Blog jednoho otaku a knihomola

Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představovalo zejména počasí, vlna veder sužující celou Evropu včetně skandinávského regionu značně omezila možnosti výběru a zmenšila naše požadavky prakticky na jediný - pojedeme kamkoliv, jen ať tam není přes třicet stupňů. 

Nakonec nás souhra náhod nasměrovala k regionu okolo Bodamského jezera, který nejenže splnil požadavek úvodní, ale také téměř všechny ostatní, které jsme původně měli a z nichž jsme po dnech marného hledání byli více než ochotni slevit. 

Za pouhých osm dní jsme tak navštívili čtyři země, zdolali tři poměrně náročné túry, užili si výhled z pěti horských vrcholů, obdivovali sedm jezer i umělecká díla ve dvou galeriích moderního umění, prohlédli si dva hrady i největší vodopády v Evropě či dům, v němž žila Napoleonova nevlastní sestra.

Za výchozí bod jsme díky dobré poloze zvolili malou vesničku Schröcken nacházející se v nejzápadnějším a zároveň druhém nejmenším rakouském regionu Vorarlbersko. Již z předchozího pobytu v Rakousku jsme věděli, že rakouské horské vesničky jsou malebné, malebnost Schröckenu, ze všech stran sevřeného vysoko se tyčícími horami, nám však i tak vzala dech.


První, čtvrteční den jsme opět pojali jako rozehřívací. Tomuto odpovídal i čas našeho výjezdu, který by snad bylo lepší zatajit a který se i díky zastávce v obchodě s potravinami a v informačním centru, kde měli stejně polední pauzu, nebezpečně přiblížil dvanácté hodině. Z tohoto důvodu jsme po krátké debatě zvolili cíl našemu ubytování blízký.
Druhým důvodem této volby byl také (mylný) myšlenkový proces, jímž jsme dospěli k (též mylnému) závěru, že pokud se vrátíme na ubytování první den v normální hodinu, další dny se nám zcela jistě podaří vyjet ráno včas. Jak si však budete moci přečíst v článcích následujících, moc se nám to i přes veškerou snahu nedařilo. Na základě letošních i loňských zkušeností jsme tedy nakonec usoudili, že příjezdy za tmy (a jiné veselé události, mezi něž patřilo i nestihnutí poslední lanovky z hory dolů) jsou nám zřejmě souzeny vyšší mocí, a smířili se s tím.


Daleko jsme tedy skutečně jet nemuseli (pouhých dvanáct minut autem), abychom dorazili do Schoppernau ke stanici kabinkové lanovky na horu Diedamskopf, kterou jsme se, jen s lehkými výčitkami svědomí, nechali svézt nejen nahoru, ale i dolů.
Lanovka nás přes mezistanici vyvezla až k horské restauraci, kterou můžete vidět na horní fotografii,  k samotnému vrcholu s křížem ve výšce 2090 metrů jsme si však ještě museli ujít symbolických pár stovek metrů, což o kousek zmírnilo neodbytý pocit, že jsme se tedy dnes opravdu nepředřeli, ač jsme na horách.
Teplota se i v horském údolí šplhala ke kritické hranici třiceti stupňů, ve výšce dvou tisíc metrů však bylo velmi příjemných dvacet, po nichž jsme zoufale (a marně) toužili několik týdnů. Příznivá teplota nás však zároveň ukolébala, a tak jsme to s opalovacím krémem opravdu nepřehnali, což vyústilo v několik spálených obličejů i horních končetin, zvlášť nápadně zejména v dámské polovině naší rodiny.

Ze samotného vrcholu se nabízel skutečně překrásný pohled do všech stran - na moře hor táhnoucí se až za obzor i písčité cesty, vinoucí se jako hadi krajinou. Na ostré vrcholky, nepravidelně poseté stromy i na ojedinělou horskou chatu, krčící se v područí skalnatých velikánů, či v létě zastavenou sedačkovou lanovku, působící v zelené krajině trochu jako mimozemský objekt.


Ale ani po sestupu ze samotného vrcholku nebyla nouze o zajímavé výhledy. Mezi mé osobní favority patří fotka spodní, která se již (jen v mírné úpravě) stihla ohřát i na jiných sociálních platformách.
Když člověk stojí na vrcholu, fascinuje ho propast pod ním. Fascinuje ho rozhled do krajiny, který byl za slunečného počasí skutečně daleký. Cítí pokoru, ale silněji spíše jistý pocit neporazitelnosti, vnitřní motivace. Stačí ale popojít pár set metrů a člověk si s překvapením uvědomuje cosi samozřejmého a přesto ne tak zřejmého - že vrchol, na nějž se tak pracně vyškrábal (případně se pracně nechal vyvést lanovkou, že...), je jen jedním ze stovek vrcholů v ostnaté krajině a že on sám je jen nepatrnou tečkou na něm, tečkou na výtvoru přírody, který tu byl dlouho před ním a bude tu také ještě dlouho po něm.

