Blog jednoho otaku a knihomola

Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představovalo zejména počasí, vlna veder sužující celou Evropu včetně skandinávského regionu značně omezila možnosti výběru a zmenšila naše požadavky prakticky na jediný - pojedeme kamkoliv, jen ať tam není přes třicet stupňů. 

Nakonec nás souhra náhod nasměrovala k regionu okolo Bodamského jezera, který nejenže splnil požadavek úvodní, ale také téměř všechny ostatní, které jsme původně měli a z nichž jsme po dnech marného hledání byli více než ochotni slevit. 

Za pouhých osm dní jsme tak navštívili čtyři země, zdolali tři poměrně náročné túry, užili si výhled z pěti horských vrcholů, obdivovali sedm jezer i umělecká díla ve dvou galeriích moderního umění, prohlédli si dva hrady i největší vodopády v Evropě či dům, v němž žila Napoleonova nevlastní sestra.

Za výchozí bod jsme díky dobré poloze zvolili malou vesničku Schröcken nacházející se v nejzápadnějším a zároveň druhém nejmenším rakouském regionu Vorarlbersko. Již z předchozího pobytu v Rakousku jsme věděli, že rakouské horské vesničky jsou malebné, malebnost Schröckenu, ze všech stran sevřeného vysoko se tyčícími horami, nám však i tak vzala dech.


První, čtvrteční den jsme opět pojali jako rozehřívací. Tomuto odpovídal i čas našeho výjezdu, který by snad bylo lepší zatajit a který se i díky zastávce v obchodě s potravinami a v informačním centru, kde měli stejně polední pauzu, nebezpečně přiblížil dvanácté hodině. Z tohoto důvodu jsme po krátké debatě zvolili cíl našemu ubytování blízký.
Druhým důvodem této volby byl také (mylný) myšlenkový proces, jímž jsme dospěli k (též mylnému) závěru, že pokud se vrátíme na ubytování první den v normální hodinu, další dny se nám zcela jistě podaří vyjet ráno včas. Jak si však budete moci přečíst v článcích následujících, moc se nám to i přes veškerou snahu nedařilo. Na základě letošních i loňských zkušeností jsme tedy nakonec usoudili, že příjezdy za tmy (a jiné veselé události, mezi něž patřilo i nestihnutí poslední lanovky z hory dolů) jsou nám zřejmě souzeny vyšší mocí, a smířili se s tím.


Daleko jsme tedy skutečně jet nemuseli (pouhých dvanáct minut autem), abychom dorazili do Schoppernau ke stanici kabinkové lanovky na horu Diedamskopf, kterou jsme se, jen s lehkými výčitkami svědomí, nechali svézt nejen nahoru, ale i dolů.
Lanovka nás přes mezistanici vyvezla až k horské restauraci, kterou můžete vidět na horní fotografii,  k samotnému vrcholu s křížem ve výšce 2090 metrů jsme si však ještě museli ujít symbolických pár stovek metrů, což o kousek zmírnilo neodbytý pocit, že jsme se tedy dnes opravdu nepředřeli, ač jsme na horách.
Teplota se i v horském údolí šplhala ke kritické hranici třiceti stupňů, ve výšce dvou tisíc metrů však bylo velmi příjemných dvacet, po nichž jsme zoufale (a marně) toužili několik týdnů. Příznivá teplota nás však zároveň ukolébala, a tak jsme to s opalovacím krémem opravdu nepřehnali, což vyústilo v několik spálených obličejů i horních končetin, zvlášť nápadně zejména v dámské polovině naší rodiny.

Ze samotného vrcholu se nabízel skutečně překrásný pohled do všech stran - na moře hor táhnoucí se až za obzor i písčité cesty, vinoucí se jako hadi krajinou. Na ostré vrcholky, nepravidelně poseté stromy i na ojedinělou horskou chatu, krčící se v područí skalnatých velikánů, či v létě zastavenou sedačkovou lanovku, působící v zelené krajině trochu jako mimozemský objekt.


Ale ani po sestupu ze samotného vrcholku nebyla nouze o zajímavé výhledy. Mezi mé osobní favority patří fotka spodní, která se již (jen v mírné úpravě) stihla ohřát i na jiných sociálních platformách.
Když člověk stojí na vrcholu, fascinuje ho propast pod ním. Fascinuje ho rozhled do krajiny, který byl za slunečného počasí skutečně daleký. Cítí pokoru, ale silněji spíše jistý pocit neporazitelnosti, vnitřní motivace. Stačí ale popojít pár set metrů a člověk si s překvapením uvědomuje cosi samozřejmého a přesto ne tak zřejmého - že vrchol, na nějž se tak pracně vyškrábal (případně se pracně nechal vyvést lanovkou, že...), je jen jedním ze stovek vrcholů v ostnaté krajině a že on sám je jen nepatrnou tečkou na něm, tečkou na výtvoru přírody, který tu byl dlouho před ním a bude tu také ještě dlouho po něm.

