Recenze: Akira

Počet epizod: film (124 minut)

Rok vydání: 1988

Studio a režisér: Tokyo Movie Shinsha (TMS Entertainment co.); Katsuhiro Otomo

Žánr: akční, dobrodružný, nadpřirozený, sci-fi

Anotace:

Rok 2019, Neo Tokio, již třicet jedna let uplynulo od začátku třetí světové války. Jedno z několika přísně tajených dětí s neobyčejnými paranormálními schopnostmi uteklo ze zařízení, kde jsou všechny takovéto děti drženy. Okamžitě byla spuštěna pátrací akce s cílem dopadnout ho.

K tomu ale došlo příliš pozdě, mezitím se totiž k incidentu připletl i jeden motorkářský gang. Setkání s tímto dítětem u jednoho z jeho členů - Tetsua, probudilo podobné schopnosti a armáda ho sebrala taktéž, aby na něm mohla provádět pokusy. Jeho mysl se vlivem experimentů změnila, chce rozpoutat další válku, chystá se pomstít společnosti, která ho označila za slabého. Dokáže ho někdo zastavit, než zničí vše živé na Zemi?

Akira, nejznámější a nejoceňovanější dílo Katsuhira Otoma a zároveň taktéž zlomové dílo pro celou japonskou animovanou kinematografii. Mezi staršími lidmi již kultovní dílo, které mnohé z nich k anime přivedlo, dílo, díky němuž zažilo anime nejen v Americe nevídaný boom. Předobraz Matrixu, zdroj inspirace pro mnoho dalších autorů i režisérů. Samá superlativa. Dokázal ale tento film dostát očekáváním, jež se s ním pojí?

Na místě jsou dle mého názoru gratulace, jelikož Otomovi se podařilo vytvořit skutečně nestárnoucí klasiku. Její postavení se sice změnilo - už není dílem, které by jedince dosud japonskou animovanou tvorbou nepolíbené k anime přivedlo, nýbrž dílem, které dnešní příznivci žánru objeví až po delší době, kdy se přebrodí vodami populárních anime, která jsou od sebe bohužel občas k nerozeznání, a zatouží po něčem s hlubším významem.

Akira má všechno, co by dobrý film měl mít - promyšlený příběh, který vás udrží v napětí od začátku až do konce, uvěřitelné postavy s propracovanými charaktery, výborný hudební doprovod i ohromující vizuály. Akční bitky odehrávající se v atraktivních kulisách Neo Tokia jsou pak již jen třešničkou na dortu. Akira je film, která byl s nadšením přijat před dvaceti devíti lety, s nadšením je přijímán také dnes a jsem si jistá, že stejného přijetí se mu dostane i za dalších dvacet let. Nezáleží na době ani okolnostech, vždy bude mít co říct a témata, jimiž se zabývá, budou stále relevantní.

Příběh Akiry je velmi komplikovaný, soustředí se na několik dějových linií a mnoho různých témat od války přes dospívání a s tím související pocit nadřazenosti nad ostatními až po nezákonné organizace bojující proti oficiální vládě. Vznáší otázky, jak nakládat s jedinci, kteří se vymykají průměru a potenciálně by díky tomu mohli ohrozit stávající systém, polemizuje nad diktátorskými režimy i diktátory samotnými, ale především pak zkoumá vliv společnosti na jedince a obráceně.

Film zpracovává celou mangu Katsuhira Otoma, a přestože k tomu má dvě hodiny čistého času, což je v rámci japonských animovaných filmů skutečně štědrá dotace, ani tak nepokryje vše, čím se manga zabývá a lecos jen letmo naťukne, což je škoda. Občas se proto vyskytnou chvíle, kdy může být divák neznalý předlohy zmaten. Ale i přes to, že se do filmu nevešly všechny scény, je jeho příběh až překvapivě komplexní a jeho závěr, ke kterému se režisér dopracuje prostřednictvím mistrné gradace a umného spletení všech dějových linek dohromady, je ve světle předchozích událostí více než uspokojivý.

Otomovo dílo je plné násilí, jeho zobrazení má ale svůj účel - pomáhá nám utvořit si obrázek společnosti i prostředí, v němž žijí naši hlavní hrdinové. Jsou to vlastně ještě děti, s nimiž se život skutečně nemazlil, které byly opuštěny všemi včetně vlastních rodičů a které skončily na samém okraji společnosti, ve škole pro ztracené případy.

Není tedy divu, že tito teenageři se motají životem bez vážnějších cílů a postrádají respekt k autoritám. Většinu svého času tráví po zapadlých a zaplivaných barech popíjením alkoholu a kouřením cigaret nebo na motorkách v šarvátkách s dalšími pouličními gangy. Otomovy postavy ale v žádném případě nejsou jen dvourozměrné, mají dobré i špatné vlastnosti, uvěřitelné motivy pro své jednání i reálné vztahy. Vyvíjejí se a učí se ze svých chyb. Dýchají.

V popředí filmu stojí dva členové stejného gangu, dva vyvrženci, mezi nimiž je ale jeden zásadní rozdíl. Kaneda je ten, který vždy zachová chladnou hlavu, kolem nějž se motají holky a který jezdí na té nejlepší motorce. Tetsuo naproti tomu je ve spodku potravního řetězce gangu, nic moc se mu nedaří, dívky o něj zájem také příliš nemají a jeho motorka se s Kanedovou nedá ani v nejmenším srovnávat. A rozkol je na světě, stačí jen malé popostrčení ve formě zvláštního dítěte a Tetsuo se vydává na cestu pomsty a zkázy.

Divák pak může prostřednictvím ostatních postav, ale i náhledů do Tetsuových myšlenek sledovat postupný rozpad jeho osobnosti, jenž se stává dalším z ústředních témat. Velká moc s sebou nese velkou zodpovědnost, kterou tak nezralá mysl jako byla ta Tetsuova, navíc sužována závistí, žárlivostí a touhou po pomstě nemohla unést. A experimenty prováděné na ní jí určitě také nepomohly.

Hudební doprovod filmu je zvláštní směsicí tradiční japonské hudby a industriálních zvuků, která se možná až překvapivě k filmu velmi dobře hodí. U některých sekvencí, v nichž je užita, až téměř mrazí.

Již od prvních chvil Akira ohromí vizuály, které obstojí i dnes, plynulou animací, činící z akčních střetnutí nezapomenutelnou podívanou, i detailně prokreslenými scénami. Záběry na Neo Tokyo jsou skutečně velkolepé, stejně tak na ostatní lokace. Chladné zrcadlové plochy vysokých mrakodrapů velkoměsta kontrastují se špínou, nepořádkem a zmatkem, který se nachází pod nimi.

Akira je film, který by měl vidět každý, nevadí, že tomuto žánru neholdujete, je jedno, že jinak anime příliš nesledujete. Akira má stále co říct i po dvaceti devíti letech. Je to film, který může být viděn několikrát a pokaždé v něm najdete něco nového.

Vlastní hodnocení: 85%

Zdroje obrázků: zde