Při pohledu zpět člověka uchvátily také masivní skály pokryté kobercem zeleně, zakusující se do volného prostoru, jejichž velikost byla pohledem ze samotného vrcholku trochu umenšena.
Odvážnějším, kteří se po cestě zastavili na každé z nich, a mezi než jsem se pro jednou zařadili i my, byl odměnou i pohled na desítky v proláklinách hnízdících ptáků, kteří se odtud vydávali na výpravy až na střechu již zmiňované horské restaurace. Z té pak pořádali nálety na nepozorné turisty a jejich (málo) střežené jídlo.
Na skále poposedávající a z ní vzlétající ptačí hejna se mi bohužel nepodařilo zachytit na žádné fotce tak dobře, aby stálo ji do výběru zařadit, takže vám nezbývá, než mi věřit, že vás tady netahám za nos.

Při návratu zpět k lanovce nás přivítal i již známý výhled na hlavní cestu, po níž k vrcholu přicházeli ti, kteří se rozhodli, že si své ctěné pozadí vozit nebudou a udělají něco pro své zdraví.
Ze Schoppernau je to na vrchol rovných 15 kilometrů, což by v rovinatém terénu znamenalo zhruba tři hodiny chůze, v terénu horském však doporučovali vyhradit si na cestu vzhůru hodin alespoň pět. Z pozdější vlastní zkušenosti bych k tomu ještě hodinu přidala, protože nám se nikdy nepovedlo trasy za na cedulích doporučený čas zvládnout, a to jsme šli poměrně rychle. Zase jsme však především díky mně a mému otci stavěli na každém druhém rohu, protože jsme nutně potřebovali zdokumentovat všechny krásné výhledy.

Ochutnávku z dalších dní najdete opět na Instagramu.

Počet epizod: 6 (3 + 3 - 90 minut epizoda)

Rok vydání: 2016 - 2018

Režisér: Sven Bohse

Žánr: drama, historický, romantický

Anotace: 

Rok 1956. Berlín stále se vzpamatovávající ze druhé světové války. Jedna prestiží taneční škola a její neomezená vládkyně, Catherine Scholacková, a její životní cíl, dobře provdat všechny své tři dcery - Helgu, Moniku a Evu. Ty dělají vše proto, aby naplnily matčina očekávání, platí za to však vysokou daň. Zejména stydlivá a nemotorná Monika i přes svou snahu znovu a znovu selhává. Pak však objeví rokenrol a nic není jako dřív...

Německá tvorba není zvlášť v porovnání s americkou či britskou příliš vyhledávaná, a to z jednoho prostého důvodu, německé pokusy o dobrý film či seriál obvykle končí kulantně řečeno nezdarem. Výjimkou bývají jen filmy a seriály historické, které německým tvůrcům naopak jdou brilantně. Občas pak z německých rukou vzejde i ucházející romantická komedie či psychologické drama. Ku'damm 56 a jeho pokračování, odehrávající se o tři roky později, spojuje oboje, a proto není překvapením, že se jedná o výbornou podívanou, která ale bohužel zatím i přes své nesporné kvality mimo Německo uniká větší pozornosti. 

To, co seriál povyšuje nad průměr, jsou především jeho postavy a herci, kteří se jejich rolí zhostili. Realistické, mnohovrstevnaté, komplikované charaktery plné rozporů, tu zmítané city, tu vedené promyšlenou vypočítaností. Září zde především vlastně obyčejné, ale přesto výjimečné ženské hrdinky, kterým ale jejich mužské protějšky zdatně sekundují. Ženy, (znovu) hledající v rychle se měnícím světě své místo, pátrající po tom, co to vlastně znamená být ženou. Ženy, učící se rozhodovat samy o sobě a svém životě, což je alespoň zpočátku těžší než se bez přemýšlení podřídit vlivu manželů či otců i dobové morálky.
V popředí Catherine Scholacková, přísná matka rodu, která nestrpí neposlušnost a jejímž jediným životním cílem je své tři dcery dobře provdat. Za jakoukoliv cenu. To, že z takové výchovy nemůže vzejít nic dobrého, je divákovi jasné již od začátku, ani on ale netuší, co vše se ještě zvrtne, protože v seriálu i přes občasné klišé převažují nečekané zvraty vycházející z interakcí jednotlivých postav.

Každá z dcer se s výchovou své matky a nástrahami světa, na něž díky ní nejsou ani trochu připraveny, (ne)vyrovnává po svém. Z dosahu matčina vlivu se ale vymaňují jen velice pomalu a jen velice těžko.
Tou nejposlušnější je nejstarší Helga, která si již na začátku prvního dílu po krátké známosti bere Wolfganga, uhlazeného advokáta z dobré rodiny, a stěhuje se s ním do vlastního bytu, a tak (zdánlivě) zcela naplňuje matčinu vizi o dokonalé dceři i sňatku. Zpočátku útulný byt se ale pro Helgu, stejně jako celé její poněkud uspěchané manželství, velice rychle stává zlatou klecí. Sen, ke kterému se po vzoru matky nejvíce upínala, tedy vlastní spokojené rodině s několika dětmi, jí Wolfgang totiž nemůže splnit.

V této situaci se naplno projevuje i odvrácená strana Helgy, klamající svým zjevem plaché laně. Nejstarší dcera Catherine je ve své slepé poslušnosti zároveň velmi netolerantní ke všemu, co z její představy perfektního, spořádaného života vybočuje a aby tuto představu naplnila či zabránila jejímu zhroucení, neváhá se bez přemýšlení o důsledcích svých činů uchýlit k extrémním, často velmi bezcitným řešením.
Nejvíce podobná, ale také na své matce nejméně závislá, je nejmladší dcera Eva, pracující jako sestra v sanatoriu pro duševně nemocné. Ta pod vlivem své matky uhání svého nadřízeného, uhlazeného a za všech okolností ledově klidného profesora Fassbendera, od něhož jeho manželka utekla. Horkokrevná, cituplná Eva ale vlastně o profesora, v jehož svazující přítomnosti nemůže být sama sebou, vůbec nestojí, ale nakonec ani ona není schopná své matce vzdorovat a nechá se dotlačit k rozhodnutím, která by sama nikdy neučinila. 