Při pohledu zpět člověka uchvátily také masivní skály pokryté kobercem zeleně, zakusující se do volného prostoru, jejichž velikost byla pohledem ze samotného vrcholku trochu umenšena.
Odvážnějším, kteří se po cestě zastavili na každé z nich, a mezi než jsem se pro jednou zařadili i my, byl odměnou i pohled na desítky v proláklinách hnízdících ptáků, kteří se odtud vydávali na výpravy až na střechu již zmiňované horské restaurace. Z té pak pořádali nálety na nepozorné turisty a jejich (málo) střežené jídlo.
Na skále poposedávající a z ní vzlétající ptačí hejna se mi bohužel nepodařilo zachytit na žádné fotce tak dobře, aby stálo ji do výběru zařadit, takže vám nezbývá, než mi věřit, že vás tady netahám za nos.

Při návratu zpět k lanovce nás přivítal i již známý výhled na hlavní cestu, po níž k vrcholu přicházeli ti, kteří se rozhodli, že si své ctěné pozadí vozit nebudou a udělají něco pro své zdraví.
Ze Schoppernau je to na vrchol rovných 15 kilometrů, což by v rovinatém terénu znamenalo zhruba tři hodiny chůze, v terénu horském však doporučovali vyhradit si na cestu vzhůru hodin alespoň pět. Z pozdější vlastní zkušenosti bych k tomu ještě hodinu přidala, protože nám se nikdy nepovedlo trasy za na cedulích doporučený čas zvládnout, a to jsme šli poměrně rychle. Zase jsme však především díky mně a mému otci stavěli na každém druhém rohu, protože jsme nutně potřebovali zdokumentovat všechny krásné výhledy.

Ochutnávku z dalších dní najdete opět na Instagramu.

Podívat se do Dánska bylo mým snem již od minulého roku, kdy jsem natrefila na několik fotek dánského hlavního města Kodaně, netušila jsem však, že se mi splní tak brzy. 

Celkem jsme v Dánsku strávili nádherných jedenáct dní a mohu upřímně říci, že se mi odjíždět opravdu nechtělo, protože zdejší krajina, památky, ale i samotné tempo a styl života mi učarovaly a pokud to jen trochu půjde, určitě se do této země chci vrátit. 

První tři dny jsme prožili na Jutském poloostrově, který je známý především díky své divoké přírodě a mnoha možnostem sportovního vyžití. Od těchto dní jsem tolik nečekala, těšila jsem se především na Kodaň, dánská příroda mi ale doslova vyrazila dech a nakonec jsem litovala, že jsme na Jutlandu nemohli pobýt déle.

Protože jsme byli unavení z dlouhé cesty a pozdního příjezdu, rozhodli jsme se, že první den nepojedeme nikam daleko a podíváme se do národního parku Thy, vzdáleného necelou hodinu cesty od vesnice Humlum, v níž jsme byli ubytováni. Jako výchozí bod jsme si vybrali odpočívadlo Bogsted Rende, vzdálené jen několik kilometrů od centra NP, vesnice Klitmoller, která je díky své pláži, na niž se sjíždějí surfaři z široka daleka, známá jako "Studená Havaj". 

Od odpočívadla jsme se pak písečnou cestou vydali až k pobřeží, kam již mířilo několik místních, kteří zde chtěli strávit středeční odpoledne.
Při pobřeží je možno nalézt mnoho pozůstatků druhé světové války. Je tomu tak proto, že Němci Dánsko i přes podepsanou smlouvu o neútočení obsadili a i zde vybudovali sérii opevnění, která se stala součástí Atlantického valu, jenž měl chránit Třetí říši před vpádem Spojeneckých jednotek z Velké Británie. 

I na pláži, kterou jsme navštívili my, se jedno takové betonové opevnění nacházelo. Jenže přírodní síly nakonec vždy zvítězí nad lidskou prací, a tak se i tento opuštěný bunkr, který můžete vidět na fotce a který původně shlížel na celou pláž z vrcholu kopce vlivem posunu písku postupně sesouvá až k ní.

Vždy jsem prohlašovala, že nemám moře a dovolené u něj v oblibě, až letos v Dánsku jsem však s překvapením zjistila, že to není tak docela pravda.
Až zde jsem si uvědomila, že nemám ráda jen moře zkomercializované, kde je hlava na hlavě, tělo na těle a kiosk na kiosku. Kde není slyšet vlastního slova přes hluk linoucí se ze sousedních lehátek, k plážím přiléhajících restaurací a hotelů, které mají snad dvacet pater. Také nemám ráda oblohu bez mraků, třicetistupňová horka a slunce neúnavně pražící do zad.


