Recenze: Colorful

Počet epizod: film (127 minut)

Rok vydání: 2010

Studio a režisér: Sunrise; Keiichi Hara

Žánr: drama, nadpřirozený, slice of life

Anotace:

Zemřel jsem a jelikož jsem za svého života zřejmě spáchal nějaký ohavný zločin, nebudu se už moci reinkarnovat. Dostal jsem ale druhu šanci, jakýsi anděl mi řekl, že jsem vyhrál loterii a budu mít šanci vzpomenut si na svůj čin a napravit se.

Moje duše tedy posedla tělo čtrnáctiletého Makota Kobajashiho, jehož srdce se právě v nemocnici zastavilo v důsledku předávkování se léky a snažil jsem se utřídit si myšlenky. Cítil jsem se zdeptaný kvůli tomu, co se tomu ubohému chlapci stalo, i kvůli tomu, že si právě teď půjčuju jeho tělo.

V Makotově domě jsem nic nepoznával, nevěděl jsem, jaký byl a jak se mám chovat, abych mu byl podobný. O jeho rodině i o něm samotném jsem zjistil několik překvapivých věcí a začal jsem se cítit zklamaný životem i lidmi. Co je jeho smyslem? A vzpomenu si někdy na to, co jsem udělal špatného?

Colorful je velmi zajímavý film zabývající se problémem typickým právě pro Japonsko a další asijské země - sebevraždami mladých lidí. Ti ukončují život jednak z důvodu studijních neúspěchů nebo právě jako Makoto, protože jsou osamělí, bez přátel, prošli si šikanou nebo velkým zklamáním.

Příběh plyne jako sám život, nenajdete v něm akční bitvy či spletité intriky, ale spíše malé i větší roztržky, nevyřčené nespravedlnosti nebo zase naopak drobné chvíle štěstí, smíchu a porozumění, přesto dokáže připoutat k obrazovce a nepustí, dokud anime nedokoukáte. Je to příběh o lidech, jejich charakterech a vztazích, o tom, že ne vždy je všechno ideální, ale důležité je se nevzdávat.

Lidé obvykle čekají na to, až ten druhý udělá první krok, až je osloví, nabídne ruku k usmíření. Jenže co když to neudělá, co když smýšlí stejně jako my? Každý by měl někdy zkusit začít jako první. Může to být trochu děsivé, ale obvykle to stojí za to. Na to nakonec přijde i Makoto.

Colorful je na japonský film opravdu dlouhý, jeho stopáž má lehce přes dvě hodiny. V průběhu jeho sledování se ale nudit nebudete, stále je totiž co říct, stále je co řešit, nikde nejsou hluchá místa. Ke konci anime graduje, ale ne nijak závratně, stále si plyne ve svém tempu, ukazuje, že život pokračuje dál nezávisle na jednotlivých lidech a jejich rozhodnutích či smýšlení.

Anime s sebou nese i důležitou myšlenku, která by se rozhodně měla dostat především k mladým lidem, ale také těm, kteří už ztratili naději. Je třeba si vážit svého života, nezahazovat ho pro nic za nic, protože na rozdíl od oné duše, která vyhrála v loterii, my už druhou šanci nedostaneme. Vždy je pro co žít a pokud to teď nevidíte, počkejte, ono se něco určitě vynoří. Najděte si dobré přátele, protože s těmi bývá život obvykle o mnoho snazší.

Film se soustředí pouze na Makota a několik dalších postav kolem něho - jeho rodinu, především pak matku, Hiroku, dívku, do které je tajně zamilovaný, Saotomeho, jeho jediného kamaráda, a Shouko, trochu podivné děvče, které sdílí s Makotem mnoho povahových rysů.

Vidíme celý Makotův příběh, proč se stal tak uzavřeným a samotářským i co ho přimělo k sebevraždě. Makoto, stejně jako zbytek charakterů, není úplně postavou, s kterou budete po celý čas soucítit a s kterou se třeba budete ztotožňovat, někdy ho budete mít spíše chuť proplesknout a říct mu, ať se vzpamatuje. Kobajashi stejně jako my ostatní chybuje, občas se špatně rozhoduje, bývá protivný či zmatený, ale právě to ho činí realistickým. Nikdo z nás není dokonalý a jak sám Makoto řekl, každý člověk má mnoho barev a ne všechny z nich jsou hezké, pastelové barvy. Každý má i ty ošklivé.

Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se náš hlavní hrdina postupně otevírá lidem okolo, poznává, jaké je to mít kamarády, lidi, na kterých mu záleží, jak poznává, že už nadále není na všechno sám. Jak se naučí odpouštět, dávat druhé šance i akceptovat, že všichni, včetně něj samotného, dělají chyby.

Colorful svému názvu co se týče kresby plně dostává. Kresba prostředí je skutečně barevná, velmi detailní, velmi krásná. Prostředí vypadá téměř reálně. S ním kontrastují jednoduše nakreslené postavy a dohromady vytvářejí zajímavý mix, na který je radost pohledět.

Film je jako tradičně většina filmů bez openingu, ending, který nazpívala skupina miwa, má ale skutečně pěkný. Za hudbou k filmu stojí Outani Kou, známý spíše hudebním doprovodem k několika japonským hraným akčním filmům. Ten odvedl skutečně výbornou práci, celý soundtrack je velmi dojemný a skvěle podtrhuje děj. Všechny skladby jsou opravdu nádherné a dají se poslouchat i samostatně. Mě nejvíce zaujala sborová skladba s názvem Tegami-haikei Juugo No Kimi He.

Anime se nedá doporučit úplně každému, ten, kdo má rád spíše akčnější podívanou, ho zřejmě moc neocení, pro ostatní je to ale určitě něco, co byste si neměli nechat ujít. Colorful je dojemné, ale nikoliv laciné, jeho postavy jsou sympatické, ale mají i své chyby. Jeho sledování jsem si opravdu užila a těch dvou hodin, které jsem mu věnovala, ani v nejmenším nelituji.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.14

Vlastní hodnocení: 80%

_{Zdroje obrázků: zde}