Recenze: Tokyo Godfathers

Počet epizod: film (92 minut)

Rok vydání: 2003

Studio a režisér: Madhouse; Satoshi Kon

Žánr: drama, komedie

Anotace:

Tři přátelé bez domova - Miyuki, děvče, které z domova uteklo, transvestita Hana a opilec Gin - najdou na Štědrý večer opuštěného novorozence, když se prohrabávají odpadky a hledají něco k snědku. Místo toho, aby ho donesli na nejbližší policejní stanici, rozhodnou se najít jeho rodiče a zjistit, proč ho nechali opuštěného mezi smetím. Jenže během pátrání po matce a otci malinké holčičky, kterou si pojmenovali Kiyoko, po celém Tokiu, jsou konfrontováni s vlastní minulostí a životy, jež se rozhodli opustit.

Vypadá to, že mám právě období Satoshiho Kona. Tenhle film se od jeho ostatní tvorby poměrně dost liší, neodbíháme nikam do alternativní reality, v anime nejsou žádné nadpřirozené prvky, je to hořkosladké drama ze života, okořeněné humorem lidí, co nemají co ztratit, jelikož už přišli úplně o všechno. A přesto je možné v něm najít Konův charakteristický rukopis.

Stejně jako v ostatních pracích tohoto výjimečného režiséra najdeme i zde propracované postavy, na které autor nahlíží s citlivým porozuměním a které nelze nemilovat i přes jejich chyby a špatné stránky, strhující příběh s nečekaným závěrem, krásnou kresbu a dechberoucí scenérie.

Tokyo Godfathers je tak trochu i vánoční film, jeho hlavní hrdinové na Vánoce ale nenahlíží jako na nějaký velmi speciální den, jediné podstatné je pro ně to, že dostanou polévku zadarmo a lidé vyhodí více jídla než obvykle. Obyčejný den se ale změní v neobyčejný, když najdou v odpadcích novorozence - holčičku. Každý jiný by je vrátil, Miyuki a Gin to dokonce navrhují, Hana ale protestuje a trvá na tom, že musí najít její rodiče a zjistit, proč opustili bezbranné dítě. A tak začíná jejich dobrodružná cesta, snad by se tomu dalo i říkat "roadtrip", jen trochu v menším měřítku.

Všechno se ale komplikuje, naši hrdinové jsou nuceni čelit svým životům, které opustili, a vyrovnat se s následky svého jednání v minulosti. Ani s naším nalezencem to není tak snadné. Musím říct, že mě velmi překvapilo, jak to s ním nakonec dopadlo, protože jsem to vůbec nečekala. Co tenhle režisér vážně umí, je všechno otočit o sto osmdesát stupňů přesně ve chvíli, kdy to nejméně čekáte.

Celým filmem se vine téma rodiny, pospolitosti, ale Kon to pojímá úplně jinak, než bychom čekali. Přece jen, komu z nás by se při slově rodina vybavili tři lidé bez domova starající se o dítě nalezené v odpadcích? A přesto to funguje. A funguje to skvěle. Žádné (tedy téměř žádné) klišé, žádné laciné působení na city a snaha vyždímat z diváka slzy za každou cenu.

Co mi na filmu ale trochu vadilo, bylo to neúměrné množství náhod, které se v něm odehrály. Nemyslím si, že zrovna Tokio by bylo tak malé město, aby v něm naši hrdinové na každém rohu narazili na své bývalé přátele či rodinu. Ale co já vím, vánoční čas je doba, kdy se odehrávají ty nejpodivnější věci a sám život je občas skutečně plný až neuvěřitelných náhod.

Ve filmu se pořád něco děje a jedna napínavá situace střídá druhou, napětí občas panuje i mezi našimi hlavními hrdiny, u nichž to sem tam vypadá, že jsou spolu jen proto, že nenašli nikoho lepšího a spojuje je jen to, že se všichni tři ocitli na ulici. A přesto spolu nakonec vždycky nějak vyjdou.

Anime má velmi specifický humor, který nemusí sednout každému, je velmi cynický a občas by se mohlo zdát, že až necitelný, ale není tomu tak. Mně osobně se trefil do noty, a já se tak smála každou chvíli. Často jsem ale naši podivnou trojku i litovala a občas se na ni dokonce zlobila a spílala jí za zbytečné chyby. A ke konci jsem se nemohla ubránit podivnému výrazu, ve kterém se mísil smích i smutek. Byla jsem šťastná, že se všechno přeci jen nějak vyřešilo a smutná, že musím Hanu, Miyuki a Gina opustit.

Ač jsem si myslela, že se tak nestane, tihle tři mi opravdu přirostli k srdci. Rozhodně jsem nesouhlasila se vším, co udělali v minulosti a co dělali nyní, ale nemohla jsem si pomoci a starala jsem se o ně. Záleželo mi na nich, chtěla jsem, aby konečně dosáhli štěstí a života, po kterém toužili. Aby vyřešili všechny své problémy. Opravdu jsem k nim přilnula.

Jak Miyukina, tak i Hanina i Ginova osobnost byly propracovány do nejmenších detailů, ale jejich povaha nám byla odhalována po kousíčcích, stejně jako jejich minulost a problémy. Nic nevypadalo uspěchaně či uměle, celou dobu jsem měla pocit, že jsou to lidé jako my, co mají potíže stejně jako my. A co se je nějak snaží vyřešit, co se snaží ze všech sil, ale ne vždy jim to vychází.

Nedokážu říct, který z bezdomovců byl mým nejoblíbenějším, jako uzavřená skupinka fungovali nejlépe. Zbožňovala jsem vtipné hádky Miyuki a Gina o naprosto bezvýznamných věcech a Hanu, snažící se je všemožnými prostředky uklidnit. Zamilovala jsem si Miyukin nakvašený výraz i rozněžnělou Hanu, rozplývající se nad Kiyoko.

Hudební doprovod k anime sice není úplným mistrovským dílem, ale je pěkný, skvěle doplňuje jednotlivé scény a anime vystihuje také více než dobře. Je jako samotní hrdinové, trochu podivný, trochu k smíchu, trochu k zakroucení hlavou a pomyšlení, co se vlastně děje a proč.

Kresbu mají Tokyo Godfathers opravdu nádhernou, nad tím se snad už ani nebudu pozastavovat, protože snad každé Konovo dílo je zárukou dechberoucích scenérií, překrásných obrazů, prokreslených detailů, perfektně vystižených obličejů hlavních postav a emocí, které se v nich zrcadlí. Co více dodat?

Anime bych tentokrát doporučila úplně všem, je to příjemná, ale stejně kapku netradiční podívaná. A pokud vás zajímá práce Satoshiho Kona a nechcete, aby vás skolil šok, až se něco rozhodnete zhlédnout, začněte s tímhle, je to dokonce naprosto ideální.

Hodnocení na MyAnimeList: 8.28

Vlastní hodnocení: 85%

_{Zdroje obrázků: zde a zde}