Blog jednoho otaku a knihomola

Počet epizod: 11

Rok vydání: 2014

Studio: Tatsunoko Production

Režisér: Masaaki Yuasa

Žánr: seinen, sportovní

Anotace:

Makoto Tsukimoto, přezdívaný ironicky Smile, je tichý a rezervovaný středoškolák, který společně se svým kamarádem z dětství Yutakou Hoshinem, přezdívaným Peco, jenž je jeho úplným opakem, navštěvuje tenisový klub při jejich střední škole. Oba jsou přirozeně talentovaní, i přesto Peco vždy zvítězí nad Tsukimotem, který jako by se schválně držel zpátky. Jednoho dne si ale Tsukimotova talentu všimne i trenér klubu a pokusí se v něm probudit přirozenou soutěživost. Od toho dne se vše začíná měnit...

Není ještě třeba lámat nad dnešní animovanou produkcí hůl, stále existují díla, která se mohou bez obav poměřovat s velikány minulosti. Jedním takovým je právě i Ping Pong The Animation. Tohle anime, mající předlohu v manze Taiyoua Matsumota z roku 1997, je tak blízko dokonalosti, jak jen je to možné. Všechny komponenty jej tvořící fungují nejen jako samostatné segmenty, ale co je důležitější, dohromady tvoří perfektní celek.

Není se ale čemu divit, na cokoliv totiž režisér Masaaki Yuasa vztáhne ruku, to se promění ve zlato. A navrch zde Yuasa neexperimentuje tak trochu jen pro to, aby experimentoval, jako tomu bylo v některých jeho předešlých pracích, tyto pokusy jsou dílu skutečně k užitku.

Již od prvních minut je jasné, že tohle není jen obyčejné sportovní anime, ať už je to netradiční vizuální styl, způsob vyprávění či propracovanost všech charakterů, co nám to napoví. Ping Pong The Animation je více než o sportu o lidských vztazích a dospívání, o hledání radosti v životě, protože cokoliv člověk dělá, měl by to dělat s láskou.

Stejně tak i zápasy, které zde obvykle netrvají déle než několik minut, nejsou ani tak o tom, co se právě děje na tenisovém stole, jako o tom, co se odehrává jejich účastníkům v hlavě, když v téměř nadpozemské rychlosti trefují malé bílé míčky a snaží se je poslat přes síť.

Dialogy tu plní jednu z hlavních rolí. A plní ji skvěle. Každá pronesená věta působí tak skutečně, jako by scénárista jen někde na turnaji či v tenisovém klubu zaznamenával skutečné rozhovory a pak je zde použil. Opravdovost v Ping Pong The Animation dýchá z každého pohybu postav, z každého obrazu, až se člověk přistihne, že zapomněl, že se vše odehrává pouze na obrazovce. Turnajový shon, nervozita před zápasem, hlasité fandění, smutek z neúspěchu. Přenos emocí na diváka probíhá úplně automaticky, jako by se člověk nacházel přímo uprostřed děje.

Během jedenácti epizod sledujeme pouze úsek ze života několika středoškoláků hrajících stolní tenis. Tempo vyprávění je zde naprosto perfektní, každá epizoda doplňuje střípky do celkové mozaiky a zároveň dláždí cestu pro možná trochu předvídatelné, ale přesto nikoliv méně vzrušující finále, v němž se elegantně uzavřou všechny dějové linie a zároveň současné životní epizody hlavních protagonistů anime, aby mohli vyjít vstříc novým.

V popředí stojí pět postav, pět odlišných charakterů, které spojuje právě stolní tenis. Ústřední dvojicí jsou kamarádi Peco a Smile, odlišní jako den a noc. Peco je bezstarostný kluk, zvyklý vyhrát každý zápas a vynechávat většinu tréninků, jelikož vše se mu bez větší píle daří samo. Najednou ale přichází chvíle, kdy zjišťuje, že mu ujel vlak a nepřehraje ani ty, na něž se dříve vytahoval. Smile stolní tenis hraje, aby si ukrátil dlouhou chvíli. Jeho herní styl je vybroušenější než Pecův, přesto ho nikdy nepřehraje, chybí mu totiž ambice, soutěživost a možná i láska k tomuto sportu.

Brzy se k nim přidávají Wenge Kong, čínský hráč vyloučený z regionálního týmu ve své zemi, Sakuma Manabu, hráč bez většího talentu, který jeho nedostatek dohání tvrdou prací, a v neposlední řadě Ryuuichi Kazama, který je zvyklý obětovat stolnímu tenisu vše a prohra pro něj není možností. Otázkou je, zda tak činí pro sebe či pro druhé. Záchvaty paniky, které ho před zápasy pravidelně přepadají, mluví spíše pro druhou možnost.

