10 nejlepších knih (přečtených) roku 2015

by - 19:22

Věřím, že ještě není úplně pozdě bilancovat nějakým způsobem uplynulý rok, i když přiznávám, že přicházím již krapet s křížkem po funuse. A protože, jak už jste si pravděpodobně stihli všimnout, jsem knihomolem do morku kostí, budu rok 2015 bilancovat na základě přečtených knih.
Za loňský rok jsem přečetla celkem 84 knih, čímž jsem o 34 knih překročila svůj původně stanovený počet. Tomuto číslu se mi zpětně těžko věří, protože v uplynulých letech se pohybovalo maximálně kolem padesáti, Goodreads ale (díkybohu) nelže. Měla jsem to štěstí natrefit na mnoho skvělých knih, stejně tak jsem ale přečetla i pár knih, z kterých jsem byla poměrně zklamaná. Podařilo se mi pokořit, stejně jako v roce 2013, tisícistránkovou knihu, a to konkrétně Bratry Karamazovy, na něž jsem si brousila zuby od doby, co jsme Dostojevského probírali ve škole.
Už ale bez zbytečných průtahů, zde je mých deset nejlepších knih uplynulého roku. Knihy nejsou seřazeny od nejlepší po nejhorší, protože vybrat tu úplně nejlepší by pro mě byl doslova nadlidský úkol, nýbrž abecedně.

---Bílá nemoc (K. Čapek)---
Začneme klasikou. Bílá nemoc byla první hrou, kterou jsem od Karla Čapka četla a do dnešních dnů je i mou nejoblíbenější. Čapek jejím prostřednictvím varoval před nástupem nacismu v Německu, platnost příběhu, který ve svém díle předestírá, je ale stálá a univerzální. Dílo je skvěle vypointované a ukazuje, jak to častokrát v dějinách chodí. Nevím, proč toto Čapkovo dílo v naší povinné četbě chybí, svoje místo by si tam totiž více než zasloužilo.
---Jeden den Ivana Děnisoviče (A. Solženicyn)---
Další klasika, která klasikou není bezdůvodně. Kouzlo téhle knihy spočívá v její jednoduchosti. Jeden den. Jeden pracovní tábor. Jeden veskrze obyčejný muž. Ano, Ivan Děnisovič není na první pohled ničím výjimečný, je jen jedním z tisíců vězňů. Postupně ale zjišťujeme, že má přece jen jednu, dvě výjimečné vlastnosti. Je neobyčejně vytrvalý, protože zatímco ostatní kroutí první či druhý rok, on už v táboře strávil pěknou řádku let a přestože ví, že ho ještě dlouho nepropustí, stále se drží. A co víc, ještě si na všem dokáže najít něco pozitivního, pracovní tábor ho nezlomil. A když to dokáže on, jakou výmluvu pak máme my?
---Kafka na pobřeží (H. Murakami)---
Ačkoliv jsem za uplynulý rok přečetla nemálo Murakamiho knih, první čtený Kafka na pobřeží pro mě nadále zůstává jeho nejlepším dílem. Jak už je u Murakamiho děl pravidlem, román je směsicí takřka všeho, co jen si představíte, nejvýraznější roli ale hraje hledání sebe samotného, motiv putování, vnitřní proměny. Knihou se vinou dvě hlavní dějové linie, sledujeme dva hlavní hrdiny, Kafku Tamuru, patnáctiletého kluka, který se vydává na dlouhou cestu, aby našel sám sebe, a pana Nakatu, postaršího, lehce mentálně retardovaného muže, který má rád kočičky a je mnohem moudřejší, než vypadá. Samozřejmostí je pak prolínání reality a fikce.
---Konec stříbrného věku (J. Cucui)---
Pro japonskou literaturu mám slabost, ale tuhle knihu mohu s klidným srdcem doporučit i těm, kteří ji nijak zvlášť nevyhledávají. Jasutaka Cucui v ní čtenáři nabízí své velmi svérázné řešení jednoho z problémů, které momentálně zemi vycházejícího slunce hodně trápí, a to přestárlé populace, jež svým počtem výrazně převyšuje jak generaci do patnácti let, tak i pracující obyvatelstvo.
Cucui v knize kritizuje japonskou společnost, a činí tak s využitím černočerného humoru. Ve svém příběhu si rozhodně nebere servítky, důchodci, do vyhlášení vládní rezoluce, která říká, že jen jediný důchodce z každého okresu může přežít, mírumilovní stařečci a stařenky, se v něm "mašlují" jako na běžícím pásu. Tato až absurdní přemíra násilí pak z románu vytváří společenskou satiru.
---Krysař (V. Dyk)---
Viktor Dyk byl vždy především básníkem, a proto není divu, že i jeho novela svým stylem připomíná spíše dílo lyrické než epické. Krátké, až strohé věty, které v sobě ale zároveň skrývají neuvěřitelnou poetiku, jednoduché věty, v nichž se skrývá mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Až snová atmosféra neskutečna postavená do protikladu s realistickými prvky příběhu. Dyk stál na pomezí dvou literárních směrů, romantismu a realismu, a v krysařovi se mísí to nejlepší z obou.
Musím říci, že pro mě tato kniha byla jedním z největších překvapení minulého roku, především pro to, že jsem častokrát z české klasiky bývala zklamaná, a společně s několika dalšími skvělými českými díly, na které jsem loni natrefila, mě přesvědčila, že by bylo škoda českou literaturu zavrhnout.

