavní hrdinky, která je díky svému stvoření a tělesné konstituci jejich ztělesněním.
Jakou hodnotu mají vzpomínky v době, kdy je možné je změnit? Jak jistý si člověk může být sám sebou a vlastní identitou? Co vlastně děla člověka člověkem? Co ho odlišuje od ostatních lidí, když se nelze spolehnout již ani na vlastní paměť, jež může být pozměněna, jež se může velmi snadno stát kořistí obratných hackerů, kteří se nezastaví před ničím, aby dosáhli svého?
A pravděpodobně nejděsivější otázka ze všech položených, která se celým filmem vine jako had. Co když je vše, čím jste, založeno na lži? Co když je vše, co děláte, motivováno falešnými vzpomínkami na život, který jste nikdy neprožili, který nikdy neexistoval? Není pak lepší žít v blažené nevědomosti, být jen loutkou v rukou schopnějších?
Celý tento komplikovaný konflikt se dá velice dobře shrnout prohlášením jedné z vedlejších postav, která taktéž stejně jako major Motoko slouží v Sekci 9: "Jak jednou zapochybujete, už nikdy pochybovat nepřestanete." Ale není právě ono neustálé přehodnocování našeho pohledu na svět, neustálé zpochybňování toho, co vnímáme, tím, co nás činí lidskými?
Anime se tímto vrací k fundamentálním otázkám, z nichž některými se filozofové zabývali již v antickém Řecku, k jiným (zejména otázce vnímání a jak moc jsme klamáni vlastními smysly a pamětí) pak dospěli ve středověku a novověku. Tyto věčně pokládané otázky, na něž pravděpodobně nikdy nenalezneme jednu uspokojivou odpověď, pak konfrontuje s nejnovějšími poznatky vědy o člověku a světě, který jej obklopuje.


Ghost in the Shell se na první pohled může jevit až jako sekvence spolu nesouvisejících scén, mnoho se ale ozřejmí v druhé polovině filmu a většinu bílých míst se podaří poměrně uspokojivě vyplnit. Stále jich i přesto zůstává dost na to, aby se zvědavý divák pídil po předloze či se pustil do dalších filmů z tohoto universa.
Bohužel to však může být stejně jako v případě Akiry dvojsečná zbraň. Snaha vtěsnat do osmdesáti dvou minut co nejvíce informací může naopak některé diváky neobeznámené s předlohou místo navnazení k dalšímu průzkumu od sledování zcela odradit, a to je opravdu škoda.
Závěr filmu je poněkud předvídatelný, ani tak se ale napětí díky dovedné gradaci děje neztrácí. Hlavní dějová linka se uzavírá a posledních pár minut se pak již nese v poměrně pomalém až poklidném tempu. I přesto se ale divák neubrání pocitu, že to vše je jen začátek, úvodní dějství mnohem rozsáhlejšího dramatu. Ona pomyslná špička ledovce, jejíž hlubiny jak nám, tak Motoko i přes její přístup do sítě, a tedy prakticky ke všem informacím, zůstávají skryté.
Ústřední postava filmu, chladnokrevně jednající, nadlidskou silou, rychlostí i mrštností oplývající major Motoko Kusanagi, je jako kyborg typickým představitelem své doby. O její minulosti a pohnutkách víme jen velmi málo, a i toto málo si jako diváci můžeme spíše jen domýšlet na základě téměř neviditelných náznaků. Ani ostatním postavám se žádné hlubší charakteristiky nedostane, není to ale nijak výrazně na škodu, neboť důkladné vykreslení charakterů nebylo režisérovým prvotním záměrem a pravděpodobně by filmu ve výsledku spíše ublížilo.
Kultovní klasiku z filmu kromě zajímavých filozofických úvah činí především brilantní hudební doprovod a dechberoucí vizuální zpracování, které se rozhodně neztratí ani dnes, o rovných dvacet dva let později.
Z hudebního doprovodu zaujme především skladba inspirovaná tradiční japonskou hudbou, kterou je možno slyšet při promítání úvodních titulků a zrodu Motoko a která z této scény učinila kultovní záležitost známou i mezi lidmi, jež jinak o anime dosud nezavadili.
Za poslechnutí ale stojí i zbytek doprovodu, který umně pomáhá dotvářet ponurou až zlověstnou atmosféru moderní, ale anonymní a přelidněné metropole, která se postupně potápí, se všemi jejími lidmi se hemžícími hlavními třídami i skrytými zákoutími a chudinskými čtvrtěmi.
Ty jsou ztvárněny tak dokonale, že člověku nezbývá než se kochat. A to i přesto, že ve skutečnosti by na takovém místě nechtěl strávit ani den, natož celý svůj život. Město působí i přes svou zalidněnost jaksi neosobně, chladně a nebezpečně. Vše se nese spíše v tlumenějších barvách. Domy, jejichž okrové fasády zdobí narezlé šmouhy, se odrážejí v kalně hnědé, všudypřítomné vodě, lidské postavy pak ve výkladech obchodů, z nichž na ně i na diváka pohlížejí nevidoucí oči ztuhlých manekýnů. Bezútěšnou atmosféru narušují jen křiklavé plakáty nalepené na všech dostupných plochách i ty ale ve výsledku působí jen nepatřičně a ještě více prohloubí pocit všeobjímající beznaděje.
Ghost in the Shell i po letech obstojí jaké svébytné dílo, které má stále co říci, aniž by působilo byť jen krapet směšně či zastarale. Co víc, jeho poselství již není jen hypotetickým výplodem jednoho japonského mangaky, jednou z možných verzí budoucnosti, nýbrž se ve světle překotného rozvoje IT technologií i robotiky velice rychle stává každodenní realitou. Film zároveň v dnešní době slouží také jako vstupní brána k manze a všem jejím dalším adaptacím, kterých se od roku 1995 vyrojilo skutečně požehnaně.
Hodnocení na MyAnimeList: 8.34
Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
3 comments
Počet epizod: 1 (film - 80 minut)
Rok vydání: 1998
Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon
Žánr: drama, psychologický
Anotace:
Mima Kirigoe, členka populární dívčí hudební skupiny CHAM!, se po několika letech úspěšné kariéry rozhodne skončit se zpíváním, aby se mohla stát herečkou. Většina jejích fanoušků ale s tímto rozhodnutím nesouhlasí a nechce, aby se Mima věnovala herectví. Především jeden z nejhorlivějších obdivovatelů populárního idolu, která sám sebe nazývá Me-Mania, je rozhodnutý udělat cokoliv, aby se opět vrátila ke zpívání.
Najednou jeden po druhém jsou brutálně zavražděni lidé Mimě blízcí a ona sama začíná ztrácet schopnost rozlišit, co je realitou a co se odehrává pouze v její emocemi rozhárané mysli...