Tvůrci tohoto anime svým postavám rozumí jako málokdo. Nechávají je prohrát, protože prohrát musí. Porážka totiž není nikdy koncem cesty, ač se tak na první pohled může zdát, nýbrž začátkem něčeho nového. Naše neúspěchy nám dláždí skrz poučení cestu k výhrám. Skrze nové životní výzvy postavy objevují, kdo skutečně jsou, případně kým by chtěly být.

Hudební doprovod, zkomponovaný Kensukem Ushiem, má výrazný elektronický nádech a zaujme na první poslech. I tady se experimentuje, úvodní melodie několika skladeb je například vytvořena pomocí ping pongových míčků a jejich odrazů od tenisového stolu. Jednotlivé skladby jsou velmi výrazné, díky tomu je možné je při samostatném poslechu snadno přiřadit ke klíčovým scénám anime či jednotlivým postavám.

Vizuální styl anime je stejně jedinečný jako jeho ostatní aspekty, a jak už to s věcmi vymykajícími se průměru bývá, ne každému se bude zamlouvat. Dalo by se i říct, že vizuální stránka tohoto anime je tím, co od sledování mnoho lidí odradí. Valná většina scén totiž vypadá jako nedokončená skica či čmáranice někoho, kdo se sotva naučil držet tužku. Postavy, nakreslené jen několika tahy, často mění svou velikost i tvar, někdy se uprostřed zápasu dokonce promění v draka či příšeru. Scény se často dělí na několik menších okének jako v manze. I tady je ale toto experimentování jen ku prospěchu věci. Díky těmto vizuálním zvláštnostem se daří velmi věrohodně zachytit nejen každý pohyb hráčů při hře, ale i každý výraz jejich tváří, a dokonce i neopakovatelnou atmosféru jednotlivých událostí.

Ne nadarmo byl Ping Pong The Animation těmi, kdo jej viděli, označován za nejlepší počin minulého roku. O tomto anime by se daly napsat stránky a stránky pochvalného textu a stále by nedokázaly vystihnout, jak dobré ve skutečnosti je. Nač tím tedy ztrácet čas? Nenechte se odradit specifickým vizuálním stylem a vyhraďte si na něj chvíli, nebudete litovat.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.69

Vlastní hodnocení: 95%

Zdroje obrázků: zde a zde

Rok vydání: 2013

Studio a režisér: Ufotable; Takayuki Hirao

Žánr: fantasy, mahou shoujo

Anotace:

Yoyo a Nene jsou sestry živící se kouzlením, především pak odstraňováním nejrůznějších kleteb, v magické zemi. Jednoho dne ale jejich poklidný život naruší obrovský strom, do něhož jsou zapletené mrakodrapy a další budovy z našeho světa, který se zničehonic objeví v magickém lese.

Jedna ze sester, Yoyo, se okamžitě do podivného objektu vydává, aby ho prozkoumala a zjistila, co je zač a jak se tady vzal, nedopatřením se ale přenese do lidského světa. Zde narazí na dvě děti, jejichž rodiče se proměnili v příšery...

Majokko Shimai no Yoyo to Nene je sice čistokrevné mahou shoujo, přesto se ze svého žánru tak trochu vymyká. Na rozdíl od mnoha jiných anime s dívkami nadanými magií ho totiž ocení i osoby starší deseti let, a to bez toho, aniž by měly pocit, že v průběhu sledování poztrácely polovinu mozkových buněk.

Hlavní dějová linka filmu je díky primárnímu zacílení na mladší publikum poměrně jednoduchá, neobsahuje příliš dějových odboček, ozvláštněna je ale prolínáním dvou realit, mezi nimiž dobře funguje příčinná souvislost, co se děje v jednom světě, má přímé důsledky i v tom druhém. Krapet slabší příběh vyvažuje i svižné tempo vyprávění a obstojná gradace, která umně připraví půdu pro velkolepé finále.

Nejvýraznějšími motivy, jak už tomu v rodinným filmech bývá, jsou právě rodina, síla přátelství a sounáležitost. Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na motiv magie a jejího používání, který se vine celým filmem a nahlíží se na něj z různých úhlů, především pak prostřednictvím Yoyo, jež je zvyklá kouzel užívat vždy a všude. Její zjištění, že v tom druhém světě to takto nefunguje, působí jako ledová sprcha nejen pro ni, ale i pro diváka a vede k několika emočně velmi silným scénám, které dojmou všechny bez rozdílu věku.

Film se sem tam nebojí naťuknout ani vážnější témata a neváhá své obecenstvo vystavit dokonce ani smrti. Jako takový se nevyhýbá občasnému poučování a moralizování, činí tak ale poměrně nenásilně prostřednictvím svých postav. Stejně tak ani poselství filmu nevyznívá plytce, nýbrž spíše jako univerzální pravda, kterou neuškodí čas od času zopakovat a představit nové generaci.

Samotné postavy i jejich rozdělení se zpočátku zdají být skutečně stereotypní, jako by někdo utvořil jejich charaktery podle norem žánru. Postupem času ale přestává být toto rozdělení tak jednoznačné a nakonec se ukazuje, že stejně jako ve skutečném světě ani tady není nikdo jen černý nebo bílý, i když k druhému mají některé postavy nakročeno. Nemyslím si ale, že by kdokoliv rozumný k tomuto typu filmu přistupoval s očekáváním hlubokého psychologického dramatu.