Největší starosti matce Scholackové pak činí prostřední dcera Monika. Tu právě vyhodili ze školy pro hospodyně, která měla být poslední snahou, jak z ní vychovat děvče vhodné pro vdavky, s vysvědčením plným nedostatečných, v němž do očí bije jediná výborná - z tělocviku.

Monika je pravděpodobně nejdůležitější postavou seriálu a její proměna z uťápnutého káčátka v sebevědomou labuť je jedním z ústředních motivů celé minisérie. Pohádková proměna to ale věru není, zahrnuje nejen mnoho slz a polovičatých pokusů o to postavit se své tyranské matce, která na ni pohlíží jako na největší selhání svého života, ale také několik nedokonaných (nejen Moničiných) sebevražd, jedno znásilnění i tajnou účast na soutěži v rokenrollu.

Právě tanec pro Moniku představuje vysvobození. Zpočátku je, stejně jako četné pokusy utopit se v nejbližší řece, spíše útěkem do světa, kde není jedinou dcerou bez vyhlídek na manželství, kde není nemehlem, které zakopne i o vlastní nohy a které své matce neustále přidělává vrásky na čele. Nespoutané pohyby rokenrolu a dechberoucí akrobatické kousky ale nakonec dávají naší nesmělé, nesebevědomé hrdince sílu vzepřít se nejen matce, ale také dobovým konvencím, kterými se Catherine Scholacková řídí a jichž je produktem. 

Monika a její matka představují střet dvou generací - předválečné, kde je zdání spořádanosti a dokonale šťastného života bez poskvrnky důležitější než skutečné pocity a vlastní spokojenost, kde žena poslouchá a vlastní názor, pokud se odváží nějaký mít, si nechává pro sebe, kde největší vzrušení představuje foxtrot, a poválečné, se kterou přichází rokenrol, uvolnění poměrů i (nejen) sexuální nevázanost.

Osvěžující je také vztah Moniky a bezstarostného hudebníka Freddieho. Freddie, který Monice zabrání předčasně otevřít dveře jedoucího vlaku, zpočátku vypadá jako onen pomyslný princ na bílem koni, který ji vysvobodí z domova, kde se necítí vítána ani milována. Nakonec ale zjišťujeme, že je spíše nenapravitelný sukničkář, který není ani tak pohádkový, ani tak bezstarostný, jak by se mohlo na první pohled zdát a že za Moniku její problémy rozhodně nevyřeší. Vedle tance ale představuje právě on druhý důležitý impuls, který jí dodá potřebné sebevědomí i odvahu na to změnit svůj život.
Druhého důležitého muže Moničina života pak představuje Joachim, syn bohatého továrníka, který, donucen svým striktním otcem, dochází k Moničině matce na lekce společenského chování, jež nutně potřebuje. Vztah Moniky a Joachima je ze začátku chladný, po jisté události pak z dobrých důvodů oboustranně nepřátelský - úplný opak jejího vztahu s Freddiem. Pro Moničinu proměnu je ale v určitých okamžicích stejně důležitý jako Freddie.
Joachim totiž představuje mnoho z toho, co se Monice hnusí, zároveň je ale v určitých ohledech i přes své postavení stejně bezmocný jako ona a řeší podobné problémy. V určitých okamžicích nastavuje Monice zrcadlo. Často v ní však probouzí i její nejtemnější stránky. Probouzí v ní hněv, ale také touhu vzepřít se, touhu z plna hrdla křičet to, co se snaží utopit hluboko ve svém nitru i hluboko v řece. A že Monika křičí. Její monolog k Joachimovi patří k tomu nejsilnějšímu a nejdojemnějšímu, co bylo za poslední pár let v seriálové tvorbě k vidění.
Napjaté, romantické, ale i komické scény pak dotváří hudební doprovod, bez něhož by seriál, jehož hlavním tématem je kromě dospívání a snahy najít sebe sama právě tanec a hudba, rozhodně fungovat nemohl. Převažuje v němž samozřejmě hudba rockenrollová, divák se ale může zaposlouchat i do pomalejších rytmů foxtrotu a waltzu, blues a jazzu, které procítěně zpívá Monika a vkládá do nich vlastní poselství o ženské emancipaci, i hudby soudobé, která zazní především ve vypjatých scénách.
Výprava seriálu je skutečně monumentální a představuje poslední díl do skládačky jménem absolutní divácký prožitek. Od samotného Berlína, kde stačí, aby se člověk o několik ulic vzdálil z luxusní třídy a ocitne se v rozvalinách, kde žijí ti nejchudší, přes uhlazené, leč tak trochu odosobněné interiéry taneční školy až po dobovou módu plnou áčkových sukní, květovaných šatů a kostýmků doplněných o nezbytné rukavičky a klouboučky - neustále je čím se kochat. 