Asi už si musíte myslet, že nic jiného než Konovu tvorbu v poslední době nesleduji a vlastně máte pravdu. Tohle je ale bohudík pro vás a bohužel pro mě poslední jeho dílo, které budu recenzovat, jelikož nic jiného již bohužel natočit nestihl. Jeho tvorbu jsem nevědomky začala sledovat od konce - nejdřív jsem viděla Papriku, pak Tokyo Godfathers a Sennen Joyuu, takže se mi zdálo správné zakončit to s jeho prvním filmem.
Přestože se jedná o jeho první samostatný režisérský počin, Perfect Blue v ničem nezaostává za Konovými pozdějšími díly, řekla bych, že v jistých ohledech dokonce své mladší bratříčky a sestřičky předčí. Po celou dobu sledování tohoto anime jsem byla napjatá jako struna a mé mozkové závity pracovaly na plné obrátky. Stejně mě ale závěrečné rozuzlení šokovalo a velmi překvapilo.
Příběh se možná dle anotace může zdát skoro až jednoduchý, to je ale opravdu jen první zdání. Všechno se totiž zamotává již od prvních minut a můžete mi věřit, když řeknu, že si nebudete jisti tím, kdo je kdo a dokonce ani tím, kde se právě s Mimou nacházíte. Aby toho totiž nebylo málo, ve filmu se prolínají dvě roviny - skutečná realita se skutečnou Mimou a potom realita zdánlivá, kterou vytvářejí filmy, v nichž naše hlavní hrdinka hraje.
Největší zádrhel a největší divácký požitek ale nastává, když se tyto dvě roviny začnou díky Mimině rozhárané psychice slévat. A máme tu našeho klasicky neklasického Satoshiko Kona, využívajícího alternativních realit, prolínání časů i dob a užívajícího si matení diváků. Nemusíte se ale bát, pokud jste již od něj něco viděli, jak už mé přízvisko naznačuje, Kon sice často používá podobných prostředků, avšak nikdy z toho nevyjde to samé, pokaždé je výsledek úplně jiný a pokaždé je to skvělé.
Perfect Blue stojí na dvou pilířích, na propracované zápletce a příběhu celkově a samozřejmě charakterech. Rozhodně to není anime pro děti ani slabší povahy. Je to jedno z nejvíce znepokojivých a temných děl, jaká jsem kdy viděla. Ukazuje svět showbyznysu se všemi jeho temnými zákoutími a negativními stránkami, nahlíží za jeho pozlátko a strhává nám všem růžové brýle. Ukazuje posedlé fanoušky, sledující každý krok svého idolu, fanoušky, idealizující si své oblíbence, myslící si, že tu či onu zpěvačku nebo herečku vlastní, ale zároveň fanoušky schopné je zavrhnout během několika minut, když udělají něco, s čím nesouhlasí.


Strhává masku hodných podporovatelů manažerům těchto idolů. Ve skutečnosti jsou to lidé, snažící se umělce, kteří se jim upíšou, prodat za každou cenu. Neptají se je na jejich názor, nezajímá je, jak se cítí. A nakonec ukazuje i samotné hvězdy, závislé na vůli a nevůli svých fanoušků a obdivovatelů, hvězdy, které bývaly normálními lidmi, ale pod tlakem se z nich staly křehké, citově labilní osoby, chtějící tak moc uspět, že je nezajímá, co budou dělat či čeho se stanou součástí, hlavně že budou vidět. Tak jako Mima, která kvůli získání slávy a opětovné popularity souhlasí i s natočením scény, v níž bude její postava znásilněna, či snímků, na nichž je polonahá.
Mima je odstrašujícím případem toho, jak se z poměrně normální osoby může krůček po krůčku stát zdeptaný člověk, zralý na psychiatrickou léčebnu, který nedokáže rozlišit, co je realita a co je výplod jeho fantazie. Vidíme, jak hlavní hrdinka postupně začíná pochybovat o svých rozhodnutích, o své kariéře, lidech kolem ní a nakonec i sama o sobě a svých smyslech, jež si s ní nepěkně pohrávají. Vidíme, jak přichází o nevinnost a jak je ochotná klesat čím dál níž a níž. Nakonec je na tom tak špatně, že ani neví, kde se právě nachází a zda je právě Mimou či nějakou ze svých postav. Halucinace ji pronásledují na každém kroku.
Nejděsivějším na tom všem je ale to, že se to může stát každému z nás. Satoshi Kon nám nepředstírá situace z říše fantazie, ale situace, které by se klidně mohly stát realitou, pokud by se všechno sešlo dohromady stejně jako v případě Mimy. A z toho mrazí.
Anime jako obyčejně všechny anime filmy postrádá opening, bohatě je to ale vynahrazeno zbylým hudebním doprovodem, který nemohl být vybrán lépe. Už jen z něho samotného mi běhal mráz po zádech a vstávaly vlasy na hlavě. Navozoval mi pocit tísně a paranoiy a být v Mimině kůži, zblázním se mnohem dříve než ona.
Anime je staršího data vydání, takže je poměrně jasné, že graficky se nemůže rovnat dílům vycházejícím tento rok. Na svou dobu má ale animaci velmi solidní a co se týče kresby, obstojí i ve srovnání s o něco mladšími filmy či seriály. U studia Madhouse je ale takovýto standard již samozřejmostí.
Perfect Blue rozhodně stojí za zhlédnutí, nedoporučovala bych ho ale sledovat ve večerních hodinách, pokud chcete v noci zamhouřit oko. Je to jeden z nejlepších filmů, a to nejen těch animovaných, jaké jsem měla tu čest vidět. Více než dovedně mísí realitu s fikcí a pohrává si s divákem jako kočka s myší. Má zajímavou hlavní hrdinku, propracované charaktery a konec, který vás nechá v ohromení. Co víc si od anime přát?
Hodnocení na MyAnimeList: 8.11
Vlastní hodnocení: 95%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
3 comments
Počet epizod: 7 (14 minut epizoda)
Rok vydání: 2007
Studio a režisér: 4°C; Shinji Kimura, Masaaki Yuasa, Shinichiro Watanabe, Shoji Kawamori, Mahiro Maeda, Tatsuyaki Tanaka, Hideki Futamura
Žánr: akční, fantasy, psychologický, romantický, sci-fi
Anotace:
Genius Party je soubor sedmi krátkých anime filmů, trvajících od pěti do dvaceti minut, přičemž každý z těchto minifilmů natočil jiný režisér. Nemají vlastně nic společného kromě jistého experimentování s animovaným médiem jako takovým.
Soubor otevírá anime nazvané stejně jako celá antologie Genius Party. To sleduje podivné živoucí balvany a jednoho nenasytného ptáka. Dále následuje Shangai Dragon, film o neschopném troubovi, který zachrání celý svět.
Deathtic 4 je příběhem o jednom zombie chlapci, žijícím v nemrtvém městě, jenž se odtud společně se svými kamarády snaží zachránit živoucího tvora, který se tam náhodou ocitl, a tím se sám dostane do problémů. Doorbell se zase soustředí na jednoho obyčejného chlapce, z kterého se najednou stanou dva.
Limit Cycle je mini film filozofický, zabývá se otázkami života, smrti, víry a lásky. Happy Machine je surrealistický příběh o jednom dítěti a jeho podivném dobrodružství. Poslední anime, Baby Blue, je pak středoškolskou romancí s mysteriózním nádechem a akčními prvky.