Yoyo se jakožto hlavní protagonistce dostává nejvíce prostoru a v průběhu té hodiny a půl projde také největší změnou. Mladší divák se s ní snadno ztotožní a díky její ztřeštěné povaze si ji i velmi rychle oblíbí. Starší obecenstvo si pravděpodobně bude muset sem tam zacpat uši, jelikož hlas starší ze dvou sester se občas dostane do pro uši poněkud nepříjemných výšin, jinak je to ale skutečně příjemná postava s propracovaným charakterem.

Některým vedlejším postavám by trochu času navíc nad propracováním jejich charakteru více do hloubky určitě neuškodilo, ale vzhledem k tomu, že jsem téměř o dekádu překročila cílovou skupinu diváků a že většina vedlejších postav se v příběhu mihne skutečně jen sporadicky, jsem ochotná nad tímto prohřeškem přimhouřit oko.

Hudební doprovod filmu je stejně kouzelný, jako je žánrově rozmanitý. Najdeme zde skladby inspirované jazzem i skladby orchestrální, které rozhodně stojí za opakovaný poslech, mým osobním doporučením je zde skladba s názvem Resolution. Jedno číslo si tu střihne i sama Yoyo, když se pokouší rozveselit malou sestřenici dvou bratrů, jejichž rodiče se proměnili v příšery. A já jsem si jistá, že roztomilá scéna, doplněná trochou magie, nevykouzlí úsměv na tváři jen jí.

Majokko Shimai no Yoyo to Nene je film, který dokazuje, že mahou shoujo nemusí být nutně žánrem jen pro holčičky pod deset let, které zbožňují růžovou a vše roztomilé, a pro to, aby si ho užily i jiné věkové kategorie, nemusí nutně bořit všechny hranice žánru. Je to barevná jízda plná dobrodružství a kouzel, okořeněná trochou jednoduchého humoru, a přestože od ní nelze očekávat jiný než obligátní šťastný konec, bude mít vaši pozornost od první minuty až do závěrečných titulků.
Hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde

Název: Hi no Youjin (Combustible)

Počet epizod: 1 (film - 12 minut)

Rok vydání: 2012

Studio: Sunrise

Režisér: Katsuhiro Otomo

Žánr: drama, historický

Anotace:

Edo, osmnácté století. Owaka, dcera z bohaté kupecké rodiny, a její přítel z dětství Matsukichi. Byli spolu již odmalička a jejich přátelství postupně přerostlo v něco víc, jenže nyní byl Matsukichi vyděděn a začal pracovat jako hasič a Owaka má vstoupit do sňatku, který domluvili její rodiče. Stále ale na svou lásku nemůže přestat myslet a pološílená city nechtěně založí požár, jenž postupně zachvátí celé Edo. Mezi plameny se ti dva znovu potkají...

Na tomto minifilmu se Katsuhiro Otomo podílel rovnou režisérsky a je to znát, po Tsukumu je to druhá nejpovedenější část čtyřdílné antologie. Na odvyprávění celého příběhu je ještě méně času než v prvním zmiňovaném, i přesto je to ale podívaná, která obstojí nejen jako součást souboru, ale zhlédnuta může být i samostatně. Jednoduše na co tento režisér sáhne, to se nejen vyvede více než dobře, ještě to mezi průměrnou anime tvorbou svou origialitou trčí jako kůl v plotě.

Tématem tohoto minifilmu je nenaplněná láska dvou mladých lidí, jejichž příběh se odehrává na pozadí velkého požáru Eda (dnešní Tokio). Její příčinou jsou, jak můžeme ve filmu dobře vidět, odlišná přání rodičů a jejich potomků. To, co tehdy rodiče stanovili, platilo, a nebyl žádný způsob, jak prosadit svou vůli, pokud jste svou rodinou nechtěli být zavrhnuti a vyděděni. Štěstí a neštěstí mladé generace leželo v rukou té starší. Dokud se muž nestal hlavou rodiny a dívka se neprovdala, nemělo jejich slovo prakticky žádnou váhu.

Hlavní hrdiny sledujeme od jejich dětských let a prostých dětských her až do rané dospělosti. Vidíme, jak postupně ztrácí volnost a jsou nuceni podrobovat se společenským konvencím a svým rodinám. To, co chtějí, po čem touží, mohou slovy vyjádřit jen, pokud se nachází o samotě. Jejich následné pokusy o vymanění se ze svazující reality pak končí tragicky.

