Diedamskopf (Region Bodensee #1)

Na rozdíl od minulého roku nebylo hledání vysněné destinace naší dovolené ani jednoduché ani časově nenáročné. Limitující faktor představovalo zejména počasí, vlna veder sužující celou Evropu včetně skandinávského regionu značně omezila možnosti výběru a zmenšila naše požadavky prakticky na jediný - pojedeme kamkoliv, jen ať tam není přes třicet stupňů. 

Nakonec nás souhra náhod nasměrovala k regionu okolo Bodamského jezera, který nejenže splnil požadavek úvodní, ale také téměř všechny ostatní, které jsme původně měli a z nichž jsme po dnech marného hledání byli více než ochotni slevit. 

Za pouhých osm dní jsme tak navštívili čtyři země, zdolali tři poměrně náročné túry, užili si výhled z pěti horských vrcholů, obdivovali sedm jezer i umělecká díla ve dvou galeriích moderního umění, prohlédli si dva hrady i největší vodopády v Evropě či dům, v němž žila Napoleonova nevlastní sestra.

Za výchozí bod jsme díky dobré poloze zvolili malou vesničku Schröcken nacházející se v nejzápadnějším a zároveň druhém nejmenším rakouském regionu Vorarlbersko. Již z předchozího pobytu v Rakousku jsme věděli, že rakouské horské vesničky jsou malebné, malebnost Schröckenu, ze všech stran sevřeného vysoko se tyčícími horami, nám však i tak vzala dech.

První, čtvrteční den jsme opět pojali jako rozehřívací. Tomuto odpovídal i čas našeho výjezdu, který by snad bylo lepší zatajit a který se i díky zastávce v obchodě s potravinami a v informačním centru, kde měli stejně polední pauzu, nebezpečně přiblížil dvanácté hodině. Z tohoto důvodu jsme po krátké debatě zvolili cíl našemu ubytování blízký.
Druhým důvodem této volby byl také (mylný) myšlenkový proces, jímž jsme dospěli k (též mylnému) závěru, že pokud se vrátíme na ubytování první den v normální hodinu, další dny se nám zcela jistě podaří vyjet ráno včas. Jak si však budete moci přečíst v článcích následujících, moc se nám to i přes veškerou snahu nedařilo. Na základě letošních i loňských zkušeností jsme tedy nakonec usoudili, že příjezdy za tmy (a jiné veselé události, mezi něž patřilo i nestihnutí poslední lanovky z hory dolů) jsou nám zřejmě souzeny vyšší mocí, a smířili se s tím.

Daleko jsme tedy skutečně jet nemuseli (pouhých dvanáct minut autem), abychom dorazili do Schoppernau ke stanici kabinkové lanovky na horu Diedamskopf, kterou jsme se, jen s lehkými výčitkami svědomí, nechali svézt nejen nahoru, ale i dolů.
Lanovka nás přes mezistanici vyvezla až k horské restauraci, kterou můžete vidět na horní fotografii,  k samotnému vrcholu s křížem ve výšce 2090 metrů jsme si však ještě museli ujít symbolických pár stovek metrů, což o kousek zmírnilo neodbytý pocit, že jsme se tedy dnes opravdu nepředřeli, ač jsme na horách.
Teplota se i v horském údolí šplhala ke kritické hranici třiceti stupňů, ve výšce dvou tisíc metrů však bylo velmi příjemných dvacet, po nichž jsme zoufale (a marně) toužili několik týdnů. Příznivá teplota nás však zároveň ukolébala, a tak jsme to s opalovacím krémem opravdu nepřehnali, což vyústilo v několik spálených obličejů i horních končetin, zvlášť nápadně zejména v dámské polovině naší rodiny.

Ze samotného vrcholu se nabízel skutečně překrásný pohled do všech stran - na moře hor táhnoucí se až za obzor i písčité cesty, vinoucí se jako hadi krajinou. Na ostré vrcholky, nepravidelně poseté stromy i na ojedinělou horskou chatu, krčící se v područí skalnatých velikánů, či v létě zastavenou sedačkovou lanovku, působící v zelené krajině trochu jako mimozemský objekt.

Ale ani po sestupu ze samotného vrcholku nebyla nouze o zajímavé výhledy. Mezi mé osobní favority patří fotka spodní, která se již (jen v mírné úpravě) stihla ohřát i na jiných sociálních platformách.
Když člověk stojí na vrcholu, fascinuje ho propast pod ním. Fascinuje ho rozhled do krajiny, který byl za slunečného počasí skutečně daleký. Cítí pokoru, ale silněji spíše jistý pocit neporazitelnosti, vnitřní motivace. Stačí ale popojít pár set metrů a člověk si s překvapením uvědomuje cosi samozřejmého a přesto ne tak zřejmého - že vrchol, na nějž se tak pracně vyškrábal (případně se pracně nechal vyvést lanovkou, že...), je jen jedním ze stovek vrcholů v ostnaté krajině a že on sám je jen nepatrnou tečkou na něm, tečkou na výtvoru přírody, který tu byl dlouho před ním a bude tu také ještě dlouho po něm.