Genius Party je soubor několika kratších anime filmů podobně jako například Memories, s tím rozdílem, že tuto antologii nespojuje žádné hlavní téma ani ji nemá pod křídlem jen jeden člověk. Vlastně ani nevím, jak jsem na ni narazila, musím ale říct, že času stráveného s ní nelituji. Díky takovýmto projektům člověk pozná nová jména anime průmyslu a vidí, na koho by se měl zaměřit, pokud chce vidět něco kvalitního. Takovéto soubory navíc většinou nabízejí různorodost žánrů, takže pokud si nejste jistí tím, jestli chcete vidět romanci, drama či něco akčního, je to rozhodně dobrá volba.
Touto různorodostí se může chlubit i Genius Party, jak se dá vyčíst z anotace, máme tu romantický příběh s akčními prvky, akční drama, dílka symbolická i surrealistická. Dle mého názoru za pozornost stojí především Doorbell, Limit Cycle, Happy Machine a Genius Party, jako průměrné bych pak označila Baby Blue a Shanghai Dragon, Deathtic 4 mi přišlo z výběru nejslabší, jediné, čím totiž dokázalo upoutat mou pozornost, bylo 3D ztvárnění, a to je na můj vkus trochu málo.
Genius Party zaujme na první pohled překrásnou kresbou, toto pětiminutové vyprávění v sobě ale skrývá mnohem více než jen to. Ukazuje, že i v těch několika minutách se dá odvyprávět příběh, který zaujme, a že to jde dokonce i beze slov. Sází na symbolismus, ale nevnucuje jen jeden výklad, každý v tom může vidět něco trochu jiného. Já osobně jsem si tuto jednohubku opravdu vychutnala.
Shanghai Dragon začíná velmi komorně, v jedné čínské třídě, s jedním třídním otloukánkem, malujícím na tabuli čmáranice, dávající smysl pouze jemu. Postupně se ale do příběhu připletou roboti vypadající jako lidé, obrovští roboti mimozemské civilizace i jedno magické zařízení, které v rukou toho malého dítěte může zachránit Zemi.
Tento minifilm využívá jedno z oblíbených témat napříč všemi tvůrci i generacemi - z neschopy, kterému se všichni smějí, se stane osoba, která jako jediná může všechny okolo sebe spasit. Většinou jdu pryč od všeho, co tímto motivem byť jen zavání, tvůrci to tentokrát ale podali v tak příjemném obalu, že mi to příliš nevadilo. Díky lehce komediálnímu ladění a příjemným charakterům jsem dokonce zkousla i mecha roboty, kterým se obyčejně vyhýbám jako čert kříži.
Deathtic 4 mě ze všech sedmi epizod tohoto projektu zaujalo nejméně. Sice mělo pár světlých míst a myslím si, že kdyby se to pojalo jinak, mohlo by z toho vzniknout zajímavé dílko, ale kdybych ho měla zhodnotit celkově, chyběl mu propracovanější příběh, postavy i větší přehlednost, občas jsem se v anime dokonce ztrácela.


Doorbell se řadí do kategorie filmů, u kterých až do poslední chvíle nevíte, co se vlastně děje. Divák je zmatený, ale příjemně zmatený a přemítá, jestli to, co vidí, je realita nebo jen výplod mysli hlavního hrdiny. Co bych ocenila, by byla větší charakterizace postav, alespoň tedy hlavní postavy, ale chápu, že vtěsnat všechno do těch patnácti minut se bohužel nedá. Kresba prostředí byla velmi pěkná, ačkoliv trochu mdlá. Postavy byly nakresleny velmi jednoduše, ale nebylo to nic, co by se nedalo překousnout.
Limit Cycle je dílko, které určitě nesedne každému, možná bych dokonce řekla, že sedne jen malému počtu lidí. Je to totiž dílo filozofické, je nutné u něj dávat stále pozor, jakmile vám uteče jedna věta, ztratíte se. Anime je velmi zajímavě zpracováno, je to jeden dlouhý monolog člověka odehrávající se v měnících se kulisách. Hovoří o mnoha tématech od víry přes lásku až po samotného člověka a jeho vnímání světa.
Zpočátku mě Limit Cycle moc nenadchnul, ale jak minuty ubíhaly, zjistila jsem, že až s napětím poslouchám, co je řečeno, a tážu se sama sebe, jak na to či ono téma nahlížím, jaký je můj názor na věc. U tohoto kousku se musí přemýšlet, a pokud proti tomu nic nemáte, mohl by se vám líbit.
Happy Machine patří taktéž do skupiny anime, jejichž sledování jsem si opravdu užila. Stejně jako Genius Party vypráví obrazem i gesty a ne slovy. A je to rozhodně na místě, na všechno v tomto minifilmu totiž nahlížíme očima batolete, plazícího se a objevujícího svět. Není to dětinské, ale stylizovaně naivní, surrealistické a se silnou pointou. Tato epizoda má i velmi dobře se hodící kresbu, skutečně evokující dětské časy. Všechno je hravé, barevné a s tím přichází do kontrastu samotný příběh a jeho krapet hořkosladký konec.
Posledním dílem celé antologie je Baby Blue, kapku netradiční středoškolská romance, která nekončí tak, jak byste očekávali. Opět je možné tu najít spíše konec, vyvolávající pocity štěstí i smutku, než vyložený "happyend". Celým příběhem se navíc line i jen lehce naznačená mysteriózní linka, jež diváka nechává přemítat, zda se všechno odehrává v přítomnosti, jak ji známe nebo již blízké budoucnosti. Co mi ale přišlo trochu mimo mísu, byly akční prvky, které do příběhu příliš nezapadaly a většinou se děly poměrně bez příčiny. Po grafické stránce mám jedinou výtku na emočně ploché obličeje postav.
Celý soubor děl, jak už to tak bývá a jak jste mohli z textu vyčíst, má své slabší i silnější kousky, každému se navíc bude jistě líbit něco jiného. Nemyslím si ale, že by se našel někdo, komu by nepřišla kvalitní, zábavná či zajímavá alespoň jedna epizoda.
Hodnocení na MyAnimeList: 7.54
Vlastní hodnocení: 75%