Dobře odvedenou práci pak korunuje právě onen efektní závěr, nechávající diváka lehounce si domýšlet, co se mezi plameny přihodilo. Obraz nejen tomto případě vydá za tisíc slov. Combustible celkově pokračuje v tradici, kterou nastolilo Tsukumo, a s dialogem spíše šetří než naopak. I tak je ale divák od počátku do tragického milostného příběhu citově zainvestován. Přenos emocí z filmového plátna, v mém případě tedy spíše obrazovky počítače, k divákovi funguje bez nejmenších potíži.

I zde je hudební doprovod poměrně sporadický, více slyšet je až v závěrečných minutách, kde hudební podkres vyluzovaný tradičními japonskými hudebními nástroji přispívá ke stupňujícímu se napětí. Není to již z povahy věci melodie, či spíše zvuk, který byste si zapamatovali, svou úlohu ale plní více než dobře.

I vizuáně je minifilm naprostou trefou do černého. Úvodní představení prostředí a hlavních aktérů děje probíhá pomocí pergamenového svitku, který se táhne dál a dál a z nám na začátku představených plochých charakterů se s postupem času stávají stávají lidé z masa a kostí. První minuty se pak dále nesou v delikátních pastelových tónech, které jsou pohlazením pro oko, aby pak vše potemnělo a divák se mohl kochat kontrastem černě tokijské noci a ostré červeně rychle se šířícího požáru. Obě části jsou prokresleny do nejmenších detailů, jediná scéna by se dala zkoumat několik minut.

Za sebe mohu Hi no Youjin jen doporučit. Ve dvanácti minutách dokáže říct to, na co mnohým filmům nestačí ani dvě hodiny, vše v něm funguje jako dobře promazané soukolí, nic nechybí ani nepřebývá, a vizuální zpracování lahodící oku je pak už jen pomyslnou třešničkou na dortu.

Hodnocení na MyAnimeList: 6.49

Vlastní hodnocení: 80%

Short Peace III. část - Gambo

Název: Tsukumo (Possessions)

Počet epizod: 1 (film - 14 minut)

Rok vydání: 2012

Studio: Sunrise

Režie: Shuhei Morita

Žánr: historický, nadpřirozený

Anotace:

Jednoho dne v osmnáctém století se v lese za hustého deště ztratí jeden muž. Motá se mezi stromy, nemohouc najít cestu ven a tu uvidí malý chrám na skále a rozhodne se, že v něm stráví noc. Jenže když vstoupí, začnou se dít podivné věci a ukáže se, že se rozhodně nejedná o žádnou obyčejnou svatyni...

Těžko se věří, že za tímto minifilmem z nejnovější antologie Katsuhira Otoma nazvané Short Peace stojí stejný muž, který režíroval právě vycházející Tokyo Ghoul či mnou nedávno recenzované Kakurenbo. Tsukumo Shuheie Mority nominované na Oskara v kategorii nejlepší krátký film oplývá vším, co předchozí dva zmíněné tituly postrádají. Správné tempo, promyšlený příběh, mistrné budování atmosféry a sympatický hlavní hrdina, to vše z něj činí skvělý divácký zážitek.

Mohlo by se zdát, že ve čtrnácti minutách se snad ani plnohodnotný příběh odvyprávět nedá, opak je ale pravdou. A je to příběh silný, schopný vyvolat rozsáhlou škálu emocí od smíchu až po napětí a mrazení v zádech. Režisér spoléhá spíše na sílu obrazu než na dialog a v tomto případě se to opravdu vyplatilo.

Ve filmu se střídají komické pasáže s vážnými, přechod tempa je ale přirozený, nic nepůsobí nepatřičně. Režisér si zahrává s divákem a jeho vnímáním, nechává ho přemítat, co je skutečné a co je jen výplodem jeho i hrdinovy mysli. Film nastavuje zrcadlo moderní konzumní společnosti, která místo toho, aby rozbité věci opravila, vyhodí je. Lidé si kupují stále nové a nové věci, jež by nepotřebovali, kdyby se opět naučili spravit ty, co mají nyní. Nehledí na to, že tyhle věci jim sloužily, jak nejlépe uměly. Vyhozené předměty toho už ale mají dost a rozhodly se, že si postěžují na lidskou bezohlednost.

Prostředek filmu, v němž se objevují právě duše jednotlivých předmětů, se pro mě stal tou nejpovedenější částí. Je to nápadité, skvěle zpracované, překvapivé, stylové. Zde ponejvíce hraje prim právě obraz podporovaný jen několika vhodně zvolenými replikami, všechno je navíc obestřeno příjemnou mlhou tajemna a nevědomí.

I charakterizace hlavního hrdiny probíhá téměř výhradě prostřednictvím obrazu, mluvit ho slyšíme jen několikrát. Je to krapet morous a na první pohled působí až děsivě, ukazuje se ale, že v srdce je to dobrá duše, oplývající i přes své mohutné ruce podivuhodnou zručností. Náhodou je to také opravář alá vše v jednom, takže spravit dokáže opravdu téměř cokoliv.