 

---Mechanický pomeranč (A. Burgess)---
Povinná četba, o níž už jsem nyní rozhodnutá, že si ji vezmu k maturitě. Nic pro slabé povahy, násilí je v ní opravdu hodně, stejně jako v případě Konce stříbrného věku tam ale není zbytečně. Z knihy jsem nebyla nadšená okamžitě, jako u některých jiných na tomto seznamu, získala si mě postupně. Fascinoval mě jazyk, který si autor pro své postavy vytvořil, stejně tak jako postava hlavního "hrdiny" Alexe, zkaženého patnáctiletého mladíka, který miluje páchání násilí a vážnou hudbu. Burgess ve svém díle předkládá svůj názor na to, co dělá člověka člověkem, lidskou svobodu, vůli, lidskou společnost celkově i mnoho dalšího. A jsou to názory nadmíru zajímavé, nad kterými stojí za to zamyslet se.
---Někdy prostě prší (M. Faber)---
Naprosto náhodný výběr z knihovny. Líbila se mi svou jednoduchou obálkou i názvem. Autora jsem neznala a přebal mi o knize také moc neřekl, nevěděla jsem ani, že se jedná o sbírku povídek, přesto jsem se rozhodla si ji půjčit. A že to bylo sakra dobré rozhodnutí.
Každá povídka je jedinečná, naprosto odlišná od všech ostatních. Některé mají snový, fantazijní nádech, jiné mají tak reálný námět, až mrazí, u jiných se zase budete usmívat nad autorovými trefnými poznámkami o lidském charakteru i současné západní společnosti. Za sebe mohu doporučit hlavně úvodní povídku, podle níž je kniha pojmenována, sci-fi povídku Ryby, Tunel lásky a Ovce, ve sbírce však není povídka, o níž bych mohla prohlásit, že se mi nelíbila. Faber je prostě talent s velkým T a já se těším, až si od něj budu moci přečíst něco dalšího.
---Paměť mojí babičce (P. Hůlová)---
Kniha se nedá doporučit všem, po prvních pár stránkách si ji pravděpodobně buďto zamilujete nebo ji znechuceně odhodíte. Nic mezi tím.Paměť mojí babičce je hodně zvláštní kniha, která dodnes vyvolává rozporuplné reakce. O tom, jestli je to dobrá či špatná kniha, se neshodneme dokonce ani u nás v rodině. Přestože dle mnohých odborníků na Mongolsko obsahuje kniha mnoho faktických chyb, já jsem si její čtení opravdu užila. Nejvíc na ní vyzdvihuji tu zvláštní atmosféru, která kniha dokáže navodit i realistické popsání vztahů v jedné mongolské rodině, kde skutečně nikdo není černobílý.
---Parfém: Příběh vraha (P. Süskind)---
Zmínky o této knize, případně o filmu, který na její motivy vznikl, se na mě uplynuý rok valily ze všech stran, až jsem v létě neodolala a knihu si půjčila v knihovně. Je to útlounká knížka, která ve mně "seděla" ještě hodně dlouho po dočtení.
Autor v Grenouillovi, hlavním hrdinovi knihy, vytvořil zcela zvláštní, ostýchám se napsat, lidskou bytost, protože Grenouille je spíše směsicí zvířete a zároveň nadčlověka, a tyto dvě bytosti se v něm neustále sváří. Silnou stránkou knihy ale není jen samotný protagonista/antagonista, ale také příběh, který zvláštností Grenouilla plně využívá. A co teprve ten konec! Ten je dílem génia.
---Soukromá záležitost (K. Óe)---
Soukromá záležitost nese autobiografické prvky, jak hlavní hrdina knihy, nazývaný Vrabčák, tak i Óe se museli vyrovnat s nelehkou životní situací, narozením postiženého dítěte. Autor tento proces v knize popisuje vskutku mistrně a nevyhýbá se ničemu, žádné téma s touto situací související pro něj není tabu. Z chování jeho "hrdiny" vám bude v průběhu čtení až fyzicky špatně, tak silné emoce dokáže svým psaním Óe ve čtenáři vybudit. Mistrovské dílo. Nebyla bych to já, kdybych svůj výběr nezavršila opět japonskou knihou. Svůj žebříček tak uzavírám dílem Kenzaburóa Óeho, jednoho ze dvou japonských spisovatelů, jimž byla udělena Nobelova cena za literaturu. A můžete mi věřit, že ji nedostal bezdůvodně.

Za inspiraci k článku vděčím Trinity Estridge a jejímu článku Top 10 knih 2015

You May Also Like

0 komentářů