Recenze: Genius Party Beyond

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: 12 (24 minut epizoda)
Rok vydání: 2000
Studio a režisér: Madhouse; Takashi Watanabe
Žánr: drama, horor, mysteriózní, nadpřirozený, pschologický
Anotace:
Jednoho dne zasáhl jedno nejmenované japonské město podivný sloup světla. A od té doby už nic nebylo takové jako předtím. Někteří až doposud naprosto normální lidé na sobě začali pociťovat změny, získali zvláštní schopnosti. Objevily se případy záhadných zmizení i brutálních vražd. Nikdo neví, co se vlastně děje, odpověď však možná zná tajemná bytost, o níž si studenti středních škol jen šeptají, Boogiepop...


Tohle anime pro mě nebylo láskou na první pohled, vlastně ani na druhý ne. Poprvé jsem jeho sledování dokonce po několika minutách vzdala, odradila mě veskrze ponurá atmosféra, množství faktů, jimiž mě autoři zahltili, i obraz, který vypadal, jako by ho někdo přelepil hnědou izolepou. Přesto mě k němu něco stále táhlo, a tak jsem mu nakonec dala druhou šanci. Tentokrát se co se týče udržení mé pozornosti zadařilo, ale ani tak nemohu říct, že bych byla úplně nadšená. Na druhou stranu vlastně ani nevím, jestli je Boogiepop wa Warawanai vůbec dílo, z něhož byste mohli být takříkajíc odvázaní či si ho zamilovat.
Tohle anime totiž ukazuje ty nejhorší lidské vlastnosti, poukazuje na lidské chyby a slabosti, odkrývá naši přetvářku. Častokrát se tváříme, kolik toho neděláme pro ostatní lidi a jejich dobro, aby se nakonec ukázalo, že je za tím náš prospěch. Předstíráme, že jsme nad něčím povzneseni, přitom se jen usilovně snažíme na to nemyslet. Myslíme si, že tím, co děláme, ostatním pomáháme, ale ve skutečnosti jim svou činností ubližujeme, jen to nevidíme.
Boogiepop ale neříká, že se nemůžeme změnit, být lepšími. Navádí nás na cestu, jak se vyrovnat se životem, jak ho přijmout takový, jaký je, nejen s tím dobrým, milým a veselým, ale i s tím zlým, nemilosrdným a krutým. Některé věci jsou nevyhnutelné, některým jsme možná mohli předejít, ale teď nezbývá, než jít dopředu, takové nám nabízí poselství.
Tahle zpráva je zabalená v lákavém obalu mysteriózna a záhadných událostí odehrávajících se v jednom nejmenovaném japonském městě, které bylo zasaženo podivným sloupcem světla, jenž narušil poklidný běh života jeho obyvatel, a předávána pomocí jednotlivých charakterů. Příběhy některých se táhnou přes několik epizod, jiné jsou dopovězeny za jedinou a některým je věnována jen letmá pozornost.
Tady ale narážíme na první kameny úrazu, Boogiepop Phantom se postavami skutečně jen hemží, každou epizodu jsou představeny alespoň dvě tři nové, takže ke konci jich je určitě alespoň ke čtyřiceti a pamatovat si je všechny se stává zhola nemožným úkolem. Často také do poslední chvíle není možné odhadnout, která z postav bude tou nejdůležitější, které se ještě objeví a které mají jen malou roli, jména se začnou míchat a můžete mi věřit, že po několika dílem jsem chvílemi nepoznávala ani hlavní postavy, natož abych rozlišila zbytek. Anime je opravdu náročné na pozornost, já si dokonce musela udělat tabulku charakterů, abych se vůbec orientovala, a to se mi ještě nikdy nestalo.


Dalším problémem, jenž byl pravděpodobně vinným za to, že jsem anime poprvé odložila, se stala první epizoda věnovaná v porovnání s ostatními postavami nepříliš zajímavé hrdince, jejíž příběh ve výsledném obraze nehraje příliš velkou roli a sloužil pouze k uvedení dvou důležitějších, které se objevily ke konci epizody.
Anime v podstatě pokrývá děj všech novel Boogiepop universa, většinu z nich ale jen velmi povrchně. Autoři v průběhu epizod sledujícímu podstrčí mnoho vodítek, většina z nich se ale dá považovat spíše za náznaky, naťuknutí, která divákovi neznalému novel bohužel nestačí k plnému pochopení celého příběhu. Korunu všemu pak nasadí prapodivný konec, neladící ke zbytku příběhu nejen svým obsahem, nýbrž i svou atmosférou a vizuálním zpracováním. Zklamání z něj je o to větší, že celých jedenáct epizod jsme napínáni a lákáni, je nám slibován konec, v němž se konečně dozvíme, jak to všechno zapadá do sebe, abychom nakonec zjistili, že se nám půlka dílků ze skládačky poztrácela.
Naštěstí jsou tu ještě příběhy jednotlivých postav, které jsou brilantní. Obsahují mnoho zajímavých myšlenek a do podrobna rozpitvávají lidskou povahu a lidské nešvary. Obnažují skutečné lidské pohnutky skrývající se za mlhou dobročinnosti. Ocenila jsem i propojení jednotlivých epizod a vyprávění pomocí postav, když už se to autorům nepovedlo všechno sesumírovat do jednoho celistvého příběhu, a nahlížení na ty samé události z několika úhlů pohledu, pokaždé očima někoho jiného.
Opening na první poslech příliš nezaujme, ale v kombinaci s tím, co se děje v anime, se stává znepokojujícím, melancholickým, skoro až uchvacujícím. Každý další poslech nabízí novou zkušenost, navíc je to příjemné vybočení ze všech růžových, sladkých a někdy více než krapet uječených openingů. Ending se nese v energičtějším duchu, dobře se poslouchá a na rozdíl od openingu vám přiroste k srdci na první poslech.
Výtvarné zpracování tohoto anime je rozhodně velmi zvláštní, vše se nese v tmavých, ponurých barvách, jako byste se na svět dívali přes zašpiněné sklíčko. Ani postavy nejsou zobrazovány jako přehnaně pohledné, občas jsou spíše až ošklivé. Chvíli to sice trvá, ale i v tomto ztvárnění lze najít jakousi poetiku, stačí jen vydržet a nenechat se odradit.
Boogiepop Phantom osciluje mezi dramatem a hororem s prvky nadpřirozena, bohužel ale občas neví, čím by byl raději. Příliš mnoho je ponecháno bez řádného vysvětlení a mnoho je jen naznačeno, takže pokud si chcete anime vychutnat více než já, obeznamte se nejdříve alespoň letmo s novelami a dávejte dobrý pozor, aby vám nic neuteklo.
Hodnocení na MyAnimeList: 7.16
Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: 12 (22 minut epizoda)
Rok vydání: 2009
Studio a režisér: Madhouse; Tetsurou Azaki, Morio Asaka, Atsuko Ishizuka, Shigeyuki Miya, Ryousuke Nakamura, Kotono Watanabe
Žánr: drama, historický, psychologický, seinen
Anotace:
Aoi Bungaku je souborem šesti adaptací moderní japonské literatury. V centru prvního příběhu nazvaném No Longer Human stojí mladý muž, neschopný začlenit se do společnosti. Muž, jenž nechápe lidi a neví, co je to lidskost.
In Forest, under Cherries in Full Bloom je příběhem o banditovi, postrachu lesů, který jednoho dne unese okouzlující a tajemnou cizinku a donutí ji, aby si ho vzala za muže. Za její krásnou tváří se ale skrývá mnohem víc...
Kokoro vypráví o dvou kamarádech z dětství studentovi a mnichovi, které rozdělí láska ke stejné dívce.
Run, Melos - dramatik dostane za úkol napsat hru inspirovanou antickým příběhem o Melosovi. V průběhu psaní se vyrovnává s vlastními pocity zrady namířenými proti jeho příteli z dětství. Je horší být tím, kdo čeká, nebo tím, kdo nechává ostatní čekat?
Spider's Thread je příběhem o skrz naskrz prohnilém a krutém banditovi jménem Kandata, který nemá slitování vůbec s nikým. Těsně před svou smrtí ale ušetří pavouka...
Hell Screen vypráví o malíři, pověřeném císařem, aby vyobrazil krásy jeho říše na stěnu jeho budoucí hrobky. Malíř ale všude vidí jen strach, teror a utrpení...