Hudební podkres je spíše sporadický, jedná se o tradiční japonskou hudbu a zvuky vyluzované tradičními japonskými hudebními nástroji. V tomto duchu se nese i píseň některých chrámových duší, stěžujících si na to, že je lidé odhodili, jež mě opravdu pobavila.

Již od prvních sekund film zaujme překrásnou, detailní kresbou, sytými barvami a plynulou animací, ale pravá vizuální blaženost nastává až ve chvíli, kdy náš hlavní hrdina vstoupí do svatyně a vše se dává do pohybu. Můžete mi věřit, že tehdy už své oči od obrazovky neodlepíte, ani kdybyste chtěli.

Tsukumo pro mě bylo velmi příjemným překvapením, je to stylová jednohubka, neztrácející své kouzlo ani po opakovaném zhlédnutí. Na jeho počátku stál dobrý nápad, ale jím to naštěstí neskončilo, protože celý tvůrčí tým se naštěstí zamyslel i nad samotným ztvárněním. V tomto případě skutečně opodstatněná nominace, která by si dle mého mínění výhru rozhodně zasloužila.

Hodnocení na MyAnimeList: 6.85

Vlastní hodnocení: 85%

Short Peace II. část - Hi no Youjin

Název: Kakurenbo (Hide and Seek)

Počet epizod: 1 (film - 25 minut)

Rok vydání: 2004

Studio: -

Režie: Shuhei Morita

Žánr: horor, nadpřirozený, psychologický

Anotace:

Mezi ruinami starobylého města se hraje hra, které se mohou účastnit pouze děti. Říká se jí Otokoyo, hra na schovávanou. Tahle verze se ale liší od všech ostatních. Všechny děti, které ji dosud hrály, jedno po druhém zmizely v bludišti budov a úzkých ulic.

Nová hra právě začíná, do města společně s dalšími šesti dětmi vstupuje i Hikora, aby našel svou sestru Sorinchu, která stejně jako mnoho dětí před ním hrála tuhle podivnou hru na schovávanou a již se nevrátila...

Kdo z vás jako malý nemiloval hru na schovávanou? Ten opojný pocit, když jste se někam zašili tak dobře, že vás nikdo nemohl najít? Možná právě to děti přitahuje na téhle hře nejvíc, napětí. Děti z Kakurenba si ho ale na svůj vkus užijí až příliš, když se obyčejná hra na schovávanou, zvaná Otokoyo, promění v boj o život s nepředvídaným nebezpečím.

Film má svůj základ ve hře zvané Hitori Kakurenbo, neboli volně přeloženo Schovávaná pro jednoho, která je mezi mladými lidmi v Japonsku poměrně populární. Zjednodušeně, potřebujete plyšovou hračku vycpanou rýží, kterou ponoříte do vany napuštěné vodou a pak rychle odejdete, na cestě zhasínajíc všechna světla v domě. Tím jste hru začali a jste "to" neboli démon. Vaším úkolem je nyní najít hračku. Když se vám to povede, ona se nyní stává "tím". A musí najít vás, takže se dobře schovejte. Říká se, že lidem, jež se neukryli dost dobře, se staly hrozné věci, jako se všemi nadpřirozenými úkazy je to ale sporné. Jako námět pro anime je to ale skvělé.

Samotný námět ale celý film táhnout nemůže, byť by byl sebelepší. A to se u Kakurenba přesně děje. Ve všech anotacích je slibováno mistrné budování atmosféry a okamžiky, z nichž nás bude mrazit,  takových je však v anime bohužel poskrovnu. 

Je to o to horší, že patřičná atmosféra je u mysteriózních děl jedna z nejdůležitějších ingrediencí. Když se tedy k nedostatečnému budování napětí přidá ještě fakt, že všechny děti nosí masky, což znamená, že nevidíme, jak se tváří, a že ve dvaceti pěti minutách nezbývá na jejich představení žádný čas, je jasné, že ani překvapivý konec tohle anime nezachrání od špatného hodnocení. Aby se za tak krátký čas stihlo vše podstatné odvyprávět, vše ne tak důležité se oseká. To způsobuje, že některé scény působí až absurdně, vše se děje příliš rychle, důležité objevy se dějí jen tak mimochodem a nevyznívají tak působivě, jak by měly.

Myslím si, že kdyby autoři neztráceli tolik času na představování města, zbylo by jim ho více na podstatnější věci. Vždyť jen záběr, který ukazoval, jak je město rozlehlé a jak jsou všechny budovy vysoké, trval snad patnáct vteřin, ve kterých se zas tolik neudálo.

Každé dílo by v nás totiž mělo zanechat alespoň nějaký pocit, nějaký otisk, nabídnout nám novou zkušenost. Když se to tvůrcům povede, mají napůl vyhráno, protože když se do něčeho či někoho dokážeme vcítit, snadněji přehlédneme chyby dané věci či osoby.