Ku'damm je (zatím) skrytou perlou německé tvorby a přestože ani on se občas nevyhne klišé, jako celek se jedná o kompaktní dílo se zajímavými, vzájemně se proplétajícími dějovými linkami těžícími z událostí i problémů vlastních padesátým letům, které ožívají především díky skvěle napsaným a skvěle zahraným postavám. Je to dílo, které se nebojí zobrazovat konflikty a střety, které se nebojí jít až na dřeň, ale činí tak s citem i humorem. 

Hodnocení: 85%

Anotace:
Jednoho podzimního večera narazí osamělý student třetího ročníku zdejší univerzity u stánku s nudlemi ramen za chrámem Shimogamo na záhadného muže s hlavou ve tvaru lilku, který sám sebe nazývá bohem manželství. Student se mu svěří s tím, jak mizerný a neuspokojivý život vede, když se snaží rozeštvat kvůli vlastnímu zklamání šťastně zamilované páry, a jak moc by si přál strávit uplynulé dva roky jinak. Přání je mu vyplněno a on je vrácen v čase, aby se mohl pokusit změnit svůj osud. Znovu a znovu a znovu...

Na jakémkoliv uměleckém díle je krásné (ale i ošemetné), že každý z nás si z něj odnáší zcela autentický prožitek závislý na mnoha vnějších i vnitřních faktorech. Tuto osobní zkušenost se můžeme snažit uchopit, popsat i přiblížit někomu dalšímu, ale ať se budeme snažit sebevíce, nikdy neuspějeme zcela. A čím mnohoznačnější, neurčitější, košatější dílo, tím větší mnohost prožitků a tím obtížněji přenositelná zkušenost.
A není snad mnohoznačnějšího díla než je The Tatami Galaxy se všemi svými metaforami, slovními hříčkami, symboly a odbočkami, se všemi dějovými liniemi a příběhy v příbězích, se svým rychlým monologem, který se neohlíží na nikoho a na nic. Pouhých jedenáct epizod je doslova nabitých absurdními událostmi a nečekanými zvraty, z nichž mnoho dostává smysl až při pohledu zpět.
V jednom okamžiku náš hlavní hrdina zkazí zamilovaným párům poklidný večer u vody malým ohňostrojem, v druhém se snaží zdiskreditovat vedoucího filmového klubu, protože je populárnější než on, pak se dostává do tenisového klubu, jenž je ve skutečnosti spíše sektou, která své členy zdvořilým nátlakem nutí kupovat své produkty, zatímco káže o zkáze světa.
Další noc, jíž předchází napínavý souboj v pití alkoholu, se pak rozhoduje mezi třemi osudovými ženami, z nichž ani jedna pro něj již na první pohled není tou pravou a v následujícím díle se potom zaplétá do podivné války mezi dvěma staršími studenty, z nichž jeden je pravděpodobně bůh manželství a žádá po něm, aby mu sehnat zvláštní mycí houbu, která stojí asi tolik co luxusní vila.

Příběh staví na opakování a zároveň lehkém pozměnění několika situací, což je umožněno návratem hrdiny v čase k jeho prvním dnům na univerzitě. Každá epizoda shodně začíná přehnaně optimistickou představou Watashiho o bezstarostném vysokoškolském životě v obležení černovlasých krasavic a jeho zapsáním se do jednoho z mnoha nabízených klubů. Každodenní realita klubových aktivit, o níž můžeme i za použití velké dávky optimismu prohlásit jen to, že je k našemu hlavnímu hrdinovi poněkud nemilosrdná, však veškeré jeho nadějeplné představy velice rychle obrátí v prach.
V téměř každém díle se někde objeví také stará kartářka, která již chmurnou realitou zkrušenému hlavnímu hrdinovi předpovídá budoucnost za použití těch nejotřepanějších frází, jaké si jen dovedete představit, a díl od dílu za to k jeho nelibosti požaduje více a více peněz. 

Žádná epizoda se neobejde ani bez náhodného setkání Watashiho s o rok mladší spolužačkou Akashi, která je jedinou větou schopná zničit veškeré šance i sebevědomí dotírajících nápadníků, ale z nepochopitelného důvodu našla i přes jeho očividnou sebestřednost určité zalíbení právě ve Watashim, a zcela nedobrovolného setkání s Ozuem, stejně starým spolužákem, jehož jedinou životní misí jako by bylo uvrhovat Watashiho do ještě větší beznaděje.