Aoi Bungaku se jako celek hodnotí jen velmi těžko, neobsahuje totiž jen jeden celistvý příběh, pod tímto názvem se skrývá rovnou šest adaptací nejznámějších a nejoceňovanějších japonských novel devatenáctého a dvacátého století, které jsou již v Japonsku považovány za klasickou literaturu. Tato charakteristika a dospělí protagonisté jsou také to jediné, co jednotlivé příběhy spojuje.
Prvním příběhem, který byl také nejštědřeji dotován co se epizod týče, je No Longer Human, adaptace autobiografického románu Osamu Dazaie, jenž krátce po jeho dopsání spáchal sebevraždu. Hlavními tématy čtyřdílného anime jsou izolace, neschopnost hlavního hrdiny přizpůsobit se i jeho komplikované vztahy se ženami.
Každá epizoda ukazuje odlišnou část jeho života, trochu problematické je ale to, že tyto části na sebe příliš nenavazují, jsou to spíše výňatky, útržky z jednotlivých období, z nichž se celý obraz skládá jen velmi těžko. K úplnému pochopení je třeba se alespoň letmo seznámit s novelou. Protože si ale myslím, že anime má sloužit i jako odrazový můstek k japonské literatuře a jejímu pochopení, adaptace, která neříká úplně vše, nemusí být nutně na škodu.
No Longer Human je doprovázen překrásným hudebním doprovodem, který pomáhá dotvářet melancholickou atmosféru a pomáhá nám lépe si představit, jak se hlavní hrdina cítí. V tomto směru je rozhodně nejpůsobivější scéna ze třetího dílu, kdy hrdina leží ve sněhu a přestává bojovat jak sám se sebou, tak i se světem, všemu se poddává, aby pak byl ještě jednou zachráněn. Ztvárnění hrdinových psychóz a depresí i jeho boj s nimi mi přišly velmi netradiční. V tomto ohledu má animované médium zcela jistě navrch před svou knižní předlohou.
Druhý příběh se zdánlivě nese v odlehčenějším tónu, první minuty jako by vypadly z nějaké komedie či akčního anime, již první záběry na sakurové stromy zlověstně se kývající ve větru ale dávají vědět, že máme co do činění s něčím temnějším a hlubším, než by se na první pohled mohlo zdát.
In Forest, under Cherries in Full Bloom je rozporuplná směs rozverného a děsivého, kterou ne každý stráví. Tu se nese v žertovném tónu, aby o chvíli později zahrála na vážnější strunu. I hlavní hrdina je plný rozporů - je sice obávaným banditou, který si podmanil celé lány lesů, ale přitom má strach právě z třešňových stromů, jež jsou podle něj nositelem špatných zpráv, zvlášť když jsou v plném květu. Ani druhá ústřední postava a zároveň katalyzátor děje není bez kontrastů. Okouzlující cizinka se možná jeví jako křehká květinka, za její krásnou tváří se ale skrývá mnohem víc.
Není pak žádným překvapením, že hrdinovy špatné předtuchy se vyplní, způsob, jakým se tak stane, je ale nepředvídatelný a v kontextu s předcházejícími žertovnými chvílemi pak konec působí ještě temněji. Stručně řečeno, závěrečné minuty příběhu opravdu stojí za to.