Nemyslím si, že je nutné se nijak dále zmiňovat o postavách, protože jsou to vlastně pouze figurky, které se hýbou tak, jak jim bylo určeno. Největší charakterizace se dostane hlavnímu hrdinovi Hikorovi, o němž se dozvíme, že do podivného města přišel hledat svou sestru Sorinchu, která Otokoyo hrála před ním a stejně jako všechny ostatní děti zmizela, což mluví za vše.

Hudební doprovod není nijak rozmanitý, ale k anime se hodí a svou funkci také plní dobře, díky němu se přece jen našlo pár chvilek, kdy mnou prošlo lehké mrazení.

Kresba je asi největším pozitivem anime, město s rozličnými uličkami je ztvárněno velmi hezky, paleta tmavých barev mu sluší, kdybych nebyla takovým strašpytlem a město nebylo takříkajíc prokleté, určitě bych se do něj ráda podívala. Postavy jsou také kresleny pěkně, nápad dát dětem liščí masky mi nepřijde špatný, bohužel je v kombinaci s nulovou charakterizací postav trochu nešťastný a v mých očích mu navíc ubírá i zjištění, že k tomuto kroku autoři přistoupili čistě z finančních důvodů.

Kakurenbo je film, které nemá kromě poměrně překvapivého závěru a líbivé kresby co nabídnout, takže pokud se doma doslova nekopete do hlavy nudou a váš anime list nezeje prázdnotou, doporučovala bych se poohlédnout po nějakém jiném anime.

Hodnocení na MyAnimeList: 7.19

Vlastní hodnocení: 45%

Zdroje obrázků: zde a zde

Od toho tu jsou ale mushishi - lidé, mající dar mushi vidět, kteří je studují a pomáhají těm, co se kvůli nim dostanou do potíží. Mezi ně patří i Ginko, jednooký putující mushishi, jenž nemůže zůstat na jednom místě příliš dlouho, jelikož by se to tam po nějaké době těmito zvláštními bytostmi začalo jen hemžit.

Ginko tak cestuje od vesnice k vesnici, z města do města a snaží se řešit problémy vznikající soužitím mushi a lidí a zároveň pátrá po tom, proč jsou vlastně na světě. Protože pokud to zjistí, možná se dozví i to, proč existujeme my, proč vlastně existuje samotný život...

Mushishi, mysteriózní seriál režírovaný Hiroshim Nagahamou, je nenápadným klenotem animované tvorby, který v sobě ukrývá netušené hlubiny. Přestože ve srovnání s anime dnešní doby není příliš akční a každý díl nekončí v ten nejnapínavější okamžik a anime vlastně nemá žádnou hlavní linii, je epizodické a jednotlivé díly spojuje pouze postava mushishiho Ginka, přilepí vás k obrazovce a nepustí, dokud ho nedokoukáte. Ačkoliv ne všechny lidské hrdiny jednotlivých epizod čeká na jejich konci šťastný konec, seriál u diváka i přesto vyvolá dobrou náladu. Něco milého z něj vyzařuje, ukazuje, že život prostě poplyne, ať už budete chtít nebo ne, a se vším je prostě potřeba se nějak vyrovnat.

Jednotlivé epizody vlastně můžete vidět v jakémkoliv pořadí, jelikož je nespojuje žádný jednotný hlavní příběh, který by se vinul od první k poslední epizodě, je to jednoduše soubor příběhů o Mushi a lidech. V každé epizodě je nastíněn nějaký problém, který vzniká jejich společným soužitím a na Ginkovi je, aby oběma zmíněným pomohl, jak nejlépe dovede, aniž by jednomu či druhému ublížil.

Stejně jako v případě Kuuchuu Buranka jsem se bála, zda každá epizoda bude něčím nová, zda mě bude bavit, zda se příběhy nezačnou po nějaké době opakovat a slévat dohromady. Zde jsem měla ještě větší pochyby, jelikož Mushishi má dvakrát takový rozsah co první zmiňované, naštěstí jsem se ale opět obávala zbytečně. Každá epizoda je úplně jiná, jiný Mushi, jiní lidé s jinými povahami, jiný problém a jiné řešení, jen Ginko a hlavní poselství celého anime přetrvává.

Kdybyste se mě zeptali na oblíbenou epizodu, nebudu vám schopna odpovědět, jelikož jsem si zamilovala každou. Každá byla nepředvídatelná a každou jsem sledovala se zatajeným dechem. Tohle anime má své kouzlo, jež nelze popsat slovy, to musíte zažít. Má úžasnou atmosféru, kterou prostě cítíte z každé minuty, každého záběru na úchvatnou přírodu, která ještě nebyla lidmi zničena, i dialogu.

Anime nemá přesně specifikovanou dobu, v níž se odehrává, dle absence technických vymožeností se ale dá odhadovat, že se pohybujeme někde v sedmnáctém či osmnáctém století. Tohle dílo nám tak kromě všeho ostatního nabízí i pohled na Japonsko minulosti a na to, že lidé dříve přírodu až na výjimky vnímali a respektovali a žili s ní v souladu. Ty bohaté zelené lesy, širá moře, do výše se tyčící hory, to je krása v nejčistší podobě.