Dánské moře je úplným opakem výše zmiňovaného. Je divoké, nespoutané, nebezpečné, člověkem téměř nepolíbené. Dánské pobřeží je jedinečné. Stačí se vyškrabat přes nízké kopečky a člověk jako by se ocitl v jiném časoprostoru.
Vítr ve vlasech, který s sebou nese písek, který se překvapenému turistovi lepí na mořem zmáčené nohy. Těch několik Dánů, které vidíte opalovat se na pláži v plavkách, zatímco vy klepete kosu i ve svetru a bundě. Rozbouřená voda s korunou pěny, která je ještě studenější, než jste předpokládali. Nad hlavou obloha plná nadýchaných mraků, mezi nimiž občas problesknou paprsky slunce.
Ráj na Zemi, kde čas neběží splašeně dopředu, ale líně se plouží vpřed. Přírodní svatostánek, kde můžete za hučení větru rozjímat nebo se procházet, který nebudete chtít opustit a kam se budete chtít vracet znovu a znovu.

Poté, co jsme se dostatečně pokochali krásou dánského pobřeží, jsme se vydali zpět  k parkovišti, odkud jsme se dle mapy měli vydat na plánovaný pětikilometrový okruh národním parkem Thy.
Nejdříve trochu toho zeměpisu a historie. Kromě tohoto národního parku, který se nachází na severozápadě Jutského poloostrova, byl založen roku 2008 a v němž najdete jak nádherné pláže, tak i jezera, planiny hrající všemi barvami a bohatou faunu a flóru, se Dánsko pyšní ještě čtyřmi dalšími národními parky. Ty byly, s výjimkou NP Severovýchodní Grónsko, stejně jako NP Thy založeny až po roce 2000. 

Již tady, první den, jsme se poprvé (a rozhodně ne naposledy) názorně přesvědčili, že délka je veličina skutečně relativní a že pět kilometrů se může nejen zdát jako patnáct, ale také tak dlouho trvat ujít. Za vše opět mohl písek, s nímž jsme se na Jutském poloostrově potkávali doslova na každém rohu.
Koho jsme zde naopak vůbec nepotkávali, byli jiní zástupci našeho druhu. Za celou dobu jsme spatřili pouze jednu další rodinu, a to na křížení naší a jejich trasy. Dánové očividně příliš turistice neholdují. Kupodivu to ale není kvůli tomu, že jejich země je asi tak hornatá jako Nizozemí, tato naše domněnka byla již na začátku cesty vyvrácena, když jsme se začali šplhat nahoru a dolů po písečných kopcích, které se táhly co oko dohlédlo. 

Na vině je spíše to, že o těchto trasách málokdo ví. Pokud je chcete najít, musíte přesně vědět, že existují, a to je tak trochu začarovaný kruh. Ani samotné značení stezek, které sice stejně jako české používá čtyř základních barev, není nijak podrobné, rozcestníky v Dánsku pro jistotu nevedou vůbec a úhlednou značku každé tři stromy také nečekejte. Předně proto, že stromů tu příliš není. Když už na nějaké narazíte, jsou tak zkroucené, že značku byste na ně nevtěsnali, sežehlé bleskem, případně popadaly.

To přece nevadí, člověk by si řekl. Tato drobná nepříjemnost se však velice rychle může proměnit ve zcela zásadní problém, když se jako oblasti neznalý turista ocitnete před dvěma stezkami a značka nikde. Rozhodnete se tedy jít cestou širší, prošlapanější, abyste o patnáct minut později zjistili, že se nebezpečně blížíte pobřeží, kam dle mapy (která mezi námi také nijak podrobná nebyla) rozhodně dojít nemáte a s nadáváním si uvědomili, že ta nenápadná, prakticky neviditelná cesta byla tou správnou. Tuto zacházku nám však vynahradil alespoň nádherný výhled na celou planinu a moře v dáli, který se nám díky ní naskytl.

Odpoledne panovalo skutečně aprílové počasí. Déšť a sluneční paprsky se střídaly co pět minut, přepršky však i přes svou značnou intenzitu příliš paseky nenadělaly. Za to jsme byli opravdu vděční, protože chuť na to brodit se bahnitými planinami neměl po pěti hodinách spánku nikdo z nás. Písek nám prosím bohatě stačil.

Asi nejkrásnější pohled se nám naskytl v poslední třetině cesty, kdy jsme již sotva pletli nohama a toužebně vyhlíželi parkoviště. Procházeli jsme malebným údolím, kde příroda použila snad téměř všechny jásavé barvy, které ve své paletě měla, a kde si člověk připadal jako v nějakém westernovém filmu z padesátých let minulého století. Jen ti kovbojové a indiáni na statných koních chyběli.

Zbytek cesty se již nesl v atmosféře nejdřív pouze v duchu a pak již i nahlas pronášeného lamentování na to, co koho bolí, kde všude má písek a jaký má hlad. Nakonec jsme se ale i přes všechny strasti, které nás na cestě potkaly, zdárně dostali až do cíle a v autě cestou zpět do vily, v níž jsme byli ubytování, jsme příjemně unaveni začali spřádat plány na další den.