Kokoro se od své literární předlohy odlišuje ze všech šesti adpatací nejvíce, ani v tomto případě to není na škodu. Naopak. Na rozdíl od původního příběhu se nám zde dostává i pohledu z druhé strany, který nás nechá přemítat, kdo má vlastně pravdu a díky němuž musíme přehodnotit i svůj názor na to, jak se celá událost odehrála. Kokoro nedává na nic jasnou odpověď, a tak zůstává především na divákovi, aby si vše přebral. Je to rozhodně dílo, které může být viděno několikrát. Velkou roli ve vyprávění hraje i krásná hudba, jejíž použití je velmi promyšlené.
Hashire, Melos! aneb Run, Melos! hodnotím i přes jeho nezpochybnitelné kvality, kterými je například zajímavé prolínání dvou příběhů, nejhůře. První ze dvou epizod mi přišla vyloženě nezáživná, druhá pak přehnaně melodramatická. Velkolepá gesta i dramatické monology jsem schopna překousnout v podání antických hrdinů i antagonistů, ale když pak to samé předvádějí postavy o mnoho století později, působí to na mě spíše úsměvně až pateticky.
V příběhu bylo na mě také až příliš nesrovnalostí, nechápala jsem, proč ústřední postava nejela navštívit svého přítele dříve, ale odhodlala se k tomu až po dvaceti letech za daných okolností, proč si raději nesla tíhu nezodpovězených otázek a nekonečných proč, když odpovědi byly celou dobu na dosah ruky. Stačilo nasednout do vlaku.
Spider's Thread se od předchozích děl velmi odlišuje i proto, že původní dílo Ryunosukeho Akutagawy je vlastně pohádkou pro dospělé. Nenajdete v něm propracované charaktery či zápletky, ale spíše inovativní vizuály a práci s animovaným médiem jako takovým. Anime ukazuje, že peklo nemusí vypadat jako temná jeskyně páchnoucí sírou, kde se hříšníci smaží v kotli. Peklo může být plné barev, zaplněné lidmi i zvuky. Ty vám ale nedají pokoj a neustále vám budou připomínat vaši vinu, dokud z toho nezešílíte.
První půlka není příliš záživná, opětovně zobrazované vraždy nevinných obyvatel Kandatou se brzy omrzí, druhá půlka je na tom však již podstatně lépe právě díky zajímavému ztvárnění. Konec pak ukazuje, že lidé se nemění. Sobec zůstane sobcem. Zločinec zločincem.
Hell Screen je adaptací dalšího z děl Akutagawy, tvůrci v tomto případě byli tak odvážní, že ji zasadili do stejného prostředí jako Spider's Thread, ačkoliv v originále tomu tak není, a symbolicky tak tyto dvě díla propojili. Příběh se proti originálu také posunul krapet jinam, jako divákovi mi to ale nevadilo, spíše jsem tuto změnu uvítala.
Ani v tomto případě není cílem hlubokomyslná sonda do mysli hlavního hrdiny, jímž je v tomto případě malíř, nýbrž experiment s médiem a především pak snaha o ohromující ztvárnění výsledného díla, jež malíř dostal od císaře za úkol namalovat.
Hell Screen má na rozdíl od předcházející adaptace svižnější tempo a vyvarovalo se i opakujících se záběrů, a proto ho i přes předvídatelný konec hodnotím ještě o něco lépe než předchozí zmíněné.
Kéž by tvůrci trochu více riskovali a nesázeli pouze na osvědčené koncept, pak totiž vznikají díla jako Aoi Bungaku. A přestože žádná z adaptací není bez chyb, je to kvalitní a zajímavá podívaná, plná neotřelých nápadů a invence. A sama za sebe mohu říct, že mě určitě k přečtení knižních předloh nalákala.
Hodnocení: 80%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Počet epizod: 13 (24 minut epizoda)
Rok vydání: 2004
Studio a režisér: Madhouse; Satoši Kon 
Žánr: drama, mysteriózní, psychologický, thriller
Anotace:
Stvořitelka populární plyšové hračky Maromiho Sagi Tsukiko se probouzí do nového pracovního dne. Blíží se termín odevzdání návrhu na novou hračku a všichni doufají, že se stane ještě oblíbenější než Maromi, jenže Tsukiko má autorský blok a nedokáže vymyslet vůbec nic. Za celý den zmuchlá tucty nepovedených návrhů.
Když se pak večer vrací již po setmění domů, vyděsí ji bezdomovkyně, která se vyhrabe z hromady odpadků. Sagi zpanikaří, dá se na útěk a zastaví se až na opuštěném parkovišti. Tam se stane první obětí útoku záhadného chlapce s pálkou.
Později na policii vypovídá, že to byl kluk ze základní školy, jezdící na kolečkových bruslích, a v ruce třímal zkřivenou zlatou baseballovou pálku. Vyšetřování tohoto napadení se ujímají dva nejschopnější detektivové na stanici, jejichž cílem je dopadnout pachatele co nejrychleji, a zabránit tak dalším útokům. Jenže případ postupně začíná nabobtnávat do nepředstavitelných rozměrů, stávajíc se čím dál podivnějším, a vyšetřovatelé zjišťují, že si zřejmě ukousli příliš velké sousto...


Anime jsem se rozhodla sledovat především z toho důvodu, že se jedná o dílo jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů - Satoshiho Kona, jehož jméno se pro mě již stalo sázkou na jistotu a zárukou neopakovatelného diváckého zážitku s každým jeho novým dílem. S tímto režisérem jsem se poprvé seznámila prostřednictvím filmu Paprika, jenž mě nadchnul, potom jsem viděla soubor tří filmů Memories, kdy za scénářem první částí stál opět on, a to už jsem byla naprosto okouzlena. Bylo mi jasné, že se stopáží filmu to Satoši Kon vážně umí, ale velmi mě zajímalo, jak si poradil s formátem seriálu. A rozhodně jsem nebyla zklamaná.
Mousou Dairinin dostojí svému názvu již od samého začátku, v první epizodě sledujeme, jak se obyčejný den jedné ilustrátorky změní v noční můru během několika minut. Perfektně zvolený hudební doprovod dává divákovi vědět, že to není je Sagina paranoia, co ji ohrožuje. Od této chvíle film neustále udržuje divákovu pozornost a nedá mu ani na chvíli vydechnout. Nutí ho přemýšlet a pozorně sledovat, zkoušet dávat dohromady jednotlivé dílky celé skládačky, což rozhodně není lehké, jelikož se do ní s každou další epizodou přidávají nové a nové kousky.
Zezačátku je anime velmi kompaktní a každý díl navazuje přesně tam, kde předchozí skončil, ale postupně se děj více a více tříští až jsou jednotlivé díly zdánlivě spojovány pouze postavou chlapce s pálkou. V závěru se opět navracíme k hlavní dějové lince a až tehdy se ukazuje, že to do sebe skutečně všechno zapadá a že osudy jednotlivých hrdinů byly propojené již od samého počátku.
Seriál zaujme i použitím rozmanitých vyprávěcích postupů, jedna z epizod je třeba takový "roadtrip" tří lidí, kteří se seznámili přes internetové fórum pro sebevrahy, ale jelikož se jim na výletě stále nedaří umřít, rozhodnou se požádat o pomoc právě chlapce s pálkou. Další díl zase sleduje několik sousedek, jež si pomocí retrospektivy vyprávějí o každém jen trochu podivném úmrtí, přisuzujíc ho okamžitě již jmenovanému. A to je jen zlomek toho, co v anime můžete najít. V závislosti na epizodě se navíc mění i kresba a styl animace, takže kromě jiného je Paranoia Agent i pastvou pro oči, přestože byl vydán již v roce 2004.
Satoshi Kon se specializuje především na díla s psychologickým podtextem a thrillerovým nádechem, proto ani v tomto případě není překvapením, že z příběhu původně se tvářícího pouze jako detektivka s nádechem tajemna se nakonec vyklube surrealistické dobrodružství detailně zkoumající lidskou povahu. Mousou Dairinin se zabývá mnoha tématy, o kterých se příliš nemluví, a své hrdiny staví před těžká rozhodnutí a životní situace. Dotýká se problematiky prostituce, psychologických chorob, hledání vlastní identity, krize osobnosti i pohlcení mysli iracionálním strachem.