Mushishi se programově vyhýbá přímočarému rozdělení bytostí a událostí na dobré a zlé. Nic není černobílé, mushi nejsou špatní jen proto, že se ve snaze o vlastní přežití občas dostanou do kolize s lidmi či jinými živými bytostmi a nevědomky jim ublíží. Stejně tak lidé nejsou špatní proto, že se těchto bytostí na hranici žití a nežití bojí, případně je ze strachu, neznalosti či zoufalství hubí.

V těchto chvílích potom nastupuje Ginko, aby se pokusil všechno vyřešit. Musím říci, že Ginko se již od začátku stal jednou z mých nejoblíbenějších postav vůbec, líbila se mi jeho klidná povaha i způsob, jakým se s mushi vypořádával. Někteří jiní mushishi tyto tvory usmrcovali, jakmile zpozorovali pouhé náznaky toho, že by mohli lidem ubližovat, Ginko ale ani v případě, že už ublížili, nepřistupoval hned k tak radikálnímu řešení. Místo toho se snažil oběma bytostem pomoci tak, aby nebyl usmrcen ani člověk ani mushi. Ani v těch nejzoufalejších případech se nevzdával a zkoušel mnohdy na první pohled trochu podivné nápady, které ale ve výsledku nakonec zafungovaly nejlépe.

Dále se v příbězích můžeme setkat s prostými vesničany, jež živoří na políčkách, ani oni nejsou černobílí a přestože na dobré prokreslení jejich charakteru je málo času, daří se to ve všech případech více než dobře. Nemůžete nikoho odsoudit, někteří se sice na první pohled zdají jako špatní, postupně ale zjišťujeme, že pro své jednání mají pádné důvody. Třeba se jen snaží přežít, jak nejlépe za dané doby a podmínek mohou, případně chránit milovanou osobu, či je jejich motivací ke špatnému jednání strach. Občas se sice slévají vzhledově, charakterově ovšem nikoliv.

Každou z dvaceti šesti epizod doprovází stejná úvodní skladba s velmi úsporným obrazovým doprovodem, která vystihuje atmosféru celého seriálu. Vyvolává pocit nostalgie a smutku, ale zároveň uklidňuje. I zbytek hudebního doprovodu seriálu je velmi úsporný, využívá tradičních hudebních nástrojů, jejichž zvuk v krátkých hudebních vstupem stejně náhle, jako se objevil, opět mizí. Většího rozmaru si seriál dopřává pouze v bezeslovných skladbách, které ukončují každý jednotlivý příběh a které jsou v náladě, již vyvolávají, unikátní pro každou epizodu.

Umně ztvárnění jsou ve svých nejrůznějších podobách i jednotliví mushi, s nimiž se hlavní postava mushishiho na svém putování potkává. Lidské postavy s výjimkou Ginka pak ve smyslu kresby představují tak trochu kompars, jejich ztvárnění je velmi jednoduché tak, aby nijak nenarušovalo okolní scenérii.

Mushishi představuje zcela unikátní, nadčasové dílo, které se do hloubky zamýšlí nad filozofickými otázkami, které lidstvo zaměstnávaly již od samotného prapočátku, zároveň však dokáže upokojit vnitřní existenciální neklid, který čas od času zaměstná mysl každého z nás, i vyvolat úsměv na tváři.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.82

Vlastní hodnocení: 95%

^{Zdroje obrázků: zde a zde}

Počet epizod a rok vydání: 11 (23 minut epizoda); 2013
Studio a režisér: A-1 Pictures; Tomohito Itó
Žánr: komedie, ze života
Anotace:
Při výběru vyšší střední školy měl Hačiken jen jedinou podmínku, a to aby jeho nová škola byla co nejdál od jeho rodiny, a tak se ocitl na zemědělské škole. Ze studia neměl strach, byl si jistý, že se svou pamětí a výbornými studijními předpoklady zvládne studium kdekoliv. Již na prvním praktiku se však rychle ukáže, že jen dobrá pamět pro studium na zemědělské škole stačit rozhodně nebude.
Jako městský kluk Hačiken již od prvního dne zaostává za svými spolužáky, kteří jsou do jednoho dědici větších či menších farem nebo chtějí v zemědělství pracovat již od malička. Práce se zvířaty je jim vlastní, s lopatou a rýčem se snad již narodili a přestože v testech z matematiky za Hachikenem zaostávají, testy ze zemědělství zvládají na jedničku.
Pro Hačikena je všechno naprostro nové a ne všechno, co se naučí o farmaření, se mu líbí. Není zvyklý na zabíjení zvířat na maso a ke každému si tvoří až příliš pevné pouto. Navíc netuší, co by chtěl v životě dělat a k čemu mu budou znalosti o zvířatech a farmaření. Stejně ale nemá moc času na to myslet, protože se snaží přežít každý nový den plný těžké práce, ale občas i příjemných překvapení...