Hlavní trio pak doplňují již osmým rokem studující Jougasaki, do sebe zahleděný vedoucí filmového klubu, a jeho milá Kaori, která je tak trochu bez života, stejně dlouho studující Higuchi, který s ním vede velmi velmi velmi dlouhou válku, jejímiž hlavními bojovými prostředky jsou nekonečné nejapné žertíky a drobné naschvály, a dentální hygienistka Ryouko, již v podnapilém stavu poněkud nezdravě fascinují dásně a další části lidského těla.
Bezejmenný hlavní hrdina, kterého pro nedostatek jiného jména všichni začali nazývat Watashi, svému fanoušky přiřknutému jménu dostává se ctí. Z naivního studenta, žijícího svými nerealistických představami, se v průběhu každé epizody nejen vnějšími okolnostmi, ale především jeho vlastním přičiněním znovu a znovu stává zkroušený a zahořklý pesimista, který sociálním vazbám přiznává nepatrný význam a mávnutím ruky zatracuje veškerou socializaci. Zatímco se ale Watashi trápí, divák si nemůže pomoci a jeho absurdními dobrodružstvími se dobře baví.
Náš hlavní hrdina je ale více než jen neohrabaným introvertem s akutním pocitem nedoceněnosti, který rád utíká ke svým fantaskním představám, protože realita se mu zdá ve své nepředvídatelnosti přespříliš děsivá. Kromě přehnané sebelásky oplývá i určitou morální zdrženlivostí a nadměrně vyvinutou schopností sebereflexe, jež je stejně humorná jako povědomá a která umožňuje, aby s ním divák i přes jeho sebestřednost, která snese porovnání snad jen s obvyklým egoismem hrdinek románků pro dospívající dívky, také soucítil.
Každá epizoda kousek po kousku poodhaluje charaktery všech důležitých postav a velmi dobře ukazuje, že v určitých sociálních situacích mají lidé v rámci snahy zachovat si svou tvář a zapadnout do kolektivu tendenci ukazovat jen určité (přijatelnější) stránky své osobnosti.
I přes detailní charakterizaci postav a propracovanou dějovou linku však chybí ten malý kousek, který by nám umožnil zcela se do příběhu ponořit. Dostat se do bodu, kdy mimo blikající obrazovku přestává existovat čas i prostor, kdy je divák nezpochybnitelnou součástí toho, co se na ní odehrává. Do bodu, kdy bychom za určité dílo obrazně položili život třeba i přes jeho nedostatky, protože k nám promlouvá na základě osobního zážitku, protože v hlavních postavách možná vidíme sami sebe. 

Hudební podkres je v kontextu se vším bláznivým, co se v seriálu stihne za jedenáct epizod odehrát, až překvapivě střízlivý. Melodie čerpající inspiraci z klasických skladeb jsou však dějem i rychlými monology Watashiho, který v tu chvíli připomíná spíše kulomet místo nábojů chrlící slova, občas utlačeny do pozadí, což je škoda, protože rozhodně stojí i za samostatný poslech.

Teskné, melancholické melodie, které jako by vypadly z dob Chopina, kde prim hrají smyčcové nástroje a klavír, odkazují k zahradním slavnostem a bálům velkých královských dvorů minulých století a doprovázejí Watashiho nabubřelé, přehnaně romantické představy o krásných dívkách s dokonalým vychováním, ruměncem na tváři a slunečníkem v ruce. Ještě tesknější, avšak nikdy patetické, melodie pak doprovázejí chvíle nejhlubší Watashiho beznaděje, kdy každé epizodní dobrodružství kulminuje. 

V repertoáru lze ale najít i rozpustilejší a krapet zlověstněji znějící skladby, kde se do popředí dostávají spíše dechové nástroje a které dávají tušit, že Watashiho optimistické představy pravděpodobně uspokojivého naplnění nedojdou. Pomyslnou hudební třešničkou na dortu je pak chytrými slovními hříčkami a metaforami protkaná skladba přednesená mistrem Higuchim. Kde jinde si totiž člověk poslechne tklivou (a vážně míněnou) píseň o hledání kruhu?

Pokud vás vždy zajímalo, kde vlastně končí možnosti animovaného média, pak jste na správné adrese. Masaaki Yuasa, ač ne tak známý jako Satoshi Kon, si již v anime průmyslu stihl vydobýt podobnou pověst experimentátora, který se nebojí porušovat zažité postupy a s vizuálním ztvárněním díla si opravdu vyhrát. V jeho podání vizuální stránka díla neslouží pouze jako prostředek k odvyprávění příběhu, ale jako samotný hybatel děje. Divoké barvy a vzory ve všech možných podobách a kombinacích, využití reálného prostředí, do nějž jsou animované postavy zasazeny, jejich extrémní zjednodušení a zvýraznění jejich určitých obličejových rysů a další postupy ze seriálu činí pastvu pro oko.

Yojouhan Shinwa Taikei je formálně naprosto dokonalé dílo, jež netradičními způsoby sděluje ono tradiční klišé, že cesta často bývá cílem, a proto bychom si ji při honbě za tím vysněným, do poslední čárky narýsovaným životem, který může být jen zatím neodhaleným zklamáním, neměli zapomenout užít. Představuje ne zcela zkompletovanou hádanku, v níž je možno i při několikátém sledování odhalit nové spojitosti, už jen proto, že je jich tam tak mnoho, že napoprvé není možné vše obsáhnout. Je to roztomile drzá, provokativně vychloubačná podívaná nabitá událostmi, informacemi a dialogem, při jejímž sledování si budete připadat jako na horské dráze. Nebo jako v nekonečné sérii pokojů o velikosti 4,5 tatami rohoží...

Hodnocení na MyAnimeList: 8.65

Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde, zde a zde

Podívat se do Dánska bylo mým snem již od minulého roku, kdy jsem natrefila na několik fotek dánského hlavního města Kodaně, netušila jsem však, že se mi splní tak brzy. 

Celkem jsme v Dánsku strávili nádherných jedenáct dní a mohu upřímně říci, že se mi odjíždět opravdu nechtělo, protože zdejší krajina, památky, ale i samotné tempo a styl života mi učarovaly a pokud to jen trochu půjde, určitě se do této země chci vrátit. 