Při pohledu zpět člověka uchvátily také masivní skály pokryté kobercem zeleně, zakusující se do volného prostoru, jejichž velikost byla pohledem ze samotného vrcholku trochu umenšena.
Odvážnějším, kteří se po cestě zastavili na každé z nich, a mezi než jsem se pro jednou zařadili i my, byl odměnou i pohled na desítky v proláklinách hnízdících ptáků, kteří se odtud vydávali na výpravy až na střechu již zmiňované horské restaurace. Z té pak pořádali nálety na nepozorné turisty a jejich (málo) střežené jídlo.
Na skále poposedávající a z ní vzlétající ptačí hejna se mi bohužel nepodařilo zachytit na žádné fotce tak dobře, aby stálo ji do výběru zařadit, takže vám nezbývá, než mi věřit, že vás tady netahám za nos.

Při sestupu zpět k horské restauraci jsme si udělali ještě malou odbočku po sice turisty prošlapané, ale neznačené stezce vedoucí napříč horskou loukou, jež nám otevřela nové výhledy do krajiny. Zpětně si myslím, že to byl začátek krátké, asi kilometr a půl dlouhé vyhlídkové trasy, kterou jsme měli původně také v plánu, ale nakonec se nám nepodařilo najít její začátek, a marně uvažuji, zda tedy byla někde označená či nikoliv. Přikláním se však stále k tomu, že jsme značku nepřehlédli, ač jsou tři čtvrtiny naší rodiny obrýlené a i poslední čtvrtina by brýle upotřebila, ale že tam zkrátka opravdu nebyla. Zlaté české značení, tomu se opravdu nic nevyrovná. 

Cesta vedla dál a dál, až za obzor, a na ní se sem tam mihl osamělý turista. My jsme se již dále nevydali, čehož jsem trochu litovala, jelikož uzoučká stezka vedoucí téměř po okraji skal slibovala zcela jistě další krásné výhledy, ale nedalo se nic dělat. Poslední lanovka dolů na nikoho nečeká a nikdo z nás neměl chuť táhnout se čtyři hodiny dolů. 

Lanovky nejen v Rakousku, ale jak jsme se přesvědčili další dny, také ve Švýcarsku i Lichtenštejnsku, začínají svůj provoz velmi brzo, některé již v půl osmé ráno. O co dříve však můžete jet nahoru, o to dříve musíte jet i dolů. Většina lanovek totiž jezdí pouze do pěti. Je to pochopitelné, nikdo nestojí o ztracené turisty, potulující se za tmy, v níž se mohou snadno ztratit či zranit, na horách, několikrát nás to však donutilo mírně poupravit plány a poslední den jsme díky tomu byli nuceni ujít o deset kilometrů navíc, než by se nám bylo líbilo.

Při návratu zpět k lanovce nás přivítal i již známý výhled na hlavní cestu, po níž k vrcholu přicházeli ti, kteří se rozhodli, že si své ctěné pozadí vozit nebudou a udělají něco pro své zdraví.
Ze Schoppernau je to na vrchol rovných 15 kilometrů, což by v rovinatém terénu znamenalo zhruba tři hodiny chůze, v terénu horském však doporučovali vyhradit si na cestu vzhůru hodin alespoň pět. Z pozdější vlastní zkušenosti bych k tomu ještě hodinu přidala, protože nám se nikdy nepovedlo trasy za na cedulích doporučený čas zvládnout, a to jsme šli poměrně rychle. Zase jsme však především díky mně a mému otci stavěli na každém druhém rohu, protože jsme nutně potřebovali zdokumentovat všechny krásné výhledy.

Nyní již nezbývalo, než se vydat dolů a naposledy se pokochat okolními výhledy do krajiny skrz krapet špinavé okénko kabinkové lanovky a začít spřádat plány na další den. 

V pátek jsme nakonec (asi o dvě hodiny později, než jsme chtěli) opustili ten den upršené horské masivy topící se v mlze a vydali jsme se pro změnu do prosluněné nížiny, k samotnému Bodamskému jezeru, za příbuznými Napoleona i za největšími evropskými vodopády na Rýnu.

Ochutnávku z dalších dní najdete opět na Instagramu.