Anime zasazené do prostředí zemědělské školy nepředstavuje jistě na první pohled pro většinu diváků nijak lákavou volbu. Seriál dle cenami ověnčené mangy Hiroma Arakawy, podepsaného pod příběhem mnohem známějšího Fullmetal Alchemist, však dokáže  i přes absenci větší akce okouzlit pomalu plynoucím příběhem i jemným humorem.

Po prvních dvou epizodách se může zdát, že se jedná pouze o anime komediální, u nějž byste vážnost hledali marně. Je tomu ale přesně naopak, společně s Hačikenem dostáváme možnost zamyslet se i nad nejrůznějšími otázkami týkajícími se nejen farmaření a zemědělského života obecně, ale i etiky, která s těmito oblastmi nevyhnutelně souvisí. Stejně jako on můžeme hledat odpověď třeba na otázku, zda je možné pracovat se zvířaty a když jsou dostatečně vykrmena, zabít je pro maso a bez výčitek svědomí je pak vidět na svém talíři.
Tato otázka je zpracována do celé jedné dějové linie, která se skutečně uzavře až na konci celého anime a je reprezentována především jedním prasátkem, které si Hachiken zamiloval, jen co poprvé vstoupil do prasečína a začal ho vlastoručně vykrmovat, protože bylo malé a slabé. Ostatní ho varovali, ať se na něj příliš neváže, protože je stejně jako ostatní prasata chováno pro maso, on ho místo toho ještě pojmenoval.
Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se s tím potom vyrovnává, jak na tento problém hledá nějakou jednoznačnou odpověď a nakonec zjišťuje, že žádná taková neexistuje a každý se musí rozhodnout sám, jak na tuto problematiku nakonec bude nahlížet a jestli může v zemědělství vůbec pracovat, aniž by trpěl.
Seriál také ukazuje zemědělství takové, jaké skutečně je, a to tvrdá dřina sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce, která je ale potom korunována dobrým pocitem, že člověk jí něco, co skutečně pochází z přírody a ne jídlo plné umělých náhražek a že se o to zasloužil sám svou prací.

Hačiken je díky své nezkušenosti skvělou hlavní postavou, divák je s ním de facto na stejné lodi (pokud ovšem nepochází ze zemědělské rodiny, to se spíše ztotožní s některým z dědiců farem) a Hačiken je pro něj průvodcem zemědělským světem, který je pro něj taktéž nový. Občas si natluče, a to myslím doslovně, často se mu něco nezdaří, obvykle tápe v záležitostech, jež jsou ostatním (a pravděpodobně nejen jim) nad slunce jasné, ale někdy se mu přece jen vede. Divák se s ním zasměje, ale i zamyslí a soucítí s ním po celých jedenáct epizod. Je to trochu trouba, ale milý trouba s dobrým srdcem, takže mu rádi jeho omyly odpustíte.

Již první den zažívá Hačiken jako dítě velkoměsta velké prozření, když se marně pokouší chytit tele, které uteklo mimo ohradu, a místo toho jej a sebe s ním vyžene až do hlubokého lesa, či když zjistí, že vejce ze slepic cestují stejnou cestou jako trus a odmítá se jich pak celý den byť jen dotknout, dokud jej k tomu nepřinutí hlad.

Další charaktery sice nejsou tak výrazné jako hlavní hrdina, ale i tak jsou v porovnání s mnoha dalšími díly velmi dobře prokreslené a až na výjimky u nich stejně jako u Hačikena vidíme určitý růst a psychický rozvoj. Za zmínku určitě stojí jeho dva nejlepší kamarádi, Mikage, jejíž rodiče chovají závodní koně a jež je ve své praktičnosti a pragmatickém přístupu k farmaření, vycházejících z dlouholetých zkušenosti získaných vypomáháním na farmě, naprostým opakem hlavního hrdiny, a Ichiro, skvělý baseballista, jehož matka vlastní malou farmu.

Hudební doprovod celého anime je spíše nenápadný, stejně tak skladby doprovázející úvodní a závěrečné titulky neurazí, ale ani nenadchnou. Kresbu anime také nemá nijak výjimečnou, ale je příjemná na pohled. Občas zamrzí také větší statičnost obrazu a plochost výrazu postav, zejména pokud vedou delší monolog či dialog.

Gin no Saji představuje nenápadný seriálový klenot, který sice nezmění svět animace, ale jehož jedenáct epizod dokáže pobavit i zahřát na srdci. Prostřednictvím své hlavní postavy, byť je to poněkud nepraktický trouba postrádající selský rozum, nenásilně prezentuje některá etická dilemata spojená s farmařením a produkcí potravin, která jsou v dnešní době, kdy bychom nejraději vše nepříjemné včetně myšlenky na to, jak se nám to maso vlastně dostalo na talíř, vytěsnili, aktuálnější než kdy dříve. 

Hodnocení na MyAnimeList: 8.09

Vlastní hodnocení: 85%