Menším zklamáním pro mě byl těsně po zhlédnutí úplný konec anime, čekala jsem obsáhlejší, možná trochu více propracované vysvětlení toho všeho. Jak se mi to ale rozleželo v hlavě, došla jsem k závěru, že všemi omílané v jednoduchosti je krása, platí i tady. Já bych k tomu v případě tohoto díla dodala ještě svůj druhý závěr, a to čím jednodušší je vysvětlení určité události, tím větší paranoia mu předchází a tím větší paranoia následuje i po něm. Protože když je to tak prosté, proč by se to nemohlo stát znovu? A hlavně proč by se to nemohlo přihodit právě nám?
Jak už jsem ostatně naznačila na začátku, paranoia hlavní hrdiny i nás provází od první epizody až po tu poslední. Já jsem se třeba nemohla zbavit myšlenky, že ta proradná hračka, kterou Tsukiko navrhla - růžový pes Maromi, v tom všem určitě hraje nějakou roli. Také ale musím říct, že tak úplně vedle jsem se svým odhadem nebyla.
Všechny postavy nacházející se v anime jsou velmi uvěřitelné, mají své dobré stránky i ty horší. Chvíli se jim daří, pak zase zažívají krušné časy. Trpí nejrůznějšími duševními poruchami, se kterými bojují se střídavými úspěchy. Nedá se říct, že bych so oblíbila všechny postavy, některé mi totiž k srdci tak úplně nepřirostly, ale valnou většinu z nich jsem dokázala pochopit a soucítila jsem s nimi. Jejich činy i motivace, které k nim vedly, byly vysvětleny. Nemohu říct, že by tam byl někdo, kdo by jen tak zasahoval do dění, protože se to zrovna autorům hodilo.
Řekla bych, že mými nejoblíbenější postavami byli oba detektivové, snažící se rozlousknout záhadu chlapce s pálkou, zvlášť pak ten starší - Ikari Keiichi, jenž není schopný se přizpůsobit některým aspektům dnešní doby, a proto utíká do své alternativní reality, kde všechno zůstává neměnné, a pak soukromá učitelka Chono Harumi, jejíž jméno je vlastně klíčem k jejímu tajemství a problému zároveň. Epizoda, která se soustředila na ni, i na tak dobré dílo, jakým Paranoia Agent bezpochyby je, svou kvalitou vyčnívala.
A pak je tady chlapec s pálkou, hlavní hvězda celého anime, katalyzátor děje, nejzáhadnější postava ze všech, a že každá tam má tajemství na rozdávání. V jistých směrech posel vysvobození. V jakých, to už ale budete muset zjistit sami.
Opening tohoto anime je opravdu mistrovské dílo, perfektně ho vystihuje a dokud se nepodíváte na celé anime, nedává opravdu žádný smysl. Představuje hrdiny spíše než jako šťastné jedince jako osoby s nějakou duševní poruchou, kterým už kompletně přeskočilo. Mrazí z něj, ale zároveň z něj nemůžete spustit oči, je fascinující, znepokojující, brilantní. Stejně je na tom i ending. Sám o sobě vlastně vůbec děsivě nepůsobí, dalo by se říct, že je skoro až poklidný, ale v kontextu s tím, co se v Mousou Dairinin děje, působí zlověstně. Jeho objevení se na konci každé epizody působí skoro jako výsměch. Hudební doprovod je také skvělý, výborně podporuje atmosféru strachu a paranoii.
Jak už jsem naťukla, kresba má anime také velmi netradiční, s každým dílem se mění grafické ztvárnění. Velmi mě zaujalo i to, že čím starší daná postava byla, tím více měla propracované rysy obličeje. Čím mladší, tím méně. Krásné byly také městské scenérie. Co ale jiného také od studia Madhouse čekat, že?
Tohle anime je skutečně zvláštní, navíc vyžaduje od diváka hodně pozornosti a přemýšlení, proto váhám, jestli ho doporučit všem. Bude se však líbit každému, kdo chce vidět něco netradičního, kdo chce od anime více než jen pobavit, kdo je ochoten zapojit hlavu, kdo hledá nezapomenutelný divácký zážitek. Já jsem z něj byla naprosto unesená.
Hodnocení: 90%

Zdroje obrázků: zde
Share
Tweet
Pin
2 comments
Název: Kakurenbo (Hide and Seek)
Počet epizod: 1 (film - 25 minut)
Rok vydání: 2004
Studio: -
Režie: Shuhei Morita
Žánr: horor, nadpřirozený, psychologický
Anotace:
Mezi ruinami starobylého města se hraje hra, které se mohou účastnit pouze děti. Říká se jí Otokoyo, hra na schovávanou. Tahle verze se ale liší od všech ostatních. Všechny děti, které ji dosud hrály, jedno po druhém zmizely v bludišti budov a úzkých ulic.
Nová hra právě začíná, do města společně s dalšími šesti dětmi vstupuje i Hikora, aby našel svou sestru Sorinchu, která stejně jako mnoho dětí před ním hrála tuhle podivnou hru na schovávanou a již se nevrátila...