První tři dny jsme prožili na Jutském poloostrově, který je známý především díky své divoké přírodě a mnoha možnostem sportovního vyžití. Od těchto dní jsem tolik nečekala, těšila jsem se především na Kodaň, dánská příroda mi ale doslova vyrazila dech a nakonec jsem litovala, že jsme na Jutlandu nemohli pobýt déle.

Protože jsme byli unavení z dlouhé cesty a pozdního příjezdu, rozhodli jsme se, že první den nepojedeme nikam daleko a podíváme se do národního parku Thy, vzdáleného necelou hodinu cesty od vesnice Humlum, v níž jsme byli ubytováni. Jako výchozí bod jsme si vybrali odpočívadlo Bogsted Rende, vzdálené jen několik kilometrů od centra NP, vesnice Klitmoller, která je díky své pláži, na niž se sjíždějí surfaři z široka daleka, známá jako "Studená Havaj". 

Od odpočívadla jsme se pak písečnou cestou vydali až k pobřeží, kam již mířilo několik místních, kteří zde chtěli strávit středeční odpoledne.
Při pobřeží je možno nalézt mnoho pozůstatků druhé světové války. Je tomu tak proto, že Němci Dánsko i přes podepsanou smlouvu o neútočení obsadili a i zde vybudovali sérii opevnění, která se stala součástí Atlantického valu, jenž měl chránit Třetí říši před vpádem Spojeneckých jednotek z Velké Británie. 

I na pláži, kterou jsme navštívili my, se jedno takové betonové opevnění nacházelo. Jenže přírodní síly nakonec vždy zvítězí nad lidskou prací, a tak se i tento opuštěný bunkr, který můžete vidět na fotce a který původně shlížel na celou pláž z vrcholu kopce vlivem posunu písku postupně sesouvá až k ní.

Vždy jsem prohlašovala, že nemám moře a dovolené u něj v oblibě, až letos v Dánsku jsem však s překvapením zjistila, že to není tak docela pravda.
Až zde jsem si uvědomila, že nemám ráda jen moře zkomercializované, kde je hlava na hlavě, tělo na těle a kiosk na kiosku. Kde není slyšet vlastního slova přes hluk linoucí se ze sousedních lehátek, k plážím přiléhajících restaurací a hotelů, které mají snad dvacet pater. Také nemám ráda oblohu bez mraků, třicetistupňová horka a slunce neúnavně pražící do zad.


Dánské moře je úplným opakem výše zmiňovaného. Je divoké, nespoutané, nebezpečné, člověkem téměř nepolíbené. Dánské pobřeží je jedinečné. Stačí se vyškrabat přes nízké kopečky a člověk jako by se ocitl v jiném časoprostoru.
Vítr ve vlasech, který s sebou nese písek, který se překvapenému turistovi lepí na mořem zmáčené nohy. Těch několik Dánů, které vidíte opalovat se na pláži v plavkách, zatímco vy klepete kosu i ve svetru a bundě. Rozbouřená voda s korunou pěny, která je ještě studenější, než jste předpokládali. Nad hlavou obloha plná nadýchaných mraků, mezi nimiž občas problesknou paprsky slunce.
Ráj na Zemi, kde čas neběží splašeně dopředu, ale líně se plouží vpřed. Přírodní svatostánek, kde můžete za hučení větru rozjímat nebo se procházet, který nebudete chtít opustit a kam se budete chtít vracet znovu a znovu.

Poté, co jsme se dostatečně pokochali krásou dánského pobřeží, jsme se vydali zpět  k parkovišti, odkud jsme se dle mapy měli vydat na plánovaný pětikilometrový okruh národním parkem Thy.
Nejdříve trochu toho zeměpisu a historie. Kromě tohoto národního parku, který se nachází na severozápadě Jutského poloostrova, byl založen roku 2008 a v němž najdete jak nádherné pláže, tak i jezera, planiny hrající všemi barvami a bohatou faunu a flóru, se Dánsko pyšní ještě čtyřmi dalšími národními parky. Ty byly, s výjimkou NP Severovýchodní Grónsko, stejně jako NP Thy založeny až po roce 2000. 

Již tady, první den, jsme se poprvé (a rozhodně ne naposledy) názorně přesvědčili, že délka je veličina skutečně relativní a že pět kilometrů se může nejen zdát jako patnáct, ale také tak dlouho trvat ujít. Za vše opět mohl písek, s nímž jsme se na Jutském poloostrově potkávali doslova na každém rohu.
Koho jsme zde naopak vůbec nepotkávali, byli jiní zástupci našeho druhu. Za celou dobu jsme spatřili pouze jednu další rodinu, a to na křížení naší a jejich trasy. Dánové očividně příliš turistice neholdují. Kupodivu to ale není kvůli tomu, že jejich země je asi tak hornatá jako Nizozemí, tato naše domněnka byla již na začátku cesty vyvrácena, když jsme se začali šplhat nahoru a dolů po písečných kopcích, které se táhly co oko dohlédlo. 

Na vině je spíše to, že o těchto trasách málokdo ví. Pokud je chcete najít, musíte přesně vědět, že existují, a to je tak trochu začarovaný kruh. Ani samotné značení stezek, které sice stejně jako české používá čtyř základních barev, není nijak podrobné, rozcestníky v Dánsku pro jistotu nevedou vůbec a úhlednou značku každé tři stromy také nečekejte. Předně proto, že stromů tu příliš není. Když už na nějaké narazíte, jsou tak zkroucené, že značku byste na ně nevtěsnali, sežehlé bleskem, případně popadaly.

