Recenze: Perfect Blue

Počet epizod: 1 (film - 80 minut)

Rok vydání: 1998

Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon

Žánr: drama, psychologický

Anotace:

Mima Kirigoe, členka populární dívčí hudební skupiny CHAM!, se po několika letech úspěšné kariéry rozhodne skončit se zpíváním, aby se mohla stát herečkou. Většina jejích fanoušků ale s tímto rozhodnutím nesouhlasí a nechce, aby se Mima věnovala herectví. Především jeden z nejhorlivějších obdivovatelů populárního idolu, která sám sebe nazývá Me-Mania, je rozhodnutý udělat cokoliv, aby se opět vrátila ke zpívání.

Najednou jeden po druhém jsou brutálně zavražděni lidé Mimě blízcí a ona sama začíná ztrácet schopnost rozlišit, co je realitou a co se odehrává pouze v její emocemi rozhárané mysli...

Asi už si musíte myslet, že nic jiného než Konovu tvorbu v poslední době nesleduji a vlastně máte pravdu. Tohle je ale bohudík pro vás a bohužel pro mě poslední jeho dílo, které budu recenzovat, jelikož nic jiného již bohužel natočit nestihl. Jeho tvorbu jsem nevědomky začala sledovat od konce - nejdřív jsem viděla Papriku, pak Tokyo Godfathers a Sennen Joyuu, takže se mi zdálo správné zakončit to s jeho prvním filmem.

Přestože se jedná o jeho první samostatný režisérský počin, Perfect Blue v ničem nezaostává za Konovými pozdějšími díly, řekla bych, že v jistých ohledech dokonce své mladší bratříčky a sestřičky předčí. Po celou dobu sledování tohoto anime jsem byla napjatá jako struna a mé mozkové závity pracovaly na plné obrátky. Stejně mě ale závěrečné rozuzlení šokovalo a velmi překvapilo.

Příběh se možná dle anotace může zdát skoro až jednoduchý, to je ale opravdu jen první zdání. Všechno se totiž zamotává již od prvních minut a můžete mi věřit, když řeknu, že si nebudete jisti tím, kdo je kdo a dokonce ani tím, kde se právě s Mimou nacházíte. Aby toho totiž nebylo málo, ve filmu se prolínají dvě roviny - skutečná realita se skutečnou Mimou a potom realita zdánlivá, kterou vytvářejí filmy, v nichž naše hlavní hrdinka hraje.

Největší zádrhel a největší divácký požitek ale nastává, když se tyto dvě roviny začnou díky Mimině rozhárané psychice slévat. A máme tu našeho klasicky neklasického Satoshiko Kona, využívajícího alternativních realit, prolínání časů i dob a užívajícího si matení diváků. Nemusíte se ale bát, pokud jste již od něj něco viděli, jak už mé přízvisko naznačuje, Kon sice často používá podobných prostředků, avšak nikdy z toho nevyjde to samé, pokaždé je výsledek úplně jiný a pokaždé je to skvělé.

Perfect Blue stojí na dvou pilířích, na propracované zápletce a příběhu celkově a samozřejmě charakterech. Rozhodně to není anime pro děti ani slabší povahy. Je to jedno z nejvíce znepokojivých a temných děl, jaká jsem kdy viděla. Ukazuje svět showbyznysu se všemi jeho temnými zákoutími a negativními stránkami, nahlíží za jeho pozlátko a strhává nám všem růžové brýle. Ukazuje posedlé fanoušky, sledující každý krok svého idolu, fanoušky, idealizující si své oblíbence, myslící si, že tu či onu zpěvačku nebo herečku vlastní, ale zároveň fanoušky schopné je zavrhnout během několika minut, když udělají něco, s čím nesouhlasí.

Strhává masku hodných podporovatelů manažerům těchto idolů. Ve skutečnosti jsou to lidé, snažící se umělce, kteří se jim upíšou, prodat za každou cenu. Neptají se je na jejich názor, nezajímá je, jak se cítí. A nakonec ukazuje i samotné hvězdy, závislé na vůli a nevůli svých fanoušků a obdivovatelů, hvězdy, které bývaly normálními lidmi, ale pod tlakem se z nich staly křehké, citově labilní osoby, chtějící tak moc uspět, že je nezajímá, co budou dělat či čeho se stanou součástí, hlavně že budou vidět. Tak jako Mima, která kvůli získání slávy a opětovné popularity souhlasí i s natočením scény, v níž bude její postava znásilněna, či snímků, na nichž je polonahá.

Mima je odstrašujícím případem toho, jak se z poměrně normální osoby může krůček po krůčku stát zdeptaný člověk, zralý na psychiatrickou léčebnu, který nedokáže rozlišit, co je realita a co je výplod jeho fantazie. Vidíme, jak hlavní hrdinka postupně začíná pochybovat o svých rozhodnutích, o své kariéře, lidech kolem ní a nakonec i sama o sobě a svých smyslech, jež si s ní nepěkně pohrávají. Vidíme, jak přichází o nevinnost a jak je ochotná klesat čím dál níž a níž. Nakonec je na tom tak špatně, že ani neví, kde se právě nachází a zda je právě Mimou či nějakou ze svých postav. Halucinace ji pronásledují na každém kroku.

Nejděsivějším na tom všem je ale to, že se to může stát každému z nás. Satoshi Kon nám nepředstírá situace z říše fantazie, ale situace, které by se klidně mohly stát realitou, pokud by se všechno sešlo dohromady stejně jako v případě Mimy. A z toho mrazí.

Anime jako obyčejně všechny anime filmy postrádá opening, bohatě je to ale vynahrazeno zbylým hudebním doprovodem, který nemohl být vybrán lépe. Už jen z něho samotného mi běhal mráz po zádech a vstávaly vlasy na hlavě. Navozoval mi pocit tísně a paranoiy a být v Mimině kůži, zblázním se mnohem dříve než ona.

Anime je staršího data vydání, takže je poměrně jasné, že graficky se nemůže rovnat dílům vycházejícím tento rok. Na svou dobu má ale animaci velmi solidní a co se týče kresby, obstojí i ve srovnání s o něco mladšími filmy či seriály. U studia Madhouse je ale takovýto standard již samozřejmostí.

Perfect Blue rozhodně stojí za zhlédnutí, nedoporučovala bych ho ale sledovat ve večerních hodinách, pokud chcete v noci zamhouřit oko. Je to jeden z nejlepších filmů, a to nejen těch animovaných, jaké jsem měla tu čest vidět. Více než dovedně mísí realitu s fikcí a pohrává si s divákem jako kočka s myší. Má zajímavou hlavní hrdinku, propracované charaktery a konec, který vás nechá v ohromení. Co víc si od anime přát?

Hodnocení na MyAnimeList: 8.11

Vlastní hodnocení: 95%

_{Zdroje obrázků: zde a zde}