Kdo z vás jako malý nemiloval hru na schovávanou? Ten opojný pocit, když jste se někam zašili tak dobře, že vás nikdo nemohl najít? Možná právě to děti přitahuje na téhle hře nejvíc, napětí. Děti z Kakurenba si ho ale na svůj vkus užijí až příliš, když se obyčejná hra na schovávanou, zvaná Otokoyo, promění v boj o život s nepředvídaným nebezpečím.
Film má svůj základ ve hře zvané Hitori Kakurenbo, neboli volně přeloženo Schovávaná pro jednoho, která je mezi mladými lidmi v Japonsku poměrně populární. Zjednodušeně, potřebujete plyšovou hračku vycpanou rýží, kterou ponoříte do vany napuštěné vodou a pak rychle odejdete, na cestě zhasínajíc všechna světla v domě. Tím jste hru začali a jste "to" neboli démon. Vaším úkolem je nyní najít hračku. Když se vám to povede, ona se nyní stává "tím". A musí najít vás, takže se dobře schovejte. Říká se, že lidem, jež se neukryli dost dobře, se staly hrozné věci, jako se všemi nadpřirozenými úkazy je to ale sporné. Jako námět pro anime je to ale skvělé.
Samotný námět ale celý film táhnout nemůže, byť by byl sebelepší. A to se u Kakurenba přesně děje. Ve všech anotacích je slibováno mistrné budování atmosféry a okamžiky, z nichž nás bude mrazit,  takových je však v anime bohužel poskrovnu. 
Je to o to horší, že patřičná atmosféra je u mysteriózních děl jedna z nejdůležitějších ingrediencí. Když se tedy k nedostatečnému budování napětí přidá ještě fakt, že všechny děti nosí masky, což znamená, že nevidíme, jak se tváří, a že ve dvaceti pěti minutách nezbývá na jejich představení žádný čas, je jasné, že ani překvapivý konec tohle anime nezachrání od špatného hodnocení. Aby se za tak krátký čas stihlo vše podstatné odvyprávět, vše ne tak důležité se oseká. To způsobuje, že některé scény působí až absurdně, vše se děje příliš rychle, důležité objevy se dějí jen tak mimochodem a nevyznívají tak působivě, jak by měly.
Myslím si, že kdyby autoři neztráceli tolik času na představování města, zbylo by jim ho více na podstatnější věci. Vždyť jen záběr, který ukazoval, jak je město rozlehlé a jak jsou všechny budovy vysoké, trval snad patnáct vteřin, ve kterých se zas tolik neudálo.


Během sledování jsem se cítila opravdu jako nezaujatý pozorovatel. Místo toho, abych se o děti bála a zavírala oči pokaždé, když se někde něco šustlo, seděla jsem před obrazovkou a říkala si, že ať už se těm maličkým v liščích maskách stane cokoliv, vlastně mi to nebude vadit. Anime samo ve mně nevyvolalo žádné pocity, ať už pozitivní či negativní, a to je snad ještě horší, než kdybych od něj odcházela rozčilená, stěžující si na to, co vše na něm bylo špatně. Neschopnost Kakurenba vyvolat ve mně jakékoliv emoce mě zanechala rozladěnou a zklamanou.
Každé dílo by v nás totiž mělo zanechat alespoň nějaký pocit, nějaký otisk, nabídnout nám novou zkušenost. Když se to tvůrcům povede, mají napůl vyhráno, protože když se do něčeho či někoho dokážeme vcítit, snadněji přehlédneme chyby dané věci či osoby.
Nemyslím si, že je nutné se nijak dále zmiňovat o postavách, protože jsou to vlastně pouze figurky, které se hýbou tak, jak jim bylo určeno. Největší charakterizace se dostane hlavnímu hrdinovi Hikorovi, o němž se dozvíme, že do podivného města přišel hledat svou sestru Sorinchu, která Otokoyo hrála před ním a stejně jako všechny ostatní děti zmizela, což mluví za vše.
Hudební doprovod není nijak rozmanitý, ale k anime se hodí a svou funkci také plní dobře, díky němu se přece jen našlo pár chvilek, kdy mnou prošlo lehké mrazení.
Kresba je asi největším pozitivem anime, město s rozličnými uličkami je ztvárněno velmi hezky, paleta tmavých barev mu sluší, kdybych nebyla takovým strašpytlem a město nebylo takříkajíc prokleté, určitě bych se do něj ráda podívala. Postavy jsou také kresleny pěkně, nápad dát dětem liščí masky mi nepřijde špatný, bohužel je v kombinaci s nulovou charakterizací postav trochu nešťastný a v mých očích mu navíc ubírá i zjištění, že k tomuto kroku autoři přistoupili čistě z finančních důvodů.
Kakurenbo je film, které nemá kromě poměrně překvapivého závěru a líbivé kresby co nabídnout, takže pokud se doma doslova nekopete do hlavy nudou a váš anime list nezeje prázdnotou, doporučovala bych se poohlédnout po nějakém jiném anime.
Hodnocení na MyAnimeList: 7.19
Vlastní hodnocení: 45%

Zdroje obrázků: zde a zde
Share
Tweet
Pin
No comments
Starší příspěvky

O blogu

Vítejte na blogu jednoho knihomola, otaku a seriálového a filmového nadšence. Na blog už nemám tolik času jako kdysi, ale stále si sem čas od času odložím své dojmy z viděného a čteného. Málokdy recenzuju to, co je právě populární. Mám ráda psychologická dramata, inovativní využití média a divné věci.

Štítky

anime recenze drama Madhouse favourite psychologický fantasy komedie romantický antologie historický mysteriózní nadpřirozený sci-fi Satoshi Kon Sunrise dobrodružný film seinen slice of life Masaaki Yuasa Short Peace klasika seriál thriller Katsuhiro Otomo Mamoru Hosoda Mamoru Oshii Shuhei Morita cestování horor rodinný romance studio 4°C A-1 Picture Artland Bones Dánsko Ghibli Hajime Katoki Hayao Miyazaki Hiroshi Nagahama J. C. Staff Keiichi Hara Kenichi Kasai Production I. G. Rakousko Ryousuke Nakamura Studio Deen Takashi Watanabe hory hudební josei mahou shoujo region Bodensee scifi sportovní

Archiv blogu

  • ▼  2022 (4)
    • ▼  září (1)
      • Recenze: Mirai no Mirai (Mirai of the Future)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2018 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (2)
  • ►  2017 (17)
    • ►  září (2)
    • ►  srpna (15)
  • ►  2015 (4)
    • ►  srpna (1)
    • ►  července (3)
  • ►  2014 (3)
    • ►  září (1)
    • ►  července (1)
    • ►  ledna (1)
  • ►  2013 (1)
    • ►  prosince (1)

Pravidelní čtenáři

Sledujte mě na bloglovinu

Follow

Seznam blogů

  • Sakuřino doupě

Návštěvnost

Používá technologii služby Blogger.

Nejnovější články

Populární příspěvky

  • Diedamskopf (Region Bodensee #1)
    Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představov...
  • Recenze: Mouryou no Hako
    Název:   Mouryou no Hako (Box of Goblins) Počet epizod:  13 (23 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio:  Madhouse Režisér:  Ryousu...
  • Recenze: Genius Party Beyond
    Počet epizod:  5 (15 minut epizoda) Rok vydání:  2008 Studio a režisér:  4°C;  Mahiro Maeda, Nakazawa Kazuto, Ohira Shinya, Tanaka Tatsu...
SLEDUJTE MĚ NA INSTAGRAMU

Created with by BeautyTemplates | Distributed by Gooyaabi Templates