To přece nevadí, člověk by si řekl. Tato drobná nepříjemnost se však velice rychle může proměnit ve zcela zásadní problém, když se jako oblasti neznalý turista ocitnete před dvěma stezkami a značka nikde. Rozhodnete se tedy jít cestou širší, prošlapanější, abyste o patnáct minut později zjistili, že se nebezpečně blížíte pobřeží, kam dle mapy (která mezi námi také nijak podrobná nebyla) rozhodně dojít nemáte a s nadáváním si uvědomili, že ta nenápadná, prakticky neviditelná cesta byla tou správnou. Tuto zacházku nám však vynahradil alespoň nádherný výhled na celou planinu a moře v dáli, který se nám díky ní naskytl.

Odpoledne panovalo skutečně aprílové počasí. Déšť a sluneční paprsky se střídaly co pět minut, přepršky však i přes svou značnou intenzitu příliš paseky nenadělaly. Za to jsme byli opravdu vděční, protože chuť na to brodit se bahnitými planinami neměl po pěti hodinách spánku nikdo z nás. Písek nám prosím bohatě stačil.

Asi nejkrásnější pohled se nám naskytl v poslední třetině cesty, kdy jsme již sotva pletli nohama a toužebně vyhlíželi parkoviště. Procházeli jsme malebným údolím, kde příroda použila snad téměř všechny jásavé barvy, které ve své paletě měla, a kde si člověk připadal jako v nějakém westernovém filmu z padesátých let minulého století. Jen ti kovbojové a indiáni na statných koních chyběli.

Zbytek cesty se již nesl v atmosféře nejdřív pouze v duchu a pak již i nahlas pronášeného lamentování na to, co koho bolí, kde všude má písek a jaký má hlad. Nakonec jsme se ale i přes všechny strasti, které nás na cestě potkaly, zdárně dostali až do cíle a v autě cestou zpět do vily, v níž jsme byli ubytování, jsme příjemně unaveni začali spřádat plány na další den.

Název: Ghost in the Shell (Koukaku Kidoutai)

Počet epizod: 1 (film - 82 minut)

Rok vydání: 1995

Studio: Production I. G.

Režie: Mamoru Oshii

Žánr: akční, psychologický, sci-fi, seinen, thriller

Anotace:

Rok 2029. Město Niihama. Věda pokročila natolik, že se mezi obyčejnými obyvateli metropole prochází nejen lidé s robotickými končetinami a dalšími úpravami, ale i kyborgové. Jedním z nich je také major Motoko Kusanagi, členka Sekce 9 Veřejné bezpečnosti. Ta se zabývá vyšetřováním případů korupce a terorismu.
Nový úkol. Dopadnout hackera známého jen jako "Loutkář", který je schopen manipulovat s lidskými vzpomínkami a díky tomu již dlouho uniká spravedlnosti. Vše se ale brzy začíná komplikovat a spletité nitky případu nakonec vedou až k místům nejvyšším...

Ghost in the Shell je další z nestárnoucích klasik japonské animované tvorby. Mladší bratříček neméně známého Akiry má se svým starším sourozencem mnoho společného. Stejně jako on má předlohu v kvalitní manze, inspiroval kultovní americkou filmovou trilogii Matrix, stejně jako on se zabývá identitou jednotlivce i vztahem jedince ke společnosti a tyto úvahy prokládá napínavými bojovými scénami. To vše pak stejně jako u díla věhlasného Katsuhira Otoma doprovází úchvatný obraz, na němž roky uplynulé od data jeho vydání téměř nejsou znát.
I přes tyto podobnosti ale dílo nabízí i mnoho zcela svého. Silnou hlavní hrdinku, která se nezalekne sebenáročnějšího úkolu, polemiku o dopadu robotizace na svět a definici života a lidství, překrásný hudební doprovod, z něhož mrazí, i zajímavé tempo vyprávění, které (nejen) v dnešních anime nenajdete. 

Ve filmu se střídají pomalé umělecké pasáže beze slov, kde si divák může vychutnat do detailů prokreslené prostředí fiktivního industriálního města Niihama, které bylo částečně inspirováno Hongkongem, s pasážemi filozofickými, které jsou naopak na dialog velmi bohaté a vyžadují divákovo naprosté soustředění, a rychlými akčními scénami, kde se slovy též šetří.
Ačkoliv se filmu nepodařilo zcela se vyhnout některým zažitým klišé, stále je v něm možné najít mnoho zajímavého, nad čím stojí za to se zamyslet. Divák je k tomuto přemýšlení tvůrci dokonce přímo vybízen, protože bez vlastního přemýšlení ztrácí film tak trochu své kouzlo. Nastolené otázky jsou prezentovány či přímo pokládány především prostřednictvím hlavní hrdinky, která je díky svému stvoření a tělesné konstituci jejich ztělesněním.
Jakou hodnotu mají vzpomínky v době, kdy je možné je změnit? Jak jistý si člověk může být sám sebou a vlastní identitou? Co vlastně děla člověka člověkem? Co ho odlišuje od ostatních lidí, když se nelze spolehnout již ani na vlastní paměť, jež může být pozměněna, jež se může velmi snadno stát kořistí obratných hackerů, kteří se nezastaví před ničím, aby dosáhli svého?
A pravděpodobně nejděsivější otázka ze všech položených, která se celým filmem vine jako had. Co když je vše, čím jste, založeno na lži? Co když je vše, co děláte, motivováno falešnými vzpomínkami na život, který jste nikdy neprožili, který nikdy neexistoval? Není pak lepší žít v blažené nevědomosti, být jen loutkou v rukou schopnějších?
Celý tento komplikovaný konflikt se dá velice dobře shrnout prohlášením jedné z vedlejších postav, která taktéž stejně jako major Motoko slouží v Sekci 9: "Jak jednou zapochybujete, už nikdy pochybovat nepřestanete." Ale není právě ono neustálé přehodnocování našeho pohledu na svět, neustálé zpochybňování toho, co vnímáme, tím, co nás činí lidskými?
Anime se tímto vrací k fundamentálním otázkám, z nichž některými se filozofové zabývali již v antickém Řecku, k jiným (zejména otázce vnímání a jak moc jsme klamáni vlastními smysly a pamětí) pak dospěli ve středověku a novověku. Tyto věčně pokládané otázky, na něž pravděpodobně nikdy nenalezneme jednu uspokojivou odpověď, pak konfrontuje s nejnovějšími poznatky vědy o člověku a světě, který jej obklopuje.


Ghost in the Shell se na první pohled může jevit až jako sekvence spolu nesouvisejících scén, mnoho se ale ozřejmí v druhé polovině filmu a většinu bílých míst se podaří poměrně uspokojivě vyplnit. Stále jich i přesto zůstává dost na to, aby se zvědavý divák pídil po předloze či se pustil do dalších filmů z tohoto universa.
Bohužel to však může být stejně jako v případě Akiry dvojsečná zbraň. Snaha vtěsnat do osmdesáti dvou minut co nejvíce informací může naopak některé diváky neobeznámené s předlohou místo navnazení k dalšímu průzkumu od sledování zcela odradit, a to je opravdu škoda.
Závěr filmu je poněkud předvídatelný, ani tak se ale napětí díky dovedné gradaci děje neztrácí. Hlavní dějová linka se uzavírá a posledních pár minut se pak již nese v poměrně pomalém až poklidném tempu. I přesto se ale divák neubrání pocitu, že to vše je jen začátek, úvodní dějství mnohem rozsáhlejšího dramatu. Ona pomyslná špička ledovce, jejíž hlubiny jak nám, tak Motoko i přes její přístup do sítě, a tedy prakticky ke všem informacím, zůstávají skryté.
Ústřední postava filmu, chladnokrevně jednající, nadlidskou silou, rychlostí i mrštností oplývající major Motoko Kusanagi, je jako kyborg typickým představitelem své doby. O její minulosti a pohnutkách víme jen velmi málo, a i toto málo si jako diváci můžeme spíše jen domýšlet na základě téměř neviditelných náznaků. Ani ostatním postavám se žádné hlubší charakteristiky nedostane, není to ale nijak výrazně na škodu, neboť důkladné vykreslení charakterů nebylo režisérovým prvotním záměrem a pravděpodobně by filmu ve výsledku spíše ublížilo.
Kultovní klasiku z filmu kromě zajímavých filozofických úvah činí především brilantní hudební doprovod a dechberoucí vizuální zpracování, které se rozhodně neztratí ani dnes, o rovných dvacet dva let později.

Z hudebního doprovodu zaujme především skladba inspirovaná tradiční japonskou hudbou, kterou je možno slyšet při promítání úvodních titulků a zrodu Motoko a která z této scény učinila kultovní záležitost známou i mezi lidmi, jež jinak o anime dosud nezavadili.
Za poslechnutí ale stojí i zbytek doprovodu, který umně pomáhá dotvářet ponurou až zlověstnou atmosféru moderní, ale anonymní a přelidněné metropole, která se postupně potápí, se všemi jejími lidmi se hemžícími hlavními třídami i skrytými zákoutími a chudinskými čtvrtěmi.
Ty jsou ztvárněny tak dokonale, že člověku nezbývá než se kochat. A to i přesto, že ve skutečnosti by na takovém místě nechtěl strávit ani den, natož celý svůj život. Město působí i přes svou zalidněnost jaksi neosobně, chladně a nebezpečně. Vše se nese spíše v tlumenějších barvách. Domy, jejichž okrové fasády zdobí narezlé šmouhy, se odrážejí v kalně hnědé, všudypřítomné vodě, lidské postavy pak ve výkladech obchodů, z nichž na ně i na diváka pohlížejí nevidoucí oči ztuhlých manekýnů. Bezútěšnou atmosféru narušují jen křiklavé plakáty nalepené na všech dostupných plochách i ty ale ve výsledku působí jen nepatřičně a ještě více prohloubí pocit všeobjímající beznaděje.
Ghost in the Shell i po letech obstojí jaké svébytné dílo, které má stále co říci, aniž by působilo byť jen krapet směšně či zastarale. Co víc, jeho poselství již není jen hypotetickým výplodem jednoho japonského mangaky, jednou z možných verzí budoucnosti, nýbrž se ve světle překotného rozvoje IT technologií i robotiky velice rychle stává každodenní realitou. Film zároveň v dnešní době slouží také jako vstupní brána k manze a všem jejím dalším adaptacím, kterých se od roku 1995 vyrojilo skutečně požehnaně.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.34

Vlastní hodnocení: 75%

Zdroje obrázků: zde a zde